Barbora Špotáková: Kruh se uzavřel až magicky

„V dětství mě bavily klučičí sporty, řádili jsme, lezli po stromech a měla jsem dost zlomenin. Byla jsem velmi živá, hravá a extrémně soutěživá – taková ta vzteklá holčička, která když nevyhraje, zuří. Což mě už naštěstí pouští,“ vyprávěla mi před pár lety.

Rodiče dělali atletiku a Báru nemuseli do ničeho nutit. „Chtěla jsem dělat všechno. Chodila jsem i na střelbu, keramiku, basketbal, ale nejraději jsem měla kroužek, kde jsme se učili stopovat a stavět stan. Prostě trochu kluk.“

V poslední době se objevujete v krásně ženských šatech, třeba na Atletu roku nebo Českém slavíku. Zdáte se mi subtilnější a křehčí než dřív. Měníte i šatník?

Váhově jsem stejná. Možná je to tím, že už tolik neposiluju. Šatník moc měnit nebudu, nejlíp se cítím pořád ve sportovním, ale ráda se občas hezky vyfiknu do společnosti.

Před šest lety jsem našla paní z Kladna, která mě líčí, a druhou z Lidic, která mi půjčuje šaty. Jak mě zná, vždycky objedná něco, co se mi líbí a padne. Třeba na Slavíky jsem oblékla šaty z Brazílie. Takže mi skříně doma nepřetékají.

Zatím nemusím měnit ani jídelníček, ani trénink, chci zůstat aktivní a trénovat na Dukle mladé, jít s nimi. Sedavé zaměstnání bych ze dne na den nezvládla.

Kdy přesně jste se rozhodla, že skončíte?

Byla jsem zvyklá, že mi to při tréninku pořád jde, jenže postupně to bylo těžší a těžší. Musela jsem ubírat a být opatrnější. Přidaly se zdravotní problémy s ramenem a levou nohou – kyčel, kotník a bedra. Nic, co by mě úplně zastavilo, ale byla jsem v jednom kuse bolavá a musela si ulevovat. Začalo mi to i míň lítat a už to nebylo tak zábavné.

A poslední rok jsem si uvědomila, že mě hodně potřebují moji synové Janek a Darek, kterým je devět a čtyři. Začali chodit u nás v Unhošti na fotbal a najednou mě bavilo víc koukat na ně, jak sportují, než vlastní sport. Nastává období jejich zápasů a tréninků, kdy jim přijde vhod můj servis. Zkušené matky mě varují, že to rychle uteče. Takže si to chci užít a neodjíždět na soustředění jako dřív.

Hvězdných momentů jste zažila bezpočet, jaký byl nejsilnější v kariéře?

Mám pořád v hlavě letošní Mnichov (ME, kde obsadila 3. místo – pozn. red.). Pět let jsem neměla medaili, už mě hodně lidí zatracovalo, ale já stále měla pocit, že to dává smysl. I moje rodina, naštěstí. Výsledek byl jakoby za odměnu. Vlastně první medaile se dvěma dětmi.

Moment, kdy pak vzal Lukáš kluky na plochu stadionu a já s nimi skákala, byl neskutečný. A vůbec celý večer, přijela spousta kamarádů a spolužaček, bylo to dojemné. Navíc se to spojilo s mojí historií, že jsem tam před dvaceti lety začínala. Měla jsem v hlavě, že nesmím končit hnusným hodem. Povedlo se, kruh se uzavřel až magicky. Zůstane mi krásná vzpomínka. Kdo tohle má?

Co bylo naopak nejdrsnější?

Těžkostí bylo samozřejmě hodně, což ke sportu patří. Určitě covidový rok: učit doma starší dítě, kdy kolem pobíhá mladší, odskakovat zamíchat polívku a do toho trénovat. Úplná parodie přípravy na olympiádu. Naštěstí jsem měla čerstvě dostavěnou posilovnu a taky nového trenéra, pohodáře, který byl hodně tolerantní.

Asi nejdivnější pocit jsem si odnesla právě z olympiády bez lidí v Tokiu, kdy jsme museli mít na nose ty zobáky, roušky.

Nejvíc mi vadila nesvoboda, to období bylo náročné hlavně psychicky. Druhý nejlepší počin, který jsme doma udělali, bylo proto vybudování pařírny, kde jsme se občas sešli s nejbližšími, abychom se nezbláznili. O to lepší byl pak Mnichov bez jakýchkoli omezení. Festival sportu a svobody.

O svém muži Lukášovi jste vždycky říkala, že je váš talisman. Měla jste i jiné?

Mám několik malých talismanů od přátel a rodiny – kamínky, sošky, pírko, řetízky. Ale Lukáš je nejdůležitější. A v tom Mnichově jsem si vzala energii i z lidí, fanoušků. Prý jsem omládla o patnáct let, byla jsem jako vyměněná.

Hrálo mi do karet i to, že se moc neházelo. Kdyby byla úroveň jako před lety, asi bych nebyla schopná urvat medaili. Bylo to štěstí, to ovšem přeje připraveným, cítila jsem příležitost a šla po ní. Byla to medaile s příběhem, což je asi i tím, že jsem hodně emotivní a všechno prožívám. A ty emoce se mi vracejí.

Nebyla jsem přitom úplně nejstarší závodnice, kdysi jedna Kubánka házela ve třiačtyřiceti a připadala nám strašně stará. Dana Zátopková končila ve třiceti devíti, Honza Železný ve čtyřiceti…

Co jste cítila po oznámení konce?

Zaplavil mě pocit obrovské úlevy, že nemusím, ale můžu. To mi zůstalo. Můžu si teď přecházet mezi různými aktivitami a vyzkoušet, co se mi to bude líbit, co mě bude naplňovat. O mě se kolikrát opírala celá výprava, z níž jsem vozila medaile jen já – a ten pocit zodpovědnosti byl hrozný.

Teď jsem náhle získala volnost a spoustu času. Ale není ho tolik, kolik jsem čekala, což je i tím, že dojíždím různé společenské záležitosti a povinnosti. Jindy jsem v tuhle dobu trénovala, teď se chystám konečně na kulturu, do divadla.

Jak reagovali manžel a synové?

Lukáš to věděl a prožíval to se mnou, slyšel mě kňourat celý rok, kdy jsem říkala: Tohle je fakt naposled. Jenže on mě zná a ví, že mi zase odtrne. Což se stalo i teď, cítím se fajn a dobře se mi běhá, ale to je právě tím, že nemusím. Disciplínu na sportování mám stále. Syny to naopak mrzelo, chtěli, abych závodila dál, Mnichov byl silný i pro ně. Darek stále opakuje, co slyší kolem: Mami, ty jsi hezky ukončila kariéru. Je ještě takový slaďoučký a roztomilý…

Radili vám, ať jedete na exotickou dovolenou. Vy jste ale neposlechla?!

Osobně moc lítat nemusím. Navíc jsou kluci hodně živí, nemám s nimi nervy na dlouhé cesty. Snažíme se být přísní, i co se týče počítačových her, nedáme jim třeba na obědě v restauraci tablet, netlumíme je modrým světlem, aby nezlobili. Raději odejdeme.

Ale byli jsme v září na dovolené v Chorvatsku, poprvé v životě. Vzali jsme i psa, jedenáctiletou členku rodiny, která se taky ráda koupe. Víc neplánujeme, já ani nejsem velká cestovatelka do exotiky, spíš se těším na výlety po Česku. Kluky baví geocaching. Oběma při hledání kešek svítí oči jako při rozbalování dárků.

Toho se brzy dočkají. Užijete si Vánoce konečně v klidu?

Doufám. Posledních dvacet let jsem si je fakt moc neužila, v prosinci jsem jezdila na soustředění na Kanárské ostrovy a vracela se těsně před svátky. Přes to nejel vlak. Moc jsem toho nestíhala, jen základní výzdobu.

Lukášova máma pekla výborné cukroví, já vyráběla kvůli klukům, kteří rádi patlají, akorát rychlé perníčky. Aby to doma vonělo. Ale v podstatě u nás nikdo cukroví moc nejí a mně je to líto pak vyhazovat, takže babičku musíme trochu tlumit.

Co se změní?

Něco přece jen upeču, ale na velké zdobení nedojde, vyznávám spíš jednoduchost. Navěsíme na dům a zahradu pár decentních dekorací… Splníme jakési minimum, aby se neřeklo, že na to kašleme.

Janek ještě vloni věřil na Ježíška, letos jako by přeskočil do puberty a říká, že je to nahrané pro mrňata. Darek je ve věku, kdy mluví o Vánocích každý den a vymýšlí o Ježíškovi legrační teorie: že má létací trysky a žije v nebíčku. Listuje katalogy hraček a míchá slova koupit a přát si. Snažíme se uhlídat, aby mu bráška nezkazil iluze. Takže to u nás bude napínavé.

Budete zpívat koledy?

Určitě, klasické koledy zpíváme, ještě než se podíváme na dárky, pěkně jednu po druhé. To si nesu z dětství. Už se těším.

Chystáte se vařit nějaké speciality?

Moje specialita je fazolová polévka, ta určitě nebude chybět. Mají ji rády i děti. Akorát je hodně sytá a málokomu se chce do dalších chodů. Rybu a salát servíruju spíš symbolicky. Já si kousek kapra dám, ale druhý den už ne.

Kdysi jsem plánovala, že zkusím vyhlášenou maďarskou rybí polévku halászlé, ale dřív si na ni asi dojedu do Maďarska. Třeba až příští rok vyrazíme na mistrovství světa do Budapešti. Chce to taky opravdu kvalitní čerstvou rybu. Načerpám inspiraci a možná ji uvařím někdy v létě na ohni, v kotlíku.

Asi teď trávíte v kuchyni víc času, že?

Musím, kluci jedí čím dál víc. Chutná jim skoro všechno. Často hledám recepty na internetu, přečtu si tři a vytvořím čtvrtý, který nám bude nejvíc vyhovovat. I covid, když jsme seděli doma, mě dost naučil. Potraviny nakupuju obvykle v řetězcích, na trzích zřídka, ale snažím se vybírat co nejzdravější věci, ideálně bio. Nejsem ovšem fanatik, jak je dnes v módě.

Jaké dáváte dárky k Vánocům? A co potěší vás?

V naší rodině se snažíme držet hesla: nebudeme si dávat nic, vše podstatné máme nebo koupíme během roku. Dárky jsou hlavně pro děti. Já mám nejraději zážitkové dárky, degustační večeře, je příjemné, že se člověk zastaví a sedne si s někým blízkým u jídla, které vytvořil někdo jiný. A Lukášovi bych mohla dát nějaké lístky do divadla…

V dětství mi největší radost pod stromečkem udělalo kolo, velké a lesklé. Kluci letos dostanou taky sportovní dárky.

Hořel u vás někdy stromeček?

Stromeček u nás hořel často, ne celý, ale jak se dřív používaly opravdové svíčky, kolikrát od nich chytla větvička. Výsledkem byl propálený koberec.

Vzpomínky z dětství v Jablonci mám spojené se spoustou sněhu, bydleli jsme u lesa v Srnčím dole, kde byl absolutní klid, a v té bílé nádheře se procházely srnky. Zní to, jako bych si tu pohádku vysnila, ale bylo to opravdu krásné, poetické. Dnes bývá sněhu málo, třeba jen dva týdny v roce. Kluci o něm pořád mluví, rádi lyžují a bobují, ptají se, kdy bude konečně sněžit.

Neuvažujete tedy o svátcích na horách, se sněhem? Nebo naopak u moře?

Zatím jsme vždycky dělali společný Štědrý večer u nás, přijížděla Lukášova sestra a máma. Ale věřím, že na to někdy dojde, docela bych to chtěla zažít. Vánoce na Kanárech nemusejí být špatné. Nebo na horách v hotýlku. Užít si volno, proč se pachtit se vším doma, pak je člověk u stromku úplně sedřený a padne.

Slyšela jsem, že vaše „doma“ je domek ve stylu feng-šuej.

Tak úplně ne. Je asymetrický do tvaru rohlíku. Což bylo dané tvarem pozemku, navrhl to architekt a nám se to líbilo. Není úplně všední, ale ani výjimečný. Většinu lidí nejvíc zaujme hasičská tyč z prvního patra do přízemí. Představovala jsem si, že po ní budou kluci jezdit přímo ke stolu, k obědu.

Momentálně je to trochu o strach, malý by jezdil pořád, ale zatím ho musíme kvůli bezpečnosti hlídat, někdo ho nahoře musí nasadit. Přístup zamykáme, jsem na to opatrná. Já bych nechtěla na pozemku ani bazén nebo jezírko, nebyla bych nikdy v klidu. Ale za pár měsíců to už snad zvládne sám.

Máte na čestném místě sbírku oštěpů?

Schovávám si jeden od Honzy Železného a pár oblíbených závodních. Ale k většině vztah nemám, je to takové spotřební zboží. Asi desítku přechovávám doma a pár ještě na Julisce v kanceláři. Tuhle jsem chtěla trénovat nějaké dorostenky, prosily mě, abych se na ně podívala. Jenže mými oštěpy házet nemůžou, jsou závodní, a tedy moc tvrdé. Musela jsem požádat Duklu o koupi tří nových. Oštěp ani dlouho nevydrží, tak jednu sezonu, pak se někde bouchne a ohne nebo zlomí, zvlášť při cestách letadlem.

Synové už si zkusili hodit?

Zatím neházejí ničím, dětské oštěpy se ani nevyrábějí. Jasně že to zkusili mými, ale na případný vážnější zájem mají u oštěpu ještě dost času. Až tak kolem třinácti.

Chtěla byste trénovat mládež, ale jste prý málo přísná…

Právě. Chci to zkusit, jenže neumím lidi do ničeho nutit. Je fakt, že trenéři, kteří mi dali nejvíc, byli přísní, hodně vyžadovali – a já je za to nenáviděla. Ráda jsem je měla až ve finále, musela jsem se k tomu propracovat. Chlapům to nevadí, mně je ten pocit nepříjemný. Jsem raději kamarádská.

Ideálně bych trénovala mládež 15–18, kdy se láme chleba a je nutné jít malinko do techniky a speciálních věcí (naučit se v 17 třeba špatně vzpírat je hodně zlé). A pak bych je předala dál. Vybrušování diamantu je už jiná práce.

Už máte jasno, k jakému sportu povedete syny?

Hlavní je rozlišit, zda jsou typy spíš na kolektivní, nebo individuální sporty. Na to jsem zvědavá. Zatím se věnují fotbalu, což je nejjednodušší, baví i nás, manžel hraje nějakou pralesní ligu. Janek bude asi individualista. Evidentně ho táhne atletika, nevadí mu desetkrát vyběhnout kopec, má rád i překážky, závodí sám se sebou, dokáže se vyhecovat. V tom jsem podobná. Darek je šikovný na všechno, je otázka, co si vybere a jak moc vyroste. Líbil by se mi třeba jako volejbalista…

Vedeme je zatím nenásilně, vymýšlíme různé aktivity, často se sousedy, chtějí si pinkat nebo kopat, hrát florbal, máme nafukovací airtrack, kde skáčou. Taková všehochuť.

Potěšili by vás víc, kdyby jednou přivezli medaili, nebo byli úspěšní v civilní profesi?

Asi by se mi líbilo, i kdyby žili normální životy. Pokud by u toho byli šťastní. Kdyby třeba něco pěkného vyráběli… Ale ani týmové sporty nejsou špatné. Atletika je jen o pár okamžicích, zato třeba volejbal nebo fotbal sledujete dvě hodiny, to mi přijde lepší.

Vy jste stihla žít i ten normální život.

To je pravda, nic jsem si neodpírala. Moji fanoušci mají na tričku heslo: Pivo, oštěp, rokenrol. Ví se, že se ráda napiju piva, dělala jsem vždycky i další sporty, poslouchám punk a kapelu Tři sestry – mně říkají čtvrtá…

Jako holka jste chtěla být veterinářka, kolik dnes máte zvířat?

Jen psa Kevinku, je jako moje první dítě, nejhodnější. Jinak se starám o zahradu, ráda stříhám stromy a opečovávám asi šedesát pokojových kytek. Často jsem si říkala, jestli se to netluče s touhou vyhrávat medaile. I dům je starost, dnes jsem dvě hodiny uklízela a zazimovávala. Je to věčný boj se škůdci, práce, práce… Zvládáme to díky tomu, že je Lukáš extrémně šikovný, kluk z vesnice, kutil na všechno, a že mu stačí spát šest hodin.

K veterině se vracím prostřednictvím pořadu Úžasný doktor Pol na National Geographic. Zvykla jsem si ho sledovat za covidu, kdy jsem odmítala koukat na zprávy a hrát hru na strach. Takže jsem dnes pasivní veterinářka.

Vystudovala jste péči o biosféru a jste promovaná ekoložka. O téhle cestě neuvažujete?

Možná mě to tím směrem zavane. Ale spíš si dovedu představit vytváření zahrad nebo práci v lese. Ekologie se zvrtla do extrému, což se mi moc nelíbí. Když začínal bio životní styl, zdála se mi sympatická, ale nic se nemá přehánět. Snažím se aspoň redukovat igelitové sáčky, to je jen o lidské lenosti. Ale když máte nacpat papírové brčko do pitíčka pro děti a rozmočí se, je to extrém.

Věříte na osud, že přijde to, co má?

Že mi vesmír něco sešle? Ano. Přesvědčila jsem se, že to funguje. Stalo se mi to s posledním trenérem. Věděla jsem už delší čas, že je něco špatně, necítila jsem se dobře. Jednou večer jsem náhodou zachytila informaci o Honzovi Tylčem – zareagovala jsem a bylo to bezvadné. Musíte si to přát a pak to nechat na vesmíru. Netlačit na pilu.

Teď si chci užít hlavně rodinu, zaslouží si to. Nejšťastnější, že jsem skončila, je moje máma. Viděla nejlíp, kolik sil mě to stálo, a trpěla za mě.

Máte nějaké heslo, životní moudro?

Vždycky může být hůř. Pokud žijete, všechno se dá vyřešit. Jsem od přírody optimistka a každý večer děkuju vesmíru za to, co mám, koho mám, a za to, co mi posílá do života.