Barbora Tachecí: Moderní feministka muže miluje

Ještě než jsem stačila položit první otázku, Bára Tachecí mě předběhla. Začala vyprávět o svém prvním vysílání na Primě, kam letos v září nastoupila. Podobně uvolněná byla celou tu hodinku, co jsme pily kávu a povídaly si. O všem možném.

„První vysílání pořadu Fakta na Primě jsme natočili s předsedou vlády Janem Fischerem. V předstihu, protože měl odlétat do Asie. Jenže pak rozhodl Ústavní soud o tom, že volby nebudou. Takže vše, co se natočilo, bylo vzhůru nohama.

„Do pytle, to nemůžeme takhle pustit,“ říkali jsme. Nikoho jsme za něj nemohli sehnat, takže se nevysílalo od 1., ale až od 2. září. Hned toho druhého byl ale titulek v novinách: Tachecí zase v blázinci!“ (směje se)

No, musela jsem se smát. Oni mi nedají pokoj!

Zjevně ne. Mohla by to už být taková moje značka. Ale když jsem to konzultovala s mámou, říkala: „No, to by sice být mohla, ale pořád se nemůžu zbavit dojmu, že ta značka není moc dobrá.“

Snažila jsem se ji odtabuizovat, ale že se tolik popustí stavidla některých novinářů, mě samotnou mírně překvapilo.

Touto nemocí trpí mraky lidí a mnozí z nich to ani nevědí. Může se to ukázat naráz, což se stalo mně. Vyléčená jsem, ale pravda je, že kdo tím jednou prošel, pravděpodobnost recidivy je mírně vyšší než u těch, kteří tím neprošli. Nechci naštvat toho nahoře, takže říkám: ano, jsem vyléčená a budu si to hlídat.

Podle toho, co mi říkali doktoři, nemoc s prací zas až tolik nesouvisela. Ve hře jsou třeba i rodové dispozice. Navíc já v práci moc zvolnit neumím. Pravděpodobně by k propuknutí nemoci došlo, i kdybych se válela rok na chalupě a okopávala záhonky. Tak si raději ještě užiju, protože mě práce baví.

Smutky. Nechtěla jsem jim říkat deprese. Od dětství jsem měla stadia velkých smutků. A netušila jsem, proč jsem smutná. Trápily mě všechny neduhy světa. Viděla jste film Sex, lži a video?

Tak to je přesné. Kam dáme všechny ty odpadky, říkala krásná Andie MacDowell v tom navzdory jeho názvu docela dobrém Soderberghově filmu. Občas jsem seděla a koukala do prázdna a říkala si, proč jde tolik peněz do tanků. Proč nejsou lidi slušní. Úplné nesmysly, ale byla jsem z nich taková přejetá. Vždycky to ale nějak přešlo, až jednou ne.

Jednou za půl roku. Pro jistotu. Fotograf chce Báru začít fotit, ta však má svoji představu. „Fotograf vždycky vybere fotky, ve kterých je podle něj energie, ale kašle na to, jak tam ten člověk vypadá. Tak já prosím fotky bez energie, na kterých vypadám dobře.“

Už ani ne. Nejsem zas tak stará, abych mohla říkat: já už toho zažila! Ale pravda je ta, že už jsem toho zažila dost.

(Zamýšlí se) Nemám ráda ty kecy typu - byla to cenná zkušenost, všechno zlé je k něčemu dobré nebo co tě nezabije, to tě posílí. Každá nemoc je na draka a každý by ocenil, kdyby se mu jakákoliv vyhnula. Spíš mám pocit, že…ale ne, kašlu na to.

Spíš mám pocit, že mě změnilo těch pár měsíců na Radiožurnálu. Jsem výrazně ostražitější ke každému, kdo mi s úsměvem kývá nebo dokonce tleská. Čekám ránu. A definitivně mi secvaklo to, co jsem do té doby jen tušila - že jsou systémy, ve kterých práce a její objektivně zhodnocené výsledky nejsou to, co se počítá. Kde cennější a rozhodně perspektivnější je hlavně nikoho nenaštvat. Což byla pro mě novinka, protože jsem do té doby měla štěstí na práci, kde šlo především o výsledky.

Chování obří firmy, která nemusí vykazovat zisk, jako celku. Postup drtivé většiny dohledového orgánu, tedy Rady Českého rozhlasu, která nese silné kompetence, ale nulovou zodpovědnost. Připomenutí síly nekompetentního davu. Pochopení, jak lehce jdou lidi zmanipulovat. Stačí?

Ne, to ne. Nedocenění ani křivda nejsou to, čím trpím. Prostě mě jen mrzí, že jsem tu práci nemohla dokončit. A že jsem musela vysvětlovat většině radních pořád dokola to, co zjevně nepochopili dodnes: že totiž počet nespokojených petičníků je nic neříkající, pokud ho nesrovnáváte s počtem zjevně spokojených posluchačů, kteří celý rok po spuštění nového schématu přibývali. To za prvé.

A za druhé, a to se mi říká vlastně nejhůř, od média veřejné služby chceme především pravdivost, férovost, objektivitu a slušnost. A je prostě smutné, že takové vlastnosti absentují u drtivé většiny radních. Tedy těch, kteří mají na Český rozhlas a dodržování těchto hodnot dohlížet.

Například tím, že připustili, že dav může určovat, kdo bude a kdo nebude generálním ředitelem rodiny rádií veřejné služby. Jak snadné je dnes díky internetu zorganizovat jakoukoliv petici proti čemukoliv či komukoliv, to přece není žádné tajemství! Přesto důvodová zpráva k odvolání ředitele Kasíka hovoří o „velkém a dlouhodobém negativním ohlasu posluchačů na změny programového schématu Radio žurnálu k 1. 1. 2008“.

Ani slovo o tom, kolik posluchačů Radiožurnálu za ten rok přibylo, ani slovo o tom, jak mé koncepci tleskali a chválili mě za ni. Jen negativní ohlasy jako bič na Kasíka. Poučení? Až se vám nebude líbit generální ředitel nějakého média veřejné služby, zkuste petici, funguje to.

Jasně, ale i jiné stanice, ne jen jedno rádio.

No, občas mě to napadne. Někdy si řeknu, proč tolik zbytečných slov pro jednoduché sdělení. To je ale nešvar většiny novinářů. Se zprávami na Radiožurnálu jsem ale většinou spokojená.

Určitě.

Jasně. Televizi mám taky ráda. Ale rádio, jak říkám, protože nemám ráda slovo rozhlas, je pro mě srdeční záležitost.

My jsme byli vůbec taková rádiová rodina. U nás se ráno vstalo a po celém bytě hrálo rádio. V každé místnosti. Večer to samé. Usedalo se k večeři, když začínaly Rozhlasové noviny. Pamatujete? Kupředu levá, kupředu levá. V neděli se skutečně poslouchala pohádka. Dlouho jsme neměli televizi, protože nebyl důvod. U nás se četlo a poslouchalo rádio. Možná proto. A svou roli v mé lásce k rádiu možná hraje i to, že se k smrti nerada líčím.

To mě nemíjí, ale do rádia jsem mohla i s kruhy pod očima.

Já to nesnáším. Bere mi to čas. Čím jsem starší, tím déle to trvá. V televizi je příjemné, že mě nalíčí v maskérně.

Měla. Ale to mám vždycky před novým zaměstnáním. Říkám tomu - těším se a bojím se. Tehdy jsem navíc nevěděla, jestli se budu umět vrátit. Působila jsem předtím řadu let v manažerských funkcích. A začala jsem zase od píky, od novinařiny. A k tomu mi bylo jasné, že řada „přejících“ kolegů se bude dívat, jak na tom jsem, a bude o tom psát. Z toho všeho jsem měla bobky.

Hodně jsem to probírala s Jitkou Obzinovou. Byla jsem zvyklá dělat dvacetiminutové rozhovory, a teď se musím vejít do 6 až 8 minut. Věděla jsem, že nebudu mít prostor dělat věci, které mě „proslavily“, tedy takové to šťourání. A nebyla jsem si úplně jistá, jestli hned za zprávami je na takový rozhovor vhodné místo. I dynamický rozhovor totiž vedle zpráv vyznívá pomaleji. Tak zrychluju a zrychluju, až si někdy nejsem jistá, jestli stačím říct něco pořádného.

Ne.

Jasně. Ale jako kamarádky jsme toho prošly tolik! Československý rozhlas, Českou televizi, Frekvenci 1. Je to absurdní představa, že by si Jitka k sobě brala někoho, koho neuznává jako profíka, protože je jejím kamarádem. To by si pod sebou řezala větev, a to Jitka, věřte mi, fakt nedělá. Ale to nevadí, kdyby se o mně říkalo jen tohle, je to ta lepší varianta.

S Jitkou si velmi rozumíme. A s Janou se skoro nevídáme, od té doby, co je v politice. Ale dlouho jsem s ní seděla v televizi v jedné kanceláři a neměla jsem s ní sebemenší problém. Byla vždycky pilná a měla zájem o věc. To mě baví.

Ne. Jen si pamatuju, že Jana se na mě doopravdy zlobila jednou jedinkrát. Janin manžel byl žárlivý. Já jsem to věděla a přišlo mi to strašně legrační, protože on to trochu přeháněl. A Jana jednou někam zmizela a on v poledne volal na její telefon. Sháněl se po ní.

Říkám mu: „Jana? Byla před chvílí v maskérně se nechat nalíčit, strašně jí to slušelo, pak se navoněla a odešla s někým na oběd. Můžu něco vyřídit?“ Ozvalo se jen naštvané: „Ne!“ Myslela jsem, že tím to bude odbyté. Druhý den vešla do kanceláře nazelenalá Jana, podívala se na mě a řekla hrobovým hlasem: „To ti teda vážně děkuju.“

To nevím, protože přijetí bylo báječné. Tohle psaly bulvární deníky, ale ty toho psaly! Ten samý redaktor, který napsal, že jsem zase v blázinci, potom volal, ať mu řeknu, jak se mě na Primě lidé bojí. „To nemá cenu ptát se mě, zeptejte se lidí,“ řekla jsem mu a předala editora.

Když mi vrátil telefon, bulvární redaktor si povzdechl. „Vy jste mu držela pistoli u hlavy!“ obvinil mě. „Omyl,“ já na to. „Držela jsem dvě, z každé strany jednu, a dejte to do titulku,“ odpověděla jsem. Vlastně mě překvapilo, že to nevyšlo. A vám říkám, že mě se nikdo nebojí.

Ale odkud se mnou ta pověst jde? Pět let před Radiožurnálem jsem se svým týmem předělala Frekvenci 1 tak, že tam nezůstal kámen na kameni. Dovedli jsme ji na pozici jedničky na trhu. V životě jsem tam neměla pocit, že jsem konfliktní osoba. Pak jsem nastoupila do Radiožurnálu, kde jsem plnila objednávku managementu a Rady na změnu programu. Tehdy tam pracovalo asi sto lidí a já se zbavila tří. Připadá vám to konfliktní?

Neměla jsem pocit, že mám konflikty. Jen jsem stále dokola opakovala, co chci a jak to chci. Možná už to mnohým lezlo na nervy, připouštím. A pak tam byly drobnosti, které mě ale nerozházely.

Zaměstnanci rádia by měli poslouchat rádio, říkala jsem jim. Připadá vám to divné?

Zřejmě ano. Já zaměstnancům říkala, že by ho měli poslouchat i při práci. V newsroomu, kterému jsem říkala mrtvá zóna, protože tam bylo takové ticho, že bylo slyšet padnutí špendlíku, jsem jim pustila rádio. Vždycky, když jsem odešla, se někdo zvedl a zase ho vypnul. Já přišla a zase ho zapnula.

V rádiu se musíte naučit pracovat při poslechu rádia, je třeba dostat do krve, pro jaké médium pracujete, opakovala jsem. Rádio jsem pouštěla i na chodbách toho tichého zámku. Po týdnu zapínání a vypínání se objevila na přijímači samolepka s nápisem Nech už to potichu, ty krávo. Jestli tomu chcete říkat konflikt…

Pro mě je to srabárna anonymního blba. Ale konflikt, že bych na někoho řvala a on řval na mě, jsem měla jen jeden.

Mě baví všechno. Když mi bylo šestnáct, chodila jsem na brigádu do skláren Kavalier. I to mě bavilo. Mám ráda, když práce odsýpá. Když jsem strkala kojenecké láhve z pásu do krabic, viděla jsem, kolik jich je a jak přibývají, byla to radost. Chci tím říct, že mě baví i moderování i manažerská práce.

To ne. Na to mám syna. To není zábavné.

On to zatím dělá za peníze. Jednak jsem ho k úklidu potřebovala nějak přitáhnout, a pak jsem taky chtěla, aby pochopil, že bez práce nejsou koláče. A že když se bude dobře učit a pak bude dobře vydělávat, jednou taky někomu zaplatí, aby mu uklidil. Většinou platí, že čím je člověk vzdělanější a šikovnější, tím blíž je k tomu, aby nemusel dělat to, co nechce. Třeba luxovat.

Ne. Mě by to nebavilo, byla bych otrávená a předávala mu úplně špatné signály. Víc si to užil s mou matkou, která ho hlídala. A s tatínkem, který pracoval doma. A se mnou pak večer, když jsem přišla z práce. Ideál.

To mě mrzí. Je to asi rodové. Moji matku taky mrzí, že neměla dvě děti. Mě to už asi do smrti bude mrzet taky.

Vzory nemám, ale člověk, kterého si vážím, to moje matka je. Nikdy mě nenechala ve štychu. Spoustu toho ví, má obrovský přehled napříč všemi obory. Je logik. Je vtipná. Je pro každou špatnost. Mám ji ráda.

Spíš po ní, ale nesahám jí ani po kotníky.

Čistý opak byl pravdou. Ivo se v té chvíli zachoval tak, že smekám. Byl oporou, odrážel útoky, snažil se mě zastávat. Bylo a je fajn, že jsem ho měla a mám.

Naráží.

Trošku Itálie.

Já. Vlastně nedělám nic, než ustupuju, fakt! Když jsme spolu začali žít, moje matka se divila, co se to ze mě stalo. Protože jsem najednou doma smejčila, vařila, nakupovala. Bylo to sice přechodné, ale chvíli to trvalo. Máma na mě koukala a ptala se mě, jestli jsem se nezbláznila. Ne, tehdy ne, to přišlo až mnohem později. (směje se)

„Proč bych měla bláznit,“ odpovídala jsem jí. „Protože děláš to, proti čemu jsi jako ženskému údělu vždycky protestovala! A ještě se k tomu usmíváš!“ říkala máma. „No vidíš, mě to ani nepřijde,“ já na to. Ale to stadium přešlo. Pak začaly trošku rvačky.

No jasně. Ještě mi ji netrhnul. Až se divím, ale fakt ještě ne.

Časem jsem zjistila, že je lepší tu pusu nepoužívat. A mlčet. Protože u chlapů, co trpí samovytáčecím mechanismem, každé vaše slovo přilije olej do ohně. Je pak úplně jedno, co řeknete, on to vždycky použije k tomu, aby se mohl vytočit. Takže já se nehádám. Nemá to smysl.

Jdeme na golf, jedeme na chalupu sekat trávu, jdeme do kina, divadla, zajdeme na výstavu, projít se po Praze nebo na výlet. Třeba nám rupne v bedně a jedeme na tři dny do Curychu.

Občas odpočinkový víkend ráda absolvuju. A pak je jiný víkend, kdy Ivo jede někam předávat ceny a já si sednu k počítači a připravím si něco do práce. Ale umíme odpočívat.

Jsem, celou svou duší. Prosím vás, ne ten divoký kmen ze 70. let v Americe, jsem feministka takzvaná mírňoučká s naivní, zato utkvělou představou, že ženy by měly mít alespoň podobné podmínky k životu jako muži.

Ale moderní feministka muže miluje! Potřebuje se s někým milovat, s někým žít, potřebuje se o někoho opřít nebo se s někým vzít za ruku. Feministka není ženská, co by chtěla být bez chlapa. Dokonce to není ani ženská, kterou chlapi nechtějí. To je pomýlená představa.

Někdy ano, někdy ne docela. Česká společnost je podle mého názoru v etapě, kdy feminismus představuje spíš práci žen na sobě samých. Zbavte se jakýchkoliv výčitek, zní jednoduché motto.

Podle mých zkušeností má totiž většina žen neustále výčitky, že včas nevyzvedly dítě, nenakoupily, neuvařily, že není dost uklizeno, že by se neměly válet celou sobotu v posteli v pyžamu. Ale tohle muže příliš netrápí.

A tak si říkám: jestli jsi opravdu vnitřně svobodná žena, přijď domů z práce, sedni si do křesla, nalej si panáka a čti si. A zkus na té činnosti nic nezměnit, ani když se vrátí tvůj muž. Nepotřebuješ hrát, že jsi hospodyňka. Jsi svobodná žena.