Bé Hà Nguyen: Perfekcionismem se málem zničila

„Další věc, která mě pod stromečkem moc potěšila, je tato voňavá svíčka,“ ukazuje na kameru jeden ze skromných dárků trochu nejistě působící vietnamská dívka. Píše se rok 2013 a Míša Nguyenová alias Bé Hà Nguyen právě natočila své první video na internetový kanál YouTube. Ukazuje v něm dárky, které dostala k Vánocům.

Vedle zmíněné svíčky tu hrdě předvádí další drobnosti, které jí udělaly radost – řasenku, rtěnku, lak na nehty nebo sadu se sprchovým gelem a tělovým mlékem, žádné drahé značky. V té době netuší, jak velký úspěch budou její autentické, osobně laděné a zdánlivě obyčejné příspěvky mít.

Sledovanost videí, v nichž Bé Hà podobně neokázale a přístupně mluvila o módě, líčení, životním stylu a také o zvyklostech vietnamské komunity, rychle rostla.

V roce 2020 ji magazín Forbes zařadil mezi třicítku nejvlivnějších Čechů na sociálních sítích, dnes má její YouTube kanál více než čtyři sta tisíc odběratelů, na Instagramu ji sleduje přes půl milionu lidí. Mezi českou influencerskou elitu se přitom vypracovala z mimořádně skromných poměrů.

Její příběh je ukázkou toho, jak šikovným a mocným nástrojem mohou sociální sítě být. A také upozorněním, že poslouchat svoje tělo a duši se vyplatí a že před návalem zdánlivě neodkladných povinností je někdy potřeba důrazně přibouchnout dveře.

Bé Hà Nguyen se narodila jako Míša Nguyenová do tradiční vietnamské rodiny žijící v Čechách. Její tatínek přišel do Československa v osmdesátých letech, aby pracoval jako dělník v mladoboleslavské Škodovce.

Po pár letech si sem přivezl vietnamskou manželku a společně si začali plnit své sny. Ve Varnsdorfu, na tržnici poblíž německých hranic, si pořídili stánek s oblečením.

Postupně se jim narodily tři děti, z nichž Míša přišla na svět jako druhá. Maminka ji u sebe měla sotva pár týdnů, když péči o ni předala české chůvě.

„Rodiče museli pracovat v tržnici od rána do večera a já se narodila v únoru, kdy byla velká zima, nemohli si mě u sebe nechat,“ vysvětluje Bé Hà s tím, že stánek chránila jen tenká plachta, přes kterou by na miminko táhlo. O tom, že by s ní maminka zůstala delší dobu doma, nemohla být ani řeč.

U českých chův neboli „babiček“ pak trávila dětství zhruba do třinácti let, stejně jako její sourozenci a mnohé jiné vietnamské děti. Domů přicházela až večer.

„Nějaké šrámy na duši mi z toho nejspíš zůstaly. Kontakt dítěte s rodiči v nejranějším věku je zásadní. Ale zároveň vím, že dělali to nejlepší, co uměli a mohli, nic jim nevyčítám,“ hodnotí zpětně. Věřili prý, že se díky tomu adaptuje na českou kulturu a naučí se jazyk tak, aby co nejlépe uspěla ve zdejším vzdělávacím systému.

Vietnamští rodiče bývají na své děti, jak známo, nároční a školní výkony jsou pro ně na prvním místě. Považují je za vstupenku k lepšímu životu, než jaký vedli oni sami. „Musela jsem nosit samé jedničky, jiné známky pro ně neexistovaly,“ vzpomíná Bé Hà.

Chodit na kroužky jako ostatní české děti nebo si jen tak vyrazit ven s kamarády nemohla. Veškerý volný čas jí měla zabírat příprava do školy. A protože byla poslušná, výsledky se dostavily. Na vysvědčení měla vždy samé jedničky.

Když se v její žákovské knížce zcela výjimečně objevila trojka, následoval výprask.

Jenže šprti nebývají v základní škole oblíbení a jako jediná Vietnamka ve třídě to měla o to těžší, zvlášť když působila zakřiknutě a zlým poznámkám se neuměla bránit. Setkala se i s lehčí šikanou, třeba když se jí všeteční vtipálci z řad spolužáků ptali, jestli jako správná Vietnamka pojídá psy.

Vysvobození přišlo v páté třídě, kdy se Míša přihlásila k přijímacím zkouškám na osmileté gymnázium v Rumburku. Zkoušky složila bez problémů a po nich už byla takzvaně mezi svými. Společnost studijně nadaných dětí, mezi něž patřily i ty vietnamského původu, jí svědčila.

V úsilí nepolevila a samé jedničky si udržela až do maturity. Zadarmo to ale nebylo – učila se do noci. „Jsem mistr v prokrastinaci, takže jsem k učebnicím zasedla až večer před písemkou a pak jsem skončila ve dvě v noci. Byla jsem mladá, čtyři hodiny spánku mi stačily,“ dodává s tím, že když bylo potřeba, dokázala si zdřímnout o přestávce ve škole.

Ačkoli ji rodiče za vynikající studijní výsledky obvykle nijak neodměňovali, jednou přece jen udělali výjimku. V šestnácti letech dostala Míša za vysvědčení vytouženou kameru, na niž začala natáčet první profesionální videa. Výborné známky si ale musela udržet – jinak by šla kamera z domu.

V té době Míša sledovala tehdy populární fashion blogy. „Chtěla jsem taky takový psát, jenže trh už jimi byl přesycený, zatímco na YouTube se lifestylová videa o módě teprve začínala rozjíždět. Byla jsem ve správný čas na správném místě a pomohlo mi nejspíš i to, že můžu jako Asiatka poskytnout trochu jiný úhel pohledu,“ vzpomíná na svůj start.

Během prvního roku začalo její kanál nazvaný Bé Hà Stylewithme sledovat pět tisíc lidí, další rok už to bylo sto tisíc. S vyšším počtem diváků přišly i první výdělky. „Na ten úplně první si pamatuju, byly to dva nebo tři tisíce korun za propagaci jedné kosmetické značky,“ dodává s tím, že výše výdělku youtuberů není žádným velkým tajemstvím.

U těch úspěšných, k nimž se Bé Hà Nguyen řadí, se pohybují v řádech statisíců korun měsíčně. Peníze dostávají nejen za propagaci různých značek, ale také z reklam, jimiž jsou videa prokládána.

„Po maturitě jsem byla na rodičích finančně nezávislá a mohla jsem se odstěhovat do Prahy,“ říká hrdě. Přesto bylo jasné, že se v očích rodičů bez vysokoškolského diplomu neobejde, a tak se kromě natáčení a focení příspěvků na sociální sítě věnovala také studiu marketingové komunikace na Univerzitě Karlově, které k radosti maminky a tatínka úspěšně dokončila.

Přesto nebyla úplně šťastná – její život ovládl hon za produktivitou a touha po tom být dokonalá.

Seznamy úkolů, které si na každý den pečlivě předepsala, byly čím dál delší: „Ideální den pro mě byl, když jsem večer usínala s vědomím, že mám všechny položky odškrtnuté, že jsem toho hodně stihla. Uvědomovala jsem si, kolik lidí mě sleduje, a měla jsem potřebu jim ukázat, že toho zvládnu hodně, že jsem šikovná a silná.“

Vybudovat si známé jméno na sociálních sítích je v zásadě druh podnikání – stojí podobné úsilí jako založit úspěšnou firmu, udržovat ji v chodu a rozvíjet v neustále a rychle se měnících vnějších podmínkách. Při intenzivním studiu vysoké školy to nemusí být legrace, zvlášť když má dotyčný perfekcionistickou povahu, která mu brání delegovat povinnosti na další lidi.

„Nekonečný kolotoč povinností trval roky, cítila jsem, že jsem stále ve skluzu, nedokázala jsem vypnout. Když jsem šla s kamarádkou na kafe, myslela jsem na to, že už bych měla radši stříhat video nebo dát další fotku na Instagram,“ popisuje svoje tehdejší pocity.

Že je něco v nepořádku, jí začalo dávat najevo až tělo. Ztrátu energie zpočátku kompenzovala vydatným popíjením kávy, které časem přestávalo fungovat. Pak se na její kůži objevily vyrážky a ekzémy. Přesto se neodvážila zvolnit.

Problémy s pokožkou přikládala nevhodnému jídlu nebo kosmetice, jenže ani podstatné změny v jídelníčku s postupným vysazováním mnoha různých potravin nepomohly. Nepříjemné pocity zaháněla další prací a urputným, každodenním cvičením.

„Bylo to čím dál horší, ekzém se mi rozšířil po celém těle i obličeji, cítila jsem se naprosto vyčerpaná, naštvaná. Kůže mokvala a pálila, kromě toho mě bolely klouby a záda. V noci jsem nemohla spát, cítila jsem se jako starý člověk, kterého všechno bolí,“ vzpomíná. Když se přidaly i zažívací problémy, uvědomila si, že musí přístup ke svému životu změnit. A naučit se nemít výčitky svědomí ve chvílích, kdy nepracuje.

Zatímco dřív při jídle vyřizovala e-maily a další korespondenci, poslední půlrok se soustředí na přítomný okamžik, cvičí přiměřeně a medituje. Práci se učí postupně delegovat – zaměstnala asistentku a editora svých videí.

Nový přístup k životu přinesl výsledky. „Cítím se mnohem líp a ukázalo se to i na kůži, vidíte, jen sem tam červený flíček,“ vyhrnuje rukávy bílé košile, pod nimiž se skrývá čistá hladká pokožka.

O své přepracovanosti a zdravotních peripetiích Bé Hà mluví i ve zmíněném podcastu Malá, jehož díly umisťuje na své sociální sítě i na nově vytvořený web malabybeha.com, případně jsou k poslechu prostřednictvím streamovacích služeb, jako je Spotify či Apple Podcasts.

Její vietnamští rodiče si však tyto nahrávky nejspíš neposlechnou, nebo jim nebudou úplně dobře rozumět.

„Neumějí česky. A já zase neumím obstojně vietnamsky, protože jsem s rodiči trávila málo času. Rozumím základní komunikaci, ale na hlubší rozhovor o složitých tématech to nestačí,“ vysvětluje stručně jeden z paradoxů generace dětí, které se narodily vietnamským rodičům v Česku.