Bára Poláková: Ano, jsem problematická

Po Praze přejíždím spíš sama, jen je třeba vyhledávat zkosené chodníky. Holčičky vozím na cestách, kde je to bezpečné, postavím si je před sebe a frčíme. Už se to obě začaly učit i samy.

Pro moje rychlé přesuny to mám strašně ráda. Nemusím jezdit autem, je to ekologické a i ekonomické.

Jenže na Praze 1 a 2 nemůžu podle jejich nařízení jezdit, protože to spadá do kategorie segway. Moc bych si přála, aby se to změnilo. Rozumím tomu, že segway může být pro chodce otravný, protože se na něm udrží každý a tím je to nebezpečné.

Když ale vidíte kohokoliv jet na jednokolce, můžete mít jistotu, že svůj stroj opravdu ovládá. Jinak by nikam nedojel.

Stalo se to samo, ale tím nechci říct, že jsem oběť nějakých záhadných okolností, které bych nemohla ovlivnit. Je to jen na mně, jak a kdy řeknu ano nebo ne.

Je pravda, že třeba v případě toho krámku s módou Poď si jsem netušila, kolik úřadování s tím je spojené, účetnictví, tabulky, inventury. Musím do toho vidět, když jsem tomu propůjčila jméno. Jinak si to neumím ani představit.

Koncerty se napřed hromadně hodně rušily, pak zase po uvolnění přibývaly. Zažili jsme krásné koncerty v Brně na Špilberku, v Telči, v Praze v Riegrových sadech.

Předcházela tomu ale doba velké nejistoty. Dlouho jsem byla optimistická, říkala jsem si, že nejdůležitější je tu situaci psychicky zvládnout.

Nechtěla jsem řešit sebe a svou práci, soucítila jsem především s lidmi, kteří museli pokračovat ve své práci i v době, kdy se všichni báli. Co všichni včetně jejich rodin museli prožívat!

Sednout si v obchodě za kasu nebo řídit tramvaj v době vypuknutí koronavirové pandemie, to muselo znamenat velký psychický tlak. Teď po čtyřech měsících ale vidím, jak je těžké udržet v kapele výhled do budoucna. Pořadatelé nevědí, co bude, kluci v kapele zase nevědí, zda si vůbec mají blokovat termíny.

S Davidem Hlaváčem, spoluautorem všech písní a kapelníkem, pracujeme na třetí desce. Nevím ještě, kdy vyjde. Mám docela dost textů. Ale soustředěný čas nad tím strávený jsme si zatím nenaplánovali.

Minulou desku jsme dávali dohromady celkem čtyři týdny, rozložené v celém roce. V mezičase jsem si zapisovala nápady a témata, která se mě nějak dotýkají. Pak jsem o nich s Davidem mluvila a začali jsme psát. Buď dohromady, nebo každý zvlášť.

Strašně se na další desku těším, baví mě objevovat nové a nové krajiny hlasu. Vím, kolik toho ještě neumím, a moc mě baví se to všechno učit.

Náhodou. Asi před deseti lety mi po videoklipu Kráva doporučil kluk, se kterým jsem chodila (herec Tomáš Měcháček), kámoše, se kterým bychom mohli něco dělat, jenže David měl tehdy hodně práce. Pak jsme se potkali na představení, které Tomáš režíroval a David k tomu dělal hudbu. Já měla zpívat závěrečnou písničku, začali jsme na tom pracovat spolu a vznikla písnička Kdo je tady víc než ty. Tou skoro vždy zavíráme naše koncerty.

Každý jinak. Podstatné je, o čem je ta píseň, z toho pak vyjde scénář a způsob, jak to natočit. Někdy se to vyvíjí dlouho, někdy je to hned a pak se to dotahuje technicky.

Nápadů mám hodně, jen je pro mě důležité se rozhodnout pro ten, který lze co nejefektivněji dostrkat tam, kde to bude ideální.

A taky musím pořád dávat pozor na to, aby mi všechny ty nápady nebraly moc času. Starší Ronje začne příští rok povinná předškolní docházka, tak si přeju užívat si ještě tenhle rok co nejvíc jako maminka.

Montessori školku, kterou vedou naši kamarádi. Je to velký krok, uvědomuji si, jak moc člověka ovlivňuje, s kým se ve školce i škole potká. S jakými učiteli, dětmi, jaké mantinely toho, co je správné a co není, se tam nastaví.

Psychicky mě stoprocentně posílilo, fyzicky asi spíš to druhé. Obě dcery jsem dlouho kojila, vlastně mezi tím nebyla přestávka. Do toho jsem tehdy hodně točila a jela turné.

Se stresem zapomínám jíst, ale mám teď plán se trochu zpevnit a vykrmit. V zimě jsme byli od prosince až do května na chalupě na horách, a to jsem nás všechny vykrmovala, pekla buchty, chleby. Když jsme se vrátili, nastal šrumec, koncerty, krámek.

Nakonec ani ne. Některé se rušily i jen pár dní před tím. Ty, co jsme letos odjeli, byly ale nesmírně emotivní. Když se hraje takhle málo, je pro mě někdy těžké přepnout z maminky a vyrazit desítky i stovky kiláků dodávkou.

Ale pak dorazíme na místo, začneme hrát a mě dojme, že lidé přišli, že tančí, zpívají, že se s námi radují. Když odzpívají se mnou od začátku do konce celé písničky. Je to vždy euforie. Tak jsem pak za svou práci vděčná a šťastná.

To nevím. Spíš mě dojímá, když posluchači umí ty, o kterých si myslím, že je ani nebudou znát. Ale i Nafrněnou mám ráda. Ještě o kousek víc mě baví, když ji hrajeme pomalu, v takové smutné formě. Myslím, že je pak intenzivnější její sdělení.

Jasná věc, jinak by takový text nemohl vzniknout. Myslím, že to, že jsem problematická, pochopila už spousta lidí. Respektive, že pracuju způsobem, který se tak může zdát.

Dřív jsem se sebou bojovala a myslela, že jsem špatná, ale teď vím, že to jsem prostě já. Svou práci mám ráda a jsem zvyklá ji dělat na víc než maximum. A dokud je to možné, vše vylepšovat do dokonalosti.

Nenapadlo, ale musím říct, že mě teď mrzí, že jsem se tou cestou nevydala dřív. Celou pubertu jsem proseděla u Esa, Óčka a MTV (hudební televizní stanice a hitparády), hrozně mě to bavilo, ale nepomyslela jsem si, že by to mohla být moje cesta. Nepsala jsem, neskládala.

Kdysi dávno mi dokonce někdo řekl, že neumím zpívat. Když jsem na různých večírcích pozpěvovala, většinou k ránu, občas se našel nějaký posluchač, který mě pochválil. Myslela jsem si, že si dělá srandu. Kdybych začala dřív, mohla bych toho umět mnohem víc. Na druhou stranu, všechno plyne správně. A pořád je čas se učit.

Naskočila jsem do toho až jako maminka a to mi taky zároveň dalo velkou rovnováhu. Jsme mezi kapelami takové Rychlé šípy: odehrajeme, sbalíme, často si nedáme ani pivo. Všichni máme děti, tak jsme takoví hodňousové.

Musím trošku fyzicky zesílit, aby tělo tolik nečerpalo ze zásob. Každopádně, kdyby takové štěstí přišlo, řekla jsem si, že bych přestala pracovat úplně.

Jasně! Vždyť to je to nejvíc.

Nijak jsme to nerozebírali. My jsme se ostatně nebavili ani o druhém dítěti.

V rámci tatínků, které znám, patří, myslím, k těm zodpovědnějším a pozorně pečujícím. Když jsou holčičky s ním, jsem úplně v klidu. Ve výchově jsme docela sehraní.

Třeba na jídlo máme stejný názor nebo na to, jak budou, či nebudou obklopeny elektronikou. Ronje bude pět a nezná ani iPad, ani můj telefon. Oddalujeme čas, kdy jejich přítomnost budou tříštit různá taková lákadla, na co nejpozději.

Jo, někam zase jedou, myslím do Papuy Nové Guiney. Ale to až za rok. Tak to jen pomalinku chystají. Měli jet teď na podzim, ale logicky se jim cesta zrušila.

Samozřejmě že to je složité. Vyžaduje to nemalé manažerské úsilí, dobře se oboustranně sladit. Každopádně se snažím svoje nasazení vybalancovat tak, že třeba zase na delší dobu odjedeme na chalupu a tam budu jenom maminkou. Prioritou je pro nás oba být dobrými rodiči.

Ano i ne. V Bábovkách hraju vdanou holku, které se nedaří otěhotnět. Trochu jí z toho hrabe a manžel si najde milenku. Pár komických momentů tam je, ale úplně vtipná postava to není. V té době mělo několik mých kamarádek podobný problém a hodně jsem s nimi soucítila.

K Bábovkám jsme napsali s Davidem píseň, která půjde jako klip k filmu. Tvůrci filmu mě s ní oslovili ještě dlouho před tím, než jsem tam měla hrát.

Je to strašně smutný a zároveň strašně současný film, natočený podle skutečných událostí v národnostně smíšené vesnici Tušť (u Suchdola nad Lužnicí) před osmdesáti až pětasedmdesáti lety. Hrát postavu, která skutečně žila a takto tragicky zemřela, pro mě byl silný zážitek.

Musím říct, že mi divadlo po těch pěti letech začíná moc chybět. Hrála jsem od dvanácti let. Pořád. Bez pauzy. Pak jsem byla pořád těhotná nebo byla spousta koncertů a já cítila zodpovědnost za termíny, kterými bych každé divadlo limitovala. Ale už se moc těším, až budu zase zkoušet a hrát.

Máme tam dvě moje kolekce, které se vztahují k oběma mým deskám. Materiál pochází z velké části z Čech, potisky se dělají v Praze, šije se v Karlových Varech.

Moje kamarádka Tereza Kytková odcházela z obchůdku na Korunní ulici a zeptala se mě, jestli tam s tím mým oblečením nechci jít. Nejdřív jsem odmítla, ale potom mi přišlo hezké mít kamenný obchod, kde by si to lidé mohli vyzkoušet. Do toho vstoupila moje spolupráce s jednou kosmetickou značkou, kde souhlasili, že by do toho šli taky.

Musela jsem se během týdne rozhodnout, aniž bych tušila, co se tím vlastně v mém životě otevírá.

Celou tu dobu jsem si lámala hlavu, jak můžu být platná Centru Paraple (pomáhá lidem s poškozením míchy), jehož jsem ambasadorkou. Teď jsem měla svůj prostor, a tak jsem vymyslela Čtvrtky pro Paraple.

Vyjednali jsme zábor chodníku, celé léto tam každý čtvrtek někdo hrál. Jeden čtvrtek namaloval Rosťa Novák se svým tatínkem obrazy, které Centrum Paraple na podzim vydraží. K tomu jim zpíval Vojta Dyk a Ondra Ruml, byla to krása!

Lidé, kteří přišli, posílali dárcovskou esemesku jako pomyslnou vstupenku. Takže ano, otevřelo.