Barbora Chalupová: Hnus ze sítě jsme dávkovali

První, co jsem se o ní dozvěděla, bylo, že nemá ráda rozhovory. „Nemám ráda focení, bere duši,“ bylo pro změnu první, co jsem se dozvěděla od ní. Rozhovor jsme začaly focením.

Nakonec to bylo oboustranně příjemné, a vy si tak můžete udělat obrázek o režisérce, která už má na svém kontě (kromě V síti) dokumenty třeba o tom, jak snadné či těžké je u nás sehnat zbraň nebo jak je možné, že i dnes u nás někteří lidé věří, že Země je placatá.

Pro Český žurnál ČT natočila díl Teorie rovnosti, který se zabývá genderovou problematikou, a Reality, stylizovanou pouť jedné generace za vlastním bydlením.

Já vlastně nepreferuji dokumentární film. Hlavní je pro mě téma, které zpracovávám. To, že jako forma zpracování vyšel zatím vždycky dokument, je vlastně náhoda.

Úplně klidně se může stát, že přijde téma, které budu chtít opsat komiksem nebo třeba hudební deskou. Chtěla bych se věnovat i hranému filmu.

Teď sice studuji dokument, všechny filmy, které jsem natočila, jsou dokumentární, ale zároveň se snažím o nějakou výtvarnost. Zkrátka aby to formální pojetí nebylo reportážní. Spíš mě zajímá film obecně a sama si ho nerozděluji na dokumentární a hraný. V českých podmínkách je navíc jednodušší natočit dokument. Člověk na něj potřebuje méně financí.

Ne nutně. Právě u filmu V síti mě překvapilo, jak těžko jsme peníze sháněli. Když jsme loni v květnu rozjeli crowdfundingovou kampaň na HitHitu, většina lidí ještě nebyla zaplacená. Projekt by bez neuvěřitelné a nečekané podpory přispěvatelů prostě nevznikl. Kampaň byla v tomto ohledu vlastně volání o pomoc.

Je důležité říct, že film kvůli své formě nemá dokumentární rozpočet. Velká část ho byla točena v ateliéru, kde jsme postavili tři dětské pokojíčky, ve kterých dospělé herečky v rolích dvanáctiletých dívek komunikovaly s predátory, kteří si je na internetu vyhledali a kontaktovali.

Přesto jsme nečekali, že pro takový projekt, ještě pod známou produkcí, bude tak těžké peníze sehnat. Začátky, kdy už jsme měli scénář a pár dní do natáčení, byly krušné.

Navzdory alarmujícím statistikám o rozsahu zneužívání dětí na internetu i našemu poměrně emotivnímu výstupu před organizacemi, jež jsme žádali o podporu, se náš projekt právě na začátku nesetkal s úspěchem.

Ano, je to kontroverzní téma a očekávali jsme kontroverzní odezvy. Ale takhle milou odezvu ne. To, že jsme na HitHitu vybrali bezmála tři miliony korun, což je mnohonásobně víc než osm set tisíc, které jsme žádali, bylo velké zadostiučinění.

Ale i vzpruha a silný impulz k tomu, abychom jak film, tak následnou preventivní kampaň přivedli k životu.

Úplnou náhodou. Vít mě vzal na schůzku kvůli virálnímu videu na téma zneužívání dětí na internetu. Z naprosto strašidelných statistik jsme byli jako opaření a měli jsme potřebu to řešit.

V kavárně jsme si zkusmo na Lide.cz založili profil dvanáctileté holky tak, aby vypadal věrohodně, a napsali jsme do skupiny Abnormální pokec 12–20 let „Nudím se :)“.

Během pěti hodin nás oslovilo osmdesát tři mužů ve věku dvacet tři až šedesát tři let. Někteří před námi masturbovali, posílali nám penisy a celé to končilo návrhem osobního setkání. Zaklapli jsme počítač a rozešli se.

Druhý den jsme se shodli, že jsme zažili něco naprosto neuvěřitelného, co ale není vůbec téma na virální video a žádá si to autorský celovečerní formát. Byla to sázka do loterie i tím, že jsme spolu předtím nikdy nespolupracovali.

Myslím, že Vít má talent na zachycení situačních scén a já jsem silná v konceptu a dramaturgickém udržení celku. On je extrovertní, já introvertní. Doplňovali jsme se.

Je to průřez jak věkový, tak profesní i sociální. Dle odborníků je pouze 3–5 procent lidí, kteří loví děti na internetu, z řad pedofilů. Zbytek je takzvaně psychosexuálně normální.

Myšlenka, že bychom je poznali na ulici, neplatí. Nejsou to totiž Oni, ale jsme to My. Kolikrát to jsou muži od rodin. Žijí v partnerství nebo manželství, starají se o rodinu, chodí do práce, mají kamarády, koníčky…

Jedna věc, která je vlastně asi nakonec spojuje, je to, že si moc dobře uvědomují, že to dítě mohou lehce manipulovat. Když napíšete o fotku šestnáctileté dívce, pošle vás mnohem pravděpodobněji do háje než ta dvanáctiletá. Někteří se nad intimními fotografiemi dětí uspokojují.

Jedna z teorií sexuologů je i možná hebefilie, což ve zkratce znamená, že se ti muži zasekli v dětském vývoji a nemají zájem o vztahový rámec. Stačí jim, že si vymění fotky a něco si napíšou. To by bylo zase pár procent. Zbytek jsou muži, kteří nemají kvalitní vztahy, něco jim chybí a nemají odvahu nebo sebevědomí „lovit“ starší ročníky.

Přesně tak. Děti si zároveň neuvědomují, že nemají zabezpečené profily. Když se jim něco podobného děje, často vůbec nejdou za rodiči, protože pro ně nejsou partnery. Primární problém není v tom, že rodič neví, co dítě dělá na Instagramu, ale že neví, co to Instagram je.

To je i jeden z hlavních motivů, proč film a kampaň vznikly. Informovat rodiče a zároveň ujistit děti, že když se něco děje, je pro ně rodič ten, s kým se mohou pobavit. Když to vůbec nejde, ukážeme jim, že jsou i jiné způsoby řešení, jako například Linka důvěry, Dětské krizové centrum nebo projekt E-bezpečí.

Zároveň je to ale i film pro dospělé, kteří děti loví. Ukazujeme jim, že jsou tu odborníci, za kterými mohou jít. I preventivní kampaň je rozdělená na tři složky, dětskou, rodičovskou a pro predátory. Nevidíme to černobíle.

Po zveřejnění upoutávky, teaseru, nám napsal muž, který v dokumentu vystupuje, že vyhledal odbornou pomoc a začal na sobě pracovat.

Do castingových agentur jsme zaslali požadavek na plnoletou, mladistvě vypadající herečku. Dostavilo se 23 slečen. Těm jsme s Vítem Klusákem odvyprávěli naše zážitky z rešerší k filmu a ptali se jich, chtějí-li do toho jít.

V průběhu debaty nad tématem filmu se nám 19 z těch 23 holek svěřilo, že si něčím takovým prošly. Fakt, že šlo o dospělé holky, dokazuje, že ten fenomén je tu už minimálně deset let.

Od začátku jsem na to nenahlížela černobíle. Nebrala jsem to tak, že muži jsou padouši a děti princezny a princové. Ale stejně mě pár věcí překvapilo.

Například když jsme zjistili, že v dnešní době bychom měli řešit nejen zneužívání dětí na internetu, ale i to, že si dnešní děti začaly uvědomovat, že jejich tělo má nějakou cenu. Neřeší tu reálnou, ale vědomě se prodávají. Za nahou fotku mohou totiž dostat kredit nebo třeba novou aplikaci do telefonu.

Druhý velký šok proběhl při natáčení na jedné ze schůzek dívek s predátory. S mužem na ni přišla i žena a po herečce chtěli trojku. Vidět ženu, která si pamatuje, jak ve dvanácti nad podobnými věcmi přemýšlela, a přesto to suverénně řeší s mladou dívkou… To byl asi nejtěžší moment celého natáčení. Často si vůbec neuvědomují, jaké trauma a zkušenost si z jejich chování děti odnesou. Nebo je jim to jedno.

Vůbec nic. To, co jsme zažívali, každý filtruje jiným způsobem. Občas se smějete, občas ne. Zpětně jsem si zažila peklo ve střižně. Při natáčení je stále co řešit a o čem se rozhodovat. Ale když jsme začali stříhat, teprve v tom klidu jsem si uvědomila, co se vlastně skutečně dělo, a začala to s odstupem analyzovat.

Bylo pro nás i dost obtížné vychytat míru hnusu, kterou ve filmu můžeme a máme nechat. Najít hranici mezi tím, co už nepotřebujete vidět, a tím, co divákovi demonstruje mnohost toho, co jsme viděli při natáčení my, to byl boj.

Určitě nemá význam přemýšlet, jestli bylo lepší dětství bez, nebo s internetem. Ta doba už není a je třeba řešit aktuální problémy. Já sice sociální sítě nemám a nepoužívám je, ale neznamená to, že nerozumím jejich principu a dopadům.

Jestliže bych měla vychovávat své děti, dávala bych si pozor na to, abych pro ně byla partnerem, věděla, co je zajímá, a znala to. Nainstalovala bych si aplikace, jež používají, právě proto, abych je poznala a věděla, co na nich dělají a jaká to má úskalí.

Představovat si, že je bezpečné nepustit dítě v kritickém věku na diskotéku, ale přitom vůbec nevědět, co dělá doma v pokoji na internetu, je chyba.

Asi na to nemám mustr. Hodně dělá to, že nežiji v jedné sociální bublině, ale mám kamarády z různých profesí a měst. Ráda se bavím o společenské situaci a to pak témata přicházejí sama. Nepátrám po inspiraci na Googlu.

Ale v různosti témat máte pravdu. Jednoho společného jmenovatele ale mají všechny mé samostatné filmy. Postavy v nich nějakým způsobem bojují za lidská práva nebo za názor, pravdu. Nejsou to úplně typičtí hrdinové, ale lidé, kteří jsou v něčem čistí. V jejich boji se jim někdy nedaří, to ale pro mě není překážka, abych o nich točila. Možná právě naopak.

Natočila jsem krátký film Na okraji o teorii placaté Země a celém hnutí. Byla to spíš audiovizuální báseň, jež nekriticky nahlížela na jejich teorii. Teď ale chystám celovečerní dokument, který tohle téma zaznamenává jinak. Řeším spíš téma šíření informací, obecné právo na názor v dnešní postfaktické době i to, jak naše životy ovlivňuje nepřeberné množství informací.

Točím to právě zase skrze českou komunitu plochozemců, ale téma je širší a je mi jedno, jestli je Země kulatá, nebo placatá. Jde mi o to, jak si lidé vybírají zdroje informací.

Ne úplně, ale je to nějaká cesta za pravdou pár jedinců, kteří se rozhodli svůj pocit z nefunkčnosti systému řešit opozičním názorem. Chci poukázat na krizi dnešní doby, kdy lidé nevědí, čemu mají věřit.

Dokument ale není výukový, nenavádí, jak by si lidé měli informace vybírat. Má to být filmový autorský dokument ukazující cestu té druhé strany. Chci se dostat k nim. Zajímají mě oni. To, proč člověk jednoho dne ráno vstane a uvěří tomu, že Země je placatá, nebo jiným podobným věcem. Jejich motivace nejsou jednoduché.

Nepracovat se mi moc nedaří. Abych úplně vypnula, potřebuju adrenalin. Jezdím na snowboardu nebo downhill na kole. Nebezpečí mě dostává od projektů a plánů, které mi jinak neustále opanovávají hlavu.

Vnitřní klid mi nechybí, jen musím dávat pozor, abych ten mozek občas vypnula. To se daří právě adrenalinem. I když si občas zacvičím třeba jógu, vypnout u ní nedokážu.

Výroba filmu má hodně různých fází, od rešerší přes natáčení po postprodukci, takže se tam kombinuje jóga i jízda z kopce.

Zhruba na tři roky dopředu jsou mé plány stále filmové. Mám v hlavě námět na seriál a na film. Momentálně bych se ráda ubírala směrem ke hrané tvorbě.