Barbora Hrzánová: Jak člověk stárne, dětinští

V kavárně Slavia se zjeví v zářivě barevné šále, zrcadlových lenonkách, s pírkem ve vlasech a širokým úsměvem. Temná obloha za okny jí nevadí, nosí si „slunce v duši“. I když důvodů ke stížnostem je kolem až až, umí se oprostit od věcí, které neovlivní, a soustředit se na podstatu. „Jsme na světě jen na pár nadechnutí, proto si vybírám, co si připustím k tělu a do čeho nejdu,“ říká.

Co vás teď pracovně nejvíc zajímá? Divadlo, rozhlas, dabing, film…?

Určitě divadlo, to je moje celoživotní láska. Jsem velmi stabilní a věrná. Setkávání s diváky naživo přizpůsobuju vlastně celý svůj život. Jeviště kdekoliv od malého klubu po tělocvičnu bych nevyměnila za nic.

K tomu mám jako koníček muziku. Vzkřísili jsme skupinu Condurango a je mi ctí hostovat v romské kapele Bachtale Apsa mého „rodného“ bratra Mária Biháriho. S nimi strašně ráda zpívám, přes léto jsem byla asi nejvytíženější romská zpěvačka. (směje se)

Kvůli nim, jen z lásky, jsem se taky objevila v seriálu Osada, což bylo moje poslední filmování. Představa Romů na trempu mě dostala. Jinak jsem spíš odmítačka rolí před kamerou, vždycky si představím, co natáčení spolkne času a energie. Zvažuju, zvažuju, až mi vyjde, že to v podstatě nepotřebuju.

Raději budete dál jezdit po štacích po republice?

To mě baví. S Hrdým Budžesem jsme už oslavili dvacítku! Beru ho jako dárek seshora, o který se se všemi kolegy na scéně i za scénou s láskou staráme. Tím si vysvětluju, že diváci pořád chodí. Měl to být už skanzen, jenže Irena Dousková to tak dobře napsala, že pořád funguje nějaká aktuálnost. Momentálně velmi silná. Což není pro účinkující úplně výhodná situace.

Když jsme hráli během prezidentských voleb, byly reakce zvláštní a mrazivé, lidi zaskočení, zmatení, až úzkostní… Musíte na ně reagovat, a když s vámi zrovna nesouzní, je to velká dřina.

Kočovný život je navíc dost náročný.

Já ho miluju. Mám skvělého šoféra Míšu, s nímž jsem za ty roky sehraná. Radek mě s ním bez obav pouští, protože ví, že bývám v cizím městě zmatená. Míša mi dokonce odnese krosnu, ve které si vozím i varnou konvici, až na pokoj, počká, až zamknu – a teprve se jde bavit.

Ovšem kdybych neměla svoji zázračnou fyzioterapeutku Šárku, jsem v háji. Bolavá páteř a vůbec všechno, to je daň tomuhle způsobu života. Stovky kilometrů na otočku, Ostrava, Brno…

Kdo to zkusí třeba jen čtrnáct dnů, uvidí, co to s ním udělá. Takže cvičení a následná péče jsou nutnost. Čas v autě využívám k tomu, že se neustále a zbytečně učím anglicky. Spím málokdy, ale stačí čtvrthodinka.

Co se za těch dvacet let změnilo?

Jsem hlavně o dvacet let starší. Na fyzické úrovni je ta doba hodně znát, na konci hry cítím každý kloub a sval. Ale na té mentální je to čím dál lepší. Jak člověk stárne, dětinští. I když já byla dětinská i zamlada, tak ten sešup možná není tak prudký jako u jiných.

Moje postava Helenka říká všechno napřímo, do očí, což je i mé osobní nastavení, tak jsem přišla na svět. Zdědila jsem to po babičce, která byla ještě daleko ostřejší než já. Pocházela napůl z Francie a měla opravdu hodně jižní temperament. Pro úsudek, odsudek a tvrdý komentář nechodila daleko.

Vám se v životě přímost spíš vyplácí, nebo působí trable?

V okamžité krátkodobé situaci to vypadá jako nevýhoda. Ale čím jsem starší, tím víc považuju svoji transparentnost za velkou výhodu, protože lidi netápou. Mají jasno, co si myslím – a pak už je na jejich pudu sebezáchovy, jestli do střetu se mnou půjdou, nebo ne.

Vaše dětství bylo asi barevnější než Helenky. Vyrůstala jste mezi kulisami…

Neřekla bych. Jsme s autorkou i s postavou Helenky stejně staré, takže nás obklopovala stejná doba a řada zkušeností byla téměř identická. Rozdíl byl v tom, že já měla dobrý tělocvik. Kupodivu stejný ročník je třeba Alena Schillerová nebo Roman Prymula. Nepřestává mě udivovat, že i oni jsou moji „spolužáci“.

Tou barevností jsem myslela spíš bohémské prostředí divadla, na co nejčastěji vzpomínáte?

Byla jsem z rodiny, které se říkalo rozvrácená. Vyrůstala jsem u prarodičů v Českých Budějovicích, v hereckém domě, což přinášelo spoustu zážitků. Herci, tanečnice, muzikanti a další zaměstnanci divadla měli celkem asi patnácti dětí, mých kamarádů. Hráli jsme si na dvoře, kde se skladovaly staré kulisy, vlastní, často dost drsné příběhy na motivy právě běžících inscenací. Kdyby se tam zatoulala holčička v bílých punčoškách, nevím, jak by skončila.

Jednou byla na programu hra z francouzské revoluce, já představovala revolucionáře, ve finále oběšeného. Dali mi kolem krku smyčku z drátu uvázanou ke klepadlu na koberce, a když mi podrazili nohy, naštěstí drát praskl. Akorát jsem si vyrazila dech. A mohla bych pokračovat…

Takže herectví u vás byla jasná volba?

Pro mě to bylo, jako když někdo chodí do fabriky nebo řídí autobus, běžná profese. A dítě obvykle chce dělat něco jiného, já si přála objevit svět jinde. Líbila se mi archeologie a paleontologie, přišly mi děsně dobrodružné a zajímavé. Jenže v deseti letech mě obsadili do Našich furiantů – a tam skončilo moje intelektuální směřování. Začal cirkus.

A já pochopila, že herectví je jediná věc, kterou chci dělat. Na jedné straně jeviště, na druhé živí lidi – a energie, která mezi nimi probíhá.

Evidentně to není úplně zdravé, což jsem zjistila, když měl náš Toník jako malý první přehrávku na housle. Na jevišti přímo zářil, ale pak z toho byl týden nemocný. Energie odešla, něco to zkrátka člověku bere, není to zadarmo. A ta hranice je křehká, herci jsou vlastně jednou nohou v pekle.

Pokud se s tím nenaučí pracovat.

Přesně tak. Kdybych hrála s intenzitou jako na DAMU, jsem už dávno mrtvá. Herec se musí naučit řemeslo a šetřit silami. Přesto si myslím, že jsem i dnes trochu radioaktivní, ozářená. Nechci být stará stěžující si herečka, jenže čím dál víc vidím ve své branži lidi, kteří jsou talentovaní, ovšem řemeslo jim chybí. Věnují mu málo pozornosti, což je škoda.

Pan Štěpánek říkal, že 99 procent na jevišti je čisté řemeslo, a pokud se povede dvakrát třikrát za život, že prosvitne něco navíc, otevře se obloha a pánbůh se na chvíli podívá, je to zázrak. Ale jestli to někoho nepotká, nic se neděje, pokud umí řemeslo, rozdá úplně stejně radosti a dojetí.

Vy patříte k těm, kdo umí zazářit. Čerstvě ve vyprodaném představení ve Viole Vyžeňte lvy!

Děkuju. Tenhle politický kabaret z textů Karla Čapka připravila naše dnes už rodinná přítelkyně režisérka Lída Engelová, které si nesmírně vážím. V době, kdy bylo do posledních parlamentních voleb ještě daleko, vyšla z dlouhodobé nespokojenosti značné části národa – a bylo až neskutečné, jak působily Čapkovy apokryfy smrtelně aktuálně.

Zároveň to byla výzva pro herce, protože nejsou vůbec jednoduché na interpretaci, vyžadují hodně toho řemesla. Dali jsme dohromady lidi, kteří na sebe slyší a jsou schopní pod drobnohledem malé scény nezklamat.

Společenská situace se změnila…

Mezitím proběhly pro mě uspokojivě volby, ale taky začala válka na Ukrajině – a najednou jsme se dostali do úplně jiného módu ve společnosti. Ocitli jsme se na hraně, kdy se vše láme a nic mezi neexistuje.

Čapek to kupodivu všechno ustál, naopak ještě víc narostl. Dokázal být neuvěřitelně kritický ke společnosti a národu a přitom neurazit. Což je velké umění a třeba já to neumím. Ten text jako by na to přímo čekal, pasuje dokonce na některé osoby.

Vyprodáno je i v Divadle Kalich na představení Silnice podle Felliniho.

Tu miluju. Poprvé jsem ji v kině viděla v šestnácti – a od té doby se táhne jako niť mým hereckým životem. Vlastně jsem si uvědomila, že hlavní postava Gelsomina proběhla skoro každou mojí rolí. Je raritní: bezvěká žena-klaun. Velmi vzácné spojení. Ženských klaunů je málo, navíc na té přesné hranici pláče a smíchu. Což je vždy zajímavé. Protože v každém nitru to běží taky tak, nic není jen k smíchu nebo k pláči. Ať máme navenek jakoukoliv masku.

K tomu připočtěte úžasné herectví Giulietty Masiny. Mám ji hrozně ráda, nerada říkám slovo „vzor“, spíš se mi zdá, že ji znám. Podobně jako pár dalších geniálních herců. Jsou to moji lidi, moje smečka. Jedno, že jsme se nepotkali v tomhle životě, možná v minulém nebo příštím.

Proč je podle vás tak málo komediálních hereček?

Na to nedokážu odpovědět. Ale když si vezmete tradiční divadelní repertoár, dobrých rolí pro ženy je méně. V běžné hře je nějaký pán domu, manželka, děti…, a pokud se objeví ženská komická postava, bývá maximálně na dva výstupy. Šílená teta, babička, prostě někdo, kdo to celé zamíchá a zase odjede.

U Molièra v Lakomci je to služka Dorina, jinak široko daleko žádná. Možná proto, že hry píšou většinou chlapi a prostě to neumějí.

Rozhodně si nemyslím, že by ženy byly méně vtipné než muži a neuměly si dělat legraci, i ze sebe. Je spousta zábavných i nudných žen a stejně tak mužů.

Jak to bylo se vzkříšením Conduranga? Chystáte prý dvojalbum?

To je můj sen. Když Toník před šesti lety odjel studovat muzikálovou školu v Paříži, Condurango jsem zmrazila, že bez něj hrát nebudeme. Jenže vloni se mi zastesklo, šedesátka se pomalu blíží…, a tak jsem oslovila bývalé spoluhráče, zda bychom neudělali desku. Já chci mít prostě vinyl, jako má Helenka, Hanka i Kája. Smějte se, je mi to jedno. Chci voňavé LP.

Trochu jsme se až pohádali, jestli máme dost nových věcí. Ale pak se chlapci rozhodli, že to se mnou ještě zkusí, a navrhli, ať jdeme znovu koncertovat – a za dva roky vydáme nejlepší živáče. Dopověděla jsem, že tedy může vzniknout jedna deska starších písniček, které má publikum rádo. A na druhé budou novinky.

Hraje s vámi opět Toník?

Ano, už dokončil školu a žije v Paříži, kde má spoustu práce – jezdí po celé Francii s partou kolegů a několika úspěšnými projekty včetně Shakespeara ve zkratce. Mají dva kufry kostýmů, paraván, hudební nástroje a originální nápady. Jsou schopní posekat si kvůli představení louku i vystoupit v kamenném divadle. Vedle toho Toník hraje na Montmartru a chystá se s muzikálem Hedwig do Avignonu. Takže moje mateřské srdce se tetelí. Jsem šťastná, že je šťastný.

Ale právě kvůli účinkování s Condurangem se teď vrací častěji do Prahy a na podzim bychom měli dokonce hrát společně celá rodina v nové komedii v Kalichu.

Co byste chtěla, aby bylo stejné jako vloni a co jinak?

Jsem šťastná, že se moje rodina má pořád ráda a je zdravá a spokojená. Zaplaťpánbu, za to moc děkuju, to je nejvíc. Já nemám v oblibě změny, což je možná v mé profesi zvláštní, protože u divadla, u cirkusu nikdy nevíte, co bude za vteřinu. Ale musela jsem se naučit s tím žít.

V poslední době jsem se modlila za tu správnou změnu v naší zemi, aby se jednomu velkému zlu podtrhly nožičky. Jsem šťastná, že to vyšlo, je to dobrá zpráva hlavně pro mladou generaci, které moc věřím a fandím. My už to nějak doklepeme.

Nezdá se, že byste chtěla už jen něco doklepávat. Máte recept na dobíjení baterek?

Ani nevím. Snažím se denně cvičit jógu, tím to asi bude. Ale taky dokážu jen sedět a zírat. V zimě je docela dřina nepropadnout stěžování. Vstanu a musím si říct: mám střechu nad hlavou a kolem lidi, co miluju? Tak co?

Když je pěkně a teplo, s rozkoší se vyhřívám na sluníčku, v tom nejsem troškař. A jak to jde, odjedu na chalupu, chodím do přírody a jezdím na kole. Máme s Radkem své trasy, hospůdky a lidi… V březnu si dávám jako dárek cestu do Nepálu s partou z jógy. A na podzim se těším na Krétu k moři.

Do vody už neskáčete?

To je dávno pryč. Jsem vodní živočich, vždycky jsem byla dobrý plavec a v první třídě mi nevadilo ani skočit z pěti metrů po hlavě. Což v pubertě odešlo – začala jsem se bát. Takže jsem přešla za kamarádkou na volejbal. Jenže se stávalo, jak jsem malá a rychlá, že jsem omylem proběhla pod sítí k soupeři. A protože nejsem soutěživá, nejlepší jsem byla na střídačce, dokázala jsem nabudit družstvo, že vyhrávalo. Brali mě jako maskota. Ovšem józe se nic nevyrovná. Jsem moc ráda, že se přidal i Radek.

Jste spolu už skoro 30 let, můžete se ještě něčím překvapit?

Já nemám překvapení úplně ráda. S Radkem jsme se navzájem zcela asimilovali. Nemusíme si nic říkat, víme, s čím druhý přijde. Jdeme na procházku a napadne nás úplně totéž. Občas mi až dělá problém určit, kde končím já a začíná Radek. Rozcházíme se jen v naprostých banalitách.

Ale jinak mě v životě zaskakuje pořád něco. Arnošt Goldflam krásně řekl, že jsem se ještě nevydivila. V pozitivním i negativním smyslu. Některé věci mě znovu a znovu zaskakují, myslela jsem, že v mém věku budu mít vše uchopené a nic mě nerozhodí.

Divím se třeba, že je nutné opakovat úplně jasné pravdy, na kterých stojí svět a bez nichž bychom se tu všichni pozabíjeli, že někdo vytáhne absolutní lež a nestydí se. Není mi patnáct, nenechala jsem si udělat lobotomii a nezapomínám.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Kalich, Divadlo Viola