Barbora Mudrová: Tisícikilometrová pouť jí přinesla zázrak

Zatímco její dvojče Alena neměla problémy s otěhotněním a maminkou je už rok a půl, Barbora v této oblasti prožila mnoho dramat. Již v dospívání začala mít potíže s ženskými orgány.

„Na první operaci jsem byla v jedenadvaceti letech. Celkem jsem podstoupila čtyři vážné zákroky. Lékaři zjistili, že nejsem úplně v pořádku, mívala jsem na vaječnících různé nálezy, které se stále zvětšovaly. Na operacích mi vaječníky různě zkracovali a ubírali, až mi jeden vzali úplně - i s vejcovodem. Z druhého vaječníku toho taky bohužel moc nezbylo a ani vajíček v něm mnoho nezůstalo,“ svěřuje se mladá herečka.

Aby toho nebylo málo, vyšetření ukázala další překážku: jediný vejcovod, tedy místo, kde dochází k oplodnění vajíčka, není průchozí. Šance na to založit rodinu byla mizivá a s přibývajícím věkem se stále snižovala. „Vlastně se rovnala zázraku,“ myslí si dnes Barbora.

Samozřejmě začala přemýšlet, jak s takovou prognózou naloží. Co teď? Má se vzdát touhy po založení rodiny? To v žádném případě. Měla by snad podstoupit hormonální léčbu? Ta by podle lékařů byla v jejím stavu riskantní. Vedla by k dysbalanci v organismu, takže by stejně jako umělé oplodnění nepřicházela v úvahu.

„Moc mě to trápilo. Schopnost otěhotnět je pro mě aspektem ženskosti a já toho nejsem schopná? Prožívala jsem smutek, tíseň, obavy, zmatek. Taky zklamání a bezmoc. A čas letěl. Lékaři mi řekli, že musím mít dítě brzy, ale já se na to nejprve necítila, vždyť jsem to začala řešit v jedenadvaceti. No a později, když už jsem se o dítě snažila, to nešlo. A to s žádným mým partnerem.“

Jenže Barbora si to prý vždycky nějak omluvila. „Nacházela jsem důvody, proč to zase nevyšlo. Že jsem byla v pracovním stresu. Že to nebyl ten pravý. Že to příště půjde. Jenže měsíce a roky ubíhaly a ono to stále nešlo.“

Ačkoli si nedovedla představit budoucnost bez dítěte, pomalu se se stavem věcí smiřovala. Zvažovala různé možnosti, jak se s tím vypořádat. Co kdyby jí darovala vajíčka sestra? Jsou přece identická dvojčata. Nebo by mohla dítě adoptovat! Ano, i to by mohla být cesta.

Spolupracovala s nadací Dobrá víla, která se stará o děti v dětských domovech. Že by si tedy naplnila svou potřebu mateřství zde a byla něco jako máma opuštěných dětí? Otázek mnoho a odpovědí málo…

Když přišly covidové uzávěry, byla Barbora zrovna single. „Nesla jsem to docela těžce, přece jen jsem jako jednovaječné dvojče byla pořád zvyklá mít někoho vedle sebe. A teď najednou práce stála, divadla byla zavřená a já byla bez partnera. A tak jsem si vymyslela, že půjdu na pouť. Chtěla jsem najít nějaký nový zdroj síly. Lidé chodí pouť do Santiaga de Compostela, ale já šla tisícikilometrovou trasu u nás v Čechách.“

V té době u nás byla zpřístupněna dálková pěší trasa s názvem Stezka Českem, což je projekt nadšenců, který vznikl ve spolupráci s Klubem českých turistů. Dálková trasa se vine podél severní i jižní hranice republiky, spojuje nejzápadnější a nejvýchodnější body republiky a vede přes nejkrásnější česká pohoří.

A právě tudy se Barbora rozhodla vydat změřit si své síly a vyčistit si hlavu od neradostných myšlenek. Čekala jen na to, až se covidové uzávěry stanou minulostí a ona bude moci vyrazit. Během následujících několika měsíců však nastaly dvě nové okolnosti - potkala svého osudového partnera a zároveň lékaři ve svých prognózách přitvrdili.

„Můj partner Martin se živí jako grafik. Hned na prvním rande jsem mu řekla, že se chystám přejít celou republiku severní trasou. Koukal na mě trošku divně, ale já už byla rozhodnutá. On si možná myslel, že si to rozmyslím. Začali jsme spolu chodit, byla jsem vedle něj hodně v klidu, ale přesto se mi otěhotnět nedařilo. Hlavou mi běželo jen to, že mi lékaři řekli, že jsem už dávno měla mít rodinu, že teď už jsou moje vyhlídky špatné.“ V červnu 2021 po dalších testech uslyšela konečný verdikt: Už nikdy nebudete mít děti.

Její zoufalství bylo veliké. Přesto, anebo právě proto se podle svého plánu sbalila a jen se spacákem a batohem vyrazila na svou pouť. Hlavou jí běžel celý její dosavadní život.

V dětství měla vždy poblíž svou sestru, identické dvojče Alenu. Na svět přišly deset minut po sobě. Celé dětství i dospívaní vypadaly navlas stejně, okolí si je pletlo. Až do doby, kdy se jejich zájmy začaly lišit a cesty rozdělovat. Dnes už si tak moc podobné nejsou.

S Alenou měla Barbora společné kamarádky i zájmy. Byly ještě malé holky, když jim na chalupě u známých padla do rukou knížka o dětských hercích. Když si přečetly, jak Tomáš Holý natáčel film Pod Jezevčí skálou, nadchlo je to. A zatoužily stát se herečkami. Není obvyklé, aby se na herectví hlásila dvojčata, a už vůbec ne, aby byla obě ke studiu přijata.

„Na konzervatoř se přijímají různé typy. A my tehdy byly dost stejné,“ vzpomíná Barbora.

Několikrát si společně zahrály, například v epizodě seriálu Oběti, kde jim rodiče hráli Viktor Preiss a Taťjana Medvecká. „Původně tam byla jen jedna postava pro třináctiletou dívku, ale štábu jsme se líbily se sestrou obě, a tak nám scenárista jednu roli připsal.“

Nejvíc si však Báru diváci pomatují z Ulice jako potvoru Áju, která se nakonec polepšila. „Původně měla být Ája hodná duše,“ říká o roli, kterou hrála pět let.

„Jenže postavu Vuka Čelebiče, který hrál děvkaře, jemuž Ája naletěla, nechali scenáristé zemřít při autonehodě. A najednou v dějové lince chyběl zloun. Tak ho udělali ze mě. Z Áji se stala potvora, která se mstí za to, že kdysi naletěla. Ale i ona prozřela a uvědomila si, jak je důležitá láska.“ V Ulici hrála skoro pět let.

Dálkový výšlap pro ni bylo skutečné vykročení z komfortní zóny. Vždy byla spíš městský typ.

„Šla jsem podél naší severní hranice. Trasa vede od Aše do Beskyd. Jestli jednou přespím sama v přírodě, budu dospělá, říkala jsem si před tím pochodem často. Byl to pro mě takový symbol dospělosti. A najednou to bylo přede mnou! Byla jsme zkrátka na cestě. Spala jsem pod širákem nebo v přístřešcích. V té době zrovna zuřila tornáda. Když byla bouřka, našla jsem si ubytování. Brala jsem to jako očistnou pouť a denně jsem ušla zhruba třicet kilometrů. Jen jednou padesát, to když mi nevyšlo ubytování.“

Trvalo to měsíc a půl. Většinou šla sama, občas se k ní přidal na pár dní někdo z kamarádů. Nocleh v lese pro ni byl fascinující.

„V noci jde člověk spát, ale les ožívá. Usnout a být v klidu je docela těžké. Žádná zvířata mě ale v noci neobtěžovala. V mlází jsem se rozložit spacák bála, vybírala jsem si spíš louky, kam sice zvířata v noci chodí, ale připadalo mi, že mě chrání světlo měsíce. Cítila jsem se tam bezpečně. Zbavila jsem se strachu spát venku, ale kdybych měla nocovat v lese teď, zase bych cítila obavy. Už ale vím, že bych je překonala.“

Nevyhnuly se jí ani dramatické situace. To když s kamarádkou, která ji zrovna pár dní doprovázela, doputovaly na místo, kde měl být podle mapy přístřešek na spaní. A místo něj našly jen prázdné místo hluboko uprostřed lesů.

„Na noc byla ten den zrovna ohlášena bouře. A my dvě holky v hlubokém lese, šestnáct kilometrů od civilizace! Slunce mělo zapadnout za dvě a půl hodiny. Rychle jsme se vydaly směrem k lidským obydlím. Jenže turistická cesta vyznačená na mapě už neexistovala. Narazily jsme na čísi obří stopy, přelézaly padlé klády i výmoly. V nohách jsme měly už třicet kilometrů, byly jsme docela unavené. Smrákalo se a my před sebou měly dost dlouhou cestu, pokud jsme nechtěly přečkat noc a bouři v lese. Dopadlo to ale dobře. Poměrně vystrašené jsme doklopýtaly do vesnice, kde jsme našly i nocleh. Stihly jsme to.“

Jindy se v Krušných horách ráno probudila do bílé a husté ranní mlhy. „Spacák durch a všude se válely páry jako rozlité mléko. Neviděla jsem na krok a Sudety kolem byly magické a trochu i strašidelné. Směr, kudy jsem měla jít, jsem ale trefila správně. A tak jsem šla a místa, kudy jsem procházela, na mě promlouvala. Byla to místa padlých vojínů. Vnímala jsem velmi intenzivně, co se tam všechno stalo. Cítila jsem se toho součástí a měla jsem pocit, že válka skončila před rokem,“ líčí jeden z intenzivních zážitků své pouti.

Měla pocit, že její tělo najelo na svůj vlastní režim a pracuje si po svém. Strach z neznáma ji pomalu opouštěl. Věděla, že musí pokračovat a každý den jít dál. Pokud na ni vyběhnou divočáci, nic s tím neudělá, a i tou úzkou pěšinkou a tmavým lesem, které má před sebou, musí projít, aby se dostala do cíle.

Postupně se dostavoval pocit, že porozuměla celé své životní situaci. Že se vyrovnává s tím, jak je postavená. Cítila se součástí širšího celku. A něco se v ní změnilo.

„Měla jsem pocit, že cítím příběhy všech, co kdy žili v místech, kudy jsem procházela. A že jsem našla i dobré duše, které mě provázejí. Až do cíle mé pouti.“

Že je těhotná, ji šokovalo. Tuto možnost její mysl už skoro nepřipouštěla. A najednou, tři měsíce po svém pochodu kolem Česka, v ruce držela těhotenský test s pozitivním výsledkem.

„Myslela jsem, že je to zase nějaká hormonální nerovnováha, která se na mém těle projevila. Zažila jsem to už mockrát, ale test jsem si pro jistotu koupila. Byli jsme s partnerem zrovna na chalupě u známých a Martin něco kutil ve vedlejší místnosti. Já s testem v ruce zažívala neskutečný pocit, vždyť jsem už ztratila víru, že to půjde. Nenápadně, nebo jsem si aspoň myslela, že to tak je, jsem Martinovi oznámila, že s ním potřebuju mluvit. Nechtěla jsem budit zbytečný rozruch. A on se jen zasmál a zeptal se: Ty jsi těhotná, viď?“ vypráví Barbora.

Dlouho svému štěstí nemohla věřit, nemohla překonat pocit, že se to přece nemohlo stát jí, zdráhala se přelomové zprávě důvěřovat, aby to drahocenné nezničila.

Žádné těhotenské komplikace však nenastaly a ona přivedla na svět 25. května 2022 zdravého chlapečka Kristiána.

„Narodil se o týden dřív. Ačkoli jsem si myslela, že po všech mých operacích, při nichž jsem leccos zažila, už pro mě porod bude snadný, tak nebyl. Když se ale porodní proces konečně rozproudil, malý byl za patnáct minut venku,“ vzpomíná šťastná maminka. Je si jistá, že pochod kolem republiky jí pomohl vnitřně se srovnat, i když, jak říká, dítě se vymyslet nedá. Mateřství si naplno užívá, a dokonce se už vrátila i na divadelní prkna. V divadle Na Jezerce hraje manželku Karla Čapka Olgu Scheinpflugovou. Ta byla bezdětná, což je ale pro Báru už překonaná životní etapa…