Barbora Poláková: Konec blonďaté bestie

„Negativní postavu si pokaždé pro sebe obhájím a najdu motivaci k jejímu jednání. Až na jednu,“ dodává. Tou je vyloučená véčkařská poslankyně Kristýna Kočí, kterou Barbora ztělesnila v Blonďaté bestii. Scénické čtení přepisu její poněkud šokující „kavárenské konverzace“ sestavil herec Ondřej Pavelka.

„V A Studiu Rubín jsme zrovna s režisérem Tomášem Svobodou, s Ondrou Pavelkou a Lukášem Příkazkým zkoušeli představení Med,“ vzpomíná Barbora. „Ondra po jedné zkoušce mluvil o přepisech odposlechů slečny Kočí, které byly zrovna ten den uveřejněné v novinách. Napadlo ho, že by se z toho dalo udělat scénické čtení. Kluci to dali na internet, ale měla to být spíš sranda pro kámoše.

Reakci, kterou to mělo, jsme nečekali. V sobotu jsme měli jednu asi tříhodinovou zkoušku, zhruba jsme se domluvili, jak to budeme dělat, a v neděli jsme hráli. Do Rubínu, který má kapacitu 50 míst, přišlo asi 90 lidí, tři televize a mraky novinářů. Byla to velká bžunda. Na jevišti nám zbyly asi tak dvakrát dva metry na hraní, protože dál už byly nohy fotografů.“

S Kočí se nikdy nesetkala, jen se později dozvěděla, že se přišla na představení podívat, a že si dokonce nárokovala autorská práva. „To je neuvěřitelné, co?“ kroutí hlavou herečka. „Někdo ji v hospodě nahrál a ona to považuje za svoje dílo. Uměleckým dílem se to přece stává až tehdy, když někdo předstoupí před lidi a tu věc interpretuje.“

Když přepsané odposlechy poprvé četla, spoustě věcí tam nerozuměla: netušila, co znamená ŘSD, proč by měla mít něco s nějakým Tluchořem, co s tím měl Havel atd. „Má to navíc úplně šílený slovosled. První část věty vůbec nesouvisí s druhou, přitom tam jsou hrozně dlouhé pasáže. Dost jsem se v tom ztrácela a kluci mi to pomáhali logicky propojit.“

Diváci se sice královsky bavili, ale ona sama moc příjemné pocity nezažívala: „Docela jsem se u toho styděla a kolikrát jsem měla chuť říct divákům, že ty sprosťárny nejsou ze mě, že slova jako pičus nebo píchat jenom interpretuji. Jsem ráda, že jsme to četli, že jsem se to nemusela učit nazpaměť. Taky se kolem toho vytvořil velký tlak a mně posléze došlo, že Kočí není jediná, na koho by se tímto způsobem mělo upozornit. Myslím, že to, jak byla pozornost soustředěná tak dlouho na ni, naopak prospělo jiným.“

Barbora je autorkou a interpretkou písničky, která představení uzavírá. „Když jsme to zkoušeli, napadlo mě, že by to mělo mít nějakou tečku. Přečetla jsem si o Kristýně Kočí kdeco a zaujalo mě, že v jednom článku říkala, že věděla, že ji nahrávají, a že to byla cílená lež. Jenže když žena ví, že ji někdo nahrává, nemluví sprostě a nevytahuje se. Každý člověk má naopak snahu prezentovat se v lepším světle, a politik zvlášť. Na tom jsem písničku Nevinná postavila: Vždycky jsem si přála prostě, aby věděl národ český, že jsem kanál, mluvím sprostě, kasat triko umím hezky…“

Jako autorka písňových textů se už několikrát představila v pořadu Barování, který uvádí její kamarádka herečka Sandra Nováková. S autorem hudby Filipem Kaňkovským napsali nejnověji písničku Kráva: „Je o Valentýnu, o tom, jak ten svátek 364 dny zatracuji, a když přijde, tak najednou jako blbka čekám nějaký dárek nebo aspoň květinku. Stejně jako k Nevinné k tomu chceme natočit klip.“

Barbora přiznává, že do Blonďaté bestie se o politiku nezajímala. Než dostala příležitost zahrát si postavu Kristýny Kočí, měla pocit, že politika je to, co vidí v televizi a čte v novinách: „Asi jsem patřila mezi celkem normální mladé naivní holky, které mají jiné starosti než sledovat intriky a šméčka podivných lidí v drahých nevkusných oblecích, kteří se neustále hádají a střídají se ve funkcích rychleji, než si člověk stačí zapamatovat jejich jména. Díky ní jsem se přehoupla do reality a došlo mi, že politika je hlavně to, co nevidím.

Myslím, že čím víc mladých lidí se bude o politiku zajímat, tím lépe. Jenže po tom všem, co se stalo, nevím, kde by měli brát víru, že to někdo myslí poctivě. Měla jsem za to, že je vždycky nějaký hrdina, dobro a zlo. Že je komu věřit a fandit. Ukazuje se, že nikdo takový v politice není.“

Zatímco při čtení vulgárních výroků české poslankyně jí bylo stydno, erotické scény, mají-li své opodstatnění, jí nevadí. Na internetu si hodně diváků zopakovalo tu s Vojtou Dykem v Soukromých pastech. „V televizi to vypadalo hodně divoce, ale snad můžu prozradit, že ve skutečnosti jsem byla pod peřinou oblečená. Navíc se s Vojtou známe spoustu let, spíš jsme se u toho smáli.“

V televizních příbězích Soukromé pasti účinkovala už dvakrát. V dílu nazvaném Fajn brigáda hrála trochu potrhlou mladou studentku, smolařku ve vztazích. O postavě v Útěku říká, že byla napsaná jako potvora, ale snažila si její jednání nějak ospravedlnit: „Podle mě nikdo není zlý z podstaty, každého k jednání vedou okolnosti, a tak se snažím hledat motivace. Jednak jim potom víc rozumím, jednak jim může líp porozumět divák. Proto mám pokaždé tendenci se postavy, kterou hraju, zastávat. Tedy kromě té Blonďaté bestie. Tam to fakt nešlo,“ dodává s tím, že nemá vysněné role, ani si dopředu neříká, že by něco určitě nevzala. „Pro mě je důležitější, s kým dělám, než jakou v tom mám roli.“

Velkou radost měla z pochvalných kritik na roli Ingrid v divadelním zpracování Vieweghova Románu pro ženy. V recenzích se psalo o zrodu nové komediální hvězdy. „Hrála jsem tam životem zhrzenou holku, takovou vysávačku. Docela jsem se u toho vyblbla.“

Další nabídky na sebe nenechaly čekat: pro Primu točí desetidílný seriál Základka, kde hraje bázlivou mladou učitelku, která má pořád na krajíčku, příští rok ji uvidíme v novém filmu Jana Hřebejka Svatá čtveřice podle scénáře Michala Viewegha.

Od této divadelní sezóny je novou členkou souboru Divadla na Vinohradech. „Po letech na volné noze to bude docela rázná změna,“ říká. „Po škole jsem byla v angažmá v Městských divadlech pražských, ale dobrovolně jsem odtamtud odešla. Do stálého angažmá se mi už moc nechtělo. Když mi ale na Vinohradech, kde jsem hostovala v menších rolích, nabídli na příští rok tři velké role, bylo mi hloupé to odmítnout.“

První premiéru bude mít v lednu: v komedii Mocná Afrodité od Woodyho Allena hraje pornoherečku. Další rolí bude Mozartova manželka Constance v Amadeovi a v červnu začne zkoušet muzikál.

Zpěv a hudba podle ní k herectví patří. Sama hraje na klavír, na bicí a na nástroj jménem hang. „Pochází ze Švýcarska, vypadá jako plechový létající talíř a vydává to nádherný zvuk,“ objasňuje Barbora. „Poprvé jsem ho slyšela v Českém Krumlově, kde na něj nějaký Američan hrál v kavárně. Zkusila jsem to taky a moc mě to nadchlo. Je to vlastně druh bubnu s velmi jemným melodickým tónem.“

K posledním narozeninám dostala od přítele harfu. „Ale takovou malou, pro začátečníky,“ upřesňuje. „Je to nádherný nástroj s nesmírně uklidňujícím zvukem. Když na ni hraju, mám pocit, že je všechno správně.“

S Tomášem Měcháčkem, kterého filmoví diváci znají třeba z role promítače v Protektorovi, se poznala v Českém Krumlově, kde hráli s dětským kabaretem Kašpárek v rohlíku. Tomáš už několik let cestuje po světě s mezinárodní divadelní skupinou Nie.

Jsou spolu rok a půl a Bára na vztah nenechá dopustit: „Našla jsem svoji druhou půlku. Vedle Toma nemám strach z budoucnosti. Dává mi pocit bezpečí a klidu.“

Barbora vyrůstala se dvěma sestrami v Kolíně. Rodiče podnikají a ani u ní to nevypadalo, že se dá na uměleckou dráhu. Na základce chodila do matematické třídy, věnovala se krasobruslení, gymnastice a baletu. Vše se změnilo, když maminka objevila oznámení, že přijímají děti do divadelního kroužku. Barbora v něm zůstala až do maturity na gymnáziu, odkud se přihlásila na DAMU.

Na škole získala hodně kontaktů, mrzí ji však, že nejsou víc propojené FAMU a DAMU. „Bylo by bezva, kdyby famáci brali už od prváku do svých cvičení studenty herectví. Škoda že se to po nich třeba jako podmínka zápočtu nechce. Stejně by to mělo platit naopak. Kdyby se studenti lépe znali, chodili by na stejné večírky a dělali hned od začátku dohromady, možná by teď televize nebyla plná neherců. Hodně absolventů herecké fakulty je naštvaných, že je nikdo nezve na castingy, že o nich nikdo neví,“ míní.

Sama s uplatněním po škole problém neměla, už během studia hostovala v Městských divadlech pražských, kde jí pak nabídli angažmá, hrála i v Národním divadle, ve Viole, ve Švandově divadle, v Rubínu.

Kariéra však u ní na prvním místě není: „Samozřejmě si přeju, abych svoji práci dělala dobře a dostávala ji dál. Baví mě zkoumat anatomii gagu a vychytávat nejlepší cesty. V jedné scéně v Románu pro ženy si občas zkoumám, jak dlouho je možné hrát na jevišti nic - když moje postava nemá nic na práci a je tam úplně sama - aniž bych musela dělat víc než sedět a dívat se na diváky. Většinou to je vlastně otázka, do jaké míry se obávám vlastní trapnosti.“

Daleko důležitější než kariéra je pro ni životní pohoda. „Mám moc ráda hory a snowboarding. Když si vlaju prašanem, který tiše praská pod nohama, jsem nejšťastnější. Už jako dítě jsem s rodiči hodně chodila po horách, plánujeme s tátou vylézt na Mont Blanc.

Když mám nějaké starosti nebo trápení, tak někde vysoko v horách si uvědomím, jak to je vlastně malicherné,“ dodává. „Tuhle práci zase člověk nesmí brát příliš vážně a neměl by být přehnaně ambiciózní. Teď jsem spokojená, ale když se nedaří, je to strašně těžké, protože se to týká vás, vašeho těla, které je vaším nástrojem. V tu chvíli je hrozně těžké si udržet pozitivní mysl a sebevědomí. Už ale vím, že nemá smysl se hroutit, když věci nejdou tak, jak bych chtěla. I to, že se nedaří, je zkušenost.“