Barbora Munzarová: Říkat pravdu je jednoduché, ale málokdo to dokáže

Hudební komedie Holka nebo kluk, kterou napsal plzeňský Moliere Antonín Procházka podle stejnojmenného filmu s Adinou Mandlovou. Světová premiéra se konala před šestnácti lety v Plzni a já jsem si zahrála hlavní roli. Toníčkovi se tehdy zřejmě líbilo, že jsem sportovně založená dívka. Když jsme se vloni potkali v pražském Divadle Kalich, nabídl mi tuhle roli znovu. Tentokrát v Jihočeském divadle.

Přijala jsem, ale musel mi slíbit, že neberu práci nějaké kolegyni z Českých Budějovic. Vím, jak to na oblastech chodí, a zvláště s mým příjmením se odmítám kamkoliv vnucovat, jako „ta herečka z Prahy“.

Vše má své plusy a minusy. Velká jeviště miluji a myslím, že si je i bez falešné skromnosti ustojím. Tehdy jsem se ale vzhledem k životní situaci rozhodla správně. Měla jsem možnost vyzkoušet něco jiného než klasický repertoár kamenné scény a pustila jsem se do trochu jiného chápání divadla a odlišných žánrů. Přijala jsem nabídku ochutnat a vyzkoušet poetiku Divadelního spolku Frída principála Martina Trnavského, kde jsou kluci odkojeni improvizační školou Bolka Polívky.

Nejdřív jsem se improvizace bála, teď si ji vychutnávám. Je to, jako bych se vedle dabingu, rozhlasu, klasického repertoáru a hudební komedie mrkla ještě někam dál, jako bych se učila plavat v pro mne dosud nepoznaných vodách a věřte, že ta koupel je osvěžující.

Navíc jsem díky odchodu na volnou nohu vůbec poprvé začala taky žít. Kromě faktu, že si čas organizuji podle sebe, si mohu vybírat co, s kým, proč, kde a za kolik chci hrát. Ta svoboda je úžasná. A taky volný čas. Najednou si dovolím s Aničkou a Martinem odjet třeba na týden na hory, což do té doby nebylo vůbec možné. Je šance na obnovu herecké energie, a to je stejně důležité jako krásné.

Zájezdů není tolik, aby mě to úplně vysilovalo. Z původních někdy i dvaceti kousků do měsíce hraji v průměru desetkrát. Zjistila jsem, že je to tak akorát. Divadlo mě teď konečně nejen živí, ale protože nejsem tak moc unavená, i mě víc baví. S Frídou dáme zhruba čtyři představení měsíčně, jednou dvakrát si jedu udělat radost do Divadla Kalich při představení Na mělčině, kde se potkávám s paní Ivuškou Janžurovou, Sabinkou Remundovou a Mirkem Vladykou, a s Pepíčkem Somrem vystupuji v pražské Viole. Tam čteme Olbrachtův Starý zákon. To je moje potrava pro duši, jak s oblibou tyto komorní večery nazývám.

Všeho s mírou. Když totiž není z čeho brát, saháte do rezerv a podepisuje se to nejen na zdraví a chuti hrát, ale i na smyslu naší profese. Za poslední rok a půl jsem si svoji práci a soukromý život báječně vyvážila a jsem moc spokojená.

Brno ráda mám, ale pořád se tam cítím víc jako na návštěvě. Většinou totiž jen přijedu do divadla, odehraju a na otočku se vracím domů. Martin ale v Brně vyrostl, takže u Trnavských máme vždy dveře otevřené.

Taky to mám moc ráda na přehradě. Martin je jachtař, z čehož vyplývá, že Bystrc, prýgl (v nářečí: brněnská vodní nádrž - pozn. red.) a jachtklub jsou naše záchytné body. Já totiž bez vody nemůžu být, takže přehrada je naše radost.

Určitě. Moraváci jsou uvolněnější a rádi se smějí, což je příjemné. Každá bezprostřední odezva herce nahazuje a to je potom radost hrát. Často míváme v Brně i ovace vestoje. Myslím, že čím východněji, tím otevřenější přijetí. A na Slovensku? Tam jsou diváci často úplně bez zábran a naprosto nadšení.

Martin má srdce na pravém místě, je to chlap, jak má být, o kterého se ženská může opřít. Dopřávám si ho plnými doušky. (směje se)

Měla jste ten pocit?

To, co zažívám v tomto představení, je velký svátek a dar. Se Sabinkou se nám při zkoušení podařilo navázat tam, kde jsme skončily, když jsme se loučily po studiích DAMU. Studovaly jsme ve stejném ročníku, rozumíme si a máme se rády. Obě jsme vyrůstaly ve známé herecké rodině, byly jsme spíš introvertnější, nechtěly jsme se za každou cenu ukazovat.

Asi po dvaceti letech jsme se sešly, ale jako by ta odluka vůbec nenastala. Nejúžasnější je, že jsem během našeho společného zkoušení a hraní dostala šanci nahlédnout do náruče paní Ivušce, protože mě tam ta obdivuhodná dáma pustila. Naše vzájemné setkávání přijímám s velkým vděkem a radostí, že smím být tak trochu součástí další krásné herecké rodiny.

Ony jsou obě dámy mimo jiné také výborné kuchařky, takže se mnohdy v zájezdovém autíčku předháníme, která z nás vytáhne větší laskominu. A i když se mi do dlouhého cestování někdy moc nechce, na tyhle vzájemné chvilky pohody a srandy se vždycky těším. Je s nimi ohromná pohoda. Čtvrtým do party je Mirek Vladyka.

Obě naše rodiny mají společného jmenovatele, a tím je velká láska. Všichni víme, co naše profese obnáší. Dnes je doba chaotičtější, než když začínala maminka nebo paní Janžurová, chaos nemá pravidla a občas je i výběr kvalitního materiálu obtížnější.

Často jsem měla třeba potřebu dělat mamince takzvaný ochranný štít při vyjednávání různých pracovních nabídek. A totéž dělá i Sabinka. Ale abych to uzavřela - s holkami je mi dobře a už jsme si říkaly, že bychom měly najít nějaký další titul. Tak se nechme všichni překvapit.

Ale ano. Párkrát ano. V Divadle na Vinohradech jsme se potkaly v titulech Jak je důležité míti filipa, Donaha!, Dáma není k pálení. Je ale taky pravda, že když jsem začínala, nabízela mi maminka spolupráci na svých zájezdových projektech, abych se takzvaně vyhrála, otřískala a získala na jevišti jistotu. Jenže mně se do toho nechtělo.

Chtěla jsem jít svou vlastní cestou, neokoukávat, byť třeba jen podvědomě, maminčina gesta, intonace a herecké myšlení. Už takhle lidi říkají, že jsem mamince podobná. A tak jsem vždy s díkem odmítla a šťastně sbírala herecké zkušenosti ve svém prvním a zásadním angažmá v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Na těchto svých prvních pět let u divadla vzpomínám s láskou a moc ráda.

Jako spolujezdkyni mě z motorky, dva bloky od našeho domu, srazil jeden pán v autě. Nedal nám přednost zprava, přehlédl nás a svým nárazníkem trefil moji levou nohu. Stupačka mi projela chodidlem, naštěstí měkkými tkáněmi (klepe na stůl), kosti ani klouby nebyly polámané. Zlaté ručičky pana docenta Skály na pražských Vinohradech mně rány zašily a další zlaté ručičky pana primáře Hradila mě pak dorehabilitovaly na různých strojích až do stavu lehkého ranního kulhání, ale denního běžného provozu.

Pan doktor Hradil i s manželkou se stal naším rodinným přítelem. Mám radost, že herecké a lékařské profese přerostly v kamarádství. Občas zajdeme společně na večeři, loni jsme spolu strávili dovolenou v Holandsku na lodi. Bylo to úžasné. A noha je v pořádku. A víte, proč mě to zranění potkalo?

To taky. Ale hlavně proto, že jsem se neuměla vnitřně zastavit. Tu událost mi poslali ze shora. Nedala jsem na intuici, neposlouchala jsem se. Byla jsem ze všeho unavená a měla jsem toho dost. V tu dobu jsem vedle divadla a zájezdů ještě točila hlavní roli v dalším seriálu, takže ta nehoda byla organizačně velká patálie. Ale mně osobně ten úraz možná víc dal, než vzal.

Malinko se mi přeskládalo měřítko hodnot, které jsem sice znala, ale nebyla jsem schopná vystoupit z kolotoče a situaci změnit. Tímto zastavením z donucení se to stalo. Kontrolka mi dávno blikala, že bych už měla něco udělat, jenže z různých důvodů, třeba existenčních, jsem zůstávala.

Po úrazu jsem všude kolem sebe cítila velkou lásku a podporu a najednou jsem s úlevou a překvapením zjistila, že nemusím za každou cenu všechno táhnout sama. Tenhle model jsem měla v sobě zabudovaný. Vytvořila jsem si ho. Sama jsem si na sebe ten bič ušila.

Díky nehodě jsem se zhruba na rok a půl vnitřně zastavila a bič začala pomaličku rozplétat. Poprvé za celou dobu, co se živím hraním, se ukázalo, že lze existovat i bez hektického nedodýchávání. Paradoxně jako by mě to zranění uzdravilo.

Ano. Naštěstí to nebyl moc velký náraz, jeli jsme pomalu. Martin měl jen trochu odřenou nohu. Ten pán nás vlastně podsekl a položil. Vyměnili jsme stupačku, řídítka a motorku máme pořád.

Rozhodla jsem se, že na motorku sednu hned, jak to bude možné, ale že se tentokrát poslechnu. Když pocítím sebemenší nejistotu, obavu či nedej bože dokonce strach, slezu a dám ji Martinovi.

Jak myslíte, že to dopadlo? Dostavila se radost. Jedna moc šikovná paní léčitelka, ke které chovám velkou důvěru, mi vysvětlila, že to bylo tím, že jsem neřídila.

Co by mohl říkat? Sám je bývalý, velmi úspěšný automobilový závodník, benzín má v krvi. Možná mi nakonec kromě fandění i skrytě závidí. (směje se)

Dělala jsem všechno - volejbal, atletiku, začínala jsem gymnastikou, lyžuji. Na co jsem sáhla, to mi hned šlo, a tak jsem v tom radostném sportování logicky chtěla pokračovat. Přijímačky na DAMU ale proběhly dřív a úspěšně, takže se na studium na FTVS nakonec ani nedostalo.

Teď jsem se vrhla na péči o rodinu, abych vynahradila ty předchozí roky. Ideální stav je vypravit Aničku do školy, nakoupit a pak si dopoledne zacvičit v klidu doma, s krásným výhledem do zahrady. DVD s aerobikem a zumbou to jistí. Běhání a posilovna mě moc nebaví.

I choreografii do muzikálu Holka nebo kluk jsem trénovala a oprašovala podle DVD doma. Nazula jsem zase stepařské boty a potila se. Když mám motiv, jde to krásně. Shodila jsem pět jarních kilo.

Já nehraju Adinu Mandlovou. Třicátá léta držíme, ale Toníček Procházka, který má úžasný a specifický smysl pro humor, muzikál posunul jinam. Mám ráda jeho gagy, nadhled, lehkost a jakoby nahodilost.

Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Nemám ji načtenou. Já nejsem klasický prototyp herečky a nechovám se tak, přestože je to profese, kterou miluji. Žiju i mimo divadlo a nedýchám jen tím, kdo co o mně řekne a napíše. V tom mi hodně pomohl odchod na volnou nohu. Najdu si naplnění i jinde. Nestrachuji se, co bude dál. Myslím, že je to zdravý přístup a přínosný. Nejsem tak svázaná.

Je městskou policistkou v Kutné Hoře. Udržuje si výbornou fyzickou kondici a povinné střelby má v malíčku. Když slyším, co všechno s kolegy musí řešit a co všechno si k nim lidé dovolí, tak před policisty smekám.

Terezka je velmi citlivá, empatická bytost a já vůbec nechápu, jak tuhle nevděčnou, těžkou a mnohdy psychicky velmi náročnou práci může dělat. A dělá ji skvostně.

Ano, mají s přítelem asi čtrnáct psů, pštrosa, čtyři koně, prase, spoustu koček, holuby. Je to pro ni zdravý ventil. Jezdila jsem u ní na koni, teď bohužel nestíhám.

Určitě, neexistuje, aby sestra bytostné koňařky neuměla jezdit na koni.

Na svůj věk a zdravotní stav úplně úžasně. Maminka dvakrát týdně učí své studenty herectví na DAMU, dvakrát měsíčně hraje na Vinohradech a tatínek je k nezastavení - pracuje hodně pro rozhlas, hraje ve Viole, jezdí na besedy, je na roztrhání.

Děkuji. Našla jsem vnitřní harmonii. Když hrozí, že mi cokoliv začne přetékat přes hlavu, umím to ukorigovat. Tohle za vás nikdo neudělá. Raduji se, že můžu myslet, říkat a dělat věci v jednotě. Říkat pravdu je jednoduché, ale málokdo to dokáže. Když ano, spousta věcí se vyjasní, vše jde snáz. Chvilka řešení bez zlého úmyslu, sarkasmu a ironie je tak zdravá a úlevná.

Snažím se. Od Aničky chci, aby své názory říkala nahlas. Respektuji je. Učím ji, aby uměla říci ne. Já jsem se to začala učit teprve před dvěma lety. Jakou energii vyšlete, taková se vám totiž i vrátí. Nemáte představu, jak se mi to vyplácí. Pokud budu něco říkat a nebudu se tak i chovat, nemůže si z toho nic vzít, jen ji zmatu. Anička je velmi šikovná a citlivá.

To ať si vybere sama. Vidím ji hlavně šťastnou a naplněnou oblíbenými aktivitami. Hýbe se dobře. Tancuje, maluje, jezdí na koni, lyžuje, chodí na angličtinu, baví ji výtvarničina.

Samozřejmě, vcelku pravidelně, podle množství jeho práce a volného času.

Odpočinek. Teď jsem téměř dva měsíce skoro denně dojížděla zkoušet do Českých Budějovic, kde jsem radostně pronikla dokonce do souboru opery, protože představení Holka nebo kluk nastudoval operní soubor. A jako bych se ozdravně vrátila na začátek své kariéry. Mimo Prahu, a proto svým způsobem o to poctivěji, protože oblastní herci nemají na pomoc média, aby divák přišel na známý obličej z obrazovky.

Vstřícné, vlídné a přátelské přijetí od celého operního souboru Jihočeského divadla mi vyrazilo dech svojí upřímností. Jako by mě ty vzácné jihočeské duše celé ty dva měsíce hladily. Zkoušení s úžasným Toníčkem Procházkou bylo nádherné, klidné, pohodové a plné srandy. Představení má ohromný úspěch. Pro mě je to po všech těch bulvárech takové osprchování se, jsem znovu na začátku a mám chuť do práce.

Ano, mysleli jsme si, že letos už ne, ale zase to tam spadlo. Jezdíme na stejné místo už šestnáct let jako domů. Skromně zařízené studio přímo u moře na nádherném, romantickém místě. Já na ty přepychové, plné pětihvězdičkové hotely moc nejsem.

Letos s sebou bereme i Aniččinu kamarádku, takže holky budou spokojené. Až bude Anička na táboře, vyrazíme s Martinem kabrioletem někam na francouzskou Riviéru. Loni jsme byli v Cannes, kde Martin závodně jachtařil, tak uvidíme a necháme se překvapit, kam nás to zanese letos.