Barvit vlasy, nebo odhalit šediny? To je, oč tu běží

Vlasy odrážejí naši osobnost a identitu. Ve středověku se lehkým dívkám za trest stříhaly nakrátko coby symbol jejich hříšného života. Hippies si je zase nechávali narůst co nejdelší, aby naznačili vzdor vůči autoritám a příklon ke svobodomyslnosti. Ve filmu Život Adéle je lesbická hrdinka odbarvena namodro, čímž podtrhuje svou sexuální orientaci. Jeho anglický titul ostatně v překladu zní „modrá je nejteplejší barva“.

Odhalené šediny také mohou vyjadřovat stanovisko. Ženy, které si nechaly přirozeně odrůst nabarvené vlasy, často hovoří o tom, jak přijaly sebe sama a nalezly jiný druh sebevědomí. Celosvětový trend, který podporuje mnoho celebrit, vypukl před osmi lety na Instagramu. Tehdy se rozmohlo používání klíčového slova grombre, jež spojuje výrazy gray (šedý) a ombre (zesvětlené konečky vlasů).

„Šediny coby příznak stáří jsou u nás hluboce zakořeněným, kulturně usazeným fenoménem, který osobně spojuji s Babičkou Boženy Němcové,“ říká socioložka Lucie Vidovičová, která zkoumá ageismus neboli diskriminaci na základě věku. „Její šedivý drdůlek je ikona, s níž se dnešní seniorky ztotožňují, anebo naopak mají potřebu se od ní odvracet,“ upřesňuje.

Trend odhalení skutečné barvy vlasů nepovažuje za revoluci, ale spíše za příjemné generační gesto květinových dětí, které zestárly do věku, kdy nám určují ideální obraz stáří.

Chytili se ho i tvůrci pár let starého pokračování seriálu Sex ve městě pod názvem A jak to bylo dál, jehož hrdinka Miranda v podání Cynthie Nixonové hrdě ukazuje světu, že šedá je nová černá.

„Šediny byly v minulosti vázány na pozdější životní období. Najednou se objevují i u mladších žen na důležitých postech. A to se zdá nepřirozené,“ tvrdí Lucie Vidovičová. Jde o součást procesu stárnutí společnosti, kdy být nejen číslem v občance, ale i vzhledově starším začíná být běžné. Na její vkus však postupuje příliš pomalu.

„Přijde mi, že v Česku je pro ženy na rozdíl od západních zemí těžší se k odhalení šedin odhodlat,“ domnívá se.

Nakolik jde o sílu marketingu, který značí i možnost zakoupit si v drogerii barvu s odstínem kouřové šedé nebo stříbrné oceli, a nakolik o svobodné rozhodnutí daných žen, si netroufá soudit. „Upřímně, pro mě coby socioložku je máloco osobní volba. Autenticita tam zůstává s otazníkem,“ dodává.

Jednou z tuzemských průkopnic grombre je devětačtyřicetiletá novinářka Lucie Zídková, jež si první šedinu našla ve dvaceti. Vlasy si do různých odstínů hnědé barvila po celý dospělý život až do svých 45 let, kdy jí kadeřnice začala naznačovat, že kvůli zvyšujícímu se počtu šedých vlasů má jít směrem do blond.

„Poslechla jsem ji a začala zesvětlovat. Najednou mě někdo označil za blondýnu a mě napadlo, že to prostě nejsem já,“ vysvětluje prvotní podnět k přechodu na přirozenou barvu. Vadilo jí i to, že viditelné odrosty musí řešit co tři týdny, což leze do peněz i času.

„Začalo mi to celé připadat nesmyslné. Jako bych barvením zamalovávala sama sebe,“ říká.

Když se o záměru zmínila před rodinou, byl to pro ně šok. Jakmile ho ale uskutečnila, její muž i děti se stali velkými podporovateli.

„Paradoxně nejodmítavěji se k šedinám staví starší ženy. Maminka mi řekla, že budu vypadat staře a nebudu se líbit manželovi,“ zmiňuje. Vlasy jsou podle Lucie po zbavení se chemie zdravější, hladší a snáz se upravují. Naučila se i přijmout jejich kudrnatost.

„Jsem k sobě upřímnější. Šediny mě vedly k úvahám, jestli žiju v souladu s tím, co cítím, nebo se v některých oblastech přetvařuju,“ míní.

I kvůli tomu vyměnila kadeřnici, svou letitou známou a zastánkyni barvení. Dnes chodí k mladému holiči do pánského barbershopu. „Má docela jiný přístup, za mou volbu mě chválí,“ libuje si. Ulevila i peněžence. Zatímco dřív za úpravu vlasů dávala měsíčně patnáct set korun, teď chodí jen třikrát do roka na střih a ušetří až dvanáct tisíc ročně.

„S barvením možná jednou přestanu, ale ještě se na to necítím. Když vidím své odrosty, připadá mi to ošklivé,“ přemítá osmasedmdesátiletá Hana Tomanová. Jedním dechem přesto dodává, že pokud vidí ženu s upraveným účesem v hezkém odstínu bílé, tak se jí to líbí.

Přirozený odstín měla kdysi kaštanový, šedivět začala po čtyřicetinách. Tehdy se začala barvit za asistence kamarádky, později podle aktuální finanční situace chodila na barvu ke kadeřnici nebo to řešila svépomocí.

Důvodem, proč od barvení vlasů zatím neupustila, je zejména to, že se po něm cítí sebejistější. „Když mi začínají odrůstat, už to často nemůžu snést – tak moc se k holiči těším. Nechci, aby mi svítila hlava,“ říká.

Vlasy se jí zhruba týden po návštěvě salonu, kam Hana dochází po šesti nedělích, zdají poddajnější a pevnější. Připouští ale i možnost, že se jejich struktura mění hlavně díky speciálním kadeřnickým přípravkům. Pokaždé platí okolo šesti set korun, celoroční procedura včetně střihu ji tak stojí necelých pět tisíc.

Hana má tři mladší sestry, přičemž ta nejmladší si už několik let vlasy nebarví. Odrosty jí směřují do odstínu pepř a sůl, jenž sestře prý dost sluší. „Je to opravdu hrozně individuální,“ soudí.

„Zkoušela jsem si světlou paruku a nepřišla si přitažlivá. Určitě si ale myslím, že by ženy neměly nechávat barvu na půli cesty. Buď ať jsou úplně odrostlé, anebo nabarvené,“ zdůrazňuje.

Jejím stanoviskem se bez výjimek řídí čtyřicetiletá Lenka K., která si na sobě šediny nedokáže představit. Barva jí vlasy vůbec neničí, naopak je vždycky oživí, obzvlášť v létě, kdy je mívá vysušené. „Už je to pro mě takový zvyk, třeba jako chození na dentální hygienu,“ přibližuje.

Ačkoli svůj první šedivý vlas objevila teprve před pěti lety, barví se už od puberty. Lence se totiž nelíbila její přirozená barva, kterou chtěla ladit do tmavší. Volbu zpětně vnímá i trochu coby mladický vzdor vůči konzervativním rodičům. „Tehdy jsem si koupila tu nejlevnější barvu, asi o dva tóny vedle, a nejspíš jsem vypadala příšerně,“ vybavuje si.

U barvení vydržela hlavně kvůli tomu, že se zdráhá šedivěním veřejně přiznat svůj věk. „Nepopírám, že to někomu může i slušet, ale bezpochyby to člověka činí starším,“ říká. Vlastní nepříjemný pocit z odrostů připodobňuje k tomu, jako by vyšla ven bez podprsenky, čímž by zase přiznala tvar svých prsou. „Lidi bych tím pustila už do lehce intimní sféry,“ uvažuje.

Úlevu naopak vnímá v tom, že žije ve velkém městě, kde si podle ní může každý svobodně rozhodovat o svém vzhledu a nikdo jej za to nepranýřuje. Se smíchem vzpomíná na zážitek se svým tátou žijícím na malém městě, když ji před lety navštívil v Praze: „Během procházky jsme potkali ženu, která byla totálně šedivá. Jeho reakce byla, proč si ty vlasy neobarví. Řekla jsem mu, že prostě nechce a ať to neřeší.“

Kadeřnici Lenka vídá jednou za šest týdnů, kdy za barvení i střih vždy utratí dva tisíce korun. S rostoucím věkem si uvědomuje, že investice do kvalitních vlasů je výhodnější než pořídit si novou kabelku.

„Samozřejmě vnímám společenský tlak na to, abychom vypadaly co nejlíp a co nejmladší. Stáří u žen není žádný benefit. To se netýká jenom vlasů, ale i vrásek,“ tvrdí.

S barvením v ranějším věku začala i dnes dvaačtyřicetiletá Ivana Víchová, která s přelivy experimentovala od svých šestnácti let. Do tmavé brunety se ladila až do předloňského podzimu, kdy s barvou nadobro skoncovala.

„Odrosty mě skličovaly, kdykoli začínaly být jen trochu vidět. Cítila jsem se v tu chvíli neupravená a svázaná předsudky, že je musím schovávat,“ popisuje. K odstranění barvy ji nejvíc povzbudila rodina. „Nikdo mi neřekl, že jsem se zbláznila. Těšili se, že budu vypadat jako elfka nebo aristokratka,“ směje se.

Začátky pro ni byly krušné, během třetího až čtvrtého měsíce odrůstání dokonce zvažovala, že se k barvě vrátí. Vytrvat jí pomohla i podpůrná komunita takzvaných šedovlásek, do níž se na Facebooku přidalo okolo devíti tisíc Češek. Sama se přitom slovu šediny záměrně vyhýbá a raději barvu vlasů častuje výrazy jako stříbro nebo pepř a sůl.

Ivana subjektivně vnímá, že vlasy jsou nyní pevnější, lesklejší a hustší, zkrátka zdravější. „Po porodech jsem začala mít hodně citlivou kůži. Když jsem si barvila hlavu, cítila jsem, jako by mi pokožka hořela,“ říká.

Přirozenou barvou se svým třem dětem snaží dát vzor, že se nutně nemusí všem líbit nebo se vzhledově přizpůsobovat. „Přikládat význam tomu, jestli se někdo barví, anebo ne, považuju za povrchní hodnotu. Chci, aby měly rády samy sebe,“ tvrdí. Že dnes uspoří tisíce korun ročně, to pro ni je spíš jen příjemný bonus.

„Vlasy pro mě symbolizují sílu,“ zamýšlí se třicetiletá Tamara P. s odkazem na všemožné reklamy na kosmetické produkty slibující jejich hustotu a lesk, ale i na lva a jeho obrovskou hřívu.

Odjakživa jí obličej rámuje zpola vlnitý, velmi nadýchaný účes, který by jí leckdo mohl závidět. Až na to, že první šedý vlas si našla už ve třinácti letech. „Nekecám,“ dušuje se. „Pak dlouho nic a zhruba od osmnácti se mi tu a tam objevují.“

Její mamka prý byla úplně šedivá už v pětadvaceti, Tamara to tudíž přičítá genetice, ačkoli tatínek měl až do šedesátých narozenin černé vlasy. Právě na mamince vidí, jaké úsilí ji každý měsíc stojí údržba barvy, které se nechce vzdát.

Tamara volí protiklad. Jde přírodní cestou i z toho důvodu, že se v minulosti potýkala s vypadáváním vlasů.

„Když si prohrábnu vlasy na stranu, na kterou je běžně učesané nemám, docela mě překvapí viditelná linie šedin. Překlopím je na druhou stranu, kde jich tolik není,“ culí se.

Občas potkává i očividně mladší ženy se zřejmými šedinami, kterým to prý neskutečně sluší. „Bůhvíproč to společnost považuje za něco špinavého. Přitom když se o vlasy dobře staráte, zazáří vám i šedivé,“ tvrdí.

Kritické poznámky častěji slýchává od starších mužů z rodiny. „Asi mě pořád vidí jako malou holku, která přece nemůže mít šedé vlasy,“ vyvozuje. Chemickou barvu v budoucnu používat nehodlá, až příliš se obává poničení své kštice. V úvahu prý připadá jedině henna, ale zatím ji v plánu nemá.

Červené barvivo ze sušených a rozdrcených listů subtropického henovníku používá už od devadesátých let k obarvení vlasů šedesátiletá Petra Baďurová. Zamlada sice zkoušela černý barvicí šampon, ten jí ale záhy způsobil vypadávání vlasů. Na chemii proto zanevřela.

První šedinu si ve své bujné tmavé kštici snad zázrakem našla až po padesátce. Dokud šediny nezačaly postupně přibývat, jednoduše si je vytrhávala. S barvením nicméně nepřestala a ani se k tomu nechystá.

„Jsem ženská, a co si budeme, šedé vlasy nadmíru přidávají věk. Budu v tom pokračovat do té doby, než mi bude vadit se s barvou patlat,“ říká. Mezníkem prý pro ni bude zešednutí obočí, pak už vlasy ponechá svému osudu.

Hennu si Petra nemůže vynachválit. Vyhovuje jí především to, že se postupně vymývá, a odrosty tak nejsou příliš patrné. Nanáší si ji pravidelně, obvykle po šesti týdnech.

„Po henně se krásně lesknou vlasy. Když si zábal necháte na hlavě působit dvanáct až čtyřiadvacet hodin, funguje výborně i proti lupům a mastnotě. A taky přispívá k hustější hřívě,“ doporučuje.

Těsně po sametové revoluci si ji objednávala z Ruska. Nyní si jednou za dva roky nechává dovážet celý pytel z Turecka, kde ji prodávají za pakatel. Cenově ji pak vychází na zhruba sto korun ročně. Další náklady s tím spojené nemá, jelikož si barvu aplikuje sama a ke kadeřnici nechodí. Vlasy nosí delší a pouze si podomácku přistřihává konečky.

Produkce vlasového pigmentu melaninu s rostoucím věkem neodvratně ubývá a je na každém z nás, jakou cestu si zvolíme. Je však jisté, že pro ženy, které se v očích společnosti časem nepřeklenou do stříbrných lišáků jako většina mužů, jde o mnohem zásadnější rozhodnutí.