Barbora Seidlová: Brno se mnou ladí ve stejné tónině

Kolo je váš obvyklý dopravní prostředek?

Využívám ho často. V Brně se na kole jezdí výborně, je to relativně rovné město a navíc tu v posledních letech vznikla spousta cyklostezek. Všude jsem rychle a nemusím řešit parkování, je to praktické. A má to ještě jednu výhodu - když se někam vydám pěšky, třeba na obyčejnou návštěvu knihovny, trvá mi to půl dne. Potkám plno kamarádů a známých, s každým se musím zastavit a popovídat si. Zatímco když frčím na kole, stačí jim jen v rychlosti zamávat. Ušetřím tím spoustu času. (směje se)

Všimla jsem si, že kolo před kavárnou nepřivazujete. V Brně se nekrade?

Ta moje stará herka stála pětistovku, pořídila jsem ji z druhé ruky, takže o kradení kol nic nevím. (směje se) Máme tu i sdílená kola a koloběžky, lidi je hodně využívají. Brno je pro cyklisty friendly město, což je fajn.

Co dalšího máte na tomto městě ráda?

Brno se mnou ladí ve stejné tónině. Cítím tu lehkost života, která mi v Praze chybí. Lidé se tu orientují nikoli na to, aby pracovali a přežili, ale na to, aby skutečně žili. Ráda provádím kamarády, kteří sem přijedou třeba z Prahy. Líbí se mi, jak žasnou, jak jsou příjemně překvapení a nadšení. V tu chvíli žasnu spolu s nimi, vidím to město nově jejich očima. Brno se za posledních pár let zvedlo, opravilo, je tu spousta nádherných míst, kaváren a restaurací.

Příroda vám nechybí?

Nechybí, protože Brno má úžasné okolí. To je pro mě hodně podstatné, většinu volného času trávím v přírodě. Naskočím do auta a za patnáct minut jsem v lese. Praha má taky hezké okolí, třeba takové údolí Berounky je krásné. Jenže dlouho trvá, než se tam z centra města prorvete, kdežto v Brně je všechno pěkně při ruce.

O tom, že byste po studiích DAMU zůstala v Praze natrvalo, jste tedy vůbec neuvažovala?

Po studiích jsem tam ještě asi rok žila kvůli hostování v divadlech, ale jsem holka z Moravy, z Mikulova. Tatínek má vinohrad a svůj sklep, což je na Mikulovsku běžné. Dělá si svoje vlastní víno, samozřejmě pod odborným dozorem mámy. (směje se) Táhlo mě to zpátky a rozhodně nelituju. Prahu mám ráda, ale žít chci tady.

Pamatujete si na okamžik, kdy jste jako dítě z vinařské rodiny poprvé ochutnala víno?

Když člověk pochází z vinařského kraje, saje víno už s mateřským mlékem. Pamatuju si, že mi odmalička chutnalo. Rodiče mívali návštěvy, kterým přirozeně nabídli pohárky, popíjeli v obýváku, sklenky stály na nízkém stolku. Když pak šli návštěvu vyprovodit ke dveřím, zůstala jsem sama v pokoji a ze dna skleniček dojížděla zbytky. Začala jsem s tím hned, jakmile jsem se naučila chodit. Znám taky historku, jak jsem se ve třech letech sápala po demižonu a spadla při tom tak nešikovně, že mi z toho tady na nose zůstala malinká jizva. Táta s mámou brali pití vína jako přirozenou věc, možná právě proto jsem nikdy nepropadla tomu, abych se vínem nebo jiným alkoholickým nápojem opíjela. Víno vnímám jako něco, co můžeme vychutnat a potěšit se tím, ne jako něco, čím bychom se měli omámit.

Jaké víno máte ráda?

Co se týká odrůd, tak z červených portugal, který dělá můj táta, ten je úžasnej. Z bílých mám nejradši rulandské šedé a ryzlinky. No a pak jsou konkrétní láhve, které si člověk oblíbí, ale to bych jmenovala dlouho.

Uměla byste vyrobit víno, když jste v tom prostředí vyrostla?

Kdepak, sice jsem v dětství na vinohradě při pomoci rodičům strávila hodně času, ale to neznamená, že bych tu práci teď sama zvládla. Není to vůbec jednoduché, je za tím strašně moc dřiny. Nejde jen o to, co se děje ve sklepě. Musíte se starat o vinohrad, okopávat ho, udržovat hlavy révy v nějaké formě.

Líbilo se vám jako malé na vinohradu pomáhat?

Zeptejte se kteréhokoli dítěte z vinařské rodiny, jestli ho to bavilo! (směje se) Viděla jsem se spíš s děckama lítat kolem baráku.

Diváci vás nově mohou vidět ve filmu Petra Vachlera Tajemství a smysl života. Natáčel se od roku 2012. Proč tak dlouho?

Před deseti lety jsme natočili příběh na základě scénáře, který Petr vytvořil. Dlouho pak pracoval na postprodukci filmu. Drobné dotáčky se dělaly nedávno, v posledním půlroce. Bylo to náročné, protože, jak diváci poznají, film má velmi neobvyklou formu. Líbí se mi, že nabízí nový pohled na zajeté způsoby uvažování, přináší hodně podnětů k přemýšlení.

Posviťme si na titul filmu… Co je smyslem života?

Pro mě je smyslem života sám život. Často si kladu otázku, proč se moje duše rozhodla jít sem na zem. Vychází mi z toho, že je to nejspíš proto, aby si užila život ve hmotě, zažila pocity štěstí i velkého trápení. Pokud se mě chcete zeptat i na to, co je myšleno tím tajemstvím v titulu filmu, tak je to fakt, že všichni jsme tvůrci svého života. Věřím, že náš vnější svět je odrazem našeho vnitřního světa. Všichni lidé, které na své cestě potkáváme, a všechny situace, které zažíváme, jsou sdělením o tom, co nosíme v sobě. Jsme scenáristy svého příběhu a máme ohromnou moc svůj život měnit.

Je vám blízká ezoterika?

Ezoterika mi obecně blízká je, ale jako všude, tak i v této oblasti najdete lidi, kteří dokážou něčeho původně dobrého zneužít pro svůj vlastní prospěch. Všichni toužíme po dosažení štěstí, lásky, harmonie. A tahle touha je velmi snadno zneužitelná. V našem autorském divadle MALÉhRY máme na tohle téma inscenaci, jmenuje se Biostory. Je to parodie na různé podvodné seberozvojové kurzy. Trochu si z nich děláme legraci, na druhou stranu je tam přítomné sdělení, že ve chvíli, kdy se člověk rozhodne se svým životem něco udělat, začnou se věci okolo něj skutečně měnit. Síla myšlenky je obrovská.

Divadlo MALÉhRY provozujete se svou kamarádkou z konzervatoře Nikolou Zbytovskou a její maminkou Danielou. Která z vás píše scénáře?

Scénáře píše Daniela. Když se jí zrovna nedaří psát scénář, je schopná napsat přes noc několik pohádek. Díky tomu jsme společně vydaly už tři pohádkové knihy. Naše knížky jsou interaktivní, v jedné z nich najdete předtištěné loutky, které si můžete vystřihnout a zahrát si s nimi divadlo. Společných projektů máme víc, pořádáme scénická čtení, natočily jsme taky podcastovou sérii nazvanou Zápisky z cest. Podle nich teď vychází stejnojmenná kniha, která pojednává stejně jako podcast o našich společných cestách. Průvodce po pamětihodnostech ale nečekejte, jde spíš o naše osobní zážitky z míst, která jsme navštívily.

Kde se vám líbilo nejvíc?

Říká se, že každá země má svůj rytmus. Některá s našimi osobnostmi ladí víc, některá méně, jiná vůbec. Píšeme o těch zemích, jejichž rytmus nás donutil hezky si zatancovat. Taky se říká, že v jedné zemi se člověk narodí a druhou si najde. To je případ hlavně Daniely, která si našla Itálii. Díky ní jsme Nikola a já v Itálii strávily hodně času, opakovaně se tam vracíme, a proto také největší část naší knihy patří Itálii. Okouzlila nás i Kréta nebo Portugalsko, je tam také něco z Anglie, Francie, ale i z Česka. Tím se dostávám k odpovědi na vaši otázku - platí pro mě rčení všude dobře, doma nejlíp. Člověk někdy hledá poklad na druhém konci světa, ale najde ho za humny. Já to mám nejraději tady na Moravě, což ale neznamená, že mě cestování neobohacuje.

Co vám dává?

Cestováním získáváte nadhled. Zjistíte, že v každé zemi panují trochu jiná pravidla. Ve chvíli, kdy přijedete do ciziny, se stáváte někým jiným. V zemi, kde trvale žijete, jste napasovaná do formy - máte nějaké jméno, profesi, vaši přátelé se na vás dívají jako na někoho, koho znají, čímž vám podvědomě implikují, kým máte být. Když pak přijedete do jiné země, tak jenom jste. Lidi vás tam nevnímají skrze zkušenost s vámi, ale jako bytost. Díky tomu získáte prostor objevovat, kým skutečně jste. Tohle jsem poprvé zažila právě v Itálii, když jsem tam ve svých čtrnácti letech přicestovala s Nikolou a Danielou. Bylo to pro mě osvobozující. Díky cestování si zároveň poslední dobou víc a víc vážím toho, jaký svět si vytváříme u nás v Česku.

Přitom si Češi na svoji zemi často stěžují.

Když srovnáte třeba české a italské zdravotnictví, vycházíme z toho rozhodně lépe. Jsme dobří ve vědě i kultuře. V mnoha zemích by nám mohli závidět, že máme veřejnou knihovnu v každém menším městečku, to je až dojemné. S divadlem cestujeme po republice, právě ve zmíněných knihovnách míváme scénická čtení. To věčné pendlování mě baví, člověk díky tomu zjišťuje, jak je naše země krásná a jak se máme dobře.

Promiňte, jestli je to příliš intimní otázka, ale myslím, že ji v současnosti řeší mnoho žen… O mateřství jste neuvažovala nebo neuvažujete?

Nemyslím, že je to něco, nad čím se dá a má přemýšlet, plánovat to. Ženy jsou stále ještě manipulovány k tomu, aby se matkami staly. Všude kolem slyšíme vykřikovat, jak krásné je být matkou, nebo že nebýt matkou je prohra. Málokdy slyšíme skutečnou pravdu o tom, co matky prožívají. Věřím, že pro někoho může být krásné stát se matkou, zatímco pro jinou ženu je krásné matkou nebýt.

Když se vrátím k filmu Tajemství a smysl života, tak jedním z jeho poselství je sdělení, že dostateční a dokonalí jsme právě takoví, jací jsme. Každý má právo řídit se svou vlastní pravdou, i když to zrovna neodpovídá všeobecnému trendu. Když něco dělá většina, je to možná fajn, ale neznamená to, že to mám dělat taky. Člověk by k sobě měl být pravdivý a také umět říct druhým, co chce nebo nechce.

Pravda je pro vás hodně důležitá?

Naprosto. Je to pro mě jedna z nejpodstatnějších věcí, něco, co můj život určuje. Nesetkala jsem se s tím, že by takzvaná milosrdná lež byla ku prospěchu věci. Když mám potlačit svoji pravdu kvůli někomu jinému, to potlačení ve mně zůstane a já to tomu člověku podvědomě budu mít tendenci vrátit, nebo to pak třeba místo něj vrátím někomu jinému. Často se setkávám s tím, že pravda je nakonec osvobozující nejen pro mě, ale i pro lidi kolem.

Týká se to i drobných výmluv?

Věřím, že ano. Máte třeba přijít na nějaké setkání a nechce se vám. A je vám v tu chvíli nepříjemné říct, že se vám nechce.

Co když to ti lidi budou vnímat tak, že je nemáte rádi? Co když jim budete připadat divná? Nebo se jich to dotkne?

Ale když se osvobodíte a řeknete - mně se dneska na žádnou akci nebo večírek nechce, cítím, že bude lepší, když zůstanu doma nebo se půjdu třeba sama projít, může se stát, že si oddechne i ten člověk, s kterým jste byla domluvená, protože jemu se to třeba taky zrovna úplně nehodilo a jenom se vám to bál říct.

Co když pravda ublíží?

Pravda nebývá líbivá. Někdy může působit dokonce hrubě, ale nevěřím tomu, že může ublížit.

Na vašem Instagramu jsem si všimla, že podporujete iniciativu Obránci zvířat, která se zasazuje mimo jiné o propagaci rostlinného způsobu stravování. Jste vegetariánka?

Ano, a inklinuju k veganství. Vegetariánem jsem, dá se říct, od dětství. Jako malé mi maso nechutnalo, už ve školce jsem ho plivala a schovávala do kapsiček nebo jsem nenápadně odcházela od stolu na záchod s nacpanejma škraněma a tam to maso vyplivla a spláchla do záchodu. V dospělosti už jsem sama sobě dovolila maso nejíst, to mi bylo něco přes dvacet, byl to postupný proces. Jíst maso je pro mě zhmotněné násilí, agresivita na talíři. Žádný živý tvor nechce zemřít. Představa, že cokoli živého trpí kvůli mému požitku, je pro mě nemyslitelná. Zvířata mám opravdu ráda, a proto je nejím.

Jak to máte s veganstvím?

Když jsme dělali plakát k naší inscenaci Vepřo, knedlo, zelo, fotili jsme v kravíně. Nahlédla jsem díky tomu do toho, jak se se zvířaty kvůli produkci mléka zachází. Krávy prožijí celý život v kotcích, jsou jim odebrána telata. Je to krutost na krutost, kterou nechci podporovat. Neříkám, že nemám ráda sýry, ale pokud na ně někdy dostanu chuť, snažím se je vybrat z takových zdrojů, kde zvířata kvůli jejich produkci netrpí. Ale nejsem fundamentalista. Každý ve svém životě potřebuje něco jiného, nikomu svůj postoj nevnucuju. Ostatně všichni jsme na mase vyrůstali, jedli ho, dokonce i já, která k jeho odmítání inklinovala už v dětství, jsem si ráda dávala točeňák.

Cítila jste úlevu, když jste se pro vegetariánství definitivně rozhodla?

Pamatuju si na období, kdy jsem maso jedla pouze proto, aby o mě okolí nemělo obavy. Fakt, že ho nejím, vyvolával u ostatních strach a údiv. Takže ano, nakonec to byla úleva. Rodiče nebyli nadšení, ale oni žijí svůj život a já taky svůj. Postupně si zvykali. Je jen naše věc, co se svým životem provádíme. Vždycky, když dá člověk sobě a svým přesvědčením zelenou, je to úlevné. Postoje k vegetariánství se mění, dneska je to úplně jiné než před deseti nebo dvaceti lety, třeba tady v Brně vzniklo hodně vegetariánských a veganských restaurací, které jsou na docela vysoké úrovni. Jestli budete mít hlad, doporučuji vám vřele třeba podnik Friends. A víte co? Já vás tam teď rovnou vezmu. Cestou vám ukážu vyhlídku, uvidíte z ní celé krásné Brno.