Barbara Kanyzová: Když se člověk poddá strachu, šidí sebe i ostatní

Jaké to je, živit se v cizím velkoměstě jako buskerka, pouliční umělkyně? A jak se to vlastně přihodilo?

Žila jsem v Berlíně, ve volných chvílích skládala písničky a zkoušela je hrát na open micích (open microphone, otevřený mikrofon – pozn. red.).

Jednou za mnou přišel člověk, který je pořádá, a dali jsme se do řeči. Ptal se mě, kde pracuji, a když jsem mu odpověděla, že dělám pokojskou, dost se divil, proč si nevydělávám pouze hraním na ulici. A že bych si mohla vydělat stejně, ne-li víc. Řekla jsem si tedy, že bych to mohla zkusit.

Můžete mi přiblížit, o co v open mic jde?

Je to akce, kdy se sejdou nejen buskeři, ale obecně umělci nebo jen příležitostní hudebníci a postupně vystupují. Takový večer trvá i několik hodin v závislosti na počtu muzikantů.

Má však svá pravidla. Každý může předvést pouze pár písniček, v rozsahu patnácti, maximálně dvaceti minut. Většinou se jedná o autorské skladby, někteří se pouštějí i do coverů (předělávek – pozn. red.) nebo instrumentální hudby, ale taky do poezie. Žánry jsou velmi rozmanité a pravidla jednotlivých open miců ve světě taktéž.

Vydělala jste si dost?

Ano, buskingem se v létě dá uživit. Nejlepší to bylo v ulici, která mi připomínala ostravskou Stodolní, protože je plná barů, restaurací a kaváren. V Berlíně je pár vyhlášených míst, kde umělci často hrají, a tato ulice k nim rozhodně patří. Chvilku hrajete před jednou restaurací, pak se o pár metrů přesunete a spustíte jinou píseň před dalším podnikem.

Lidé, kteří sedí na zahrádkách, vás rádi poslouchají, vůbec to neberou jako nějaké obtěžování. Číšníci a majitelé podniků nám mnohokrát nosili dýško, ale také si nás hýčkali občerstvením či pitím. U pár restaurací se stalo, že si nás dokonce objednali na některé dny v týdnu. Bylo to velmi vřelé a přátelské.

Vystupovala jste sama?

V začátcích. Sice se u mě zastavovali muzikanti, že by mě doprovázeli, jenže jsem je odmítala. O výdělek jsem se nemohla dělit, zpočátku ho nebylo tolik. Jednou ke mně po vystoupení přišel starší pán, plakal dojetím a lámanou angličtinou mě přemlouval, abychom vystupovali spolu, že by mě doprovázel na bubnech.

Také jsem mu chtěla dát košem z obavy, že se oba neuživíme, ale nakonec jsem kývla, protože peníze nepotřeboval tolik jako v té době já. Jmenoval se Antonio a stal se takovým mým buskerským guru. Doprovázel mě, chránil mě, znal všechny ulice, kde se dá vystupovat, navíc měl auto, takže se rychleji přesouval z místa na místo.

Poznala jste díky němu i město?

No, spíš jsem ho poznala už předtím, protože jsem se neustále ztrácela. Hned první den, co jsem přijela do Berlína, jsem totiž utopila svůj telefon v záchodě. Obstarala jsem si starý přístroj jen se základními funkcemi, takže jsem si všechno hledala v internetové kavárně. Včetně toho, jak se dostanu například do obchodu, kreslila jsem si i mapy.

Mým dopravním prostředkem bylo jízdní kolo. No a občas se stalo, že jsem špatně odbočila a bloudila třeba tři hodiny v ulicích. Takže jsem Berlín poznala docela rychle a dobře se v něm začala orientovat.

Mít v tomto století černobílý telefon přináší obrovskou úlevu a průchod veškeré tvořivosti. Člověk zjistí, že má spousty času a je absolutně odstřižen od zbytečností, alespoň v mém případě to takto bylo. V tomto čase jsem každý den malovala, pozorovala lidi venku, psala o nich úvahy, básně a texty k písním. Bylo to velmi osvobozující, víc jsem naslouchala a byla všímavější.

Co vás vlastně přivedlo do Berlína?

Spolupráce na multižánrovém albu jednoho projektu v Praze, kde se sešla řada skvělých muzikantů. A mezi nimi i italsko-německý producent, do kterého jsem se zamilovala. Žil v Berlíně, a tak se nabízelo, že přijedu na návštěvu.

Původní plán byl výlet na pět dní, nakonec jsem tam zůstala asi půl roku, i když láska úplně nedopadla. Pak jsem na zimu odjela, ale na léto jsem se opět přestěhovala do Berlína, a tehdy jsem spojila síly právě s Antoniem.

Proč jste tedy spolupráci ukončili?

Jednoho dne, když jsem hrála na ulici, mě oslovil pán, který byl nadšený z mých autorských skladeb. Nabídl mi, že by mě chtěl s Antoniem zastupovat, dělat mi manažera.

Po dlouhém zvažování jsem se rozhodla, že to nemohu přijmout. Ne proto, že by jeho nabídka byla nevyhovující, ale najednou mi došlo, že kdybych přijala a zůstala v Berlíně, potěšila bych tím sice některé lidi z blízkého okolí, ale nenaplnila sebe. Toto zjištění bylo pro mě velmi zásadní. Berlín mi ukázal jiný úhel pohledu na sebe samu. Přijela jsem si tam pro upřímnost k sobě samé.

Už jste se do Německa nevrátila?

Rozhodla jsem se, že pouliční umění chci zprostředkovat své rodné Ostravě, i když jsem nevěděla, jak bude reagovat. Jsem spíše introvert a musím se hodně přemlouvat, abych vyšla před lidi. Prala jsem se také s tím, že lidem v okolí, ve veřejném prostoru, vnucuji svoji hudbu.

Nikdy se mi však v Ostravě nestalo, že by někdo řekl, že ho otravuji. Právě naopak, lidi byli nadšení, zvedlo jim to náladu, když šli třeba z práce, měla jsem dojem, že je to na ten daný okamžik stmelilo.

Odmala jsem skrze svou tvořivost chtěla vykouzlit úsměv na tváři lidem, které miluji, a dávat je dohromady, teď to funguje na stejném principu, jen to už není pouze pro úzký okruh lidí, ale pro každého, kdo chce mou tvorbu a energii přijímat.

Ostrava vás přijala?

Myslím, že ano. Byla jsem mile překvapena! Zatímco v Berlíně se obcházelo s kloboukem publikum, v Ostravě lidé přicházeli sami.

A kde jste se ale pak vzala u Tří tygrů? V komediální a improvizační show?

Jak jsem hrála na té ulici, všimnul si mě tam kolemjdoucí Jirka Krhut a dal echo do divadla Mír. Martin Pančocha, dvorní klavírista Třech tygrů, mi napsal, jestli bych s nimi během jejich show nezpívala. Já se přiznám, že jsem v té době Tři tygry neznala, a ani divadlo Mír, tudíž jsem nevěděla, do čeho jdu. Ale potřebovali zpěvačku s autorskou tvorbou a já souhlasila.

Byla jsem ráda, protože hraní na ulici jsem brala jako takovou svou osobní reklamu a zdálo se, že to přišlo vhod. Mé první vystoupení s nimi bylo naplánované na den, kdy byl vyhlášen lockdown. Bertík (Albert Čuba, zakladatel Míru, herec, producent – pozn. red.) s týmem tedy vymysleli, že udělají livestream.

Po kom jste vlastně zdědila hudební geny?

Můj otec je Rom, což nabádá k tomu se domnívat, že po něm, ale bohužel nikdo z tátovy strany nebyl muzikální, to je právě ten paradox. Předci z máminy strany byli hudebníci, spisovatelé a herci. Mamka byla baletka, zpívá, hraje na kytaru a taky krásně maluje, takže usuzuji, že nějaký ten předpoklad jsem zdědila.

Pamatujete si, kdy jste vzala poprvé do ruky kytaru?

To si asi přesně nevybavím, ale určitě jsem mnohem dříve zpívala. Rodina mi říkala, že už ve čtyřech letech to byly celé dny písničky, co se doma hrávaly. První svoji vlastní jsem složila, když mi bylo zhruba deset let. Pak jsem od kytary nějak upustila a vrátila se k ní aktivně mnohem později.

Co se dělo mezi tím?

Ještě na základní škole jsem poprvé zavítala do ostravského SteelCity Sound Studia, kde jsem nahrála demo s názvem „7“. Tehdy jsem se našla v českém r’n’b. Na základě dema mi pak byla nabídnuta spolupráce na albu Akce & Reakce pražského hudebního vydavatelství BiggBoss. Do Prahy jsem se pak i přestěhovala, ale prostředí rapového undergroundu nebylo úplně pro mne. Po čase mě přestala tato sféra zajímat. Přes známé jsem pak poznala dobré muzikanty, kteří hledali do své kapely zpěvačku, tak jsem získala kapelu a uchýlila se k tvorbě v angličtině.

V Praze jste se musela protloukat sama?

Ano. Odešla jsem za muzikou. Pracovala jsem, kde se dalo, brala různé brigády v call centrech a tak dále. Bylo to náročné období, ale měla jsem víru, chuť a elán. Až s kapelou mi to všechno začalo dávat smysl. Hráli jsme pravidelně v irských pubech, pražských klubech turistům, postupně jsme vystupovali tak často, že jsem už mimo hudbu nemusela pracovat.

Studovala jste na škole se zaměřením na přírodní vědy. To je od hudby velký skok.

Já jsem toho studovala hodně, akorát jsem nic z toho nedokončila. Po základní škole jsem se přihlásila na přírodovědné lyceum, pak jsem přestoupila na pedagogické lyceum a ke konci na klasické gymnázium. Dostala jsem se do situace, kdy jsem musela během školy pracovat, chodit do práce na celé dny od pondělí do pátku, abych měla na nájem a ostatní nezbytné věci, tudíž jsem na školu neměla kapacitu, sotva motivaci. Snažila jsem se to zvládat, ale nešlo to, chyběl mi poslední rok.

Zato v hudbě jste uspěla. Sama jste prorazila. V triu s Jiřím Krhutem a Štěpánem Kozubem jste ale přece jen jedna ze tří. Nemohu se nezeptat, jestli vám není líto, že nejste více vidět?

Kdepak, nikdy jsem na to takhle nepohlížela, beru nás jako celek. Naopak jsem spíš ráda, že pozornost není soustředěna hlavně na mě, protože když je, je to stále výzva.

Ani koncertní šňůra po Česku vám nezvedla sebevědomí? Hráli jste přece i s ostravskou Janáčkovou filharmonií.

Jde spíše o to, že jsem několik let zpívala jen v angličtině, tudíž jsem si nově zvykala na češtinu. Turné po Česku mi určitě pomohlo si ji opět osvojit a cítit se v ní jistě.

Takže stále překonáváte komfortní zónu?

Ano, je to nutné. Kdysi jsem to takhle nedělala a věcem jsem se ze strachu vyhýbala. Ještě před pár lety bych na tenhle rozhovor vůbec nešla, nestála bych ani na pódiu v O2 aréně, protože by ve mně zvítězil strach a obavy. Jenže člověk pak zjistí, že s takovou se nikam nedostane nejen v kariéře, ale hlavně v životě, šidí tím sebe a ostatní taktéž.

Otrkala jste se i v divadle Mír? Pomohli vám kolegové?

Hned při příchodu na mě divadlo dýchlo jakousi magií, jeho energie mi od počátku byla nesmírně příjemná, takže to šlo ruku v ruce. Baví mě vžívat se do příběhů, emocí, sledovat cestu herce k roli, pojetí režiséra.

Podobně mě láká také filmový svět a komponování hudby k filmům. Měla jsem před rokem možnost se podílet na úvodní písni ke Hraně zlomu režiséra Emila Křižky a ohromně mě to nadchlo.

Fanoušky zase nadchla vtipná píseň Menstruace. Jak vás tohle napadlo?

Vůbec jsem netušila, že něco takového svedu. Štěpán totiž přišel s tím, že bude mít vlastní stand-up tour, a poprosil mě, jestli bych zkusila v rámci toho napsat něco vtipného. No a za týden byla na světě píseň o menstruaci.

V interakci s publikem jsem zjistila, jak mě humorné texty baví. Vystoupení dostane úplně jinou atmosféru, protože publikum na ně reaguje okamžitě. Smích je jasná zpětná vazba. Kdežto když zpívám vážné texty, potlesk může, ale taky samozřejmě nemusí být jen ze slušnosti. Dojmy a pozitivní ohlasy lidí přicházejí až posléze nebo v podobě zpráv na sociálních sítích.

A co vás nakoplo k vašemu prvnímu albu Vzpomněnky?

Pravděpodobně můj návrat do Česka. Když jsme potom utvořili s Jirkou a Štěpánem trio, inspirovaly mě Jirkovy texty. Přestože se mi čeština zpívala mnohem hůř, cítila jsem, že o to větší má hloubku.

Vzala jsem to jako výzvu. Složila jsem dvě tři písně v češtině a zahrála je klukům, na to mi Štěpán řekl, že by byla škoda, kdyby je neslyšelo víc lidí. Jinými slovy, že bych měla udělat album v češtině. Štěpán a Mír Production ho financovali, za což jsem velmi vděčná. Českých písniček jsem ale v šuplíku moc neměla, tak jsem se pustila do skládání. Překvapilo mě, jak to ze mě šlo samo.

O čem jsou?

Je to takový souhrn mého bytí. Ráda říkám, že to jsou zhudebněné momenty mých let. Čerpala jsem z reálných příběhů a zkušeností lidí kolem mě. A i ze svých, samozřejmě.

Chystáte další album?

Teď pracuji na skladbách s kamarádem a kolegou Pavlem Sotoniakem, album však zatím neplánuji, nebo alespoň na sebe v tomto ohledu nijak netlačím. Písně budu postupně přidávat na Spotify a ráda bych tento rok taky natočila klip k písni „Rybí salát“ à la menstruační samozvaný hit.

Moje priorita je ale MVS, Mezinárodní vězeňské společenství, aktuálně jsem se stala jeho ambasadorkou. Zaštiťuji děti, které přišly o jednoho z rodičů či rovnou o oba v důsledku spáchání trestného činu. Takové děti skončí v dětských domovech, náhradní péči nebo zůstanou s jedním z rodičů. Jinými slovy se jim ze dne na den změní život, což je pro ně většinou velmi traumatické.

Chtěla bych letos natočit dokument, kterým bych veřejnosti přiblížila jejich každodenní realitu. Navštívila jsem loni dětský domov v Mladé Boleslavi, kam byly umístěny dvě holčičky spadající pod MVS. Ráda bych se tam vrátila a zachytila pár momentů.