Barbora Bočková: Fyzioterapie mi dala porozumění tělu. Nyní se chci zlepšovat v herectví

Moje životní cesta vedla dlouho úplně jinam. Ke sportu. Mamka a babička dlouhé roky cvičily a pak trénovaly v Třebíči, odkud pocházím, moderní gymnastiku. Hodně času trávily v tělocvičně, kam jsem s nimi chodívala, a tak jsem od čtyř let přirozeně začala cvičit. Neměla jsem čas přemýšlet, jestli chci, nebo ne.

Moderní gymnastika mi zaplňovala volný čas. Dlouho jsem díky tomu znala jen školu a trénink. Patřilo to ke mně. Ohlédnu-li se do těchhle let, cvičila jsem skoro pořád: leckdy byl ještě ranní trénink před vyučováním, vždy po něm. Víkendy patřily závodům. Můj výkon a výsledky se zlepšovaly.

Zpočátku jsem tak ve všem smysl viděla, v deseti letech jsem dokonce vyhrála mistrovství republiky.

V určitém věku jsem si uvědomila, že ve světě, na vrcholové úrovni, určitě neprorazím, protože i v té republikové jsem průměrná. Moderní gymnastika je podle mě navíc, co se týče sportovních disciplín, nedoceněná.

Ač se těla holčiček odmalička ohýbají, v dospělosti je sport neuživí, kariéra gymnastek končí nanejvýš ve věku pětadvaceti let. K tomu se přidává i to, že se s pubertou tahle vydřená flexibilita postupně ztrácí. Rozcvičování, protahování trvá déle a bolí čím dál víc. A já zhruba ve čtrnácti pochopila, že to už pro mě není.

Cítila jsem, že – ač stále stejně trénuju, chodím domů pozdě večer – můj výkon bude jen stagnovat.

Nebyla jsem naštěstí dítě, jehož prostřednictvím si rodiče plní své nenaplněné sny. Mám velice tolerantní rodiče, takže ano.

Sport je dobrá průprava pro život. Učí vás vytrvalosti, režimu, úspěchům i prohrám. Myslím, že jsem celkem dříč. Uvyklý, že když se pracuje, tak naplno. No a fyzioterapie, ta mi dala porozumění tělu. Anatomie, fyziologie, neurologie a spousta hodin praxe v domovech pro seniory, nemocnicích, rehabilitačních centrech a následná práce v oboru mě naučily vnímat tělo jako celek a zároveň znát jednotlivé „součástky“. Postupem času jsem se dostala až k psychosomatice, k tělu i psychice.

I přesto, že už jako fyzioterapeut nepracuju, z oboru jsem úplně neodešla. Pokud někoho v divadle něco bolí, přepínám do režimu terapeuta, vytahuju diplom, beru „tejp“ do ruky a lepím. A nevylučuji, že se k tomu zase jednou vrátím. I přesto, že jsem si před lety řekla: Nebudu pořád pomáhat cizím. (smích) A stejně to dělám.

Jenže já chtěla právě v tomhle věku udělat změnu. Vnímám to jako takové první, opravdu velké životní rozhodnutí. Dlouho jsem si myslela, že budu fyzioterapeutka, že budu pomáhat druhým. Naplňovalo mě společně s pacienty hledat příčiny jejich fyzických obtíží. Každou terapií se posouvat dál a vidět, že to, na čem pracujeme, má smysl…

Po pár letech mi došlo, že veškerou svou energii nechám v práci a na mě nezbývá. Bylo mi teprve 24 let a už jsem si přišla vyčerpaná. Dělala jsem něco ve vztahu k sobě špatně.

(smích) Vše kolem herectví se seběhlo hrozně rychle, tak si to aspoň pamatuju. Kamarádka z Třebíče šla poprvé do divadelního spolku Korek, který působil na pražské právnické fakultě. Vedl ho Jan Holec, který v té době studoval režii na DAMU. Doprovodila jsem ji a lákalo mě zkusit to taky.

Po dvou třech setkáních mi Honza nabídl roli v inscenaci Zmoudření Dona Quijota. A já si řekla: Podám si na DAMU přihlášku, půjdu na přijímačky a má-li to tak být, třeba je herectví právě ta cesta ke mně. No a ono to vyšlo. Věděla jsem, že to bude náročné na všech frontách. V týdnu student herectví, o víkendech fyzioterapeut.

To ne. U nás v Třebíči žádný stálý soubor není, jezdí tam sice zájezdy, ale já abonentku nikdy neměla. Vlastně jediný herec, kterého jsem znala od vidění, byl náš rodák Jura Vyorálek…

Přiznám se vám tak, že jsem do divadla začala pořádně chodit až se studiem na DAMU. A nejblíž mi bylo svou poetikou Divadlo Na zábradlí. Obdivovala jsem, jak velký a bohatý svět dokážou na tak malém jevišti vytvořit. Takže pokud jsem si na nějaké divadlo v pracovních představách myslela, bylo to Zábradlí.

Že se vše potkalo, jak mělo, stvrzuje, že nový ročník na DAMU otevíral kmenový režisér Na zábradlí Jan Mikulášek s jeho uměleckou ředitelkou Dorou Viceníkovou. Na ten okamžik, kdy za mou po herecké hodině Honza přišel, nikdy nezapomenu.

Vzal si mě stranou a zeptal se, jestli bych nechtěla alternovat v představení Posedlost s Anežkou Kubátovou, která byla v očekávání. Srdce mi poskočilo a já bez váhání souhlasila. Půl roku jsem tu tedy hostovala. A na další sezonu mi ředitel divadla Petr Štědroň nabídl angažmá.

Ano, když se o tom tak bavíme, dochází mi, díky jakým snůškám různých okolností se to událo. I přesto, že se to snažím maskovat, v jádru jsem introvert. Na castinzích si připadám trochu jako pes, jenž strachy couvá do rohu, a přitom by měl jít vpřed…

K roli v Zátopkovi mi pomohlo absolventské představení v Disku s názvem Prodaná nevěsta na prknech Prozatímního, Stavovského a Národního divadla v letech 1868 až 2018.

Kluci z ročníku byli dopoledne na castingu na zmiňovaný film Davida Ondříčka Zátopek a pozvali ho na naše představení. On se přišel podívat a dva dny na to mi volal, že jsem se mu líbila, že by mi do filmu připsal roli. Jednou z prvních otázek bylo, jaký mám vztah ke sportu, atletice, abych měla k roli blízko, takže tady se mi gymnastika vyplatila.

To nevím. Jak říkám, pro mě to byla milá náhoda, za kterou jsem vděčná. Ale ta role je opravdu malá. Hraju sprinterku, jednu z kamarádek Dany Zátopkové (Martha Issová – pozn. red.), společně s Aničkou Schmidtmajerovou v roli koulařky.

(smích) Na to jsem se těšila. Tedy na to, jak opráším záklek, opřu se do opěrek a pak rychlý výstřel jako na základce v tělocviku. Ale kamera to nepotřebovala. Sprinterku ze mě udělal dres a já se spokojila s běháním po oválu mimo záběr.

V tomhle případě jsem byla na castingu. Ve finále se Robert Sedláček rozhodoval mezi třemi slečnami. Šla jsem na konkurz s vizí, že budu mezi zkušenějšími filmovými kolegyněmi spíš do počtu. Do teď nevím, kde na mě přišli. Myslím si, že se o mně zmínil Jan Hecht, asistent režie. Před tím jsem s ním natáčela absolventský film FAMU. Tam je ta spojovací nitka, asi.

(smích) Premiéra filmu má být 4. února. Tedy pokud to bude možné. Důležitým přesahem snímku je pro mě i společenská iniciativa Nepromlčíme, která – doufám – otevře téma promlčených trestných činů.

Postupně na portálu zveřejní příběhy podobných vražd, znásilnění, daňových podvodů, v nichž zůstaly nešťastné oběti, ovšem viníci zločinů spravedlnosti unikli.

Nechtěla jsem přípravu podcenit. Koukala jsem na videozáznamy rozhovorů z Radiožurnálu. Poslouchala jsem podcasty. Moderátorka Radia Wave Hanka Řičicová mě vzala do studia. Vysvětlila mi, jak vše funguje on-air i mimo živé vysílání. Snažila jsem se okoukat, co se dalo, hlavně technické věci.

Ve finále tu technickou ne. Natáčeli jsme v dispozičně jiném prostoru. Na Wavu si moderátoři ovládají většinu sami. My jsme natáčeli v prostorách Vltavy, kde je technická místnost oddělená od vysílacího studia. Moderátor tedy komunikuje smluvenými gesty s technikem a ten vše obstará. Jo, vlastně něco jsem využila, sluchátka se vždy odkládají na stůl, ne na krk!

Jak to šlo. Měli jsme jenom nočky (noční natáčení – pozn. red.). Jezdívala jsem na ně ještě za světla, v pět šest hodin odpoledne. Domů se vracívala kolem osmé ráno. Tak hodinu jsem koukala do zdi a šla spát. Někdy mi ke spánku pomohly kapičky, bachovky.

Velkou, protože mě nechal spát. (smích) To samozřejmě zlehčuji. Ale je příjemné žít s člověkem, který má stejné zaměstnání. Nemusíte mu dlouhosáhle vysvětlovat, proč přicházíte domů utahaná z toho nebo onoho představení, zkoušení, natáčení. A naopak s vámi o to víc sdílí radost a adrenalin premiér.

Vojta je pro mě velkou oporou v běžném životě i na jevišti. Jsem moc ráda, že mám po boku někoho, kdo má podobný vesmír.

Potkali jsme se na DAMU, byli jsme spolu v ročníku. Ale tehdy nás ještě nenapadlo, že se k sobě hodíme. To nám došlo skutečně až tady, Na zábradlí.

To ani nešlo. Bylo to naplánované tak, že každá postava měla „své dny“ a v ty z placu skoro neodešla. Musela jsem být proto bdělá, abych dokázala vnímat připomínky a současně se nenechala vykolejit z vnitřního klidu kvůli textu, jehož nebylo málo.

V mezičase jsem odbíhala na rychlou cigaretu a pila citronovou vodu, která mi probouzela hlavu. Únavu jsem nechala dorazit teprve tehdy, když mohla přijít. V tom je natáčení stejné jako hraní na jevišti.

V divadle si po skončení představení sednu chvíli v šatně a koukám do blba. V klidu se odlíčím. Nechám ze sebe odejít emoce. Pak si řeknu: Jsi Bára, a jedu domů. Když se zadaří, jdu spát.

Se spánkem to mám ale trochu jako děti, když se přetáhnu, těžko zabírám, koukám dlouho do tmy. Trvá-li to moc dlouho, sahám po těch bachovkách… Největší klid obecně nacházím v přírodě. Ta mě zrehabilituje do pár hodin, to holt městský beton neumí.

Paměťové, pohybové stopy, které se během dvouměsíčního zkoušení vytvoří, v sobě máte až do derniéry. Poté můžete uvolnit prostor pro novou věc. Hrajeme-li ale představení po delší době, vytáhnu text, pročtu si ho i s poznámkami, nahlas si ho párkrát přeříkám sama, pak s kolegy, a ještě jednou při oprašovací zkoušce.

Hrací odmlka je náročná pro všechny složky inscenace: techniky, zvukaře, osvětlovače, rekvizitáře… Neumím si taky představit, jak to bude, až se divadla zase otevřou, bude nespočet premiér, ale kde se vezme tolik diváků?

Na jaře jsme s Vojtou „uvízli“ na chalupě kousek za Prahou. Jeli jsme tam původně na otočku na víkend a pak vláda vyhlásila omezení cestování. Neměli jsme auto, vlakem jsme se báli, a tak jsme tam zůstali celý měsíc. Takhle dlouhé volno jsme zažili poprvé. A díky bohu na nás žádný vir v přírodě neskočil.

Nepříjemná tak byla spíš izolace od třebíčské a jaroměřické části rodiny. Nechtěla jsem je zbytečně ohrozit, sestra má miminko, babička je v rizikovém věku.

Aby nedošlo k mýlce, chalupa je Vojtových rodičů. Její opravy jsou v jejich režii. Ale máme tam k dispozici dílnu, kde Vojta tvoří, já spíš hledám odložené kousky v kůlně na repas. Myslím, že za sebou prostě potřebujeme vidět odvedenou práci, když se nehraje.

První dvě sezony jsem Na zábradlí zkoušela téměř všechny inscenace a přibrala jsem si další dvě alternace, byla jsem tam na půl přestěhovaná. Ale vůbec nelituju. Nazkoušela jsem krásná představení, zmíním například Persony (v režii Jana Mikuláška), Kyjem po kebuli (v režii Petra Erbese a Borise Jedináka) anebo Krátké rozhovory s odpornými muži (v režii Adama Svozila a Kristýny Jankovcové).

Ale abych odpověděla na vaši otázku, pokud mám čas a náladu, jsem ráda divákem. Stejně tak mám ráda kvalitní filmy.

Na ty koukám pomálu. Pokud jsou dobře dramaturgicky vystavěné, jsem schopná u nich sedět tak dlouho, dokud je nedokoukám. V tom jsem závislák, a tak se seriálům raději vyhýbám.

Rozhodně ne! Dvě vysoké školy úplně stačily… Nyní se chci zlepšovat v herectví. A ve volných chvílích kutit něco se dřevem. Teď mám zrovna rozdělaný noční stolek.