Barbora Jánová: Chci v životě překračovat své hranice a stále růst

Od přírody jsem brunetka. Blonďaté vlasy jsem zkusila asi dva roky, byl to víceméně experiment, z něhož vyšlo pár rolí včetně právě Marilyn v Ohnivým kuřeti.

Tam jsem byla opravdu hodně jiná, všichni tvrdili, že jde o dvě různé osoby, občas mě ani nepoznávali.

Jako blondýna jsem měla i větší úspěch u mužů. Taky se ale stávalo, že když jsem něco hned nepochopila, viděla jsem, že si myslí: No jo, blondýna…

Navíc se mi vlasy barvením strašně zničily, takže jsem se hned po natáčení nechala ostříhat a přešla zpátky na hnědou. To jsem já. Jsem akční, veselá, ale rozhodně ne Marilyn, i když jsem tu postavu měla ráda.

Určitě, milovala jsem kreslenou disneyovku, naši klasickou Popelku a pozdější Tři oříšky pro Popelku. Samozřejmě jsem měla raději Popelku než její zlou sestru. Ale role negativní Sylvy nelituji. Spíš jsem se toho bála, diváci často zjednodušeně hodnotí herce podle postav, které hraje.

Zatím jsem naštěstí ztělesňovala různorodé typy, nejsem zaškatulkovaná. Sylva je první čistě negativní role. Je velmi pragmatická, velmi náruživá, tvrdá zlatokopka, hodně jiná než ostatní obyvatelé vesnice. Ovšem nikdo není úplně černý nebo bílý. Má zkrátka jiné myšlení, jiný žebříček hodnot a je ochotná pro svůj cíl udělat cokoliv.

Odehrává se na vesnici Slunečná, kde sestry Týna a Sylva Popelkové zdědí velký statek. A řeší, zda budou hospodařit dál, nebo ho prodají. Sylva utekla hned po maturitě do Prahy a žít na statku trvale nechce.

Mezi sesterské hádky proniknou dva muži, kteří si v rámci sázky, kdo z nich sbalí krásnou Týnu, prohodí role úspěšného investora a řidiče. Na což zareaguje Sylva, která jde jednoznačně po úspěchu. Víc neprozradím...

Máte pravdu. Poprvé jsem si v divadle urvala křížový vaz, ale zkomplikovalo to natáčení Ordinace. Podruhé jsem si při běhu z kopečka zlomila nártovou kost - nejdřív to vypadalo jen na ledování, ale skončilo opět sádrou. Teď už máme natočeno dvacet dílů a zatím dobrý.

Zato bojuju se svlékáním, s odhalenými válecími scénami, kterých je docela dost. Nejsou mi příjemné a nerada bych, aby byly moje nahé fotky všude, což se stalo po Doktorech z Počátků.

Naštěstí režisér Libor Kodad je hodný, a kde ho přesvědčím, že nemá svlékání zásadní význam, střihne jen náznak.

Seděla jsem na koni párkrát jako malá, ale nedalo se tomu říkat jízda, takže jsem se to teď musela naučit. Byla jsem třikrát na tréninku na statku Merlin u paní Cinkové, která má filmová zvířata a krásnou zoo.

Dost mě to chytlo a chtěla bych pokračovat. Láká mě ten adrenalin, že nevíte, co koně napadne udělat, co se stane. Takové situace na hraně útesu přímo vyhledávám.

Vloni jsem se třeba začala potápět a letos si chci dodělat potápěčskou licenci. Pod vodou se musíte naprosto zklidnit a být v zenu, jinak je to moc nebezpečné. Zároveň krásné, jako pobyt na jiné planetě.

Líbí se mi určitá dávka rizika, když život popostrkujete dopředu a poznáváte své hranice.

Mám dvě neteře, pětiletou a dvouletou, a máme hezký vztah. Díky tomu jsem se s Adélkou, která mi hraje dcerku, rychle sblížila. Je to neuvěřitelně talentovaná a otevřená holčička, andílek, který vždycky přesně ví, co a jak zahrát.

Náš seriálový vztah není dobrý, Sylva ji v podstatě odložila na statek a jen za ní jezdí. Ale nechtěla jsem, aby mě v civilu vnímala jako zlou osobu. Takže jsem si to s ní vyříkala hned na začátku u první těžké scény. Vše pochopila a jsme úplně v pohodě.

Samozřejmě o tom přemýšlím, už je mi třicet. Spousta kamarádek ze školy má dvě děti, brácha taky... Ale já se na to úplně necítím, ideálně bych počkala tak pět let.

Vím, že dítětem nekončí svět, přesto bych chtěla ještě pár věcí předtím stihnout. A v podstatě ani nemám s kým - jsem teď čerstvě zamilovaná. To je sice krásné, ale taková témata zatím neřešíme.

Můj přítel není z herecké branže, ale je napůl umělec, renesanční člověk. Píše knížky a básně a umění hodně podporuje. Potkali jsme se na vánočním večírku u kamarádů, kteří mají architektonické studio. Je to fakt čerstvé...(směje se a trochu i červená)

Asi ta Marilyn - ještě dlouho potom jsem šišlala a možná mi to trochu zůstalo. Bavila mě i Kamila Nývltová z Doktorů z Počátků, sedmnáctileté éro, které pořád něco vyvádělo. Jsem jí podobná, v jejím věku jsem byla stejná, ve škole jsem vyrušovala, diskutovala s učitelkami a musela mít vždycky pravdu. Všude mě bylo hodně - a stále je. Chudáci rodiče.

Zpěvačka, malířka, herečka, básnířka, spisovatelka... V rodině se potulovaly umělecké geny: praděda byl spisovatel, dědeček zpěvák a muzikant, táta fotil a maloval. Jinak pracoval v sociálních službách a maminka jako rehabilitační sestra.

Já psala povídky a malovala - své obrázky jsem pak prodávala na domácích výstavkách za deset korun.

Herectví vyhrálo v osmé třídě, když jsem viděla ve Stavovském divadle Mnoho povyku pro nic. Za to, že hraju, může Filip Blažek - kdo by se do něj nezamiloval? Okouzlila mě tehdy energie divadla...

Dokonce třikrát, což zatřáslo mým sebevědomím. Vždycky jsem byla první pod čarou. Říkala jsem si, že tam asi nepatřím. Šla jsem na obchodní akademii, ale nelituju, moje cesta je taková, jaká má být. Donutila mě víc se snažit. Možná bych tady s vámi jinak neseděla.

Občas jsem měla najednou tři zaměstnání, a i dneska si pořádně nakládám. Momentálně vedle Slunečné jezdím s projektem Listování - s mojí oblíbenou knihou Losos v kaluži Markéty Lukáškové. Do toho píšu své věci. Každý den je naplněný, jinak to neumím a nechci.

V létě si dám tři týdny dovolené a cestuju. Ale pak zase naskočím do toho vlaku. Krátkodobě si odpočinu v sauně, ve fitku, v bazénu. Nebo jedu za našimi na chalupu, do přírody. I psaní je pro mě relax.

Nemám ráda nečinnost a myslím, že umím docela dobře manažovat svůj čas. A co chci, to si zařídím. To mě mimo jiné naučil bývalý partner Jirka Mádl.

Poznali jsme se, když jsem pracovala jako asistentka režie v ČT a on moderoval Fotbalistu roku, tuším 2009. Tvrdil, že mám širší potenciál - ať určitě nevzdávám herectví a znovu to zkusím.

Takže jsem se přihlásila na hereckou VOŠ vlastně kvůli němu. Pak mě dokopal, abych si založila autorské divadlo a zkoušela psát. Díky němu jsem zase získala jisté sebevědomí a začala si zdravě věřit.

Zůstali jsme dobří kamarádi a pomáháme si, zrovna teď je u mě doma, máme tam fotostudio a on si dělá herecké fotky pro agenturu.

První, které fungovalo pět let, se jmenovalo La My. Jako že jsme to „my", taková hříčka. Pak vznikla Díra na trhu - jela jsem s tehdejším přítelem Williamem Valeriánem do Amsterodamu a najednou to ze mě vypadlo.

Udělali jsme dvě autorská představení - Plešatou zpěvačku a Interdimenziální čočku, nedávno jsem si četla scénáře a musím se pochválit. Je to takové postapokalyptické, monty-pythonské, miluju britský a černý humor, bizár. Ale když jsme se rozešli, rozpustili jsme i divadlo.

Netruchlím, protože mi to na jevišti stejně moc nejde, necítím se jako divadelní herečka. Víc mi sedí kamera. Hraju pouze v pár zájezdovkách (Zelňačka, Romeo a Julie).

Možná nevypadám na úřednický typ, ale nezapomeňte, že jsem studovala obchodní akademii a pracovala i v evropských projektech v oblasti grantů, administrativy a v sociálních službách. Produkci zvládám a jsem systematik. Což neznamená, že nejsem bohém.

Jsem systematický bohém, můj život je kontrolovaný chaos. Baví mě riskovat. Mockrát se mi to vyplatilo i nevyplatilo, aspoň jsem něco zažila a naučila se. Bez toho nic neumím, nevím.

No, těch bylo. Každopádně vím, co to je třít bídu jako herec. V nejhorším jsem vždy šla za bar, což mě bavilo, je to svým způsobem taky jeviště a ráda komunikuju s lidmi. Ale poučila jsem se, a proto se už teď připravuju na dobu, až skončí Slunečná. Učím se hospodařit s penězi.

Dřív jsem za honorář okamžitě někam jela, zaplatila si kurz. A pak jsem zjistila, že to stálo víc, než jsem čekala. Dnes udržím peníze na konkrétní projekt plus malou rezervu.

Do New Yorku, ten miluju. Dlouho jsem tam i chtěla žít. Což mě pustilo, ale určitě se tam chci letos podívat i počtvrté, cítím, že to potřebuju. A jednou bych tam ráda natočila něco svého. Máme s kamarádkou, herečkou a režisérkou Anetou Kernovou, malou produkci. Ona už v USA pracovala. Žila v Los Angeles, kde je úplně jiné ovzduší než tady. Všichni žijí filmem a pořád svítí slunce...

Jistě to má i milion much jako všude jinde. Nakonec je to všude stejné. Ale chci se v životě co nejvíc pohybovat, na každém místě něco zažít a vytvořit.

Už dlouho mě láká taky Asie, kde jsem ještě nikdy nebyla. Zažít pravou Indii, včetně filozofie, bez turistických tras. Snad tam letos vyrazíme s přítelem.

S Anetou se hodně hlásíme do filmových soutěží a na festivaly. Do prestižní soutěže Film World Challenge teď chystáme film Esence. Odehrává se v blízké budoucnosti, kdy je svět vyprahlý, voda znečištěná, lidi nesmějí komunikovat...

Pár z nich najde skrytý bar, v němž se podává esence lásky, která na světě už není. Trochu parafráze na Orwelův slavný román 1984. Zároveň chystáme dokumentární cyklus o mladých českých vědcích působících ve světě. Sháníme kontakty a granty. Až bude série hotová, nabídneme ji některé televizi. Vzniká i celovečerní pohádka. A máme nádherný námět na animovaný film a na seriál...

Jedná se o trochu ztracenou generaci lidí, narozených kolem revoluce 1989. Vyrůstali jsme už do vznikajícího svobodného světa, ale ještě v něm nikdo z rodičů odkojených socialismem neuměl chodit. Vnímali jsme tu zmatenost a neučesanost a nevěděli, kam jít. Náhle bylo tolik možností, až to člověka paralyzovalo.

Na někoho to působilo tak, že nedělal nic, v té svobodě se ztratil. Jako když máte v jídelním lístku moc jídel a nevíte, které vybrat. Z řady mých vrstevníků se stali kavárenští povaleči, hodně mluvili, málo činili. Jsem ráda, že jsem se našla, ale trvalo to dlouho.

Po nás přišla generace Z, která má zase problém v tom, že měli výchovu nevýchovu plnou chvály, obdivu a utvrzování, jak jsou talentovaní. Díky tomu se považují za úžasné a čekají, že až vylezou ze školy, svět udělá: Ááách. Jenže se nestane nic. A ti chudáci jsou zaskočení a hroutí se.

To jsem sama zvědavá. Věřím, že už budou vědět, co chtějí, a půjdou si za tím. Své děti chci každopádně vychovávat dvojjazyčně - v češtině a angličtině. A jak to půjde, budu s nimi jednat jako s dospělými. Neříkat: To nesmíš, ale nastavit komunikaci tak, aby se mohly samy rozhodnout.

A pokud udělají chybu, aby za ni zaplatily a poučily se. Samozřejmě ne za cenu, že se přizabijí, bezbřehou volnost jim nenechám. Kult nekriticky obdivovaných geniálních dětí pěstovat nebudu. Ráda bych, aby uměly být samy sebou, byly otevřené a našly si svoji cestu.

Podívat se na severní pól, skákat padákem... Jirka Mádl byl na zajímavé expedici, jakémsi kurzu přežití - což mě taky láká. Chci v životě překračovat své hranice a stále růst. Mám teď asi nejlepší životní období a moc mě to baví.

Zároveň vím, že se to může v mžiku změnit. Třeba na podzim jsem absolvovala menší drama: můj byt okupovaly štěnice a přišla jsem skoro o všechno. Lezou všude, i zásuvkami, hrůza.

Následovala opakovaná deratizace, vyhazování věcí, oblečení, čalounění. Neměla jsem kde bydlet, co na sebe, do toho jsem hodně točila... Bylo to náročné i na psychiku. Ale zjistila jsem, kolik mám dobrých přátel a že k životu stačí málo. Od té doby nelpím na ničem hmotném.

A když jsem tím vším prošla, potkala jsem lásku. Jsem zvědavá, čím mě přítel překvapí teď na Valentýna, líbil by se mi nějaký romantický výlet. Já pro něj taky něco vymýšlím...