Bez plátna aneb Netradiční malířky, jejichž díla bývají časově omezená

Nahé ženské tělo inspirovalo umělce odjakživa. Jejich obrazy či sochy, které obdivujeme v galeriích, se uchovávají po generace. Ale co když mistr, v našem případě malířka, použije místo plátna lidskou kůži?

„Tělo nahé modelky maluji někdy i pět hodin, dívka nakonec předvede finální dílo v soutěži nebo v rámci nějaké show. No a pak se jde osprchovat a je po všem,“ začíná popisovat svou práci i koníčka Zdeňka Rylka Dovályová, jedna z nejznámějších českých bodypainterek. I když přitom naráží na jistou pomíjivost své tvorby, dokázal ji bodypainting zcela pohltit. Je to jeden z moderních trendů ve výtvarném umění, který dorazil v posledních letech i k nám.

„Do bodypaintingu jsem blázen, drží mě to asi dvanáct let, zhruba od doby, kdy to u nás začínalo. Malování mě bavilo už jako malou holku. Celé dětství jsem docházela na hodiny výtvarky a keramiky, a když jsem se rozhodovala, čím se budu vlastně živit, volba padla na studium střední školy pro kosmetičky. Umět namalovat obličej je také umění,“ usmívá se Zdeňka, která v oblasti bodypaintingu i na soutěžích vystupuje pod uměleckým jménem Sinela.

A stejný název nese i její agentura. Během své malířské kariéry už posbírala řadu ocenění, stala se mistryní republiky a zajistila si tak postup na celosvětovou soutěž v bodypaintingu v sousedním Rakousku.

Mladá malířka pochází z vinařského kraje, z Hodonínska, ale jak sama hned dodává, vinohrady její rodina nevlastní. V nedalekých Mutěnicích, kam se později provdala, si otevřela kosmetický salón a je žádaná i jako vizážistka. Její cesta k bodypaintingu byla proto docela přímočará.

„Ještě při škole jsem začínala jako modelka, takže jsem si vyzkoušela doslova na vlastní kůži, jaké to je, stát a sedět v různých pózách několik hodin nehnutě, bosa, třeba i v průvanu, a sledovat zblízka výkon malíře. A vlastně z toho čerpám dodnes.“

Nelze se nezeptat, zda musela třeba v počátcích překonávat stud z nahoty. A vůbec, jak se vlastně cítí, když maluje na tělo nahé ženy? „Zdá se mi to přirozené, problémy s tím nemám. Navíc modelka není zcela nahá, má tanga. Důležité je vybrat si dívku, která je štíhlá, má pevné tělo, a hlavně pak dokáže moji práci na konkrétní akci prodat. Musí se umět vžít do té role, kterou má ztvárnit, a dobře ji zahrát.“

Na nedostatek zájemkyň toužících proměnit se na pár hodin v malířské plátno si nemůže stěžovat. Posteskne si však, že některé dívky postrádají soudnost a nejsou dostatečně sebekritické. Celulitidu ani povislou kůži nelze malbou zakamuflovat, naopak všechny nedostatky by ještě vynikly.

Bodypainting, který dává malířům nové možnosti seberealizace, získává poslední dobou na popularitě. S nejrůznějšími uměleckými kreacemi se lze setkat nejen na soutěžích a specializovaných show, ale také bývají zpestřením večírků, módních přehlídek, veletrhů či diskoték.

„Záleží na zadání klienta, například na firemních večírcích zakomponujeme často na tělo modelky i logo firmy,“ vysvětluje Zdeňka.

K malbě se používají profesionální štětce i barvy speciálně vyvinuté na kůži člověka. I když hodnota její umělecké práce může být nakonec dost vysoká, její výsledky lze uchovat jen na fotografiích. I tím je ale nakonec tohle netradiční umění zajímavé.

Stále mluvíme o ženské kráse, ale co mužské tělo, to by nemohlo sloužit jako malířské plátno? A najdou se vůbec nějací odvážlivci, kteří jsou ochotni jít s kůží na trh?

„Mužů je málo. Ale jednou jsem přemluvila manžela, on svolil a posloužil mi jako model pro ztvárnění pohádkového draka. Od té doby se mnou spolupracuje. A musím říct, že je fakt dobrý. Nejtěžší bylo to, že jsem ho musela nejdřív celého doslova oškubat voskem, tedy celé tělo depilovat, jinak by barva nedržela,“ vzpomíná s úsměvem na rtech malířka.

„Každý jsme vstoupili do manželství se svými koníčky a museli jsme se vzájemně přizpůsobit,“ zapojuje se do debaty Rostislav Rylka, manžel Zdeňky. Stejně jako jeho žena i on má své civilní zaměstnání, je profesionální hasič a k jeho největším zálibám patří prý adrenalinové sporty, především lezení na stěnách a paragliding. Bodypainting ho však chytl natolik, že se stal aktivním spolupracovníkem své ženy, doprovází ji na všechny akce i soutěže.

„Oba jsme hodně akční, oba máme v sobě kus exhibicionismu, manžel je navíc velký divadelník, hraje ochotnické divadlo, takže se vzájemně doplňujeme,“ vysvětluje Zdeňka a dává zároveň recept, jak skloubit v manželství i zcela odlišné koníčky.

„I já jsem se přizpůsobila. Bojím se výšek, lezení po skalách mě nikdy nezajímalo, ale také jsem si to vyzkoušela. Co nás však poslední dobou oba začalo bavit nejvíc, je vytváření živých soch. Řekla bych, že jsme se v tom doslova našli.“

Živé sochy mohou ve své statické podobě ozdobit společenskou událost, v oživlé formě se pak zapojit do dění nebo třeba jen tak korzovat mezi diváky.

„Komunikujeme s lidmi pomocí pantomimy, uvedeme je tak například do sálu, dotváříme atmosféru vernisáže nebo i svatby. Naposledy jsme s manželem roztančili ples,“ popisuje Zdeňka. Tvorba živých soch je součástí bodypaintingu, nahé tělo tu nahrazují kostýmy a k nim se přidává malba na odhalených částech těla. Ať už stříbrná, zlatá, měděná, či barevná, musí v případě soch vydržet celý den.

„S manželem působíme po celé republice, jezdíme i do zahraničí. Kostýmy, které si sami navrhujeme, šije manžel, říkám o něm, že je to nejlepší švadlena. Já mám na starosti malbu, paruky, vizáž.“

A o jaká témata je největší zájem? Zadání si určuje klient, žádané jsou historické kostýmy z viktoriánského období, hodně frčí třicátá léta, téma a la Velký Gatsby, Padesát odstínů šedi, zájem je také o Spidermana či o pohádkovou princeznu Elsu z Ledového království.

Každé ráno seběhne ze svého bytu ve čtvrtém patře do suterénu, kde se nachází její sladké království. Tráví v něm většinu času.

„Vítejte v mém světě sušenek, perníčků, štrúdlů a dortových lízátek. Všechno si sama peču a maluji, jsem sama sobě šéfkou i manažerkou,“ vysvětluje s určitou dávkou uspokojení hned úvodem Iveta Skuhravá. Procházíme kuchyní, provoněnou vanilkou a skořicí, kde svá malá umělecká dílka tvoří podle vlastních receptur, ve vedlejší místnosti je pak u velkého stolu zdobí a maluje.

„Splnila jsem si tak na prahu padesátky svůj sen, konečně jsem našla práci, která mě neskutečně baví,“ dodává. Navíc mít bydliště i pracoviště ve stejném domě může mít také své výhody.

Paní Skuhravá je původní profesí ekonomka a vlastně celý život pracovala v administrativě. V podvědomí vždycky tušila, že ji tahle práce nijak zvlášť nenaplňuje, lákalo ji dělat něco kreativního, ale možná chyběla odvaha i, jak sama říká, dostatek sebevědomí, aby provedla ve svém životě radikální změnu.

„Zlomové období přišlo, když se narodil můj vnuk, uvědomila jsem si, jak čas strašně letí a že vlastně ještě není pozdě na změnu. Vždycky jsem ráda malovala, dokonce jsem docházela zamlada na hodiny kreslení k jedné akademické malířce, ale studovat výtvarné umění jsem se nikdy neodhodlala. Kromě toho celý život s láskou peču, především mám slabost pro cukrařinu, navíc miluji sladké. Tak se mi zrodil v hlavě nápad, že oba koníčky propojím a zkusím se tím i uživit,“ vzpomíná na období zhruba před čtyřmi lety, kdy udělala za prací v kanceláři tlustou čáru.

A jak probíhaly její podnikatelské začátky? Ze všeho nejdřív si vymyslela logo a název firmy: První pražská delikatesní. Pak napekla a nazdobila spoustu sladkostí a přihlásila se na Apetit piknik, kde prezentují své výrobky jak zavedené firmy, tak začínající kulináři.

„Můžete si tu vyzkoušet, jak půjdou vaše produkty na odbyt,“ vzpomíná na první podnikatelské krůčky sympatická žena, z níž sálá velké nadšení a optimismus. Od pečení po nocích, kdy ladila své recepty, se propekla k prvním úspěchům. Dnes má tolik zakázek, že dokonce uvažovala o tom, že si najme pár spolupracovníků.

„Ale nedopadlo to, bojuji s tím, že nestíhám, ale patřím k těm, kteří udělají všechno nejlépe sami.“

Sladké zakázky, které se začaly nabalovat, byly jistou satisfakcí i potvrzením, že cesta, na niž se vydala, byla správnou volbou.

„Brzy jsem pochopila, že nemá smysl mít příliš široký sortiment a že je třeba se nějak vymezit. Dorty mě moc nebaví, zajímají mě spíš menší kousky, ale takové perníčky dnes peče a zdobí každý.“

Jejím hitem a zároveň srdeční záležitostí jsou máslové sušenky s ručně malovanými obrázky, o které je největší zájem. Kdo by to byl řekl, že právě jimi chytře vyplní díru na trhu. S jejím neopakovatelným rukopisem, plným jemného, až starosvětského půvabu, se setkáte už v některých kavárnách, cukrárnách, bistrech, objednávají si je i velké firmy. A jsou tak kouzelné, že máte problém se do té filigránské subtilní kresbičky zakousnout. (Však si je také má kolegyně z redakce nechává na ozdobu…)

„Nedávno jsem vyráběla a malovala tisíc dvě stě sušenek pro Kofolu, většinou u mě zákazníci objednávají tematicky zaměřené kolekce, týkající se například svatby, křtin, Valentýna, letní dovolené, zakázky jsem měla i pro kosmetické či jógové studio. Nechávají mi volnou ruku a motivy, které maluji, už tvořím podle svých představ.“

Originálními sušenkami s různými příchutěmi potěšíte sice své mlsné jazýčky, ale umění, tedy ony krásné obrázky na nich, je pak během pár vteřin nenávratně pryč. Dá se tím vůbec uživit?

„Když malujete osm hodin denně, tak ano. Ale nelze to uspěchat. Za den jsem schopná namalovat tak sto sušenek, nejdříve je však zapotřebí je potáhnout cukrovou polevou, která schne minimálně osm hodin, a každý obrázek pak schne zhruba dvě hodiny,“ dává nahlédnout do tajemství výroby cukrářka.

Na závěr každou jednotlivou sušenku zabalí, některé jsou na tyčce, jako lízátka. Laik by řekl, že je to pěkná piplačka, paní Iveta to vidí jednoduše: prostě musíte mít trpělivost. „Vím, že všechno, co do své práce vložím, se v ní odrazí. Velmi mě to naplňuje.“ No nejsou tohle doslova vymazlené sladkosti?

Od nadšené cukrářky se dozvídám, že zájem o tahle malá umělecká dílka je nejen u nás, ale že se jí podařilo proniknout i do zahraničí.

„Mám nové klienty i ve Vídni, sušenky tam vozím sama autem,“ říká. Také plánuje otevřít kurzy malování sušenek. A zbývá ještě prostor na nějaké koníčky?

„Někdy mám vážně pocit, že trávím v tom našem činžáku veškerý čas. Ráda sportuji, tak si chodím se svou kamarádkou pravidelně zaběhat. Stihneme si přitom i popovídat, nejčastěji o jídle. Také jsem se začala zdokonalovat v angličtině, už byl nejvyšší čas, domluvím se německy a španělsky, ale angličtina mi chyběla. Koupila jsem si vloni v jedné cestovní kanceláři intenzívní jazykový kurz v San Francisku. Byl to částečně dárek od mých dětí ke kulatým narozeninám a já si ho náramně užila. Řekla bych, že to byla jedna z nejužitečnějších věcí, které jsem kdy pro sebe udělala,“ usmívá se spokojeně paní Iveta.

Sama je živým a přesvědčivým důkazem, že padesátka je pouhé číslo.

S jejími osobitými dekoracemi a obrazy se dnes můžete setkat na nejrůznějších místech – v restauracích, bytech i kancelářích.

„Jsem člověk, který maluje všude a na všem. Provází mě to od dětství, když nedržím chvíli štětec, mám skoro absťák,“ vtipkuje zlehka Natalija Geyets. Podařilo se jí prorazit ve výtvarném oboru, který ještě donedávna nebyl u nás příliš známý: v nástěnné interiérové tvorbě.

„Maluji prostě na zeď a to mě živí,“ stručně charakterizuje svou práci a začíná vyprávět svůj příběh.

Před dvaceti lety přijela z Ukrajiny takříkajíc za lepším. V lecčems je to příběh jako přes kopírák. I když se může pochlubit uměleckým vzděláním, vystudovala obor výtvarné umění, bylo zapotřebí se především uživit.

„Podporovala jsem maminku a nemocnou babičku a posílala jim peníze, tak jsem brala, co se naskytlo,“ vzpomíná na svůj příjezd do Česka. Záhy získala práci v cestovní kanceláři, kde se časem vypracovala na pozici manažerky.

„Dařilo se mi dobře, ale administrativa je pro mě suchá, pořád stejné otázky klientů, stejné odpovědi. Malířku v sobě prostě nezapřete,“ vysvětluje tato energická žena.

„K malování jsem se po letech vrátila díky své kamarádce Martině. Vlastně jsem jí dnes za to nesmírně vděčná. Koupila si nový byt a projevila přání, abych jí namalovala v obýváku něco originálního na zeď. Nikdy předtím jsem tuhle práci nedělala, byla jsem zvyklá na akademickou malbu, ve škole jsme kreslili modely, portréty, akty, krajinu, ale kreslit na zeď? Pro mě to byl najednou obrovitánský prostor, ze kterého jsem měla strach i respekt. Kamarádka mě postrčila a podpořila, ať se toho nebojím. Jednoho dne mě vzala s sebou do OBI, kde jsme společně vybíraly barvy. Učila jsem se je používat za pochodu.“

První zeď v obýváku kamarádky se povedla, viděli to další lidé a pak jejich kamarádi, a tak se Natalija dostala oklikou zpět k umělecké tvorbě.

„Uvědomila jsem si, že nakonec vydělám víc než v cestovce, nejtěžší bylo zvyknout si, že stěna je něco jiného než obraz, tvoříte ve zcela jiném měřítku. Tahle práce je navíc poměrně fyzicky náročná, pohybujete se na štaflích a lešeních.“

Natalija, která zkrášluje zdi českých obýváků i dětských pokojů už skoro deset let, zanechala svůj osobitý rukopis i v řadě veřejných prostor, třeba v Praze v Tančícím domě, na Klinice tradiční čínské medicíny nebo ve studiích Tantra Masáže.

S jejími výtvory se můžeme setkat i v některých restauracích, zkušenosti sbírá zároveň v zahraničí, kde má rovněž své zákazníky. Každá malba, kterou talentovaná umělkyně na stěně vytvoří, je originál. Může tak zcela změnit prostory, v nichž se pohybujete, záleží na vašem přání i fantazii.

„Například jeden pár si přál namalovat krajinu z Toskánska s malým kostelíkem, kde se konal jejich svatební obřad. A vědí to jen oni, pro zbytek návštěvníků to je jen klidná toskánská krajina. Potom je člověk pyšný, že má kousek svého životního příběhu v interiéru.“

Pracovní portfolio malířky se posléze rozšířilo i o nástěnnou reliéfní malbu ve formě 3D. Je to vlastně plastický obraz vytvořený přímo na zdi, kterým lze proměnit celý prostor v originální umělecké dílo.

A co když ty umělecké výtvory na stěnách za čas překryje jiná malba? Nepronásleduje ji určitý pocit marnosti? Vždyť s tím bylo tolik práce, námahy, a najednou je všechno pryč…

„Stačí mi ten pocit uspokojení, že to nějakou dobu žilo. Beru to tak, že jsem něco poslala do světa a někdo z toho čerpal energii. Pro mě je nejdůležitější, že se moji klienti cítí v novém interiéru dobře, že mi třeba říkají, jak jim dotvořil skutečný domov. To mi přináší pocit štěstí.“

Když se na závěr Natalije ptám, co považuje za své nejlepší umělecké dílo, odpoví bez váhání: „Je to naše dvouletá dcera Anastasia. Rodila jsem až na prahu čtyřicítky a nyní si vychutnávám mateřství. Mám šikovného manžela, který mi se vším pomáhá, navíc je z oboru, zabývá se dekorativními omítkami. A jak se říká, kovářova kobyla chodí bosa. I když jsem v minulosti vyzdobila spoustu dětských pokojíčků, na ten Nastěnčin ještě nedošlo. Ale určitě se dočká. Zatím jí ukazujeme skutečný svět a jednou jí vytvoříme na zdi vlastní příběh nejhezčích zážitků našeho společného života.“