Bizarní králové, co založili vlastní říši

„Doprovázela nás motocyklová kolona. Nakonec mi někdo řekl, že jsem měl víc motorek v doprovodu než premiér Miloš Zeman,“ vzpomínal na příjezd na Expo mim.

Kámen úrazu nastal, když překvapení, ale vstřícní pořadatelé nemohli v seznamech nalézt jeho monarchii, natož pak její pavilón. Když jim „nafurt z boží milosti král valašský, po vše časy rozmnožitel říše“, jak zní jeho oficiální titul, vše vysvětlil, smáli se spíš ze zdvořilosti.

Černovlasý muž na lavici obžalovaných v síni městského soudu v německé Desavě-Rosslau rozhodně nepůsobil pokorně. Oblékl si sněhobílou košili, na niž si nechal ozdobně vyšít erb a nápis ve švabachu Německé království.

„Jsem tady dobrovolně. Vaše pravomoc na mě nedosáhne. Ale můžete si podat žádost na můj dvůr,“ pravil a opustil zkoprnělou síň dříve, než si vůbec vyslechl jediné slovo obžaloby.

Brněnský mim, herec a režisér nemá o konkurenci nouzi. Peter Fitzek (49) se označuje za krále Německa a od září 2012 „vládne“ na předměstí východoněmeckého Wittenbergu. Vyučený kuchař, jenž se živil jako trenér karate i majitel videotéky, si v areálu opuštěné nemocnice založil vlastní říši, přičemž jeho Novoněmecko zabírá devět hektarů.

Zatímco Bolek Polívka monarchii dost výrazně opřel o slivovici, německý panovník si strategii promyslel do nejmenších podrobností. Založil finanční ústav - Královskou říšskou banku - i zdravotní pojišťovnu, samozřejmě bez povolení. Zavedl vlastní měnu, tzv. anděle. Jeho policejní jednotka se jmenuje Nová německá garda, tvoří ji starší karatisté. Nezapomněl ani na pasy a poznávací značky.

„Mám spoustu příznivců. Od čtyř tisíc z nich jsem dostal celkem takřka 400 tisíc eur (11 mil. korun),“ pochlubil se v televizi MDR. To, že si proti sobě popudil německé úřady, bere fatalisticky. „Lidé, kteří pomáhali ozdravení společnosti, jako Martin Luther, Ježíš, Mahátma Gándhí nebo já, musí počítat s tím, že budou pronásledováni,“ má jasno.

Předem se vladař, jehož říše existuje jen v jeho hlavě, zpovídá z nepovoleného provozování banky a pojišťovny, neuhrazení dluhu ve výši 1,9 miliónu eur (52,44 mil. korun) - neuhradil ani celou sumu za opuštěnou nemocnici, falšování úředních listin a používání neschválených SPZ. Hrozí mu až pět let za mřížemi.

Panovník, rozvedený otec dvou dětí, si z toho těžkou hlavu nedělá. Mnohem víc ho zajímalo, koho veřejnosti představí jako svou partnerku, jinak řečeno - možnou budoucí královnu.

Odpověď na tuto otázku si skvěle načasoval. K soudu ho totiž nedoprovodili osobní strážci, nýbrž žádaná fotomodelka z Lipska. Annett (31) se blýskla mimo jiné letos na lipském Plese v opeře. „Známe se osm týdnů,“ vysvětlovala Annett a Jeho Veličenstvo zářilo štěstím. „Miluji ji. Je to naprosto výjimečná žena.“ Pravděpodobná příští královna nezůstala nic dlužna: „Za všech okolností budu stát při Petrovi, i kdyby musel jít do vězení.“

Byla jednou jedna malá dívenka. Zeptala se otce: „Tati, mohla bych být princeznou?“. „Jistě - proč ne?“ odvětil. U příležitosti jejích sedmých narozenin se tak stalo: Američan Jeremiah Heaton vyhlásil letos v létě své království na území nikoho na hranici mezi Egyptem a Súdánem.

Po čtrnácti hodinách putování karavanou vztyčil uprostřed nekonečné pouště a rozeklaných skal modrou, svými třemi dětmi navrženou vlajku Severosúdánského

království. Jmenoval se vládcem a svou dceru prohlásil za princeznu Emily.

Vypadá to jako příběh ze světa, kam se velcí nepouštějí. Avšak zkazka to není - Heaton opravdu žije ve městě Abingdon ve státě Virginie. Takže zapomeňte na Máximu, Viktorii nebo Letizii - Emily dokládá, že to jde i bez modré krve či přivdání se do panovnického rodu. „Stačí obyčejné dětské přání a otec, který pro svou holčičku podnikne úplně vše,“ podotkl list The Boston Globe.

Krátce poté, co Emily vyslovila u dortu se šesti svíčkami touhu stát se „opravdickou princeznou“, začal otec hledat na internetu, kde všude leží Terra nullius, území nikoho.

„Štěstí mi přálo. Nemusel jsem do Antarktidy. Objevil jsem Bír Távíl, plochu o rozloze dvou tisíc čtverečních kilometrů, na niž si po konfliktu mezi Egyptem a Súdánem před sto lety ani jedna ze zemí nečinila nároky,“ vysvětluje Heaton.

Vyrazil pak tisíce kilometrů daleko, aby splnil dceřin sen: „Chtěl jsem dokázat, že doslova pojedu třeba na kraj světa, aby si Emily mohla říci: jsem princezna.“ Novopečený král si nemyslí, že by se dopustil něčeho kontroverzního. „Použil jsem metodu, na jejímž základě vznikly Spojené státy, Austrálie a další státy. Rozdíl ale spočívá v tom, že mnohé z nich se zrodily z dobyvačnosti nebo hladu po moci, ten můj z lásky k dceři,“ vysvětluje.

Tuto část Núbijské pouště nikdo neobývá, jenom ji křižují beduíni. „Několik jsem jich potkal. Naučil jsem se arabsky a ukázal fotografie Emily. Dobře jsme si popovídali, chovali se velice vstřícně a přátelsky,“ pokračoval samozvaný monarcha ve svém vyprávění.

Nezahálí - v předstihu už tvůrcům zadal přípravu rodového erbu, státního znaku a hymny. A pokud jde o používání titulu princezna, Heaton přiznává, že doma tímto oslovením spíše šetří. „Ale někdy se neudržím a zavolám třeba: Princezno, vyndej prádlo z pračky!“ směje se.

Brit Paddy Roy Bates, zakladatel prvního známějšího „soukromého“ ministátečku, dokonce neváhal podstoupit ozbrojený střet se svou starou vlastí. „Toto je moje země a kdo se sem vetře, uslyší mou pušku,“ nechal se slyšet v předstihu.

A nemluvil do větru. Když britské námořnictvo zaútočilo v roce 1968, rok po založení, na jeho monarchii Sealand, přivítal ho třemi varovnými výstřely z protileteckého kulometu. Přesila nakonec Batese, majora ve výslužbě, který za druhé světové války přežil sedm zranění a uprchl z německého zajetí na řeckém Rhodu, přemohla a zajala.

V listopadu 1968 však soud v Chelmsdorfu Batese osvobodil. Shledal totiž, že bývalá předsunutá pevnost, sloužící za války k ostřelování bombardérů útočících na Británii, kterou v září 1967 spolu se svou rodinou zabral, leží mimo tehdejší výsostné vody Spojeného království, a tudíž nespadá do britské jurisdikce. „Tím vlastně nezávislost Sealandu potvrdil,“ pochvaloval si král Roy I.

Podruhé musel o svůj ministáteček o rozloze 550 metrů čtverečních bojovat v roce 1978. Německý právník Alexander Achenbach se vetřel do Batesovy přízně jako investor. Král ho dokonce jmenoval ministerským předsedou. Achenbach pak využil panovníkovy nepřítomnosti a spolu s několika Němci a Nizozemci se zmocnil vlády. Jako rukojmí drželi Batesova syna Michaela. Za několik dní ho propustili, načež Paddy Roy přiletěl v helikoptéře a ve stylu Jamese Bonda vzal základnu útokem.

Dobyl ji a pro změnu držel v zajetí Achenbacha. Tvrdil, že je válečným zajatcem a odsoudil ho za vlastizradu k pokutě 75 tisíc marek až do intervence německé diplomacie přímo na Sealandu.

Když v prosinci 2012 Bates zemřel, žezlo - jak jinak - převzal Michael.

U kolébky dalšího „podomácku“ vytvořeného státu stál hněv. Australského farmáře Leonarda George Casleye nadzvedlo rozhodnutí o snížení kvót pro výkup pšenice, jež považoval za likvidační. Zapřisáhl se, že stát už od něho na daních neuvidí ani jediný australský dolar.

Své pozemky o celkové rozloze 75 kilometrů čtverečních změnil na monarchii. Argumentoval jak porušením slova ze strany úřadů, tak tím, že objevitel západní Austrálie James Stirling území vlastně nikdy oficiálně neprohlásil za majetek britské koruny.

Protože australské úřady na vznik státu do dvou let nijak nezareagovaly, prohlásil 21. dubna 1972 Casley podle zákona samostatnost státu Provincie Huttova řeka za platnou.

Oficiálně jeho stát nikdo neuznal. V roce 2006 stát přejmenoval na Knížectví Huttovy řeky. Na jeho území trvale žije asi dvacet lidí, občany je však také okolo třinácti tisíc zahraničních sympatizantů.