Bára Seemanová: Pudr a make-up si do Tokia neberu

Pustit si hudbu, která mě baví, je pro mě před závodem, někdy i před tréninkem jednoduše příjemné. Podle nálady si u ní můžu zpívat, odreagovat se. Nebo naopak úplně vypnu, soustředím se na to, co mám v hlavě…

Důležité je neslyšet ostatní časy holek na bazéně, pískání. Hudba slouží jako taková bariéra od okolního světa.

Vůbec, poslouchám vždycky to, co mě právě baví. Úplnou směsici všeho od rapu po českou klasiku. Teď mi ve sluchátkách zrovna jede poslední album Justina Biebera.

U mě vítězí staré skladby od Hany Zagorové, Karla Gotta, klasika. Je to sranda. Všichni je známe. A na bazénu nám zrovna tyhle staré písničky jedou.

Reproduktory k jejich přehrávání máme hned za bloky. Skladeb je celkově asi čtyřicet, ani se moc neopakují, protože souhrnnou délkou odpovídají tak našemu jednomu tréninku… Já mám z nich nejradši To tehdy padal déšť od Heleny Vondráčkové.

Normálně Seemanová (výslovnost Sémanová – pozn. red.). V cizině je komolí na „Símenová“, tedy poangličťují. Němci říkají zase Zémanová. Příjmení mi vůbec lidé pozměňují hodně často. Dá se říci, že vždycky když se s někým novým seznamuji, tahle otázka padne.

Táta s dědou, k nim se občas přidávala máma. Ale nejvíc se mi zpočátku věnoval právě táta, který kdysi závodně plaval, poté trénoval a v prostředí bazénů tak strávil desítky let. Já jsem pak pod jeho dohledem zkoušela první tempa v Berounce. Posílali si mě ve vodě s mámou. A táta přitom říkal věty: Dej takhle a takhle ruce, začni kopat nohama, dej pod vodu hlavu…

Tak pět? Možná i míň. Popisuju vám teď momenty, na které se pamatuju. Ale vždycky všude k tomu ještě doplním, že jsem snad dřív plavala, než chodila. Plavání je pro mě přirozené. Patří ke mně od doby, kdy jsem začala vnímat svět. Byla to pro mě vždycky zábava.

Teď už asi já. Ovšem brácha byl v bazénu taky hodně dobrý. Jen už ho plavání nenaplňovalo. Patřil ale svého času mezi českou špičku. Časem ho tak nebavilo jít „se stádem“ a plavání nechal. Šel si vlastní cestou, začal posilovat, boxoval.

Nejen v Berounce, ani v žádné jiné řece, rybníce, moři, v otevřené vodní ploše… Sice se v nich, jak se říká, ráda smočím, ale dál od břehu nikdy neplavu. Nemám ráda situace, kdy nevidím na dno, nevím, co je pode mnou. Jednoduše se při podobném plavání bojím.

U nás mě ve vodě a pod ní děsí nejrůznější ryby, v moři zase žraloci. Z bazénu jsem zvyklá pod hladinou vidět, což mi v přírodě chybí.

Nejen z katamaránu, já bych neskočila ani z loďky třeba do té Berounky. Naposledy jsem do ní vlezla asi v deseti. Vím, že jsem tehdy šla s babičkou a její kamarádkou, která s sebou měla malého vnoučka. A ten kluk jí najednou říká: Proč má ta holčička pořád na sobě kruh? Není na to veliká?

Už v té době jsem lezla do řeky s kruhem nebo jsem si vzala lehátko, na něž jsem se uvelebila v pozici, abych neměla nic z těla pod vodou, aby mě nemohlo nic „kousnout“.

Ne, vůbec. S bazénem jsem dávno sžitá, takže ani závratě, ani nárazy mi v něm nehrozí. Při plavání se pod vodou orientuju, a to podle takového téčka namalovaného na dně. Poznám tak, že jsem na konci. Navíc my plavci nemáme hlavy vyloženě pod vodou, periferně vidíme.

Vnímáme jen své zvuky, ty, co vznikají při pohybu. A taky slyším pískání své trenérky.

Hodně se opakují otázky, jak u znaku poznám, že jsem na konci (to už jsem vám vysvětlila), jestli mě z plavání něco bolí, proč jsem z tréninku tak unavená, když jen ležím na vodě, nebo proč mám ráno mokrou hlavu…

Ta poslední otázka hodně padala na střední škole. Někteří spolužáci se mě vytrvale ptali, jestli venku pršelo.

Plavci se dokonce hodně potí. Což samozřejmě jako divák nevidíte, protože závodíme, trénujeme ve vodě. Pocení se ovšem dá rozpoznat podle našich červených tváří…

I proto musíme po výkonu dost pít, abychom ztráty vody z těla dohnali. Já po každém tréninku v bazénu – trvá obvykle dvě hodiny – vypiju zhruba litr vody. A nedávno jsme měli i testy pocení, kde se zjišťovalo, kolik tekutin bychom měli ideálně doplnit.

Úplné rozbory ještě nemáme, ovšem předpokládám, že to může být i více než ten litr.

Plavu od pondělí do soboty. V neděli mám volno. Přičemž od pondělí do pátku mě čeká po bazénu ještě suchá příprava, jdu běhat, do posilovny. V sobotu mám program volnější. Záleží vždycky i na tom, v jaké fázi je příprava na konkrétní závod či akci. Co je právě vhodné.

Plavci mají například volnější kotníky, takže třeba běh není tak častý. Stávají se při něm úrazy.

Na šestou. Do pražských Radlic jsem jezdívala s tátou, který tam občas trénoval nebo si šel sám zaplavat. Ráno mě tedy vždy někdo odvezl, po tréninku jsem jela mhdéčkem do školy, po vyučování zase mířila na bazén.

Ani ne, když jsem byla mladší, měla jsem docela dobrou imunitu. Navíc zhruba do patnácti let se náš sport bere spíš jako koníček, nic mě nenutilo přemýšlet, zda se náhodou nenakazím.

S tím, jak jsem začala závodit na vrcholové úrovni a kolem nás se vyskytly různé nemoci, už o přesunech víc přemýšlím. Po vypuknutí pandemie se cestám městskou dopravou dokonce vyhýbám. Nemám z toho příjemný pocit. Díky testování sice vím, že mám v těle nezbytné protilátky, ale tahle nemoc je nevyzpytatelná.

Ty protilátky potvrzují, že pravděpodobně ano, ovšem nevšimla jsem si toho. Souvisí to asi s tím, že covidem onemocnělo několik lidí z týmu, takže byl i na bazéně, kde trénujeme…

Nechci riskovat, že jakkoli onemocním, proto jezdívám hlavně autem. Hodně mi to ulehčuje cestování, a to hlavně časově. Řidičák jsem ostatně měla už před osmnáctinami. Rodiče na mě ještě asi půl roku dohlíželi, abych si vše zažila, pak mi dali důvěru, že to v provozu zvládnu. (smích)

Zatím jsem je nezklamala. Řízení mě baví. Mám krásnou toyotu, hybrida s automatickým manuálem, což oceňuju hlavně při popojíždění Prahou a při tankování.

Je, vstávání je pro mě totiž odjakživa za trest. Ráda spím. Když jsem byla ještě ve škole, táta mě obvykle budíval kolem páté. Z postele jsem vylezla ve čtvrt na šest, v půl jsme museli odjet z domu. V tomhle tempu jsem po ránu ani moc nejedla, maximálně jsem si dala ovoce.

Několik let ano, pak se mé tělo ozvalo. Úsporný režim se organismu nelíbil a dal mi to patřičně najevo. Onemocněla jsem mononukleózou. Pochopila jsem pak, že musím cosi změnit, abych dál mohla plavat.

Zjistila jsem, že v bazéně nesmím mít hlad. Proto už snídám, po tréninku si dám tu snídani ještě jednu. Jím obecně velmi ráda. A to vstávání se taky zlepšilo. Maturitu mám šťastně za sebou, už tolik nespěchám.

To bych dělala moc ráda, jenže teď máme kvůli nejrůznějším proticovidovým opatřením odpolední trénink od půl druhé. Jsem ráda, když si mezi ranní a odpolední fází sednu.

Kolem šedesáti kilometrů. Nicméně mě to ve vodě pořád baví, o čemž svědčí i to, že jsem nikdy nezatáhla byť jediný trénink. Dokonce jsem nedávno dorazila na bazén s natrženým mezižeberním svalem. Sice to bolelo, v noci jsem se budila, sotva jsem mohla řídit auto, ale stejně jsem vstala a jela trénovat. Domů mě poslala až trenérka (Petra Škábová – pozn. red.).

V deset. Nikdy jsem neponocovala, ani mě to nelákalo. Na paření zase nebyla energie. Ráda spím a věděla jsem, že musím být ráno na tréninku. Po maturitě mi tak pomohlo, že začínám plavat „až“ v sedm.

Ulevilo se mi taky tím, že se už neučím. Po ranním tréninku mě totiž ve všední dny čekal ještě ten od pěti do sedmi. Než jsem se dostala domů, bylo osm, pak jsem se najedla a v devět večer nálada na učivo moc nebyla. Jsem ráda, že mám střední za sebou.

Stále platí plán, že po olympiádě v Tokiu. Jelikož se odložila o rok, odletím do Států asi letos na podzim. Zatím vím jistě, že v Louisville budu součástí skupiny plavců, kteří většinou v USA již jsou. Budu trénovat pod novým trenérem, soutěžit v univerzitní lize a do Evropy se budu vracet na důležité závody. Takhle zní naše dohoda.

Zavolal mi tamní trenér. Zjistila jsem si, že tam hodně spolupracují s evropskými plavci, že nemají problém pouštět je na důležité akce mimo USA. Ve výběru univerzity bylo pro mě taky hodně důležité, aby si mí trenéři mezi sebou sedli, aby byli schopní se domluvit…

Ano, bude to určitě změna, spíš změny. Čekají mě například závody jednou za dva týdny, budu plavat pro tým, trénovat ve skupinách, střídat vytrvalostní a rychlostní závody. Žádné další konkrétní představy si zatím ale dělat nechci.

Doufám jen, že vše klapne tak, jak má. Jsem nekonfliktní typ, týmový hráč. Nenaštve mě, když mě někdo v bazénu předjede.

Původně jsem přemýšlela o psychologii, teď se kloním k nějakému ekonomickému oboru, asi zvolím marketing. Chci vystudovat univerzálnější obor, protože zůstat v USA mě neláká. Zázemí, rodiče, přítele mám v Praze.

Nějaké zprávy ze světa, od kamarádů mám. Vím tak, že Česko bylo k profesionálním sportovcům poměrně radikální. Zákaz tréninků nepadl na týdny, co vím, nikde kromě nás. I proto jsme čas uzávěry procestovali. Na podzim jsme odjeli trénovat do Polska, následovaly různé závody v jiných evropských státech.

Každý sportovec musí mít před sebou plán, podle nějž se připravuje. Snaží se namotivovat k určitému bodu, připravit se na určitý závod. Olympijské cykly proto dávají smysl. Příprava se kumuluje, v našem případě směřuje na léto.

Lituju tak sportovců, kteří to chtěli dotáhnout právě do Tokia a tam se s kariérami důstojně rozloučit. Najít motivaci na další rok musí být pro ně hodně těžké. Já končit zatím nehodlám, zkomplikovalo mi to pouze tu Ameriku.

Zatím mám splněné limity na sto a dvě stě metrů, plus jsme se kvalifikovaly na štafetu.

Téměř na sto procent. Nedávno nám díky našemu olympijskému výboru jedna slečna z Tokia ukazovala, jak to tam vypadá. Vše je připraveno. V Japonsku dokonce běží kampaň, která na hry láká diváky. Podle plánů by na ni mohli přijít alespoň ti místní. Ale kdoví, co se ještě změní? Možná je také olympiáda úplně bez diváků.

Všechno možné. V kufru budou ale převažovat plavecké věci, oblečení české výpravy. Asi přidám i nějaké džínové kraťasy, tričko a pár věcí do posilovny. Plus sloníčka od mámy, kterého vozím všude pro štěstí. Jiné talismany ovšem nechci, nerada se na ně upínám. To jich pak má člověk u bazénu plný batoh a zběsile kontroluje, zda jsou všechny. (smích)

Té budu mít také minimum. Pudr a make-up nechám doma určitě. Do bazénu to neunosím, dávno se nemaluju ani po trénincích. Do Tokia se mnou tak poletí maximálně gel na obočí a řasenka, což je můj líčící standard.

Docela přesně. To, co plavcům začne ochabovat jako první, jsou záda, ruce. Vidím to i teď, když delší dobu netrénuju. Proto taky vím, že se i po skončení kariéry hýbat musím.

Skoro ne, konfekční oblečení na mně vypadá divně. Musím proto v krámech hodně hledat. Některé věci typu šaty bez ramínek jsou pro mě úplně vyloučené. Kvůli svalům na rukách v nich vypadám jako chlap. A ještě k tomu všemu mám velmi dlouhé nohy. Ani shánění kalhot není zrovna lehké. Musím kupovat jen ty prodloužené.

U kalhot je to 36, u triček a mikin tak 38. Což vlastně není zlé. Některé holky plavkyně to mají ještě horší… Že sportuju, si sice podle mé postavy neznalí tipnou, ale plavkyni ve mně spíš nehledají. Jinak se oblékám ráda, o čemž svědčí i můj šatník.

Ne, ty mám tak desatery, na trénování. Závodní do toho nepočítám, těch je vážně hodně. Fasujeme dvoje za rok a já nedokážu vyhodit ty staré, proto jich mám plný šuplík.

Ani ne, je to moje „pracovní“ oblečení. Na bazéně jsem taky v kolektivu, který se zná. Scházíme se hned poránu, a to řešíte jen trénink, pak to, že chcete z vody a že se chcete jít najíst…

Zkrátka jsem v plavkách třináct let, nic mi z nich neleze, není v nich nic ani moc vidět, tak se nestydím. Ani na bazéně, ani někde na pláži.

Snad jo. Po olympiádě bych měla jet ještě na univerziádu do Číny. No a pak si dopřeju tak dva týdny volna. Budu se snažit vypadnout za mořem a sluníčkem. Přilepím se na lehátko, z něhož vstanu jen proto, abych se smočila ve vodě.

Ráda létám do Řecka, kde mi hodně chutná jejich kuchyně. Líbilo se mi taky v Dubaji. Až léto skončí, poletím snad už do těch Států, kde budu studovat až do příští olympiády.

Bude, ale třeba si je zabalím s sebou. (smích) Odlet asi lehký nebude. Máme doma štěňátko kontinentálního buldoka. Jsem si ale jistá, že přítel se o něj dobře postará. Dělá to už teď.

Navíc v říjnu mě čeká mistrovství Evropy, v prosinci svět. A co bude dál? Uvidím. Mezi Prahou a Louisville budu v následujících třech letech cestovat. Pak bude zase další olympiáda.