Berenika Kohoutová: Mámu a všechny samoživitelky obdivuju

Dá se to skloubit docela dobře, i když zrovna poslední dobou toho mám hodně. Připravovala se inscenace Marta, v níž hraju hlavní roli, v jednom kuse tam zpívám a mluvím. Jednoho dne jsem přišla ze zkoušky domů úplně hotová a říkám si – čím to je, že jsem tak unavená? Pak mi došlo, že jsem několik hodin neslezla z jeviště.

Nějaké pracovní příležitosti jsem odmítla právě proto, abych se mohla věnovat Lole. Nakonec se to zvládnout dá. Ale musím si víc hlídat, abych chodila včas spát.

Čím dál později. Dřív jsem ji uspala, pak si třeba ještě něco udělala, odpočinula si, ale to už teď prakticky nejde, zabere klidně až v deset. Někdy jsem z jejího uspávání tak vyřízená, že usnu rovnou s ní. Ale aspoň se pořádně vyspím.

Bylo by fajn, kdyby ji mohl občas uspávat manžel, jenže to ona odmítá. Pokud má doma i mě, řekne si, že chce maminku. Asi by to šlo i jinak, se svým tátou má super vztah, nakonec by ji určitě uspal, ale nemáme nervy to zkoušet.

Výhoda je, že vydrží spát třeba až do osmi. Nejsem typ člověka, který by miloval ranní vstávání, takže jsem za tohle ráda. Měla období, kdy vstávala mezi šestou a sedmou, to jsem moc nezvládala. Teď má režim víc sladěný se mnou, což mi vyhovuje.

Počkejte, až se rozkouká. Půjde řádit támhle na ty prolejzky, už to tady zná. Ve skutečnosti je to šíleně živý dítě. Už je velká a šikovná, v únoru jí byly dva.

Školku jsme už zkoušeli, ale zatím to moc nešlo. Hned odtamtud přinesla hroznou virózu, to jsme pak doma lehli všichni. Když jsme se konečně uzdravili, nastoupila zpátky, jenže tam brečela. Nakonec jsme vyměkli a vzali ji domů.

Chystám se to zkusit znovu, protože v poslední době o školce začíná mluvit a chtěla by tam. Je komunikativní, miluje děti. Mně by to samozřejmě pomohlo. Teď máme chůvu nebo hlídá moje máma (spisovatelka Irena Obermannová).

A opravdu taková je. Bere si Lolu pravidelně, vždycky v pondělí, ať pracuju, nebo nepracuju. Vím, že mám každý týden jeden den jenom pro sebe. Někdy ten den točím film nebo zkouším divadlo – a v tom případě nemusím řešit chůvu, je to prostě pomoc.

Mámě na rodině hodně záleží. Přiveze k nám třeba i Lolina bratrance, syna mojí sestry, protože je pro ni důležitý, aby se viděli a měli fajn vztah.

Ono to tak působí, ale s nápadem obsadit mě přišel až producent. Máma pak scénář na základě toho trochu upravila. Nechci mluvit za ni, ale myslím, že byla hlavně ráda, že si mohla zkusit napsat scénář k celovečernímu filmu. Aby k tomu měla ještě požadavek, že tu roli mám hrát já, to by si asi netroufla.

Řekni to psem je nakonec spíš romantický film než komedie. Komediální žánr mám ráda, docela bych si někdy nějakou pořádnou komedii střihla. Líbí se mi humor trochu přes čáru, to by mě bavilo. Jenže zrovna s tímhle žánrem je to tady v Česku těžký. Věci, co se teď jako komedie točí, často nejsou úplně dobrý.

Ježiš, ještě to! To bych se zbláznila. Stačí dítě. I s tím je dost práce, ale když prší, aspoň s ním nemusíte ven. Sice pak doma zlobí a obrátí byt vzhůru nohama, ale jeden den se to dá vydržet.

Pejskař nejsem, ale jinak myslím, že psi jsou úžasní. Chápu, že k nim má hodně lidí vřelý vztah. Já bych se ovšem bála, že se pes stane součástí rodiny a potom umře. Takhle člověk zažije za svůj život třeba tři nebo čtyři psy, co mu odejdou. To se mi zdá hrozný.

Mít psa je časově i finančně hodně náročný, pokud se o něj staráte zodpovědně. Nemůžete se třeba jednoduše sbalit a odjet na dovolenou, ztrácíte část svobody. S dítětem jí samozřejmě ztrácíte ještě víc, ale to je něco úplně jinýho. Možná kdyby člověk žil na venkově, bylo by mít psa jednodušší, ale v Praze…

Pořád trochu lavírujeme mezi tím, jestli žít v Praze, anebo jinde. Zatím mě život ve městě baví a vyhovuje mi, mám to blízko do divadla, na natáčení.

V Praze je tolik krásných míst… Právě ve filmu Řekni to psem jsou moc hezky vidět Vinohrady. Natáčelo se v Lužické ulici, která má překrásné stromořadí, a taky v přilehlých parcích, třeba v Grébovce, která je nádherná. I díky tomu mě to natáčení hodně bavilo. (Odbíhá na pár minut za Lolou, která ji volá z dětských prolézaček u kavárny.)

Nevím… Myslím, že jsem to tenkrát vnímala zjednodušeně, neměla jsem ještě tolik zkušeností. Teď, když jsem starší, si víc uvědomuju, jak jsou vztahy komplikované. Jak je vlastně všechno komplikovanější. Občas je to boj a nejde tak jednoznačně říct, že to někdo umí nebo neumí.

Moje máma je taková naivní, vždycky taková byla. Neumí si od chlapa vzít, co potřebuje. Asi je to i o sebedůvěře. V tom směru to možná já umím líp.

Nijak jsem na tom nepracovala, mám to nějak přirozeně v sobě. Sama to nechápu. Možná je to díky tomu, že jsem viděla u mámy, jak to má někdy těžký.

Ona se o nás postarala skvěle, to musím říct. Dokázala zvládnout i roli chlapa v rodině. Já ji v tomhle hrozně obdivuju. Teď, když mám sama dítě, nechápu, jak to dokázala. Nejspíš hlavně díky tomu, že to prostě jinak nešlo.

Vůbec všechny samoživitelky a samoživitele obdivuju, když praktickou stránku života sami zvládnou.

Když jste totiž matka samoživitelka a chcete, aby se vaše dítě naučilo lyžovat nebo s ním chcete jezdit na kola, musíte to prostě nějak zvládnout. A ona pro nás všechno tohle chtěla. Záleželo jí na tom, abychom všechno uměly.

Když si představím, že bych musela tři kola postupně zvednout a přimontovat na střechu auta tak, aby za jízdy nespadla, a pak je zase sama sundat…

No přesně! Nebo na horách tahat lyže do svahu, to jsou přesně věci, které u nás dělá naprosto automaticky Kryštof, mě by ani nenapadlo vzít to za něj. Já třeba i nechám velký nákup v autě a on ho vynosí do bytu. Pro nás je to samozřejmost. Myslím, že to z mojí strany není rozmazlenost, Kryštof tyhle věci dělá rád, rád se proběhne. Že si můžu dovolit leccos neřešit, je pro mě hrozně příjemný.

S Lolou jsem zase víc já, protože manžel chodí pravidelně do práce, pracuje v reklamní agentuře. Já mám pracovní dobu variabilnější. Máme to rozdělený.

Není to tak, že by vůbec nefungoval. Třeba zrovna na ty hory jsme jezdily často s ním, k moři taky. Ale v té běžné každodennosti musela stoprocentně fungovat máma.

„Někdy se hádáme a Lola má záchvaty vzteku,“ napsala k rodinné fotce na Instagram s tím, že ne všechno je tak dokonalé, jak se ze sociálních sítí zdá.

A jéje, volá na mě Lola, chce, abych ji vysadila na skluzavku…

Ještě bych počkala. Kdybych si ji navykla, že si budu hrát vždycky s ní, asi bych se zbláznila. (směje se) Zastávám praxi líného rodiče. (Podle známé pedagogické příručky Toma Hodgkinsona Líný rodič.)

Připadá mi, že přesně tak to je nejlepší – nechat děti být. Kdybych měla rozdávat mateřské rady, jakkoli se na to jinak necejtim, poradila bych právě tohle.

Doporučila mi to moje máma, a musím říct, že to funguje. Vidíte, Lola už mě volat přestala, sama si poradí, když k ní hned neběžíte. Jde jen o to, vydržet.

Jinak příručky o výchově nečtu, jsem intuitivní rodič. Nikdy jsem se jako matka necítila ztracená nebo bezradná. Viděla jsem kolem sebe lidi, kteří nevěděli, co si s rodičovstvím počít. To se někdy stává a vůbec se to nevylučuje s tím, že děti chtěli a chtějí mít.

Ano, měla jsem to tak vždycky. I když jsem byla ve vztahu se svým prvním manželem (filmovým producentem Pavlem Čechákem), který měl z předchozího manželství dva syny, připadalo mi normální s nimi fungovat.

Stejně tak když se ségře narodilo dítě, neměla jsem problém hlídat ho od úplnýho miminka, přestože jsem tou dobou neměla s mateřstvím přímou zkušenost. Ani ségra se nebála mi ho svěřit, bylo to všechno automatické. Možná je to i tím, že jsem založením trochu flegmatik, připadá mi přirozený to moc neřešit.

Čteme Trnkovu Zahradu, tu teď miluje, naučila ji na ni moje máma. Lola má období, kdy ji chce pořád. Mně se teď nečte úplně dobře, protože po zkouškách, kdy hodně zpívám, mluvím a intenzivně pracuju s hlasem, mívám na čtení pohádek unavené hlasivky. Ale knížky máme a Lola je má ráda.

Mám v tom rezervy. Množství jednorázových plen a vlhčených ubrousků, co člověk s dítětem vyprodukuje, je šílený. Ale sama je používám. Znám holky, které dětem dávají látkové pleny, jsou to taky herečky a pracujou podobně jako já, takže se nemůžu vymlouvat na nedostatek času.

Alibisticky si říkám, že téma ekologie musí být uchopené především shora, i když samozřejmě chápu, že každý jednotlivec může pro životní prostředí udělat hodně. Určitě je dobře, že se v tom směru už snad všichni přirozeně snažíme. Třeba recyklování je myslím naprosto přirozená věc, i když ještě před pár lety to tak nebylo.

Kryštof má s Lolou nádherný vztah. Možná je trochu úzkostnější než já, má tendenci za ní hned jít, když ho volá, že něco chce. Nevydrží počkat, jestli si poradí sama.

Sedíme třeba společně v kavárně, kde je dětský koutek, Lola si v něm klidně hraje a on se za ní jde podívat, jestli něco nepotřebuje. Vždycky říkám – nechoď tam, protože když tam půjdeš, už tam zůstaneš. (směje se) Ale jinak si ve výchově rozumíme.

Lola se narodila do covidové doby, manžel měl home office, byli jsme doma všichni pohromadě a nic jiného než spolu prostě jen tak být se ani nedalo dělat.

Díky tomu se na sebe ti dva hodně napojili. Naprosto se zbožňujou, je hrozně hezký to vidět. Musím říct, že mě to dojímá. Myslím, že on je už z generace současných otců, kteří se o děti starají, mají k nim blízký vztah.

Jistě, už to není tak, jako to měly naše matky, kdy přišel muž z práce a řekl – nechte mě bejt, pracoval jsem, a teď si chci dát gauč a pivo. Děti se k němu skoro nesměly přiblížit, protože tatínek si takzvaně potřeboval odpočinout.

Kryštof je zvyklý, že když přijde z práce, Lola na něj okamžitě skočí. A já mu ji v tu chvíli s radostí předám, protože odpočinout si potřebuju já. (směje se)

Nevnímám to tak, že by dělal něco úplně vzdáleného. Kryštof je copywriter, tvoří marketingové a reklamní texty, je to tvůrčí práce se slovy, to je mi blízké. Vyhovuje mi, že není režisér nebo herec. Co mi nevyhovuje, je jeho pracovní doba, která je obvyklá, od pondělí do pátku. Není pak tolik s Lolou…

Myslím, že jo. (zarazí se) Slovo feministka jsem vždycky vnímala pejorativně. Navíc jsem byla konfrontovaná s tím, že moje máma je feministka.

Teď si myslím, že je úplně normální, když jsou holky feministky. Jsem feministka asi úplně stejně jako všechny ostatní holky v mým věku.

A stejně jako jsem feministka, jsem i pro to, aby páry stejného pohlaví mohly bez překážek společně vychovávat děti nebo aby mohly uzavřít manželství se všemi právy, která k institutu manželství patří.

Tohle všechno mi připadá přirozené a myslím, že by bylo fajn, kdyby se to už ani nemuselo řešit, kdyby to přestalo být téma.