Bára Seidlová a Dana Batulková o náhodách, andělech a osudu

Dana: Je to složitější. Já vlastně nesbírám nic, protože nesnáším věci. Nemám ráda zavalený byt, a co můžu, vyhodím. Ale andělíčků, které jsem nashromáždila a dostala, těch se zbavit nechci. Dva z nich mám velmi oblíbené. Jsou to vlastně jen takové siluety a mám je vystavené v ložnici proti oknu. Mám je nejraději, protože jsou nejvěrohodnější. Vypadají tak, jak andělé opravdu vypadají.

Dana: Ano, přesně tak.

Dana: No ti moji ano. Víte, měla jsem takový zvláštní zážitek. Nevím, jestli to byli andělé, co mě navštívili. Člověk si je představuje různě. Co to vlastně bylo? Duch? Každý má jinou představu. Každopádně jednou brzy ráno, když jsem se probudila, stály u mě v pokoji dvě postavy. A vypadaly přesně tak, jako ty moje dvě oblíbené figurky. Nevím, co to bylo. Ale možná andělé.

Dana: Já se jich neptala. A nevím, jestli zjistili, že jsem vzhůru. Oni tam zkrátka jen tak byli.

Dana: Velmi příjemné. No a za nějakou dobu jsem v obchodě viděla prodávat ty sošky, andělské siluety. To jsou přece oni! řekla jsem si. A koupila jsem si je. A pak jsem je začala dostávat. Různé andělíčky. Já sama je jako dárek taky často dávám. Ale svou sbírku už nerozšiřuji, protože mi vadí cokoli hromadit.

Bára: Tuhle vlastnost obdivuju a chtěla bych ji mít. Nehromadit.

Dana: Já jsem ji získala časem.

Bára: Myslela jsem si, že ne, ale když se podívám kolem sebe, vidím, že ano. Mám pocit, že všechno se ještě může hodit, že to budu moci použít. Omlouvám si to tím, že se mi to bude hodit do divadla. A taky že ano, v představení Vepřo knedlo zelo hraje skoro celá výbava kuchyně po mé babičce a tepláky s gumičkama po mámě. Ve hře Nebe? kabát po tetě Milče.

Blbé je, že se mi tam často hodí i věci, které potřebuju. Nedávno jsem například doma náruživě hledala dvě matrace, které jsem po přestěhování nepoužívala a uschovala. Nechtěla jsem věřit, že by se mi v mém bytě ztratily dvě tak obrovské věci. Pak jsem si vzpomněla, že hrajou v divadle. Taky jsem dostala světýlko na kolo, jenomže to se zase náramně hodí jako svítící prsten Sněhové královny. Takže budu jezdit na kole dál potmě a spát na rozkládacím gauči, obklopená hromadou věcí…

Dana: Já mám naštěstí velkou kůlnu. Takže prostor, kde žiju, mám prázdný, vše dávám do té kůlny. Říkám si, že se jednou rozhodnu definitivně, co půjde pryč. Mám odložených spoustu věcí, třeba hračky po dětech, na které jsem se víc než deset let nepodívala.

Bára: Říká se, že všeho, co nepotřebujete déle jak půl roku, se máte zbavit, nebo to někomu darovat.

Dana: Jak něco vyklidím, cítím se tam pak báječně. Když jsem byla mladší, taky jsem měla spoustu věcí. Třeba krabičku, kam jsem si dávala památky na premiéry. Jenže pak mi všechno shořelo a já od té doby nesnáším věci.

Bára: No, můžeme si anděly představovat jako bytosti s křídly, já se té představy ale nedržím. Pro každého mají jinou podobu, nebo nemusí mít žádnou, ale víme o nich, o nějakých nadpozemských silách, ať už je nazýváme jakkoli, třeba zázrak. A s těmi se setkávám denně. Stačí se jenom přestat řídit myslí a rozumem a uvidíme, že se každý den dějí malé i velké zázraky. Dějí se všem. Je to tady pořád, ale dostupné jenom tehdy, když jsme ochotni to vnímat.

Lidský mozek je využitý jen z několika málo procent. Věříme jen v to, co je pro nás uchopitelné rozumem, hmatatelné. Třeba zrakem jsme prý schopni vnímat jen osm procent skutečnosti, přitom svému vnímání věříme víc. O existenci těch zbylých devadesáti dvou procent tušíme, ale nejsme schopni je pojmout. A proto i odmítáme určité věci.

Bára: Právě zázraky nebo anděly, jak chcete. Cosi, co nás přesahuje a čeho jsme součástí.

Bára: Vy si to pořád ještě pamatujete? No, v přeplněném centru už na nic jiného nespoléhám. A vzhledem k tomu, že to pořád zabírá, vpouštím si anděly i do dalších oblastí. Tyhle věci, malé zázraky, se opravdu dějí dennodenně. Jen jim musíme dovolit vstupovat do našeho života. Jediné omezení, které existuje, je v naší mysli.

Bára: No, zklidním emoce a nechám se být. Jsou tisíce přístupů, každý jsme jiný. Mně pomáhá právě to, když si přestanu myslet, že něco vím nejlíp, a nechám věcem jejich vlastní průběh.

Dana: Jsme totiž hrozně zavaleni a znečištěni. Člověk neustále o něčem přemýšlí. O situacích, o lidech, o tom, co ho čeká. Co je dobře a co špatně. A strašně málo tak nějak jenom jsme. Když tak někdy jenom jsme, to se pak dějí věci! Já jim říkám znamení.

Dana: Prostě se přihodí něco, co mě osloví. Třeba když jedu autem kolem Svatého kopečku nad Olomoucí, a najednou se tam rozsvítí kostel. Zrovna ve chvíli, když jedu okolo. To mě potěšilo a cítila jsem se, jako by se ve mně rozlilo nějaké světlo. Byl to moc hezký pocit. Dokonce jsem se v autě začala usmívat. Měla jsem takovou vnitřní radost a pocit, že vše běží tak, jak má.

Bára: Tomu říkám setkání sama se sebou. Jsou to právě ty chvíle, kdy dokážeme být nezavalení myšlenkami. A dokážeme opustit smyslové orgány, které nám ukazují jen výseč skutečnosti.

Dana: Myslím, že s věcmi, o kterých se tu bavíme, nesouvisí. Vůbec. To je úplně něco jiného. To je životní zkušenost, díky které jsem zjistila, že nepotřebuju věci.

Bára: Ale možná to s tím vlastně souvisí, ne?

Dana: Dvacet let jsem žila v domově, kde se přirozeně nahromadila spousta věcí, aniž bych chtěla. Něco dostanete od rodiny, tak se to nehodí vyhodit. A člověk sám nanosí domů takových blbostí! Mně se strašně líbí ten trend bydlení, který preferuje prázdný prostor. To by mi vyhovovalo. Kdybych se stěhovala znovu, tak mám všude jen úložné prostory a jinak nikde nic. Bylo by to skvělé. Tak možná v tomto smyslu mě ta událost ovlivnila. Je fakt, že mi pak vadil i nábytek. (směje se)

Dana: Celý život je sled takových náhod.

Bára: Dějí se pořád a krok za krokem mě posouvají dál. Přitom se nemusí dít nic velkého, žádná senzace, že se stane zázrak, nebo strastiplná situace, která s námi zatřese, abychom si něco uvědomili. Důležité je to, že se náhody skutečně dějí. Zázrak je vše kolem. I my jsme zázrak. Je to třeba to, že můžu dělat práci, kterou miluji, že se ráno probudím… (směje se) Může vás ovlivnit setkání s člověkem, který se na vás usměje na rohu ulice, a už ho víckrát neuvidíte.

Dana: To někdy dělám v autě. Schválně. Směju se v autě na lidi, co se tváří naštvaně. Usměju se na ně a řeknu dobrý den.

Dana: Plní.

Bára: Jo, plní. Plní se úplně všem. A úplně všechna, a když se ohlédnu zpět, vidím, že se splnilo vše, co jsem chtěla, vše pozitivní i negativní.

Dana: A ještě když se přání vysloví nahlas!

Bára: Věřím, že svoji skutečnost tvoříme podle toho, co si myslíme, že strůjcem všeho je myšlenka. Věci se dějí podle našeho očekávání, a ta očekávání jsou vlastně naše přání. Když je naše vize pozitivní, výsledek je taky takový, a naopak.

Bára: Ano, protože podvědomě si přejeme často i nepříjemné věci. Nebo spíš nejsme ochotni přistoupit na to, že se určité situace můžou vyvinout pozitivně. V takových chvílích se sama sebe ptám: čemu skutečně věřím? Snažím se ponořit do pocitů a najít zdroj situace, ve které se ocitám. Tím zdrojem je nějaká utkvělá myšlenka, představa. Každý v sobě máme část, kterou si jen neradi připouštíme, něco, v čem se nemáme rádi. Nebo to, kde se nechceme měnit. A právě to je třeba změnit nejvíc.

Dana: Ano, protože chci říct, že je taky třeba si dát pozor na to, když si přejeme něco negativního pro někoho druhého. Může se to pěkně vrátit! Člověk by si měl hlídat, aby byl čistý.

Dana: A víte, že ani ne? Šla jsem do toho jako do takového pokusu. Řekla jsem si, proč to nezkusit. Brala jsem to jako výzvu. A vidíte, bylo to osudové rozhodnutí, že jsem na to kývla. Vůbec jsem nepočítala s tím, že vyhraju. Brala jsem se jako taneční poleno. Myslela jsem, že dopadnu jako Veronika Žilková, že zvládnu první večer a možná, opakuji, možná ten druhý.

S Vláďou Kratinou jsme dokonce měli nejvyšší tipy na vyřazení. Byli jsme absolutní outsideři.

Bára: Vážně?

Dana: No jistě! Víte, kolik lidí na mně vyhrálo peníze? Třeba Táňa Vilhelmová s Péťou Čadkem?

Bára: No vida, nejen v autě děláte lidem radost, ale i takhle!

Bára: S anděly, tak jak si je běžně představujeme, asi přímo ne. Je to spíš symbol víry. Odkaz k tomu, aby si každý mohl uvědomit, že má svého vnitřního vůdce. Že má možnost pomoci, vedení, inspirace, která nemusí být racionální, ale může pocházet odjinud. A tak se v komedii Nebe? na křídlech vznášejí učitelka, herečka a kadeřnice, v komedii Peklo je má pes. Pes, který hraje jelena, co se jako jediný po srážce s autobusem dostane do nebe. A v představení Vepřo knedlo zelo je anděl kráva.

Dana: A víte, koho jsem já hrála letos na Vánočních hrách v Divadle ABC? Anděla.

Dana: Necháme se překvapit. Jsem zvědavá. Koupila jsem si nějakou knížku, a tam psali, že má nastat zvláštní postavení planet. Myslím, že změna celkově k lepšímu asi probíhá. Velmi jsem se třeba těšila na rok 2000. Říkala jsem si, že ta dvojka v začátku letopočtu přinese změnu. A je fakt, že třeba děti, co se dnes rodí, jsou jiné. Přicházejí na svět s dvojkou a dávají naději, že by vše nemuselo být tak egoistické jako celé minulé tisíciletí.

Navíc probíhá věk Vodnáře a svět se díky komunikaci a médiím jakoby zmenšil. Mělo by to vést k uvědomění, jaké jsme jen nepatrné zrníčko, a jak je všechno naše bytí tady křehoučké. Zatím se chováme jako pomatené bytosti. Naši planetu ničíme. Je to jako bláznivá šachová partie, kdy nedomýšlíme absurditu a šílenost našeho počínání.

Bára: Já žiju přítomností. Věřím tomu, že budoucnost je závislá na tom, co jsem teď. Jediné, co mám k dispozici, je přítomnost. A s tou mám dost starostí, takže s budoucností si hlavu nelámu. Můžu se jen snažit dělat teď vše co nejlíp, a na tom se potom odrazí ta dvanáctka.

Bára: Věřím, že ho máme naprosto ve svých rukou. Nebo spíš si ho tvoříme sami, svou myslí. Navíc máme dar intuice, ta nám pomáhá k tomu, abychom se následovali a tvořili svůj osud co nejradostněji.

Dana: V momentě, kdy se přihodí špatná věc, nějaká tragédie, ať už je to bouračka nebo rozchod partnerů, můžeme vzít taky osud do svých rukou. I když jsou okolnosti hrozivé a přijde cokoli, velmi záleží na tom, jak se k nim postavíme. Jakmile to vzdáme, je konec. Je to o vnitřní síle a o tom nenechat se zdeptat. Za jakýchkoli okolností! Pořád musíme mít sílu a chuť jít dál. Nejen kvůli sobě - i kvůli lidem se kterými žijeme, se znovu musíme dostat na žitelnou úroveň.

Bára: Myslím, že ani ta špatná věc, o které mluvíte, se nám jen tak nepřihodí. Aspoň tedy mám takovou zkušenost, že jde o to, abychom si něco uvědomili. Proto se nám děje tolik nepříjemných věcí, na které se ale zpětně nedíváme jako na tragédie, ale jako na něco, co nám pomohlo se posunout dál.

Bára: I to, že vás vyhodí z práce, se později může jevit jako to nejlepší, co se vám v té chvíli mohlo stát. Třeba vás to osvobodí k něčemu novému. Nebo donutí v sobě najít sílu pro vytvoření něčeho, co vás bude vystihovat a naplňovat mnohem víc… Ostatně, život je takový, jaký ho chceme vidět. Tragédii můžete vidět v tom, v čem druhý spatřuje radost, stejně tak může pro jiného vyhazov z práce znamenat nový začátek. Každý si můžeme zvolit svůj úhel pohledu. Já to vidím takhle.

Bára: Ne, proto dělám autorské divadlo, aby mě nikdo nemohl vyhodit (směje se). Ale dějí se mi zase jiné věci a přivádějí mě k tomu, že svět zázraků je skutečnější než materiálno. Stačí tomu jen uvěřit.