Beáta Kaňoková: Vidím krásu v drobnostech a umím to předat

Jaký největší výbuch jste zažila vy sama?

Asi porod mé dcery. To byl největší emoční výbuch, co mě kdy potkal. Mísilo se ve mně obrovské množství protikladných pocitů - od vyčerpání, strachu, přes euforii až po všeobjímající štěstí a lásku. Bylo to opravdu velké.

Pár emočních výbuchů, i když ne tak velkých, jsem si zažila i v posledním roce. Procházím si totiž těžším obdobím, dalo by se říct osobní krizí. Dějí se mi určité nepříjemné věci, se kterými se musím nějak popasovat.

Takže vám role Silvy ve filmu Běžná selhání nebyla úplně cizí…

Vlastně nebyla. Každá sice řešíme trochu jiné problémy, jistá paralela tam ale je. Silva taky prodělává velkou osobní krizi. Stejně jako já se nachází v bodě života, kdy neví, co dál.

Bojuje třeba se svou rolí matky. Má pocit, že v ní selhává. Řeší, jaký vliv má její chování na syna, do jaké míry má odpovědnost za to, jaké to dítě je. Prochází si takovým tím kolotočem výčitek, který mají podle mě úplně všechny maminky. Leckterá se v tom proto pozná. I já jsem se v tom mnohdy našla. Být rodič je totiž obrovská odpovědnost.

Prozradíte, s čím bojujete vy sama?

Snad ani ne, ještě o tom nejsem připravená mluvit. Není to navíc nic, co by souviselo s mou profesí. Tam se mi, chvála bohu, docela daří. Krizí procházím spíš v osobním životě.

Co vám v takovém období pomáhá?

Zvolila jsem formu sebepoznávání. Chodím na terapie, zkoumám každý svůj pocit i situaci. Snažím se z toho dostat to nejlepší, co můžu.

Přišla jste při tomto sebepoznávání na něco nového?

Na spoustu věcí. Třeba na to, že si někdy v životě vytvářím překážky já sama. Z různých důvodů se k některým lidem nezachovám hezky, což mě pak mrzí. Složitě se to snažím napravit, zkouším si to i odpustit, což je ale dost těžké.

Pak je tu ale druhý extrém –⁠ některé věci si naopak zbytečně vyčítám. Ačkoliv na ně už nemám vliv, pořád mám tendence se k nim vracet. Říkám si, že jsem něco mohla udělat jinak a líp. Tím se pak zatěžuji.

Proto jsem se taky vydala na cestu sebepoznání –⁠ abych pochopila, proč se v některých chvílích chovám, jak se chovám. Nebo proč se mi některé věci v životě dějí.

Ve filmu Běžná selhání se schyluje ke katastrofě, ve městě pořád něco vybuchuje. Postavy si toho ale nevšímají, dokud se jich tyto události přímo nedotknou. I to pozorujete ve svém reálném životě?

Bohužel ano. Poslední dobou se kolem nás pořád něco děje, tu podprahovou znepokojivost cítíme všichni. Nejprve to byla covidová pandemie, teď je to válka na Ukrajině. Celou dobu nad námi visí i hrozba ekologické katastrofy, což zase souvisí s globálním oteplováním.

Přesto všichni pořád předstíráme, že se nás to tolik netýká. Řešíme si svoje malichernosti. Teprve až nás ty věci zasáhnou přímo, budeme ochotni je vzít na vědomí. Konečně začneme věnovat pozornost i světu okolo.

Jasně to ukazuje, že dokud se něco velkého nepřihodí, příliš se neměníme. Necháváme věci tak, jak jsou. Dokonce i takové, které mají k ideálu hodně daleko. K jakémukoliv posunu nás zkrátka donutí až velká událost, na kterou nemáme sebemenší vliv. Teprve ta nám ukáže, že žádná jistota na tomto světě neexistuje. Je to celkem znepokojivé zjištění.

Máte z toho strach?

Já bych řekla, že ho máme tak trochu všichni. Začínáme se cítit ohrožení a emoce v nás pracují. Ve společnosti je to cítit. V některých lidech se kvůli tomu probouzí zlo, v dalších sounáležitost.

Já se naštěstí pořád setkávám s lidmi, kteří dokážou i v době krize projevit onu sounáležitost. Možná je to tím, že je potřebuji, a tak si je přitahuji do života. Každopádně doufám, že i kdyby se cokoliv stalo, vzájemně si vypomůžeme.

Kromě filmu Běžná selhání jste se znovu objevila i na televizních obrazovkách. Už druhou sezonu hrajete profesorku češtiny v seriálu Pan profesor. Jaký jste měla vztah vy sama ke škole?

Dobrý. Mě škola bavila, k žádnému předmětu jsem neměla vysloveně averzi. Vůbec nejlíp jsem si vedla právě v češtině, kterou teď jako seriálová profesorka učím. Odmalička jsem byla dobrá jak na literaturu, tak na jazykovědu. Číst a psát jsem navíc uměla už v pěti letech. Sice jsem měla svůj zvláštní způsob psaní –⁠ nepoužívala jsem samohlásky –⁠, ale větu jsem sesmolit uměla.

Co jste měla proti samohláskám?

Nevím. (Směje se.) Nějak mi z toho textu vždycky vypadly. Máma se tomu vždycky smála.

Kdo vás učil číst a psát?

Naučila jsem se to sama. Měla jsem o rok starší sestru, která už do školy chodila, takže jsem jí často koukala přes rameno. Líbilo se mi, co dělá, a učila jsem se to s ní. Těšila jsem se, že si konečně sama přečtu nějakou knížku.

Nás totiž rodiče k literatuře odmalička vedli. Vždycky nám četli před spaním a různě u toho měnili hlasy, aby nás to bavilo. Bylo to super. Babička, která učila češtinu a dějepis na gymnáziu, nám zase pohádky sama vymýšlela. Společně jsme skládaly i básničky. Všechno, co jsme vytvořily, jsem si zapisovala do takového zvláštního sešitku.

Pořád ho máte?

Asi už ne. Ale dodneška si je pamatuji!

Schválně. Zarecitujte jednu.

Dědeček místo medu přinesl litr jedu.

Babička se otráví, praští sebou do trávy.

Zprůhlední jí uši, vypustila duši.

Dědeček se předávkuje, za babičkou postupuje.

Do nebíčka, do peklíčka,

hlavně že je tam babička.

To je dost morbidní říkanka…

Odjakživa jsem cynik. Stejně jako moje babička, která je spoluautorka. (Směje se.)

Dokážete si tedy představit, že byste vedla stejný život jako Karolína z Pana profesora? Tedy že byste učila češtinu?

Jako dítě jsem tyhle touhy měla. Babička mi byla vzorem a já jsem chtěla jít v jejích šlépějích. Chtěla jsem být buď učitelka, nebo spisovatelka. Teď už to tak ale nemám.

Jsem herečka a tato profese je tak pevnou součástí mého života, že už si jinou ani představit nedokážu. Baví mě to a naplňuje, takže není důvod to měnit. Ani není důvod nad tím přemýšlet.

Ale víte co? Já si stejně myslím, že existuje nějaký paralelní vesmír, kde učitelka jsem. Já jsem totiž přesvědčená o tom, že každé rozhodnutí, které v životě učiníme, nás zavede na určitou cestu. Tou pak jdeme.

Ale v jiném, paralelním vesmíru se v tu samou chvíli začne odvíjet úplně jiný příběh, který bychom žili, kdyby naše rozhodnutí bylo jiné. Někde jsem proto češtinářka, jinde spisovatelka.

Jaké knihy píšete jako spisovatelka v některém z paralelních vesmírů?

Píšu jednoduché příběhy obyčejných lidí, kteří přicházejí na to, že krásu lze vidět i v maličkostech. Já si totiž myslím, že právě takový dar mám –⁠ umím vidět krásu i v drobných předmětech a skutcích. Taky si myslím, že to umím lidem předat. Dokážu jim sdělit, že i něco naprosto obyčejného může mít v sobě hloubku.

A co hrdinové vašich knih? Kdo to je?

S největší pravděpodobností ženy. Silné ženy.

Když vás tak poslouchám… Nechystáte se něco napsat i v tomto vesmíru a životě?

No… Neříkám, že to bude teď a hned, ale možná se opravdu něco rýsuje. Nebude to ale knížka, bude to divadelní hra. Přemýšlíme o ní s jednou mou kamarádkou, která je dramaturgyní Městských divadel pražských, zapojit do toho chceme i několik dalších kamarádek hereček.

Zjistily jsme totiž, že jsme během našich životů zažívaly dost podobné věci. Pocítily jsme kvůli tomu silnou ženskou sounáležitost a rozhodly se to nějak zpracovat. Chceme třeba pátrat po tom, jak se v čase vyvíjí a proměňuje ženské přátelství. Nebo jaké životní milníky nás formují, co se nás nejvíc dotýká. Chceme tomu časem dát jevištní podobu.

Máte i nějaký spisovatelský vzor? Nebo někoho, koho ráda čtete?

Jako malá jsem měla ráda Boženu Němcovou. Líbily se mi její pohádky, hltala jsem i Babičku. Když mě pak prarodiče vzali na výlet do Babiččina údolí, bylo jasno. Úplně jsem jí propadla. Na pohlednici, kterou jsem si tam koupila a kterou mám ještě někde doma, jsem napsala: „Já, Beáta Kaňoková, budu jednou spisovatelkou.“

Od té doby se samozřejmě můj literární vkus trochu proměnil. Ne, že bych už Boženu Němcovou neměla ráda, ale mám i jiné oblíbené autory. Třeba Milana Kunderu, k jehož Nesnesitelné lehkosti bytí jsem měla potřebu se nedávno vrátit. Nebo Muriel Barberyovou, jejíž román S elegancí ježka je pro mě osobně dost zásadní.

Vůbec nejvíc ale miluji a obdivuji Honzu Těsnohlídka mladšího. To je neuvěřitelně citlivý člověk a autor, který mi obrovsky zasáhl do života. Navíc ho znám i osobně.

Ještě se zeptám na film Hranice lásky, který vypráví o polyamorických vztazích. V tomto snímku jste si sice zahrála jen vedlejší roli, přesto –⁠ byla byste schopná žít v několika milostných vztazích najednou?

To nevím. Já sama s tímhle způsobem života zkušenosti nemám. V tuto chvíli ani neplánuji, že bych něco takového začala zkoumat z osobní perspektivy. Na druhou stranu ale znám několik lidí, kteří podobné otázky řeší, takže to neodsuzuji. Každý ať si žije, jak chce. V jistém ohledu mi to přijde fascinující.