Básnířka M’Badjala Diaby: Stud musel jít stranou

I když na střední i vysoké škole studovala chemii, obor ji nenaplňoval. Přemýšlela, jak ho změnit, a přitom si uvědomila, že od deseti let, kdy zveršovala otčímovi přáníčko k narozeninám, stále píše. Zvolila tedy literaturu. Ovšem svou první knihu – oceňovanou sbírku Na hraně – vydala až v roce 2021.

Její obsah přitom není komponovaný text, ale literární art brut, tedy syrové psaní. Kniha totiž vznikla jako součást terapeutického deníku, který si psala v průběhu hospitalizace na psychiatrické klinice.

„Po návratu z nemocnice jsem si procházela věci a našla deník. Přečetla jsem si ho celý znovu a byla příjemně překvapená,“ vzpomíná.

Původně ho chtěla dát dohromady jen pro sebe. Ale poté, co její bývalá spolužačka ukončila svůj život skokem pod vlak, názor změnila. „Nikdo nevěděl, že měla problémy, které by mohly vést k sebevraždě. V tu chvíli šel můj stud stranou a rozhodla jsem se, že jestli moje básně pomohou aspoň někomu víc mluvit o svých problémech a zabránit fatálnímu konci, musí vyjít knižně.“

I její příběh mohl skončit tragicky. Že je nemocná, zjistila teprve před třemi lety. „Krátce po bouřlivém rozchodu se u mě spustila zhoršující se depresivní epizoda. Došlo to tak daleko, že jsem nebyla schopná skoro nic vnímat a byla jsem neuvěřitelně vyčerpaná. Denně jsem pila alkohol a přemýšlela i o sebevraždě. V záchvěvu naděje jsem ale naštěstí došla do krizového centra.“

Tam ji sociální pracovník vyslechl a rovnou doprovodil na příjem psychiatrie, kde si Baďu nechali. Až po několika týdnech hospitalizace se dozvěděla, že má hraniční poruchu osobnosti.

„Byla jsem ráda, že mi určili diagnózu. Do té doby jsem si myslela, že jsem jediná, kdo takhle divně přemýšlí. Najednou jsem věděla, že v tom nejsem sama, a dost se mi ulevilo.“

„Jde o poruchu osobnosti, při které vámi neskutečně házejí emoce,“ vysvětluje Baďa. Přechod mezi extrémní extází a depresí je mnohem rychlejší než u bipolární poruchy, která má podobné příznaky. Onemocnění je totiž na hraně dalších poruch a je tak snadné k některé z nich „sklouznout“.

Postihuje většinou ženy v mladším věku a častým spouštěčem je trauma z dětství. To pak odstartuje lavinu myšlenek, které nemusejí souviset s realitou. Oživí neovladatelné emoce, jež člověk prožíval při prvotním traumatu. Po výrazné excitační fázi se může projevit i chronická prázdnota, kdy mozek tzv. vypne. A to bývá nebezpečné. Člověk ztratí veškeré pocity a snadno sklouzne k různým substancím, jež mu emoční prožitky dodají uměle.

K nemoci patří i poruchy spánku, pokud tělu chybí spánek dlouho, přepíná do nouzového režimu. „Jedu a náhle se zastavím a nevím, co jsem celý den dělala. Mísí se mi sny s realitou, svoje kroky musím kontrolovat. Také se u mě občas projeví derealizace a depersonalizace, nejsem schopná vnímat koncept reality jako takové. Nechápu souvislosti s materiálnem a začnu panikařit.“

Je jasné, že diagnóza s takovými projevy přináší Baďě do života řadu omezení. „Snažím se s ní vycházet a více poznávat, jak v různých situacích reaguji. Připravuji na to pak nejen sebe, ale i lidi kolem. Je to ale únavné. Vyčerpávající, i když potřebné jsou hlavně terapie.“ Po hodinovém sezení potřebuje i tři hodiny spát. „Ale určitě to za to stojí!“

Baďa si uvědomuje, že na ni okolí ne vždy reaguje s pochopením: „Hraniční porucha je vysvětlením mého chování, ale rozhodně ne jeho omluvou. Když někoho raním, musím nést následky i zodpovědnost. Zároveň ale to, že vím, že se se mnou něco děje, neznamená, že to můžu zastavit.“

Spouštěčem přitom může být cokoli. U mladé básnířky je to často zvýšený hlas, hovor či šepot okolí. Proto už ven nevychází bez sluchátek. Teď už ale situace zvládá lépe než dřív.

„Když na mě dřív někdo zařval na ulici, zkameněla jsem a nedokázala se hájit. Dnes už jsem schopná poslat lidi do háje. Že se za sebe dokáže postavit, vlastně dokázala už tím, jak vydupala svou knížku ze země. Jakmile se pro ni rozhodla, neváhala, natočila a zveřejnila video s informací, že na vydání sbírky básní vybírá peníze, a začala na ní poctivě pracovat.

„Když mi chybělo posledních deset tisíc, sdílel moji žádost i otčím. Jako muzikant má na sociálních sítích spoustu známých. Jeden z nich mu příspěvek okomentoval, že takový projekt podporovat určitě nebude, a ať se vrátím tam, odkud jsem přišla.“ Druhý den ráno ale měla Baďa celou částku na účtu: „Manželka toho výtečníka se za něj tak styděla, že mi zbývající peníze poslala sama.“

Od vydání knihy často slýchá od lidí, že začali chodit na terapii a život se jim zlepšil. Její básně je možné slyšet i živě v rámci vystoupení: „Jde o slam poetry, což je performativní přednášení básní. Mám ho ráda, protože nabízí větší možnost hrát si se slovy a interagovat s divákem.“ Odtud byl jen krůček ke copywritingu, tvorbě reklamních a marketingových textů. „Občas se ve mně copywriter s básnířkou perou, ale na druhou stranu mě to i pohání. Pořád hledám nová slova, abych se neopakovala.“

Psaní je její forma komunikace a příběhy hledá všude. „Někdy jdu do kavárny, koukám na lidi a poslouchám je. Vnímám, jak se chovají, jaké mají priority, na čem pracují. Dává mi to trochu jiný pohled na svět. Já ho totiž vidím přes jeho špatné stránky. Sledovat někoho, kdo si jen tak dokáže číst a nikoho nevnímat, je pro mě uklidňující.“

Rok 2020 byl pro ni zlomový se vším všudy. Poté, co vyšla z nemocnice, začala i s modelingem. A tři dny potom, co ji kontaktovala módní agentura, dostala první práci. Od té doby se objevuje v reklamách, spotech i hudebních videoklipech, například americké zpěvačky Halsey či zpěváka Tome Prince. Zazářila také v krátkém filmu amerického režiséra Jordana Bladyho Somebody, který vznikl na motivy jedné z jejích básní.

Baďa se nyní i sama dotýká hudby. „S otčímem pracujeme na pár projektech, které brzy spatří světlo světa. Hraji na ukulele, jako malá jsem zpívala a teď se ke zpěvu vracím. Hudba není až tak veřejnou složkou mého života, ale o to je větším koníčkem a srdcovou záležitostí.“

Ale především se věnuje osvětě a zvyšování povědomí lidí o psychických poruchách. K nominaci na básnickou Cenu Jiřího Ortena tak loni přibylo i umístění v prestižním žebříčku časopisu Forbes 30 nejúspěšnějších lidí pod 30 let jako ocenění její práce.

Vzhledem k pozornosti, které se jí dostává, by se dalo říci, že Baďa dobývá svět. „Nikdy bych to nečekala. Přišlo mi, že všichni kolem makají víc než já a to, co dělám, by nemělo být oceňováno. Ale fakt, že mě zvyšování povědomí o psychických nemocech dostalo do žebříčku, dokazuje, jak společnost nemá tohle téma uchycené.“

A co ona sama považuje za úspěch? Nejvíc hrdá je na to, že je stále tady. „Občas se divím, že jsem zvládla všechny těžké stavy a pořád mám o čem psát a proč být na světě. Mojí každodenní motivací je nyní pomáhat lidem a inspirovat mladou generaci, ať se nebojí mluvit o psychických nemocech.“

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha: Na hraně - M'Badjala Diaby