Bára Seidlová: Jídlo souvisí s naším stylem života i s našimi myšlenkami

Právě že nepamatuju. Takže to pro mne i pro vás zůstane tajemstvím. Jen si pamatuji, že to bylo v rámci studia role nějaké mé opilé postavy. S kamarádkou jsme se pod dohledem mých rodičů pokoušely opít. Pravděpodobně se to povedlo. My dodnes tvrdíme, že ne, žádný zvláštní zážitek z toho nemáme, ale naši rodiče jsou jiného názoru.

Jídlo je pro mě moc důležité. Souvisí s mým stylem života a myšlenkami. Vaření totiž považuji za magii. Všechno, na co při vaření myslíte, do jídla přechází, a tak si člověk může svými jedovatými myšlenkami jídlo doslova otrávit. Anebo z něj udělat lék, a proto vařím, jen když jsem v pohodě. S instantní pilulkou bych si vystačit nechtěla. Ale někdy by se mi líbilo, kdybych se mohla živit přímo energií.

Jednoduchá, rychlá, bez dlouhého vaření, převážně čerstvá. Mám ráda vše, co roste.

Ano, jsem. Ale myslím, že každý je individualita a každému vyhovuje něco jiného. Jídlo beru jako intimní věc, a proč a co jíme, nebo nejíme, je skutečně jen naše osobní záležitost. Jídlo souvisí s naším stylem života i s našimi myšlenkami.

Plný změn, poznání, nových setkání a překvapení. A hlavně radosti z práce, která mě baví.

Asi by to byla hodně nudná odpověď, protože navenek se nezměnilo skoro nic. Ale v mém vnitřním světě se otevřely nějaké další dveře a já jsem na ty stávající věci začala hledět novýma očima. Takže jsou pro mě nové a můžu říct, že mnohem krásnější!

Jak kdyby? Všechno jde!

Nic jsem si nepředsevzala, takže resty nemám. Podařilo se mi udělat pár kroků dopředu, několik zpátky. Podařilo se taky odehrát spoustu představení s divadlem MALÉhRY a snad i pobavit diváky.

Jedna z těch změn, které jsem vloni provedla, je poznání, že chmury jsou jenom protipól entuziasmu. A záleží pouze na mně, na který pól zaměřím svoji pozornost.

No, právě tak, že mu nevěnuji pozornost. A pokud se přistihnu, že chmurám nějakou energii věnuji, zavčas toho nechám. Začnu se soustředit ne na to, co nechci, ale na to, co chci. Je to jen trénink, učený z nebe nespadl. Někdy se mi to podaří líp, jindy hůř.

Když mi byly tři roky, ptala jsem se stále proč? Rodiče mi dávali určité odpovědi, které byly z jejich úhlu pohledu pravdivé. Předávali mi svoji víru, své přesvědčení, svoje zkušenosti. Po čase jsem dospěla k tomu, že se musím znovu ptát proč, ale nalézat na to vlastní odpovědi. Začala jsem úplně jednoduše. Když začnu něco dělat, zeptám se sama sebe: Dělám to proto, že to okolí nebo já sama od sebe očekávám? Anebo to skutečně dělat chci?

Znovu a znovu objevuji nánosy určitého pokrytectví, které jsme všichni nasáli v dětství jako houby. Naučili jsme se manipulovat naše pocity a předstírat, že jsme někým jiným, protože jsme měli strach, že takoví, jací skutečně jsme, nebudeme přijatí. Ze všech stran se nám dostávalo kritiky. Buď jsme byli moc malí, nebo moc velcí, moc hluční, nebo moc líní. A byli jsme oceňováni jen za určitý výkon, který druzí uznali za dostatečný.

Tenhle postoj okolí si převezmeme a začneme se tak chovat sami k sobě. Už nepotřebujeme druhé, co by nad námi drželi rákosku, držíme ji sami nad sebou. Plníme to, co se od slušného člověka očekává, až se sami sobě ztratíme, onemocníme a umřeme. Sami sobě často stojíme v cestě.

Ale vůbec ne! Jde s tím pracovat. Já jsem si třeba řekla, že prvně udělám šťastnou sama sebe. Že třeba klidně budu i líná. A najednou jsem v té takzvané lenosti přišla na spoustu nápadů, kterými jsem mohla udělat radost ostatním. Sama pro sebe jsem našla klíč, jak dělat radost ostatním. Jde o to, nalézt ji především sama v sobě. Držím se toho, co mě inspiruje a co bourá předsudky a zaběhnuté koleje. U mě je to literatura, přátelé, příroda a pohyb.

Pokud máte na mysli moje kolegyně z divadla MALÉhRY, tak velkou. Tvoříme společně s Danielou a Nikolou divadelní i přátelské trio už dvacet let. Divadlo se prolíná naším životem a život divadlem a hranice mezi soukromím a prací neexistují. Prožily jsme spolu toho tolik, že už není třeba nic vysvětlovat, stačí letmý pohled a je nám vše jasné.

Tam možná letmý pohled taky stačí, jen s jiným výsledkem. Ale díky bohu za to, že jsou odlišní. Občas potřebuji i jiný pohled na situaci, o které si myslím, že je jasná.

Pokud tohle slovo znamená být si vědomý sám sebe, tak ano. Alespoň se o to pokouším.

Ne. Dřív jsem byla sebevědomá. Teď se pokouším být si sebe vědoma.

Asi mě spolehlivě vytočí všechny ty důvody, které se hledají, aby se zdůvodnilo, proč něco nejde. Vytáčí mě všechno, co se nás snaží přesvědčit, že šťastní budeme, až když budeme nějak vypadat, budeme něco mít, budeme někde zařazeni.

Proč vlastně pořád věříme tomu, že musíme žít v pekle, když každý z nás je ve své podstatě dobrý, dostatečný a má všechny předpoklady pro to, stvořit si ráj?

Ne. To je jedna z věcí, které mě taky vytáčí. Proč? Kvůli nějakému datu? Když si chcete něco předsevzít, opravdu změnit, můžete to udělat hned. Ne čekat na nový rok. Každý den je tak důležitý, jakou důležitost mu dáme.