Barbora Bočková: Nechci být jen hezkou tvářičkou bez obsahu

Už je zas tak neslavím. Dřív jsem poctivě jezdívala domů do Třebíče a Jaroměřic nad Rokytnou a slavila je s celou rodinou. Od té doby, co jsem u divadla, to ale trochu opadlo.

Na 17. listopadu totiž často připadá Noc divadel. Takže pokud mám ten den představení, už žádnou bujarou oslavu nestíhám. Stačí mi být s Vojtou (přítel a herec Vojtěch Vondráček) a pokud to vyjde, sejít se s nejbližšími přáteli. Většinou stihneme i něco z programu na Národní třídě.

Další víkend pak jedu slavit na Vysočinu. Kulatiny jsem si ale vzít nenechala, třicátiny jsem strávila na akci „Narození 17. listopadu 1989“. Setkala jsem se tam s přesně stejně starými vrstevníky z celé republiky.

Samozřejmě, že vyprávěli. Dnes už i maminka na ten den vzpomíná s úsměvem. Informace z Václavského náměstí se ale do třebíčského rádia dostaly až den poté.

Když byla maminka v porodnici, o žádné revoluci neměla tušení. Babička ale každý rok vzpomíná na to, jak další členové rodiny stáli následující den před televizí a společně se studenty volali: „Svobodu, Svobodu!“ Myslím, že pro nikoho v naší rodině není svoboda prázdným slovem a už vůbec ne samozřejmostí. A asi jsem pro své blízké takovým malým symbolem svobody.

To nevím, ale je pravda, že spousta věcí, které se mi v životě dějí, přichází tak nějak mimochodem. Spontánně a neplánovaně. Všechno se mi vždycky poskládá tak, že to dává smysl.

Někdy mi připadá, jako kdyby mě někdo životem popostrkoval a vedl. Ale aby to nevyznělo až moc idylicky, nejednou jsem si i pěkně natloukla nos a asi ještě párkrát natluču.

To je pravda, iniciály mám slavné! Bohužel nic dalšího s Brigitte Bardotovou společného nemám, nebo o tom alespoň nevím. (směje se)

Emancipovaná jistě jsem, to je bez diskuze. Ale aktivistka? Způsobů, jakými se dá projevit postoj, je v dnešní době nespočet – od komentářů na sociálních sítích přes petice až po veřejná setkání.

Ty dvě poslední možnosti jsou mi určitě bližší než zahořklé žabomyší války na internetu. Asi nikdy nepochopím tuhle „dobu komentářů“. Buď to druhému řeknu do očí, nebo si to nechám pro sebe.

Věřím, že Robert Sedláček neobsazuje své filmy jen podle vzhledu. Samozřejmě každý má o postavě, kterou obsazuje, nějakou vizuální představu. Stěžejní je ale „náplň“.

Například Eva Sommerová, kterou ve snímku Promlčeno ztvárňuji, byla ve vizi režiséra bělovlasá slečna, což se vyřešilo jednou návštěvou u kadeřnice.

Pro mě je Robert režisér s velkým citem pro celek i pro detail. Umí velice dobře číst v lidech. A pochvaly z jeho strany si nesmírně vážím.

Abych ale ještě dovysvětlila tu svou nelibost k hodnocení podle vzhledu: mně odjakživa vadilo, když mě lidi hodnotili jen podle zevnějšku. Jakmile někdo pronesl, že jsem „hezká holka“, brala jsem to skoro jako urážku.

Ano. Říkala jsem si: „Sakryš, někde hlouběji ve mně je přece něco zajímavějšího!“ Sama jsem sice nevěděla co, ale něco jo. Kolem puberty jsem se proto schválně oblékala do vytahaného oblečení a dávala světu najevo, že je mi můj zevnějšek jedno.

Nechtěla jsem být zkrátka jen „ta hezká tvářička bez obsahu“. Chtěla jsem, aby okolí vnímalo to, co skutečně dělám.

Dostala jsem se na něj opět takovou zvláštní náhodou. Robertovi Sedláčkovi mě doporučil asistent režie Jan Hecht, se kterým jsem nějaký týden předtím natáčela v Ostravě studentský film pro FAMU. Na casting jsem nedostala žádné texty na naučení, jak tomu běžně bývá. Šla jsem tam s jedinou informací: „Přijď se ukázat.“

Možná i proto jsem byla uvolněná a v naprostém klidu. Myslela jsem si, že jenom přijdu, něco o sobě v krátkosti řeknu a půjdu zase domů. Realita byla nakonec jiná.

V castingovém studiu jsem strávila bezmála hodinu a sehrála nejednu improvizovanou situaci. Pamatuju si například čtení knížky a improvizovaný telefonát s chlapcem, který měl problémy v rodině nebo ve vztahu, a tak si chtěl vzít život. Přirozeně jsem tak využila zkušenosti ze své předchozí fyzioterapeutické praxe. Při ní totiž taky hledáte kořeny problému pomocí dialogu.

Ano, bylo to takové psychologické cvičení, ve kterém jsem se rychle zorientovala a věděla si rady. Najednou se mi přehodila výhybka na „fyzioterapeut“ a nemusela jsem nic hrát. Všechno plynulo naprosto přirozeně.

Taky náhodou. Studium fyzioterapie už jsem měla za sebou a na částečný úvazek jsem pracovala v jednom psychosomatickém rehabilitačním zařízení v Praze. Jednoho dne jsem potkala svou dlouholetou kamarádku z Třebíče. A ta mě přizvala na zkoušku divadelního spolku Korek působícího pod Právnickou fakultou Univerzity Karlovy.

No a protože jsem měla volný podvečer, řekla jsem si: „Proč ne.“ Ten divadelní spolek vedl Jan Holec, tou dobou student režie na DAMU. Připravoval zrovna představení Zmoudření Dona Quijota a oslovil mě, jestli bych si tam nechtěla zahrát menší roli.

Tehdy poprvé mě napadlo, že bych vlastně mohla zkusit herectví. Při první příležitosti jsem si podala přihlášku na DAMU na katedru Alternativního a loutkového herectví. A ono to vyšlo.

Vážně ne. Pocházím z menšího města, které navíc leží daleko od Prahy. Svět herců, respektive lidí z televize, pro mě byl vzdálený a nepředstavitelný. Kohokoliv z obrazovky jsem vnímala jako nereálnou bytost žijící v odlišném světě.

Nikdy jsem navíc nechodila do žádného dramaťáku, ani jsem nehrála ochotnické divadlo. Takže mi to ani nepřišlo na mysl.

Ty můžu mít asi po babičce Julince. Byla ochotnicí v divadelním spolku v Ratibořicích. Jo a maminka jezdila na recitační soutěže.

To jsem si asi ještě neřekla. Víte, já jsem k sobě hodně sebekritická, skoro bych řekla až sebemrskačská. Vždycky spolehlivě najdu něco, za co se můžu sprdnout. V tom jsem mistr.

Ale snažím se s tím pracovat, takže se to za těch pár let, co jsem u divadla, už docela zlepšilo. Možná i proto mě osud zavál na tuhle cestu. Osobnostní rozvoj je totiž u téhle profese neskutečně rychlý a dynamický. Postav, které ztvárňujete, je postupem času víc a víc. A vy se tak seznamujete s dalšími úhly pohledu na svět.

Samozřejmě. Když jsem film viděla poprvé, což bylo před dvěma lety na soukromé projekci, strašně jsem trpěla.

U každé druhé scény jsem si říkala: „Tohle jsi mohla udělat líp, tohle taky, tady jsi měla ubrat, tady naopak přidat.“ Nemohla jsem se navíc odpoutat od toho, že se dívám na sebe. Byla jsem celá rudá a srdce jsem měla až v krku. Sice jsem si pořád opakovala, že sleduju cizí slečnu, která se mnou nemá nic společného, ale nepomáhalo to.

Podruhé jsem snímek viděla na jedné z premiér, na projekci v Třebíči. Tam jsem zase málem rozdrtila ruku bráškovi, který seděl vedle mě.

V kině se pochopitelně sešla celá naše rodina a blízcí přátelé, byli jsme jak Hujerovi. (směje se) Rodině se ale film upřímně líbil. A to pro mě byla ta největší pochvala.

Během posledního půl roku jsem si ověřila, že jsem dobrá v organizaci. Jo a taky v broušení. Například teď vyrábí Vojta okna na náš budoucí baráček a já mu všechno logisticky předpřipravuju.

Původně jsem chtěla tento svůj „logistický talent“ využít i v armádě. Po gymnáziu jsem si podala přihlášku na Univerzitu obrany. Ale mě nepřijali. Nezvládla jsem zaběhnout dvanáctiminutový Cooperův test fyzické zdatnosti. Skončila jsem asi padesát metrů před cílovou čárou. Byla jsem z toho tenkrát hodně nešťastná.

To víte, že nedovedu. Vždycky mě ta naivní představa hrozně pobaví. Tehdy jsem si ale z nějakého záhadného důvodu myslela, že je to obor pro mě. A tak, když mi přišlo zamítavé vyrozumění, napsala jsem panu děkanovi mail, že si opravdu myslím, že na jejich univerzitu patřím.

Ptala jsem se ho, jestli neexistuje ještě nějaká cesta, jak testy zopakovat. Zcela logicky mi odepsal, že to sice chápe a těší ho můj zápal, ale že se s tím bohužel nedá nic dělat.

Kdepak, tuhle kapitolu už jsem uzavřela. Jsem ráda, že to nakonec nevyšlo. (směje se)