Barbara Myšičková: Manžel ode mě získal lekci života

„Ta cena byla příjemným vyústěním práce mnoha lidí. Těší mě dodnes,“ přiznává bezprostřední dáma. Aby vůbec její kniha Božská réva vznikla, vyčlenili v rodině část peněz z dědictví. Ona se nakonec stala i její nakladatelkou. A když psala, její blízcí na čas oželeli obvyklé domácí zázemí. „Bez manžela a dcer bych to nedala,“ nepochybuje.

Asi tatínek, ale už se ho na to nezeptám. Před čtrnácti lety zemřel. A víte, co je zajímavé? Já jsem se zprvu tři dny jmenovala Jana. Pak to naši změnili právě na Barbaru.

Měli, pro kluka. Čekali, že se jim narodí syn. Připravili si tak Jana. A narodila jsem se já, holka. Tak jednoduše zvolili Janu. Po několika dnech si to rozmysleli. Trochu tátu podezírám, že tu Barbaru zvolil podle americké herečky Streisandové, kterou miloval. V dobách hlubokého socialismu se Barbara nikdo samozřejmě kolem mě nejmenoval, tak se mi děti sem tam smály.

Přišlo to nějak samo. Do prostředí gurmetů a gurmánů mě zavedly už dvě předchozí knihy Biomenu a Fishmenu. Právě při jejich přípravě jsem poznala kuchařinu zblízka. A dostala se přes ni k vínu, k someliérům.

Je hodně jednoduché na základě prvního loku odsoudit obsah sklenky, který vám nalijí. Ale – i když vám třeba nechutná – za každým douškem jsou hodiny a hodiny něčí práce. Začala jsem v daném oboru vyhledávat ty skutečné mistry. Kamarádi mě nasměrovali mezi zdatné české, moravské, italské a francouzské vinaře. Povídala jsem si s nimi a jednoho dne se dostavil mentální přetlak a já se pustila do Božské révy. Kvůli ní jsem si vyzkoušela řadu nových věcí, mimo jiné jsem se stala nakladatelkou.

Určitě ji vydat. Bylo to těžší po psychické stránce. Nasměrovaná okolnostmi jsem vstoupila do pro mě neznámého světa. Samozřejmě, zprvu jsem hledala vhodné nakladatelství, kde bych knihu vydala, ale nenašla jsem ho. Tak jsem se do toho pustila sama.

Tedy sama ne, mou velkou oporou byla 26letá dcera Veronika, grafička. Bez ní by nevzniklo vůbec nic. Měla trpělivost, nápady a zkušenosti. Pracovala se mnou už předtím, na Fishmenu.

No, znáte to… Musíte jako starší, navíc máma vědět, kdy je tvůrčí nálada, a kdy je lepší chvíli mlčet. Jinak Veronika je moc a moc spolehlivá. Systematická. K té knize byly mraky podkladů, které navíc nebyly sourodé, bylo třeba je provázat vizuálně a sjednotit graficky, zpracovat rozhovory a texty mnoha lidí, zajistit fotografie, ilustrace, zkracovat moc dlouhé texty…

Řešily jsme to většinou v mé pražské kanceláři. Hodně intenzívně jsme se Božské révě věnovaly ve finále dva měsíce, do čehož ještě Veronika odjela na studijní pobyt do Polska. Z Varšavy se pak vracela. Konec, jako u všeho, byl prostě dramatický.

Na jaře 2014. Od rozhodnutí jdeme do toho přes oslovení konkrétních lidí, rozhovory s nimi, focení, sběr podkladů po finální grafickou podobu uběhl tak rok a půl. Když jsem oznámila doma, že chci knihu i sama vydat, rodinná rada rozhodla na ni uvolnit peníze z dědictví po mém tatínkovi. Riskli jsme to bez sponzorů, inzerentů. A s napětím čekali, jak to dopadne.

Ne, to ne. Jen dnes 16letá Marjánka, mladší dcera, mi občas říkala, že bych mohla něco uvařit, ale ani ta moc nebrblala. Pravda, v největším náporu jsem doma v kuchyni příliš nepobývala. Raději jsem o jídle psala, než bych ho dělala.

Levné to není, rozhodně vás něco podobného neuživí, i když zrovna my máme – díky bohu – už náklady splacené. V prodeji zbývá jen pár desítek kusů.

Tisíc devět set. Prodávám ji nepříliš tradičně. Na svém webu www.latelier.cz, pak v malých knihkupectvích, kde stojí za pultem paní majitelka nebo pan majitel, které za jejich činnost neuvěřitelně obdivuji, a ve vybraných vinařstvích a vinných barech. Snažím se, aby kniha byla tam, kde mají rádi dobré víno. A nesmím zapomenout na České centrum v Paříži, kde ji taky měli. Chtěla jsem nakonec jít touhle cestou.

Ano, v soutěži Mezinárodní organizace pro víno a révu, jež každý rok oceňuje knihy s podobnou tematikou. Tak jsem jim jich šest, jak požadovali, poslala. Nakonec získala zvláštní ocenění, což mě hodně potěšilo. Měla jsem radost i kvůli lidem, kteří mi s Božskou révou pomohli.

Posílala jsem ji v češtině a přidala asi dvoustránkový dopis, který byl v angličtině a francouzštině. Porota prý má k dispozici své překladatele, ale podle mě hodnotila hlavně vizuální podobu díla, koncept, grafiku a celkový dojem z ní.

Já jsem je nepřemlouvala. I ve svém životě se snažím nikoho do ničeho nenutit. Je mi to obecně nepříjemné. Mám raději, když vše plyne takzvaně po másle.

Jako prvního jsem vyzpovídala šéfkuchaře Davida Šaška, kterého znám roky. Jsem také ráda, že mi na účast na projektu kývl jeho kolega Olda Sahajdák, jenž se jinak publicitě spíš vyhýbá. Cením si všech, kteří do toho šli. Proces vzniku knihy je sám o sobě úžasným příběhem, navíc teď už i s jistým happy endem.

Já dávám přednost všemu. (smích) Co jsem v kulinářských kruzích pochopila, je tohle: když ochutnáte kvalitu, k horšímu se vracet prostě nechcete! Ale jako znalkyně oboru se necítím. Stále na sobě v tomhle směru pracuji. Obdivuji mimo jiné ty, kteří mystérium párování jídla a vína zvládají.

Největší nirvána pro mě je zajít si do restaurace, ideálně, kde to znám, třeba k Davidovi Šaškovi do Cody, a nechat si k jídlu doporučit něco od someliéra, nejlépe víno od vinaře, kterého znám. Dobrá volba vína vám pokrm povýší úplně jinam.

Moc ne. Nedávno jsme se přestěhovali z paneláku do rodinného domu za Prahou. Je tam i krásný sklep, kde jednou ty lahve budeme mít. Prý účelům vyhovuje, což jsem konzultovala s Hanou Líbalovou z roudnického Lobkowiczkého vinařství. Tak uvidíme! Vše je samozřejmě otázka peněz, úplné naplnění sklepa vínem při budování našeho nového domova asi ještě počká.

Ne, to mě minulo. Ale teď si uvědomuji, že jsem vždycky ráda sklízela ze stolů po nějakém večírku, který naši pořádali. Těch mejdanů zase nebylo tak moc, ale to, že jsem ráno dobrovolně uklízela, se mi vybavuje. Nicméně nedopíjela jsem! Víno mám spíš spojené s atmosférou a společností a s určitým prostředím.

Různým. Ovšem k umění jsem inklinovala už odmala. To máte pravdu. I proto jsem zamířila na výtvarné gymnázium, pak jsem chtěla na UMPRUM, ale nevzali mě. Skončila jsem na pedagogické fakultě, na oboru čeština–výtvarka. A po revoluci jsem přešla na angličtinu. To už byla na světě Verunka. Z praktických důvodů jsem učila na volné noze. Nejdřív anglicky mluvící cizince česky, pak Čechy angličtinu.

To se takhle říct nedá. Vždy záleží na dotyčném či dotyčné, na jejich motivaci, povaze. Pro mě, mladou holku, byli Američané na začátku 90. let jako zjevení. Dokonalí džentlmeni. Nebyly tehdy žádné dobré učebnice. Pamatuji na Andyho, jemuž jsem doma udělala skoro na koleni srozumitelnou tabulku českého skloňování, a on ji pak v práci kopíroval pro kamarády.

Z ničeho nedělat velkou vědu! Jak při výuce, tak v životě ráda věci zjednodušuji. Vždyť jazyk vymysleli naši prapředci, aby se domluvili, ne proto, aby se chytali za slovíčka. Je sice skvělé umět dokonale gramatiku, ale když nejste ochoten či schopen se s lidmi kolem domluvit, moc vám to k užitku nebude.

Část z nich ano, jsme dodnes kamarádi. Oženili se tady, daří se jim dobře a česky dávno umějí. Jsem naopak v posledních letech překvapená z některých cizinců, kteří v Česku bydlí, ale přitom nemají ani snahu se češtinu naučit. Jsou tu roky, a česky ani nepozdraví. Považuji to za téměř ignorantství. Člověk by podle mě měl alespoň trochu umět jazyk země, v níž žije.

Výborně. (smích) Ale vážně, byl výtečný v opakování si frází, než si je opravdu zapamatoval, to je praxe z divadla. Měl čtyři hodiny, pátá byla už rande. Vzali jsme se před sedmnácti lety.

Teď už chodívají oni za mnou, právě do kanceláře ve Voršilské. Povýšila jsem. Mám místnůstku v krásném historickém domě. Stále učím podle toho, jak mi rodinná situace dovolí a jaký je zájem. Zvykla jsem si být na volné noze, zároveň přizpůsobit čas rodině, manželově práci i vlastním zájmům… Dcerám je šestnáct a dvacet šest let, zbývá mi tvůrčí energie na jiné věci. Třeba ty knihy.

Nicméně za spisovatelku se nepovažuji. Nemám potřebu vyprávět o sobě. Jsem spíš sepisovatelka a spojovatelka toho, co mě zaujme, protože okolo mě je spousta výtečných a zajímavých lidí, kteří něco umějí. Knihy jsou pro mě taková zahradní sešlost, kam přijde hodně hostů a já je jako hostitelka nenápadně sleduji, naslouchám jim, případně je usměrňuji.

Já podobné události přímo miluji.

Asi před deseti lety se nám takhle na chalupu sjelo devadesát lidí. Rozhodli jsme se tehdy s mužem pozvat naše přátele a známé i s rodinami, abychom poznali i jejich děti a vzájemně se užili. Do poslední chvíle jsme ani netušili, kdo přesně dorazí.

Ne, hlavy jsem počítala až na hromadné fotce. Takový to byl frmol! Ale jeho organizace se zhostili i kamarádi a starší dcera, navíc každý něco přinesl… Podobný model se mi líbil už při stáži v dánské Kodani v roce 1992. Tam jsem při jedné návštěvě pochopila, že nemusím jako hostitelka řešit sama všechny problémy typu: Co budu vařit? Bude toho dost? Bude to všem chutnat?

Cokoli. (smích) Jsou nenároční, skromní. Úspěch zaručený. Vařím moc ráda, ale potřebuji k tomu čas a ideálně ingredience na dosah ze zahrady… A když už je velký mejdan, dávám přednost zmíněnému modelu: pozvaný něco přinese, položí na stůl hojnosti, jak místu pro pokrmy a pitivo říkáme, a můžeme se v klidu bavit.

Teď podobně plánuji kolaudaci našeho nového domova. Za pár týdnů v něm budeme půl roku, ale stále budujeme… Ovšem vím, že s domem jde o nekonečný proces. Jak prý říká čínské přísloví: Dům je hotov, přichází smrt. Tak to my tu budeme navěky.

Dáváme. Med je skvělý dárek, navíc vlastní výroby. Včely máme na chalupě třetím rokem. Ale my je chováme i u domu. Koupili jsme ho v únoru s jedním úlem, ještě zimovaly. Teď tedy včelaříme na obou místech. Manžel tyhle povinnosti rád bere na sebe, ale pomáháme mu všechny. Včelaření je totiž radost, potěšení.

Musíte mít jako začátečníci dobrého učitele, což na štěstí máme. Ještě před koupí domu jsme objevili nedaleko něj přes kamarádku historičku Medovou kavárnu. Její majitelé nám ve včelaření hodně pomáhají. Nedělají z ničeho vědu. Navíc Jirka Němec kdysi dělal pantomimu. Umí být hodně názorný. Občas nám přehrává, jak se cítí včelí královna nebo včely v určitých situacích. Němcovi nás tedy ovčelili, jak říkáme. No a pak nás i odomili, protože nedaleko bydlíme.

(smích) Přesně tak. Všechno přišlo v pravý čas. I ve včelaření není cesty zpět. Pracujete s dokonalým superorganismem, který vás nabíjí a fascinuje. Kdyby tady byl manžel, bude vám o něm vyprávět hodiny. Já bych ho za chvíli, jak vědí naši přátelé, začala pod stolem kopat, aby změnil téma. (smích)

Tohle mi vůbec nevadí. Divadlo mě zajímá, a nejen to. Dcery už jsou velké, tak máme víc času žít kulturně. Rádi spolu chodíme mimo jiné na koncerty vážné hudby. Máme proto předplatné do Rudolfina. Máme tak i hodně kamarádů mezi muzikanty. Teď ho přemlouvám, abychom chodili víc do divadla. Slíbil, že zajistí lístky. Tak čekám…

Na každou premiéru! A je mi potěšením. Mají výborný repertoár. Na mnoho her chodím opakovaně. Jen lidé kolem mě vědí, že nemám ráda moc sprosté věci. Takže slavné představení Ucpanej systém je pro mě už příliš jazykově silné.

To nedělám. Když se mi věc nelíbí, vím, že se někomu jinému naopak líbit může. Necítím se navíc na podobné hodnocení kompetentní. Denně doma vidím, kolik je za dobrým divadlem práce. Je to jako s vínem, možná může být pro někoho špatné, ale já to rozhodně říkat nebudu.

Rady do života? To zní pateticky. Spíš jsem nechtěla, aby hrály jako malé. Obě jsou dost citlivé a já vidím kolem sebe, jak je herectví náročné na psychiku. Veronika se vydala jinou uměleckou cestou, u Marjánky to zatím vypadá, že nějaké herecké sklony podědila. Teď, když už chodí na střední, jí v tom bránit nebudu. Je to její volba.

Obecně chci, aby byly dcery hlavně slušné. Když něco provedou, aby se uměly omluvit. Pak samozřejmě od nich vyžadujeme základy typu: pozdravit, poděkovat… Myslím si, že jim to jde. Někdy až překvapivě snadno doma zazní: Promiň. Z Martina to tlačím rozhodně hůř. (smích)

Jsem za ty roky zvyklá, že po něm takzvaně skočí. Jeho fanoušci jsou obvykle velmi milí. Přijde mi proto naopak zábavné tyhle situace pozorovat. Jdeme ulicí. Martin upřeně hledí před sebe, v tváři má usazený výraz „nejsem tady“, vlastně ani nevím, zda zájem okolí nějak vnímá, a já koukám, jak po něm kolemjdoucí pokukují, případně přímo na něj obdivně hledí. Užívám si obě role. Tedy – jsem ráda „ta od Martina Myšičky“ i anonymní žena.

K tomu jednou dojde. Určitě! Čekáme na příležitost. Opravdu jsme měli jen ty čtyři hodiny… A jinou angličtinářku bych mu nedovolila. (smích) Martin se samozřejmě tak nějak v případě nouze domluví, ale v tomhle směru jsem ho vážně neobohatila. Nicméně on na podobnou otázku odpovídá: Od své ženy jsem získal lekci života.