Berenika Saudková: Oblečení je uniforma, která nás někam zařazuje

Ano, je to má práce. Ale musím přiznat, že to není tak jednoduché, jak se zdá. Umět dobře malovat nestačí, k tomu musíte být také dobrý obchodník, částečně právník, stěhovák, moderátor...

Namalovat obraz je pro mě potěšení, ale to samo o sobě mi nezajistí výdělek. Samozřejmě můžete mít na takové věci manažera, ale když si vezme 40 procent, k tomu dalších 30 procent dáte galerii, něco zaplatíte za barvy, plátna, rámy, tak vám nezbude víc než na daně.

Myslím, že mnohé. Těmi obrazy vyjadřuji nějaké pocity, touhy, prosby a dávám je do tváří, protože v těch dokážeme nejvíce číst. A proč něžné dívky? Ukažte mi někoho, kdo se na ně dívá nerad.

Kdyby se mi malovalo s tíží, nebyla bych na správném místě. Myslím, že tak jako v jakékoliv jiné práci je lepší být v kondici. Nikdy jsem neporozuměla umělcům, kteří tvrdí, že nejlépe tvoří v žalu. Já se potřebuji na práci soustředit, dostat se do ní a bolest mě od toho odvádí. Rituály nemám, ale samozřejmě záleží na náladě. Jenže i to je nepodstatné. Když mi do výstavy chybí pět obrazů, vstanu a jdu pracovat, ač mám třeba kocovinu. Je to zaměstnání a do toho také musíte, i když nemáte zrovna náladu.

Malování je má celoživotní součást. Vyrůstala jsem mezi obrazy, malíři. Sama jsem dřív kreslila, než chodila. Jednu dobu jsem se za to, že kreslím lehčeji než většina ostatních, styděla. Ve škole nás chválili za dobře spočítaný příklad, správně napsané slovo. Ale namalovat dobře obrázek absolutně nic neznamenalo. Měli jsme všichni stejnou známku, tam se nedalo vyčnívat. Přitom i tu sklenici, ze které právě pijeme, musel někdo nejdříve namalovat.

Základní škola mi řekla, že umět malovat je k ničemu. Stejně tak jako umět zpívat nebo být dobrý v tělocviku. I ta největší nemehla dosahovala stejných výsledků jako ti nadaní. Podívejte se ale kolem sebe, jak je to pak v opravdovém životě. Třeba ten tělocvik je o výdrži, a hlavně šikovnosti našeho těla a co víc se ve většině prací cení?

Ale samozřejmě. Maminka ze mě chtěla mít architektku, babička lektorku a zbytek téhle študované větve právničku. Nakonec jsem se k tomu všemu dostala i bez škol.

Ne zrovna donutil, jsem vděčná za každou příležitost. Jako holka na střední škole jsem se například celá šťastná podílela na návrhu interiéru baru Batalion v centru Prahy, ve kterém chystáme vybudovat Kájovi (jak občas nazve svého otce - pozn. red.) muzeum. Tenkrát jsem za to nechtěla nic než možnost k tomu přispět. Dnes se klub rozšiřuje o další patra a já už mám od majitele dveře otevřené. Jeho školou jsem tenkrát prošla.

Ale opět je to závazek, ze kterého je třeba mít respekt. Jedna věc je mít nápad, druhá umět ho zrealizovat. Pokud chci tu práci vzít, nesmím říkat, že rýsovat technické návrhy neumím, ale musím umět se je naučit. Co se týká smluv, samozřejmě že spolupracuji s právníky, nota bene když jednoho skvělého máme v rodině, ale než jim vše složitě vysvětlovat předpřipravím smlouvu raději sama. Pak již čekám jen na jejich doplňky a korektury.

Stále. Momentálně připravuji jednu výstavu v Nice na jihu Francie. Hned poté několik dalších v naší vlasti. Například bych měla v září vystavovat s Panzerem v Rock Café.

Vernisáže jsou pro mě frustrující. Když jste zavřeni dny, někdy měsíce sami jen mezi obrazy, dopisy a telefonáty a najednou v jeden večer máte veřejně vystoupit a povědět z pódia něco chytrého a fascinujícího k množství důležitých lidí, vesměs k potenciálním kupcům, sponzorům a novinářům, a k tomu vás bez optání fotí a natáčejí ze všech stran, tak v tu chvíli bych se nejradši někam schovala.

Růžové a voňavé. Vyrůstala jsem střídavě v centru Prahy a na pražském Smíchově. Pokaždé když jsem jela na ten smíchovský kopec, říkala jsem sousedům, že jedu na venkov. Blízký Petřín byl plný ovocných stromů a všude místo holubího vrkání byl slyšet zpěv kosů.

Okolní domy majitelé pronajímali diplomatům, takže moji přátelé byli snad všechno jen ne Češi. Pět let jsem kamarádila s Japonkou Mami Kimurou. Učila mě, jak se hraje baseball, půjčovala mi příšerné japonské komiksy a asijské barbíny, jež měly oproti evropským neuvěřitelně kulaté oči. Všechno jsme si mezi sebou stále vyměňovaly, včetně jídla.

Snad jen v tom, že můj táta byl v domácnosti a jakýkoliv nápoj, včetně mlíka, se pil ze sklenic na víno.

Otec, který mě, chudák, dostal na krk, protože svou práci vykonával doma, tak nebylo zapotřebí chůvy. Byla jsem taková jeho opička, která po něm vše opakovala.

Maminka chodila do práce, protože nás musela živit. Přednášela sestřičkám a mladým lékařům psychologii ve zdravotnictví a po práci nám doma dělala to samé. To víte, úča. Ale musím přiznat, že bez její skvělé péče bychom s tátou byli v praktickém životě úplně nemožní.

Babička byla celý život v domácnosti, a tak si nás, děti, často půjčovala na rozmazlující převýchovu. Můj táta říkal, že vypadá jako Sněhurka od Disneyho. Ač to byla jeho tchyně, měl ji moc rád. Nikdy mi nepřestane chybět...

Snad jsem ho inspirovala tím, že začal malovat také dívky. Vídáme se jako přátelé, o práci se ale vůbec nebavíme.

Názorově i věkově mi je nejblíže asi sestřenice Marie. Prožily jsme spolu spoustu času, když nebyla ona u mě, jela jsem já k ní. Bylo to proto, že naši otcové bez sebe nevynechali snad jediný den a nás, holky, měli na krku. Mařenku jsem vnímala a stále vnímám jako svou sestru.

Ano, vídáme se. Občas někde venku, ale nejčastěji v domě jeho dcery Marie, kde žije. Honzovo divadlo mě nikdy neomrzelo a neomrzí. Když jsem byla dítě, nebylo dne, kdy by se se mnou nehádal. Často i kvůli nějaké hlouposti. Kolikrát jsem nevěděla, kudy kam. Ale většinou mi pověděl něco, co mě donutilo přemýšlet.

Strýc i otec ke mně přistupovali jako k dospělé, tenkrát jsem to neviděla zas tak fajn, ale dnes jim za to děkuju. S Janem máme k sobě těžko pochopitelný vztah. Pokud se ptáte, jestli ho chápu, pak myslím, že snad i ano. Ale bohužel s ním v mnohém nesouhlasím.

Když jsem byla malá, tak se mi říkalo asi do patnácti, hrávali jsme si na závody v kreslení. Ne, nikdy mě nijak neprotežoval, a tak to má být.

V zásadě můj otec Jana nikdy neopustil.

Těžko o tom mluvit. Kája s Honzou jsou dvojčata, a ti mají mezi sebou pro ostatní nevysvětlitelné pouto. Když se jeden odvrátí, druhý s takovou věcí těžko dál žije. Můžete mu pak dávat všechno ostatní, ale pořád to bude málo.

Přála bych mu lepší život, zasloužil by si ho. Otec si nikdy nepostěžoval, že ho něco bolí. On je takový antihypochondr. Jednou na něj doma spadl, ne dřevěný, ale zděný strop, málem ho zabil a on tvrdil, že mu v žádném případě nic není. Násilím jsme ho s maminkou dotáhly na vyšetření. Tam jsme se dozvěděly jeho diagnózu: středně těžký otřes mozku a naštíplý obratel.

Vím, že současný stav je právě z hlediska jeho povahy pro něj opravdu hrozný, ale není zbytí. Nechci ani pomyslet na to, aby jeho život někdo násilím ukončil. Navíc naděje umírá poslední, ne? Pokud by bylo po mém, nechala bych vše na přírodě, ta vždy ví, jak se zachovat.

Když slyšel, jak se někdo na někoho zlobí, vždycky podotkl: „Měli bychom se k sobě chovat hezky, dokud to jde.“ Měl pravdu, každé zlé slovo ledabyle utroušené na milovanou osobu je zbytečné. Chodit pak plakat na hrob už to nezachrání. Jsem mu za tuto radu vděčná, protože s čistým svědomím se mnohem lépe žije.

Pod lampou je tma. Jak jsem mezi těmi komiksy vyrůstala, přišly mi jako ta nejnudnější věc na světě. Dnes je zase objevuji a je to krásné setkání. Jako kdybych potkala po mnoha letech dobrého přítele. Hned vás baví, okamžitě navážete. Kájovy komiksy jsou podle mého geniální, vždycky budu všechny ostatní kreslíře, včetně sebe, srovnávat s ním.

Měla jsem svoji soukromou uměleckou školu doma, tak proč brát místo ostatním?

Samozřejmě! Bavila mě biologie a chemie. Málo jsem o ní věděla a právě na technické vědy je škola nejlepší.

Ano, stále mám potřebu se učit, ale školy nechám těm, kteří je více využijí. Když se chcete něčemu přiučit nebo se něco dozvědět, cestu si vždycky najdete. Já chodím do knihovny, půjčuji si skripta od přátel, hledám na netu.

Moc ne. Jako malá jsem se často ptala maminky, proč nejsem Veronika.

Nikdy jsem žádnou nepotkala, ale nedávno, když jsem seděla s přáteli, bavili se o nějaké nové své kamarádce Berenice, a já měla pocit, jako bych zemřela a že je poslouchám odněkud z nebe.

Ano, to máte pravdu, když celý život posloucháte slovo Berenika jen ve spojení s vámi a pak ho slyšíte v souvislosti s někým jiným, mozek to nebere. Bylo to ale jen jednou, podruhé se pocit ztratil. Těší mě, že na to jméno nejsem sama.

…alespoň k něčemu jsem dobrá!!!

Věřím, že jsem ctižádostivá. Bez ctižádosti není vítězů. Co se mi povedlo? Vzala jsem si z útulku pár opuštěných psů, starám se o ně a oni mě baví. To je povedené, že?

Těžko se mi prohrává, nesnáším to.

Umírat sám je moc zlé. Bez potomků život úplně ztrácí smysl. Chtěla bych dvě až tři děti.

Určitě ne Berenika.

Asi ano, oblékáme se pro druhé, abychom je tím třeba potěšili. Oblečení je uniforma, která nás někam zařazuje. Je to určitá komunikace a pro mě také nemoc z povolání. Stejně tak jako ty barvičky na mém obličeji.

To ani ne, jen mám pocit, že bych neměla lidi nudit.

Milión, třeba stavební práce - kolečkem počínaje, obkladačkami konče. Vždy mě fascinovala technika, už můj první obrázek, který jsem nakreslila asi ve třech letech, byla právě míchačka. Je krásné, když se vám něco tvoří pod rukama a vy to hned můžete použít. Stejně tak je to třeba s vařením, které miluji a provozuji denně.

Když maluju. Ale tím nemůžu říct, že relaxuji při práci, protože, jak už jsem zmínila dříve, práce malíře není jen o malování. A také se starám o dva pejsky z útulku.

Ano, když jsem byla malá, moc jsem si přála palandu, ale nikdy jsem ji nedostala. Teď ji můžu mít, ale už ji nechci. Toto přání už se tak nikdy nenaplní.