Beata Parkanová: Jakýkoli slib lze vzít zpátky. Není dogmatem

Už na první pohled vypadá křehce. Zeptáte-li se herců, uslyšíte něco jiného. Klame prý tělem. Za uměleckým cílem jde až nesmlouvavě. Svým debutem Chvilky zaujala i kritiky, kteří ji považují za jednu z nejvýraznějších režisérek její generace.

Se svou prvotinou, Chvilkami, jsem se snažila být na všech zahraničních festivalech, kam se dostala. Chtěla jsem zažít jejich atmosféru, podpořit je účastí, zajímaly mě reakce diváků. Ale nemůžu říct, že bych si podobné věci moc užívala.

Vlastně ani neznám nikoho z režisérů, který by to miloval. Projekce, rozhovory s novináři, diskuse s diváky jsou poměrně vyčerpávající. Sice mě všechno tohle baví, ale po skončení povinností si obvykle chodím lehnout. Případný společenský, noční život na festivalu mě vůbec neláká.

Nejdřív ho „jen“ představíme na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. A zároveň se ho pokoušíme dostat na jiné áčkové festivaly. Česká premiéra Slova je pak naplánovaná na příští rok…

Napjatě čekám, jak se bude líbit. Je to až zvláštní. Děláte-li divadlo, po představení hned víte, zda se (ne)podařilo. Diváci (ne)zatleskají. U filmu se musíte spoléhat na jiné zdroje reakcí. Na recenze, internetové diskuse.

A proč? Sice mi všichni kolem mě říkají, ať je nečtu, že jsou leckdy drsné, ale já jsem tyhle dobré rady slyšela už s Chvilkami. Řekla jsem si: Neboj se, přece se nebudeš bát pokaždé, když něco uděláš. Každý z nás potřebuje zpětnou vazbu. Já se do diskusí začetla a zjistila jsem, že zase tak hrozné nebyly, naopak.

Záleží na tom, jak na to koukáte. Ta pětiletka začíná prvním nápadem, mým pocitem, kdy v sobě hledám téma, které bych si přála zpracovat. Následuje psaní scénáře, včetně nejrůznějšího škrtání, a než se začne natáčet, skutečně v mém případě pět let uběhne.

Počkejte, skočím vám do řeči. Slovo není z mého života. Odehrává se v letech 1968–1969, a to jsem nebyla na světě. Vychází z příběhu mé babičky a dědy.

Výrazně autobiografické jsou jen Chvilky zachycující mé dospívání. Jenovéfa Boková (za roli dostala Českého lva – pozn. red.) dokonce při jejich natáčení nosila i mé oblečení. Máme stejnou velikost, mé vytahané šedivé, bílé věci jí seděly.

Natáčeli jsme také tam, kde jsem skutečně žila. V Jihlavě, ve Velkém Meziříčí a jejich okolí. Vysočina mi svým naturelem vyšla přirozeně.

Ano, vedle toho jsme vyjeli třeba i do Pardubického kraje, do Polska, na Slovensko. Snažila jsem se taky, aby lokality nebyly příliš profláknuté. Líbí se mi do filmu vytahovat méně známá města. Exteriéry se tam pro můj záměr i líp upravují.

Krásná je ve Slově například scéna z bývalé třebíčské židovské čtvrti, jak jde naše rodina z 60. let na zmrzlinu.

Na tuhle otázku by vám odpověděl nejlíp asi někdo jiný, figurka jménem Osud. Ta Třebíč je logická. Ve Velkém Meziříčí nebyla porodnice, tamní maminky jezdívaly rodit do Třebíče. Odsud si mě odvezli rodiče domů, do Meziříčí, kde jsem vyrůstala až do jejich rozvodu.

Na hraně mé puberty se pak máma rozhodla odejít do Jihlavy, s sebou vzala mě a bratra. Měla tam zaměstnání, z Meziříčí tak musela dojíždět. Pro mě to bylo ale těžké. Vytrhla nás od širší rodiny, kamarádů, ze školy i z krajiny, která k nám tehdy patřila.

Šlo o životní zlom, který s vámi jde dál. Neustále se o něj přerážíte. Musíte se s ním naučit žít, zpracovat ho. Rozvod mi vzal rodinu, která pro mě – dítě – jakžtakž fungovala. Přestože jsem vlastně stejně jako s mámou a tátou vyrůstala s babičkou a dědou, ne-li víc. Máma záhy po mém narození těžce onemocněla, po letech následoval ten rozvod. Babička s dědou mi poskytovali náhradní zázemí…

Ani přechod na jihlavský gympl neproběhl hladce. Nejsem typ na státní školu, po čase přišla na řadu ta Praha. Přestěhovala jsem se v sedmnácti a studovala Soukromé gymnasium Josefa Škvoreckého, kde jsem začala opravdu psát.

První tři měsíce na internátu. Což nešlo dohromady s mou introvertní povahou. Na pokoji žilo šest holek v pubertě, já nezapadala. Pořád jsem si četla, chodila na procházky. Ony nechápaly mě, já nechápala je.

Zkráceně, na intru jsem se strašně trápila. Máma záhy pochopila, že v tom stavu nikdy maturitu neudělám. Pronajala garsonku a já si v ní stvořila vlastní svět.

Měla jsem v pubertě poměrně smutné období. A smutky ke mně jaksi patří dodnes. Ovšem v tom svém bytečku jsem konečně měla svůj klid. Lítala jsem po Praze, obcházela antikvariáty. Své úlovky jsem si nosívala domů, kde jsem si je užívala. Stala se ze mě ještě větší čtenářka.

Vlastní prostor mi dodal jistotu, cítila jsem se v něm opravdu dobře. Což viděli i rodiče. Věděli, že díky své povaze žádnému zhýralému životu nepropadnu. Místo kluků jsem spíš byla ve svém světě knih a psaní. Rodičům ale záleželo na tom, abych vystudovala vysokou školu. To je jakási rodinná povinnost.

Před maturitou jsem se tak hluboce zamyslela, začala jsem hledat něco odpovídajícího mé povaze i rodinným požadavkům.

Nevyšla, i když to byla vlastně jediná vysoká, o niž jsem vážně stála. Ještě zmíním, že v tu dobu jsem nebyla žádná vášnivá filmařka. Jen jsem racionálně zhodnotila, kam nasměřovat svůj talent. No a po prvních přijímačkách jsem skončila devátá z více než stovky uchazečů.

Není, ale tehdy brali sedm lidí… Byla jsem velmi zklamaná a v tom zklamání jsem zašla za tehdejším vedoucím katedry Luborem Dohnalem a řekla mu, že u nich studovat opravdu chci. Že tedy podám přihlášku ještě jednou a jestli mě skutečně chtějí oni a vidí, že mám talent, ať mě vezmou. Protože já nemám nervy podat ji potřetí, počtvrté…

Já jsem to ale nemyslela nijak zle, netlačila. Naopak. Jen jsem chtěla slyšet jasně, zda mám talent. Jestli má mé snažení vůbec cenu. Nepocházím z umělecké rodiny. Sebevědomí mi v tom směru chybí. Potřebovala jsem poradit.

Vyšlo, mezi přijímanými jsem skončila dokonce jako první. Zdá se, že se moje vzepětí vyplatilo. (smích) Taky jsem se při tom prvním neúspěchu nechovala nijak asertivně, sebevědomě. Snažila jsem se jen vysvětlit, že jako introvertka nemám sílu na neustálá odmítnutí. Nemám povahu se o něco pokoušet opravdu ustavičně tam, kde mě nechtějí.

Spíš ji zvolila kvůli jiným mým rysům. Mám v sobě takovou tu smutnost, trápivost, neschopnost ostře se vymezit vůči světu. Na nastavení hranic jsem musela zapracovat, učím se to pořád. Dát někomu jednu rozčíleným kopejtkem! (smích) Svá trápení si uzavírám dovnitř. Brácha mi ještě říkal Ovce, chtěl-li mě naštvat.

Vždyť já sama vidím, jaký je to paradox. A mám pocit, že ta moje ovečkovská vlastnost se projevuje hlavně v mezilidských vztazích. Že odráží mé vyrůstání v poměrně komplikované rodině, již ovlivnila i mámina nemoc. Musela se léčit, soustředit se na sebe, proto mě její bezpodmínečná láska v dětství nějak minula.

Ani fungující vztah mezi rodiči jako partnery jsem nezažila. Tuhle nelehkou směsku si nesu životem. Možná i proto jsem si zvykla být vděčná „alespoň za něco“. „Hodně vydržet“. Patří to ke mně. Nicméně v práci tohle kupodivu neplatí. A v osobních vtazích se to snažím proměňovat.

Asi mají pravdu. Souvisí to možná i s tím, že natáčím vlastní scénáře. V nich je svět, který je můj, který miluju, který znám. Fungují v něm jiná, nová pravidla, jež jsem si vytvořila a do nichž rodina nezasahuje. Tam vážně za ovečku nejsem. Právě film mě učí říct na rovinu to, co se mi nelíbí. A je jedno, zda jednám s herci, s kameramany, s producenty…

Jsem vytrvalá povaha. Běžec na dlouhé tratě. A občas se šprajcnu. Svých pracovních vizí se držím, dokud nejsou z mého pohledu dokonalé. Nikdy ale nekřičím. Nemusím.

Ani ne. Mé návyky a samotářská povaha jako by byly pro tuhle dobu skoro dělané. I dříve jsem byla zvyklá psát v tichosti, mimo civilizaci. Na chalupě se hodím do svého klášterního módu, stáhnu se do sebe a tvořím…

V tomhle mě pandemie nebrzdila. Přinesla mi však jiné nejistoty, spojené hlavně se Slovem. Film vznikal v době nejrůznějších omezení, uzávěrek. Museli jsme se jim přizpůsobit. Strachy do mého vnitřního světa tedy pronikaly.

Letos na jaře v Litomyšli, kde jsme točili interiér blázince. Najít budovu odpovídající 60. létům je těžké i normálně. V době pandemie nás navíc nikde nechtěli. Zdravotnická zařízení byla pro vnější svět dlouhodobě téměř uzavřená. Nakonec se to naštěstí podařilo.

To víte, že jo. Nejen ty, které mi „diktovala“ doba a já s nimi musela neustále počítat. Kvůli karanténě nám mimo jiné na poslední chvíli vypadla herečka, za niž jsme museli narychlo hledat náhradu. Plus jsme samozřejmě dodržovali všechna nařízení. Na place se pravidelně měřila teplota, podstupovali jsme dvakrát týdně PCR testy, pořád ty antigenní…

Ono to zní složitě, ale dalo se to zvládat. Horší pro mě byla situace na začátku. Mé nervy byly ještě před první klapkou vyšponované na maximum. Když padla, měla jsem tendenci z radosti, že točíme, vůči ostatním jakoby vypnout. Musela jsem se hodně soustředit, abych odvedla vše tak, jak jsem zvyklá. Aby radost nad tím, že pracujeme, nezničila můj koncept.

Pandemie však měla pro filmaře i výhody. Třeba prázdná města. Čehož jsme využili v Banské Štiavnici. Tam jsme natočili sáňkovací scény. Jindy by to kvůli turistům asi tak hladce nešlo.

Je to příběh Věry a Václava Vojířových, kteří oba přijdou v jeden moment o své vnější pilíře jistoty. Zatímco u něj to přichází v souvislosti s jeho povoláním, je státní notář odmítající vstoupit do KSČ, u ní vše přichází v momentě, kdy se o muže nemůže opřít jako dosud. Ztrácí v něm toho, který si umí poradit, umí ochránit rodinu v prostředí maloměsta… Oba hledají své nové pozice v manželství i ve vztahu k širší rodině.

Nevstoupil. Kupodivu zůstal i v zaměstnání, státním notářem, což ho stálo hodně psychických sil. Po srpnu 1968 se nervově zhroutil, skončil na psychiatrii. Uzdravil se, ale až do konce života trpěl poruchami spánku, bral léky. Situace se odrazila i v jeho manželství…

A jestli mu to za to stálo? To ví jen ti dva, co spolu žili. Bohužel se jich na podrobnosti již nezeptám. Možná to však udělal ten, který s námi všemi na konci účtuje.

Pocitově si myslím, že muži mají vyšší trápivost přes profesi, mají pocit, že musejí rodinu uživit, ochránit. Ženy víc řeší samotnou rodinu, její a svůj vnitřní svět. Tohle se ukazovalo u prarodičů od začátku vztahu.

Babička byla výrazná, praktická a dominantní žena, děda křehký pražský intelektuál. V Jihlavě, kde se potkali, působil jako soudní koncipient. Láska si nevybírá. Jednoho dne prý uviděl babičku, jak hrála ping-pong, a měl jasno. Vzal si dívku vyrůstají se čtyřmi sourozenci, vyučenou švadlenku se čtyřmi třídami měšťanky.

Studovala za války, dokud to šlo. Tedy dokud nepřišli Němci a nezavřeli školy. A když se mohla ke studiím po válce vrátit, nechtěla. Pracovala od třinácti a neviděla smysl v tom, jít znovu studovat. Možná toho později litovala, ovšem tehdy byla samostatná slečna schopná se o sebe postarat. Navíc chtěla svým rodičům odlehčit, starali se o její mladší sourozence.

Nejzásadnější slib vnějšího druhu jsem zatím dala asi manželovi. Jsem tedy vdaná. Jinak si ale myslím, že jakýkoli slib lze vzít zpátky. Není dogmatem.

Záleží i na tom, jak se k němu stavíte. Zda a jak jste schopná komunikovat s tím, komu jste ho dala. Proč jej třeba porušíte, když se něco ve vás a kolem vás změní.

Někdy prostě ani dobře míněný slib dodržet nelze. Když se slib změní v plnění úkolu a vy přestanete mít živé srdce, je třeba najít sílu přiznat si to a třeba proměnit. Obecně jsem ale držák. Co slíbím, dodržím.

I tohle ke mně dorazilo samo. Přála jsem si, aby Chvilky, mou absolventskou práci na FAMU, někdo hezky natočil. Prvně je přečetl kamarád, režisér Robert Sedláček. Scénář se mu moc líbil, pomohl mi s ním, ale na téma se necítil. Řekl mi: Beo, to si zrežíruj ty. Tu hlavní postavu si nejlíp odvedeš sama, protože jí rozumíš. Podobnou odpověď jsem slyšela i od Viktora Tauše, který Chvilky produkoval. Tak jsem se dostala k režii.

Světýlka, film o šestileté holčičce. Jde o příběh malé Amálky zasazený do devadesátých let. V jeden moment přichází o dětství. Aby mohla jít dál, musí se na sebe najednou koukat i zvenčí.

Důležitý je tak její vnitřní svět. Abych vystihla všechny detaily, budeme i navrhovat a šít všechny kostýmy. Dohodla jsem se na tom s Josefinou Bakošovou. A už teď tedy vím, že díky Světýlkům vznikne krásné pyžamo, které bude mít ve filmu výraznou roli. Přemýšlíme, že by se pak dalo běžně koupit. Nabídlo by vám bezpečí, něhu a krásu… Dá-li Pánbůh a budeme-li šikovní, začne se točit příští léto.

Každý film si říká o to, co potřebuje. U Slova vzniká soundtrack s 11 písničkami, k nimž jsem složila texty. A to pyžamo by mohlo zas patřit ke Světýlkům. Uvidíme, co s Josefinou vymyslíme. Zkouším si přát a pozoruji, co život na to. Neříká-li nic, přání opakuji.