Barbora Munzarová: Se slušností nejdál dojdeš

(směje se) Ale ne, naši ty dárky vždycky rozvrhli tak, že jsem dostala něco od Ježíška i k narozeninám. Jediné, co mi jako malé trošku vadilo, že ostatní děti měly oslavy rozhozené do celého roku a mně se všechno nakupilo na prosinec. Svátek, Mikuláš, Ježíšek, narozeniny, Silvestr.

Motorku jsem si koupila sama a je už čtvrtá v pořadí. Před pár lety jsem začala na 50 kubických centimetrech, pak jsem zvýšila na kubaturu 100, pak ještě na 250 a teď mám novou, stejně silnou Yamahu X - Max.

To víte, má pár doplňků - kufříček s opěrátkem, chrániče na kolena, které způsobí, že se motorka neodře, kdybych ji, nedej bože, někdy položila (což se krátce po našem rozhovoru stalo - pozn. red.). Vždycky jsem si dělala legraci, že se nějak projeví to, když ženy překročí 40 let. Některé začnou nosit minisukně, jiné barevné stříbřité věci, sexy prádélko, chtějí věk zastavit. Já jsem si pořídila BÍLOU motorku s bílými doplňky, včetně bílé bundy.

Divoké? To ne, jsem praktická žena jako každý Kozoroh. Na motorce se po Praze pohybuji i v zácpách a jsem všude tak, jak potřebuji. Nejezdím rychle, jenom nestojím v kolonách. A protože mám dva kufry, rovnou cestou domu i nakoupím.

No, jedno vyhlídnuté mám. Pánové z motosportu mi ukázali Yamahu X - Max - pětistovku. Už jsem se na ní svezla a překvapilo mě, že se řídí a ovládá mnohem líp, protože je to celorám.

Tady nejde o rychlost, ale o praktičnost. Nejsem dobrovolný dárce orgánů, mám doma malé dítě, jezdím velmi rozumně. Žádné pubertální sklony k překračování rychlosti nemám. Jde spíš o požitek z plynulé jízdy.

Pokaždé na jaře, když se koná první jízda, vyrážím z Modřan do centra a vždy na stejném místě, bývá to pod Barrandovským mostem, si uvědomím, že už zase sedím na motorce, a to znamená, že zima skončila, bude teplo a pokvetou stromy. V tu chvíli se usměju. Nejen vnitřně, ale doopravdy.

A hned zacvaknu helmu, protože přece jen bývá ještě po ránu chladno. Jsem šťastný motorkář a se všemi cítím velkou sounáležitost. Všichni se zdravíme takovým nedbalým pokývnutím hlavy, při míjení se nebo předjíždění zvednutím ruky. Říkám si, jestlipak chlapi vědí, že pod tou helmou je žena.

Podle sedu a oblečení to poznám. Chlapi jsou v převaze, ale rozhodně nejsem na silnici sama žena.

Ano, jenže teď jsem byla v klasickém pracovním presu a na poezii nemám čas. Valí se to na mě z mnoha stran. Divadlo, zájezdy, zkoušky. Poezie mi chybí. Ale když to jen trošku jde, sáhnu po verších trojjediné básnické sbírky Františka Novotného.

V pražské Viole hrajeme s Pepíčkem Somrem už tři roky představení Příběhy Starého zákona. Jde o přebásnění Olbrachtova přepisu bible. Pokračujeme už druhou řadou. První díl začínal Stvořením světa, teď jsme u příběhů Mojžíše, Davida a Goliáše, Šalamouna.

Sedíme za pultíky a za doprovodu sličné violoncellistky čteme biblické příběhy, nic víc, a přesto si nás najde tolik lidí, nejen věřících. To mě v dnešní, uspěchané době velmi překvapuje. Do Violy jezdím na motorce. Problém nastane, když dostanu květinu. Naštěstí je pod sedadlem dost prostoru, aby se tam kytka vešla a nepomačkala se.

Ne! Ta si ještě musí tři roky počkat.

Základní motto naší rodiny je - Se slušností nejdál dojdeš. Takže Anička je v dnešní době zvláštní tím, že nahlas pozdraví, představí se, poprosí, poděkuje. Už teď ale občas zjišťuje, že na slušnost se dnes někdy i doplácí. A já mám dilema - ukládat do ní ty správné hodnoty, nebo ji drsně připravovat do současného světa, aby netrpěla?

(směje se) Pro mě normální bylo, protože jsem neměla příležitost jiného srovnání. Se sestrou Terezkou, která je o osm let starší, jsme rodiče moc neviděly, tak byli oba v té době vytížení. Hlídala nás báječná paní Růženka Landovská.

Ale čas, kdy naši s námi být mohli, byl na minutu využitý. Povídali jsme si, cizelovali názory, tatínek nádherně vyprávěl, maminka zabezpečila domácnost. Nechápu, jak to všechno dokázala stihnout. Já si to teď sama prožívám a obdivuji ji. Bez tatínka a paní na úklid bych to nezvládla.

Je městskou policistkou v Kutné Hoře. Miluje zvířata, mají doma s přítelem čtrnáct psů, čtyři koně, kočky, slepice. Dřív jsem u ní jezdívala na koních, teď už na to bohužel nemám čas.

Opravdu jen tak působí. Lidé se ho často bojí oslovit. Je to jen taková jeho introvertní obrana. Tatínek je velmi laskavý, vstřícný, ale i zásadový.

Báječnou. Je neuvěřitelně energická žena, která zvládá tisíc věcí najednou, vždy dobře naladěná, optimistka.

Drží se dobře. Není potřeba věřit tomu, co píše bulvár.

Na oba stejně. Nikdy mě do ničeho nenutili. Mám u nich dodnes přístav. Kdykoli sama cítím potřebu se jim s něčím svěřit, nebo se jít poradit, zdůrazňuji, že s čímkoli, tak klidně můžu. Tatínek je velký psycholog, umí naslouchat. Ani on, ani maminka mi nikdy neřekli, jak mám co udělat. Pouze mi sdělili svůj názor a zásadní rozhodnutí nechali vždy na mně. Díky rodičům jsem vždycky měla a mám pocit krytých zad.

Toho kroku jsem se velmi bála. Od školy jsem vždycky byla v angažmá a napadlo mě, jestli to není krok do prázdna. Nebyl. Pomocnou ruku mi podal Martin Trnavský a jeho Divadelní spolek Frída, hraju s nimi moc hezké věci. Jezdíme po celé republice, statutární scénu mají v brněnské Redutě.

Dělají autorské divadlo, jsou zvyklí improvizovat, vycházejí ze školy Bolka Polívky. Jejich dvorním režisérem je Jakub Nvota. Já mám zkušenosti hlavně z kamenných divadel a z velké scény, takže to pro mě byla velká neznámá. Moc mě ta změna baví a obohacuje. Mám ráda barevnost, takže také rozhlas, dabing, film, televizi.

Sešla se báječná parta. Sabinka je moje spolužačka z DAMU a tohle je naše první spolupráce od školy. Jsem moc ráda, že mám možnost užívat si herecký svátek a s tak výbornou paní herečkou, jakou Iva Janžurová neoddiskutovatelně je, sdílet s ní stejné jeviště. V pražském Divadle Kalich hraji ještě v inscenaci Hledání slov. Hra řeší problém negramotných lidí v Británii. Překvapilo mě, jaký má u nás ohlas.

… není všechno zlato, co se třpytí. (směje se) Bývá to tak mnohdy přece i v životě. Každý používáme mimikry, abychom přežili a nebyli pro okolní svět třeba příliš zranitelní.

Asi je to tím, že vizáž se dá zaplatit, dokoupit, donalíčit, plasticky dořešit. Ale klidný, vyrovnaný a bohatý vnitřní svět si musí každý vybudovat poctivou cestou sám v sobě. A je to určitě cesta plná dlouhého hledání a rozhodování. Já jsem se dostala do fáze, kdy mohu s radostnou úlevou prohlásit, že jsem šťastná, protože v partnerství s Martinem jsem žena, jelikož mám vedle sebe chlapa.

Od dubna letošního roku jsem měla to potěšení točit a spoluvytvářet krásnou hlavní roli Vandy Plavcové. Kvůli zranění levé nohy, které mi bylo způsobeno při námi nezaviněné dopravní nehodě, jsem o tuto hezkou práci přišla. Zdravotní stav mi bohužel nedovoluje natáčet podle scénáře. Své herecké kolegyni Tereze Kostkové přeji při natáčení hodně štěstí a radosti.

Výborně!!! Alenka hraje naprosto geniálně nepříjemnou despotickou matku. A to tak věrohodně, že mi dalo práci se občas i při ostrém záběru nerozesmát. Natáčení s Alenkou Vránovou bylo za odměnu. Máme se rády a cítím to pro sebe jako velké herecké a lidské setkání.

To se asi natrénovat nedá. V reálu jsem od rodičů facku nikdy nedostala a maminka měla velký strach, aby mi neublížila. Prosila jsem ji, aby mě praštila pořádně, abychom záběr nemusely opakovat. S maminkou se hraje báječně. V naší profesi se soukromý vztah v emocionálně vypjatých scénách může přenést rovnou na diváka. Pak to není jen zahrané, ale i odžité.

Ne! (vykřikne) Když je ošklivé počasí, zajedeme si tam s Aničkou tak maximálně do kina. Jinak nakupuji s papírkem v ruce a v poklusu. Heslo - Rychle pryč!