Barbora Bočková: Taky jsem seriálové Markétě naletěla, ale takoví lidé byli, jsou a budou

Když jste nastupovala do Zlaté labutě, tušila jste, že seriál bude mít tak velký divácký úspěch?

Vůbec ne. Do natáčení jsem vstupovala s tím, že jde o epizodní roli. A že tam tedy jdu na ne úplně dlouhou dobu. Věděla jsem, že Markéta bude slečna z vyšší společnosti, možná snoubenka Petra Kučery, a že jejím největším tajemstvím bude tuberkulóza. Bylo tedy pravděpodobné, že životnost postavy nebude nijak dlouhá.

Ale nalákaly mě jak první scénáře Jana Coufala, scenáristy Zlaté Labutě, tak dobová atmosféra a prostředí a v neposlední řadě setkání s novými kolegy, kolegyněmi a režiséry Braněm Holičkem, Biserem Arichtevem a Petrem Nikolaevem. Do nových projektů vstupuju vždycky bez iluzivních očekávání, jen jsem se těšila, co mi natáčení přinese a co nového se naučím. Musím přiznat, že mě samotnou překvapilo, jaká potvora se z Markéty vyklube, takže po herecké stránce mi Labuť dává velkou profesní školu.

Někdo rád dělá s těmi, které zná. Vám nevadí vstupovat do neznámých vod?

No to mám asi naopak. Ne z pohledu lidí, mezi kterými se pohybuju a se kterými pracuju, ale z hlediska prostředí, ve kterém jsem. Mému duševnímu nastavení asi nedělá dobře pocit, že stojím na místě. Jakmile se někde zabydlím, uberu a zpohodlním. Vedle nových vnitřních vjemů potřebuji i ty vnější, takže v tom prostředí hraje důležitou roli. Vlévá mi to život do žil. Kdybych měla dělat něco dlouhodobého, třeba točit pět sedm let seriál, začala bych lenivět, tím i trochu flákat svou práci, a to bych nerada.

Sportovkyně se ve vás nezapře.

To bude asi ono!

Markéta nakonec není epizodní postavou, ale jednou z hlavních.

Je to tak, pěkně se nám holka vybarvila, a v životě dvou hlavních postav, Báry a Petra, se drží zuby nehty. Ale jak říkám, z hereckého úhlu pohledu mi ta postava otevřela další dveře.

Máte na mysli, že je Markéta intrikánka?

Přesně tak. Když jsem v pozici diváka, tedy v okamžiku, kdy si čtu poprvé scénáře dalších dílů, rozčiluju se nad Markétou, stejně jako pak divák u televize. Ze začátku jsem ji, asi jako většina diváků, pro její nemoc a rodiče omlouvala, a když začala přitvrzovat, i ty poslední kapky naděje na slitování se rozplynuly.

Připomínám si ale slova historika pana Padevěta, který v jednom rozhovoru řekl „někteří lidi jsou prostě jen zlí“, a tak to bohužel je. Taky jsem Markétě naletěla. Na druhou stranu mám vlastně tu možnost ukázat, že takoví lidé byli, jsou a budou, a my s nimi nebo vedle nich musíme nějak koexistovat. Třeba má někdo takovou Markétu ve svém okolí a seriál ho přiměje se s tím člověkem konfrontovat. Pokud ano, držím palce.

Baví vás hrát takovou postavu?

Když už jsem v roli a vím, že je to hra, tak ano. Jsou ale i momenty, kdy emoce neukočíruju. Pokud je postava přísná a rázná, je to mnohdy až satisfakční pocit, protože tohle já sama až tak neumím. Když ale páchá zlo a říká zákeřnosti, nijak dobře mi to nedělá. I přestože vím, že hraju, v těle to rezonuje. Pak se třesu ze slov, která ze mě vycházejí, a musím to ze sebe oklepat.

Probouzím emoce, aktivuju nervový systém, takže moje tělo spouští přirozené reakce na to, co se děje, nejde se úplně odstřihnout. To bych nezahrála dobře. Je to neustálé hledání rovnováhy, kdy si držím odstup a vím, že hraju se současným oživováním postavy a jejími emocemi. Když se scéna točí poněkolikáté a já repliky opakuju snad podvanácté, někdy mě ta negativní salva slov přemůže.

Jak to řešíte, když se setkáte s toxickým chováním v civilním životě?

Snažím se držet si toho dotyčného dál od těla. Když to nejde jinak, musí přijít nepříjemná konfrontace.

Poznáte takové lidi?

Poznám. Myslím, že dar empatie mám celkem velký, právě proto jsem asi pracovala v pomáhající profesi. Ze zkušenosti už ale vím, že se musím hlídat, abych nepřenášela cizí problémy a trápení na sebe. Tak člověku stejně nepomůžu. Na začátku fyzioterapeutické praxe jsem ještě jako zelenáč takhle chybovala. Páchala jsem dobro, chtěla jsem všem, na úkor sebe, pomoct. Dneska si svůj imaginární osobní prostor a zdraví hlídám bedlivěji, abych si nedopatřením nepřihoršila. To byl určitě i jeden z důvodů, proč jsem odešla z klasické fyzioterapeutické ambulance, kde jsem měla patnáct až dvacet lidí za den.

Možná je to o osobních hranicích…

Ano, určitě. To se člověk pořád učí. Já jsem nakonec z klasické praxe přešla do psychosomatického centra a následně k vlastní ordinaci, kam docházelo méně klientů, kteří jinak přistupovali ke svému zdraví a zodpovědnosti za něj. V tomhle prostředí se už pracovalo úplně jinak. I přesto jsem v sobě měla nějakou nutkavou vnitřní potřebu rozvíjet sama sebe dál a jiným směrem.

Zavřít ordinaci, podat si v pětadvaceti přihlášku a dostat se na DAMU, to je celkem majstrštyk.

Asi je. Ale já občas dělám podobné obraty.

Řekněte mi ještě o nějakém!

Vlastně se to děje v menší míře celkem často. Když věci plánuju moc dopředu, většinou mi pak nevyjdou. Takže je to u nás nějak takhle: Vojti, zítra a pozítří mám volno, něco mi vypadlo, jak to máš ty, jedeme? (partnerem je Vojtěch Vondráček, herec). Skočíme po příležitosti hned, takhle to asi umíme nejlíp a nikdy jsme pak nelitovali. Nemáme žádná očekávání. Řekneme si, že teď vyrazíme, a ostatní řešíme za pochodu. A když vedle sebe máte parťáka, který za vás v ouzkých vybere zatáčku, není se čeho bát.

V lednu jsme například vyrazili po svátcích vánočních na čtyři dny do Polska autem k moři. Lilo, foukalo, ale mělo to své baltské kouzlo. Byli jsme promoklí durch, hodiny chodili po pláži a jen se usmívali.

Jindy se mi zase ozvala jedna česká návrhářka, Jitka Ročňová, že by se mnou ráda nafotila svou podzimní kolekci v Normandii. Miluju oceán, takže jsem bez váhání souhlasila. První den cesta tam, druhý den od rozbřesku focení, třetí den zpátky. Naštěstí si zařídil volno i Vojta, takže jsme tam mohli být spolu. Byl to sice výlet k oceánu jen na den, a ještě k tomu pracovní, ale pocitově to bylo mnohem delší a duše se nasytila.

Stejně tak jsem schopná večer po představení sednout do auta a jet do Třebíče na hudební festival Zámostí, abych se viděla s přáteli, které jinde než tam nepotkám.

Když ale dělám velkou změnu, skládá se ve mně delší dobu. Velké rozhodnutí není ze dne na den. Dlouho ve mně zraje. Kladu si otázky, proč nejsem šťastná, co by se dalo udělat jinak. A pokud je už jasné, že mi to, co dělám, nepřináší, co má, nebo já nejsem tak velkým přínosem, je třeba udělat radikální krok.

Jak na sebe slyšíte s vaším seriálovým partnerem Adamem Vaculou?

Za sebe si troufám říct, že se nám spolu hraje dobře. Seznámili jsme se až v Labuti, ale přece jen je ten náš herecký rybníček dost malý, takže jsme o sobě věděli a od první chvíle si rozuměli. Stejné to bylo i s Martou Dancingerovou, která mi hned přirostla k srdci svým humorem i  profesionalitou. V seriálu si sice vjíždíme do vlasů, ale mimo záběr si vysníváme, jak se z Báry a Markéty stanou nejlepší kamarádky. Třeba se nám to splní. Ale nejspíš v jiném projektu.

Přípravy na natáčení, líčení a účesy zaberou dost času, začíná se od brzkého rána. Trávíme spolu spoustu času, takže je důležité mít na place parťáky, kteří vás, když zrovna nemáte den jako korálek, podpoří. A to se naštěstí z hlediska hereckého obsazení i štábu potkalo. I když vstáváte v bolavou, brzkou hodinu, víte, že se máte na koho těšit.

Co vám dělají s vlasy?

Natáčky, pokládané vlny, podtáčení, žehlení. I s líčením to zabere tak hodinu, hodinu a půl. A pak na vás v šatně čeká jeden z nádherných dobových kostýmů od výtvarnice Michaely Horáčkové Hořejší.

Věděla jste něco o historii Bílé labutě, která je tak trochu inspirací té Zlaté?

Až do minulého roku vlastně ne. Až díky seriálu jsem si začala dohledávat fakta a zajímavosti budovy, do té doby jsem brala Bílou labuť jen jako tramvajovou zastávku se starším obchodním domem, ve kterém jsem byla párkrát na obědě. Překvapila mě její nadčasovost v podobě odpadních systémů, vnitřních eskalátorů a výtahů. Hledala jsem si dobové fotky a záznamy, to mě baví. Vztah k černobílým filmům mám díky mamce už od malička, neděle u nás patřily Hadimrškům, Cestám do študákovy duše nebo Evě, co tropí hlouposti.

Víte, co v té době dělali vaši předci?

Babička mi zrovna nedávno vyprávěla, že její tatínek „půjčoval“ do války pár koníků. Odjaktěživa byli hospodáři s velkým statkem v  Ratibořicích na Vysočině. Po válce jim pak jednu březí klisničku vrátili, takže pak měly děti hříbátko. Bohužel byli s příchodem komunistického režimu označeni za kulaky a o hospodářství přišli.

Jako dítě jste se vrcholově věnovala moderní gymnastice. Pocházíte ze sportovní rodiny?

No, nevím, jestli se můžeme nazývat sportovní rodinou, z mamčiny brněnské větve asi trochu ano. Děda je aktivní sportovec i ve svých pětaosmdesáti letech, babička a mamka cvičily a později i trénovaly moderní gymnastiku.

Já se starší sestrou Ilonkou jsme tak nějak přirozeně následovaly tuto tradici. U gymnastiky jsem vydržela do nějakých patnácti let, Ilonka to rozsekla už v brzkém věku, to jí bylo tak sedm osm, kdy i přes svůj talent řekla, že „se nebude plácat v tělocvičně, to ji nebaví, chce si hrát venku“. Už odmala si uměla říct, co chce. Dneska pracuje v realitách a napravuje pověst realiťákům.

V současnosti drží štafetu aktivního sportování už jen děda a náš mladší bráška Maty, který je fotbalový gólman v dresu FC Vysočiny. Geny z taťkovy jaroměřické větve nám zase přinesly smysl pro hospodaření.

Co vám řekla rodina, když jste v pětadvaceti přerušila živnost a šla na herectví?

Jednou z mamčiných supervlastností je důvěra, kterou v  nás všechny měla a  má. Nikdy nás do ničeho nenutila, nechala nás najít si to své, co nás bude bavit, nikdy nás nepeskovala za špatné známky, říkala nám, že je to naše vizitka, a tímhle přístupem nás učila vlastní zodpovědnosti. A i když byli rodiče možná nesví z mého rozhodnutí jít na DAMU, nic mi nerozmlouvali, a já zároveň věděla, že se o sebe budu muset postarat, protože to je můj rozmar. Platit školné, mít práci a vydělat si na živobytí. Dost možných karambolů jsem v životě vybrala, takže se nakonec nestaly, a rodiče mi věřili.

Vážně? Vy jste neměla pubertu?

Já říkám, že moje puberta je tetování. Možná by mamka řekla něco jiného, ale nemyslím si, že jsem nějak extra vyváděla. Alkoholové ochutnávky samozřejmě proběhly, ale nebyla jsem nezastavitelný živel. Možná to ještě přijde a ze mě se stane třeba kaskadérka. Ne, to ne, bojím se výšek.

S vaším partnerem Vojtou jste se poznala na DAMU?

Ano, byli jsme spolužáci v ročníku na katedře alternativního a loutkového divadla. Na konci druháku ho sice vyhodili, ale nakonec s námi nazkoušel, jako externista, i absolventskou inscenaci v Disku. Po bakaláři jsem pak nastoupila do angažmá v Divadle Na zábradlí a půl roku nato přišel i Vojta.

Tak to je osud!

Ano, a od té doby spolu žijeme. Je to pět let. No, to říkáme pořád.

Jak si rozumíte s Vojtovým tátou, hercem Janem Vondráčkem?

Líp už by to asi ani nešlo. Svou rodinu mám daleko, nemám možnost se s ní vidět, kdy se mi zachce, jít s mamkou a ségrou na kafe nebo se s nimi třeba jen tak válet u televize.

Jsem šťastná, že Honza s Kačou jsou moje rozšířená rodina, a že mě mezi sebe přijali. S Vojtou máme dohromady jednu velkou rodinu, Třebíčáky, Jaroměřičáky a Pražáky. Mně je s nimi jako s vlastními a jsem za to vděčná, protože mi ti moji z Vysočiny chybí.

S Vojtou máte velmi blízký vztah. Jak řešíte problémy?

V ideálním případě tak, že se je snažíme co nejdřív vyřešit a jít od nich. Vnímáme svět podobnou optikou, a když jednoho z nás něco trápí, dlouze si pak povídáme, odkud ten konflikt nebo nedorozumění pramení. Podle mě máme oba v povaze potřebu přijít věcem na kloub, sice na to jdeme každý z trochu jiné strany, ale často pak docházíme k podobným závěrům. A nejvíc nás dokáže naštvat jakákoli forma pokrytectví.

Oba máme rádi náš domov, takže nás na večírky moc neužije, a k tomu ani nepijeme alkohol. Obklopujeme se spíš malým okruhem blízkých, primárně rodinou. Když je volný čas, jsme rádi, že ho můžeme trávit s nimi a podělit se o naše radosti i starosti.

Proč nepijete alkohol?

Nedělá nám dobře. Ale jednou nebo dvakrát za rok si v zimě otevřeme slivovici od taťky a tu si dáme. A ráno je nám dobře, protože ji s ničím nemícháme. To alkoholové omámení mi nijak velké potěšení nedělá, raději funguju s čistou hlavou. Jsme ale kuřáci, takže své neřesti taky máme.

Překvapí nás v další sezoně Markéta?

To bezpochyby. Jsem zvědavá, jak to s tou její nemocí a intrikařením bude. Kecám, já už to vím.