Beata Rajská: Nejsem jen návrhářka, ale i ekonomka

Vrátila jsem se 16. března 2020 z indické Bombaje, kde jsem byla na Fashion Weeku. Za mnou se zavíraly letištní brány v Indii, a všechno se zavíralo i tady, protože začal první lockdown. Seděla jsem sama v pražském bytě, nemohla jsem kvůli karanténě ani domů na Vysočinu. Děti mi nakoupily zásoby.

Proběhly i nějaké slzičky a první, na co jsem myslela, bylo to, co budu dělat. Nejdřív jsme s mými krejčovými začaly se šitím roušek, kdy jsem na dálku kreslila, jak a co mají dělat. Pak přišla další a další vlna a už mi to bylo málo. A také jsem neměla co nosit. Zjistila jsem, že mám jenom samé šaty, buď byznysové, anebo do společnosti. Proto vznikla tepláková kolekce, která byla nakonec velmi úspěšná.

Dopředu jsem ale avizovala, že počet bude velmi omezený, v nízkých počtech kusů od jednotlivých barev. Dodržela jsem to, nedávno jsme uzavírali další dvě barvy, neříkám, že ještě nějakou dobu nebudou, ale v podstatě je už děláme jen na objednávku.

Ani by to nešlo kapacitně, protože nešijeme pro e-shop. Mám krejčové vytížené zakázkami a přehlídkami natolik, že věci mimo se šijí, jen když mezi tím mají trochu volného času.

Veškeré věci, které vypouštíme, děláme u nás na dílně, nepoužívám žádné továrny. Proto také nemám tu produkci nějak obrovskou. Takže teplákovky jsou, vyvinuly se z toho i nějaké šaty včetně plážových, ale určitě to není to gró, čemu bych se chtěla věnovat. Jsou to věci pro radost.

Určitě to bylo lehčí, než když jsem vymýšlela ty sportovní věci nebo roušky. Zvlášť s těmi to bylo „těžké“, protože moje holky jsou zvyklé šít s přesností na milimetry a kdejaká švadlenka na vesnici toho stihla víc. Byla jsem strašně ráda, že jsem na léto 2020 vymyslela přehlídky, které probíhaly od června do září, dokud se společenský život zase nezastavil.

Myslím, že jsem neudělala radost jen sobě a svým krejčovým, že jsme mohly tvořit hezké věci, ale hlavně lidem, kteří na ty přehlídky mohli přijít. Ten návrat s novou kolekcí byl fakt příjemný. Občas jsme dělali dokonce dvě přehlídky v týdnu. U mě platí heslo: Když se zastavíš, zmrzneš. Musím být pořád jako turbomyš.

Nejsem jen návrhářka, ale i „ekonomka“. Takže už před covidem jsem si hodně kontrolovala věci. To znamená, že když jsem jeden rok ušila v kolekci hodně kabátů, tak jsem další rok tvorbu kabátů omezila, protože vím, jaká je asi kupní síla. Vždycky jsem si hlídala počet produktů a výrobu, aby nic nevyšlo nazbyt, ctím také přírodu.

Už před covidem, kdy jsem cítila i únavu, jsme omezili počet kusů v butiku. Říkala jsem si, proč bych měla dělat tolik věcí, pojďme to dělat trochu cíleněji a nedělejme tolik sezonních kusů. Proto pro mě bylo poměrně snadné uhlídat si to i v covidovém období.

Ale je fakt, že teď jsem v jiném problému, protože tím, že nebyly společenské akce, jsem nedělala tolik společenských šatů. Takže už i já sama recykluji a vytahuji staré věci. Důležitější jsou ale zákaznice a já jsem na řadě až jako poslední.

Jedna věc je to, že jsem návrhářka, ale vystudovala jsem filozofii, a hlavně mám v sobě to, že mám pohled trošku širší. Nemám ráda půjčovny a nemám ráda ani pouze jednou použité šaty. Byla by jich škoda.

Vždycky klientkám říkám, že i šaty, které jsou ušité jako hodobožové, ať už na křtiny, anebo velkou protokolární akci, musejí umět obléknout i s bundou, tlustými punčochami nebo s teniskami. Hlavně je musí nosit a unosit. Rozpadnout se musí až kvůli nošení.

Ty výraznější si můžete vzít čtyřikrát nebo pětkrát, pak je na rok odložit do skříně a potom je zase vytáhnout. Když dělám zakázky, tak máme ve švech vždy rezervu aspoň tři centimetry z každé strany, takže není nutné se bát ani změny postavy.

Jsem zastáncem udržitelného šatníku, je zbytečné mít narvané skříně. Pokud to nenosíte, radši šaty někomu dejte. Jsem ráda, že se k tomu společnost vrací.

Mám možnost vybrat si na přehlídku kluka, kterému obléknu sukni nebo šaty, anebo hodně velkou holku. Nemám s tím vůbec problém. Žiji v tomhle prostředí módy, kde kolem nás byli kluci gayové od začátku a byli jsme velcí kamarádi.

Ale mám velký problém s tím, že nás trendy tlačí do neskutečné genderové korektnosti. To mi vadí. Jsem holka a vadí mi, když mým vnoučatům budou říkat „ono“, anebo nebudu vědět, na kterou stranu mám jít na záchod.

Už se bojíme některé věci vůbec vyslovit, protože vás někdo nařkne, že se kloníte k nějakému druhu rasismu. A to tedy vůbec. Mám kamarády ze všech zemí, i když do některých jezdím raději než do jiných.

Mám pocit, že politická i jiná korektnost nás doženou pomalu až k záhubě světa. Takže za mě, ať si každý dělá, co chce, ať si postaví na molo, koho chce, jen ať to pak neřeší lidi, kteří se pouze chtějí zviditelnit.

Spousta světových návrhářů modelky plus size používá, můžeme si vybrat, jestli se budeme chtít dívat na módu na nich, anebo na hubených holkách. Všechno má svá pro a proti. Svět je barevný, můžeme se na něj dívat ze všech stran, ale důležité je, že si vybereme to, co se nám líbí.

Když jsem se Sárou Struhařovou začala pracovat, upozornil mě na ni fotograf Artur Koff, ještě se o téhle nemoci, kterou proslavilo letošní předávání Oscarů, mnoho nevědělo.

Sára je bez vlásků a je to moje oblíbená modelka, která patří k mému základnímu týmu. Mám všechny svoje modelky ráda, vím, jaké mají trable nebo radosti. Povídáme si o nich.

Často se mi ale stává, že se mi do týmu hlásí velmi hubené modelky. Vím, jak nebezpečné a drsné je prostředí módy a po letech zkušeností si skutečně dávám pozor na extrémní hubenost u modelek. Nejedna maminka se na mne obrátila s problémem dcery, která měla anorexii.

Prosím, já používám modelky s velikostí 36, 38 a někdy 40. Jen na vysvětlení: anorexie není jen problémem fashion světa, jak se na začátku uvádělo, je to problém i v jiných odvětvích a v současné době hlavně instagramového idealizovaného světa. Takže u nás na molu uvidíte holky v běžných velikostech a je to možná i tím, že modelku nevidím jen jako ramínko na šaty.

Takže se často stává, že když fitujeme (zkoušení modelu na modelce) a já vidím, že modelce ujíždí podpatek, pošlu ji k ortopedovi nebo ji upozorním na skoliózu. A nejlepší věta, kterou používám, je: „Narovnejte se, vytáhněte se z pasu, nehrbte se jako Rajská!“

Je toho hodně. Dokonce jsem napsala i knížku. Všichni, kteří ji četli, touží po druhém díle Ústřižků Beaty Rajské. Ale zatím mám jen sto padesát stran. Začala jsem právě během pandemie, když jsem byla sama doma. Dál nějak nemám čas.

Pak jsou věci, které jsem začala dělat, protože vím, že moje oblečení není cenově dostupné pro všechny. Jsem proto ráda, že pro fanynky, které si šaty ode mě nemohou dovolit, máme něco malého: diářky, kalendáře, trička, šátky, porcelán.

Máme šály, na kterých spolupracuji s tkalcovským mistrem Josefem Fidlerem, který je dnes už jediný, který umí žinylku. Děláme ručně tkané šály, které vyšíváme, dělala jsem i návrhy bot nebo kabelek.

Mám dva šikovné kluky ze Slovenska, kteří studují na UMPRUM. Je to hrozně fajn, protože chodili na stejnou školu jako já, v Trenčíně. Vlastně jsem si je vytipovala, když jsem loni potřebovala další ruce. Tomáš Višňovský se velice osvědčil, dala jsem mu už dělat i nějaké střihy, a my mu zase ukazujeme, co má dělat pro svoji autorskou tvorbu.

Kluci mi dávají takové impulzy, co dál. Přinesou mladický elán, nebojí se narážet do zdi. Oboustranně je to velice výhodné. Když půjdete stále jen jednou cestou, nebude vás to posouvat dopředu. Ale firmu jako takovou za mě nikdo převzít nechce.

Třeba moje kolegyně Míša, která je u mě osmnáct let a které jsem to nabízela, vytrvale odmítá. Každý, kdo takové podnikání pozná, ví, co to obnáší.

Jsem člověk intuice a pocitů. Nikdy jsem nevycházela z kalkulu. Vycházím z momentálních impulzů. Teď jsme třeba dlouho nevyšívali a zase se k výšivce vracíme. Pro mě jsou ruční práce neustálou inspirací.

Ale může to být i Afrika anebo naše kolekce Delirium, kdy jsme kombinovali vysokou eleganci s motivy z dětských filmů. Měli jsme tolik myší, že se mi o bílých myškách začalo zdát. Proto jsem nakonec právě takhle kolekci nazvala.

Nemyslím si, že by pestrost byla nevýhoda. Kdyby to tak bylo, tak u mě lidi nenakupují. Musím říct, že se mě často ptají, co považuji za svůj největší úspěch. A odpověď je jednoduchá. Jako značka funguji na trhu od roku 2001, takže je to letos jednadvacet let, a je a bylo mě stále vidět, i během covidu.

V takových zvláštních momentech se ukáže, že mě lidi respektují, zajímá je můj názor. Mohlo by to vyznít tak, že se vytahuji, ale není to tak. Mám z toho upřímnou radost.

Zároveň ale vím, že u toho nemohu ustrnout. Buď budu něco dělat, anebo budu sedět doma se založenýma rukama a „zmrznu“.