Berenika Kohoutová: Nehroutím se, když mi něco nevyjde

Není to nic hrozného: představení i koncerty začínají večer, kdy už Lola spí. Kvůli koronaviru se navíc několik koncertů zrušilo, takže jsem od Loly neodcházela často. Žádné výčitky svědomí nemám, spousta mých kolegyň hereček a zpěvaček to má stejně. Lola určitě nestrádá, vypomůže partner, maminka, tchyně.

Nedostatek času. A jak je těžké si něco organizovat. Kdy? Během hodiny, co Lola spí? A co když to nebude hodina? Na druhou stranu jsem díky ní svým způsobem svobodnější. Nehroutím se, když mi něco nevyjde. Nepotřebuju se do ničeho hrnout.

Věci, které mně nepřijdou zajímavé, prostě nedělám. Snadněji se mi odmítají, mám se na co vymluvit.

Přistihla jsem se, že mi to je tak trochu jedno; opájela jsem se pocitem, že jsem porodila dítě, a víc jsem nepotřebovala. Bylo mi moc dobře.

První divadelní představení a první koncert se nedají srovnat. Při představení jsem věděla, že na mě čeká Lola, kterou musím jet nakojit, v zákulisí jsem pořád kontrolovala telefon. Při koncertě jsem ze sebe vydávala 45 minut úplné maximum, takže jsem na chvíli zapomněla, že Lola existuje.

Sama jsem Šíleně smutnou princeznu naprosto zbožňovala, byla to moje nejoblíbenější pohádka, Starce na chmelu jsem milovala a pořád se na ně koukala. Totéž Saxana. Přijde mi to mnohem lepší než hrát nějaké moderní věci. Nádherná klasika, která každého pohladí po duši.

Na jevišti to je samozřejmě trochu jiné než ve filmech, jiné je i režijní pojetí. Určitě se netrápím tím, abych byla jako Helena Vondráčková nebo Petra Černocká, které v nich hrály.

Saxanu jsem vloni nazkoušela, ale kvůli těhotenství jsem v ní nevystupovala. Tím, že se to odehrává v kouzelnickém světě, tam je dost fyzicky náročných scén, které bych s těhotenským břichem nemohla dělat, a ani by mě nenechali.

V Šíleně smutné princezně za mě zaskočila Vendulka Příhodová, alternaci jsem měla i ve Starcích na chmelu.

Dál s kamarádkou Marikou Šoposkou píšeme, ale je to teď náročné, Marika má už dvě děti. Dlouho nám to psaní trvá, děláme si legraci, že to vydáme, až budeme mít vnoučata.

Rozhodně skýtá hodně podnětů, ale na Instagramu se snažím nepsat jen o mateřství. I když to moc nejde, protože hned reaguje spousta maminek, které mě sledují, různými vtipnými historkami, je to nevyčerpatelné téma.

Zároveň bych chtěla, aby se nezapomnělo, že jsem herečka a zpěvačka, a snažím se to kombinovat. Nechtěla bych psát jen o mateřství.

Ta hudební byla až dosud nárazová, hrála jsem s Emilem Viklickým (jazzový pianista a skladatel), ale nijak pravidelně. Emila obdivuju, ale jazz mi není zas tak úplně blízký.

Se současnou kapelou to je pevnější a stálejší, protože to, co děláme s Jirkou Burianem, mi je stylově bližší. Víc se tedy budu věnovat hudbě a zpěvu až teď.

To se nikdy nesmí stát! Takže si tuhle otázku nemusím klást.

Všechno má svoje. V divadle se potkávám s bezvadnými kolegy, kteří by mi scházeli, v hudbě zase nacházím obrovskou energii. Když o tom přemýšlím, dochází mi, že jsem letos bez koncertů žila docela dlouho. Napřed přišlo moje těhotenství, pak koronavirus. Zvládla jsem to, ale s vidinou toho, že se zase s kapelou sejdeme.

To mi bylo šestnáct! Myslím, že jsem porotu okouzlila spíš hereckým výrazem než úžasným hlasem, ten měly jiné účastnice. Od pěti jsem zpívala v Bambini di Praga, studovala jsem gymnázium s hudebním zaměřením včetně klasického zpěvu, klavíru, jenže to už je dávno.

Uvažovala jsem, že bych studovala operní zpěv, mám celkem slušný rozsah. Jenže jsem od přírody lempl a herectví pro mě bylo bez námahy. Nejsem úplně studijní typ. I na konzervatoři jsem uvažovala o hudební fakultě, ale přišlo vždycky nějaké natáčení…

Pronikla jsem do různých sfér napříč žánry, docela se to míchá. Nejvíc mě baví popík. Vydali jsme album, docela se asi povedlo, měli jsme dvě nominace na ceny Anděl, videoklip Dělám stojky má přes jedenáct milionů zhlédnutí. Moc se těším na další desku, za kterou bych si stoprocentně stála.

To jistě pomohlo. Nikdo ale na nás nebude chodit nebo si kupovat desku jenom proto, že mě viděl v nějakém seriálu. To si musíme odpracovat.

Rozhodně mám! I jako otec je úžasný. Potvrzuje se, jak si holčičky omotají tatínky kolem prstu. Od začátku je mezi nimi neuvěřitelné pouto. Koronavirus způsobil, že jsme od Lolina narození v únoru byli neustále všichni tři spolu. S rolí otce se perfektně sžil. Dělá v reklamě, takže měl home office.

Patřím v herecké branži k těm, které se s tím tolik nepářou. Jsme holky, co se herectvím živí docela dlouho, nečekáme, až dostudujeme vysokou, až vyjedeme někam na Erasmus. Vlítneme na to docela brzo. Na co čekat?

Většina mých kamarádek z gymplu děti nemá a ani se na to v blízké době nechystají. Já si nedovedu představit, že by mi bylo pětatřicet a začala bych přemýšlet, jestli mám mít dítě. Něco by mi v životě moc chybělo. Vždycky jsem dítě chtěla brzo, ještě dřív, než jsem ho ve skutečnosti měla.

Určitě bychom chtěli, aby Lola měla sourozence. Mám ráda velké rodiny, Kryštof ostatně z jedné takové je, má čtyři sourozence.

Kryštof mi napsal na Facebook, že mě viděl v kavárně našeho společného kamaráda. Vůbec jsme se neznali, jen jsme měli společné známé. Nějakou dobu jsme si psali, pak jsme šli na rande a zůstali spolu.

Jo, chystá. Konkrétně jsme to ale ještě neřešili.

Výborná! Na Lolu se moc těšila. Už má vnuka od starší ségry, oba miluje. Vůbec bych se nedivila, kdyby v budoucnosti napsala něco pro děti.

Jsem tady v Černošicích šťastná. Potřebuju k životu přírodu. A do Prahy můžu jet kdykoli. Utéct z ní je o dost složitější.

Jezdím autem, žádný velký provoz není. A když bude Lola větší a budu si třeba po představení chtít posedět s kolegy, sednu si na hlavním nádraží, které je kousek od divadla, na vlak. Mám hezký život, líbí se mi, jak to teď mám.

Jistěže ne. Ale pokaždé jsem se z nezdarů poučila a snažila jsem se na nich najít něco pozitivního. Nikdy v životě jsem se nehroutila, nestalo se, že bych nevěděla kudy kam. Uměla jsem si vždycky poradit.

Je fakt, že jsem měla období, kdy jsem moc rolí nedostávala. Zlomem bylo, když jsem ve Studiu DVA začala před deseti lety zkoušet v muzikálu Hello Dolly!, který se hrál spoustu let. Pak mi nabídli další role a jsem tam pořád.

Oceňuji, jak dobře se tam chovají k hercům. To vůbec nepovažuju za samozřejmost.

Kdybych zase byla na dovolené na nějakém takovém balkoně, potíže by mi to nedělalo. Proč taky? Není to tak, že si řeknu: Teď jsem ta maminka, to se už nehodí. Provokovat budu dál.

Tak teď bych se určitě neodhalila. Ne proto, že bych se začala stydět, ale že po porodu moje tělo neodpovídá tomu, co bych chtěla ukazovat v televizi. Nemyslím, že by to měli a chtěli lidi vidět. (smích) Bůhví, jestli přijde doba, kdy si řeknu, že přišel čas svoje tělo zase ukázat.

Zpětně jsem ale na sebe naštvaná, že jsem do některých takových scén šla, říkám si, že to bylo naprosto zbytečné.

Celé mě to obrovsky bavilo. Nikdy jsem se tak nevyřádila. Vítězství bylo třešnička na dortu, která ale v té době moje ego docela povzbudila. Potřebovalo trochu načechrat.

Nikde jsem to neventilovala, ale rozcházela jsem se v té době s tehdejším manželem (o čtrnáct let starším producentem Pavlem Čechákem, exmanželem Táni Dykové), nic hezkého to nebylo. Rozchod a rozvod byly pro mě nečekané, když se ale podívám zpátky, není mi to ani trochu líto.

Sleduje, desku si poslechl, líbila se mu, i když to je popík a on je starý bigbíťák. Že bych s ním ale přehnaně konzultovala, to ne.

Snažila se mi s deskou pomoct, ale já jí taktně naznačila, že její rady nejsou úplně ve všem nutné. Tedy pokud jde o hudbu.

Kdyby se mi něco nelíbilo, asi bych jí to nedokázala říct. Mně se naštěstí její psaní líbí, takže nebyl důvod. Párkrát jsem jí řekla, že něco nechápu, nedává mi to smysl, ona si to pak podle sebe přebrala.

Má. Jenže ona se o nás se ségrou permanentně bojí, takže bude mít pořád obavy a pochyby, zda je všechno, jak má být.

Jsme nesnesitelné v tom, jak jdeme za tím, co chceme. Umíme spoléhat samy na sebe a chlapy občas necháváme trochu za sebou.

Nejspíš ano, a to by mi hodně vadilo.

Naštěstí žijeme s Kryštofem v symbióze, kdy on mě nechává běžet mým tryskovým tempem a je s tím naprosto v pohodě. Nikdy mi nevyčetl, že jsem hysterická. Jen mě občas upozorní, abych se zklidnila.

Může se vám hodit na Zboží.cz: