Bára Poláková a Pavel Liška: Smějeme se stejným věcem

Pavel: Na kamerových zkouškách na Martu a Věru. Řekl jsem Báře: „Dobrý den." Sitcom byl pro nás oba velká výzva. Škoda že po druhé sérii, kde jsme se už všichni hodně naučili a zase se o kus přiblížili k opravdovému sitcomu, nenásledovala ta třetí.

Bára: Jo, jo, myslel si, že jsem produkční. Vlastně už tvoje první dvě slova mě rozesmála. Vidíš, to mě nikdy nenapadlo. Každopádně paralelně jsme spolu ještě potom zkoušeli v Karlíně muzikál Lucie, větší než malé množství lásky.

Pavel: Měli jsme spolu několik nabídek, divadelních i filmových, ale jednak máme malé děti a zároveň jsme oba hodně pečliví při výběru rolí. Přistupujeme k tomu zodpovědně. Když máme pocit, že ty postavy nejsou pro nás nebo že to tvůrci cítí jinak než my, jdeme od toho. Máme pocit, že bychom jejich práci kazili. A svoji taky.

S Bárou podobně cítíme humor, smějeme se stejným věcem. I těm, kterým se většina třeba vůbec nezasměje. A rozumíme si vlastně i ve vážnějších věcech, takže věříme, že když něco má přijít, tak to přijde. Nikam se neženeme. A musíme ke spolupráci asi i dozrát. Když jsme spolu moderovali Trvalky (koncert Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře v O2 areně pozn. red.), vyčítala mi Bára, že ji režíruju. Bylo mi to líto. Myslím to dobře, ale někdy jsem moc splašenej.

Bára: Ale vždyť jsem ti to řekla jen jednou, a až když bylo po všem. Já to nemyslela jako výčitku. Baví mě poslouchat, co si myslíš, ale taky si to někdy chci udělat po svým.

Bára: Mám z toho velkou radost a těším se, až album vyjde. Hudebně, a dokonce i textově se na něm podílím s Davidem Hlaváčem. Měli jsme během posledního roku čtyři soustředění a už na začátku jsme se domluvili, že na sebe nebudeme tlačit. Když nic nevymyslíme, tak prostě nic ani nevyjde. Ale ono to šlo.

Jedno soustředění jsme měli ještě před porodem a pak tři už s oběma holčičkama. Chvilku jsme pracovali, chvilku si s nimi hráli, žádný tlak. V mezičase jsem si zapisovala nápady a témata, která se mě nějak dotýkají a vytváří ve mně pnutí. Pak jsem o nich s Davidem mluvila a začali jsme psát. Buď dohromady, nebo každý zvlášť a pak jsme dělali předčítání. Byla to zábava.

Pavel: V tomhle bude to album čistý, má hloubku i nadhled a je to vtipný a chytrý. Podle mě bude ještě lepší než to první. Vidíš, ty mi často vytýkáš, že tě málo chválím!

Bára: Já nemyslela do novin, ale v soukromí, víš.

Pavel: Já vím, já se polepším. Ale zase máš u mě jistotu, že tě nikdy nepochválím ze soucitu nebo ze slušnosti, ale jen když to myslím doopravdy. Ale to bych tě, Baru, musel chválit furt.

Bára: Původně jsem se měla nechat ostříhat kvůli jedné práci. Tu jsem nakonec zrušila, vlastně jsem se vůbec stříhat nemusela, ale zalíbila se mi myšlenka využít to v klipu k písničce Po válce, což je metafora rozchodu. Po rozchodu je určitá forma očisty vlastně nutnost. A v tom klipu moje vlasy fungují jako symbol. Ustřihnete je jako roky života strávené s někým, kdo už z vašeho života zmizel.

Pavel: Barča se mi líbí. Moc. Líbí se mi tolik, že se mi líbí i s těmi krátkými vlasy.

Bára: To je ošklivý!

Pavel: Není! Říkám ti věci tak, jak je cítím. Líbí se mi to. A moc! Ale víc se mi líbíš v dlouhých vlasech.

Bára: To je sice parádní, že mi všechno říkáš upřímně a že mě chválíš před cizími lidmi, měl bys mě ale pochválit i v soukromí. Možná o tom složím písničku. Většina lidí je na své blízké tvrdší než na ostatní, chválou hrozně šetří. K cizím jsou uctiví a zdvořilí a k blízkým si toho dovolí tolik, jako by si jich vůbec nevážili! Ale ti vás přece nejvíc milují, všechno vám odpustí.

Pavel: Už je velký krok, že si to uvědomuju. A já se opravdu polepším! Budeme se chválit.

Bára: Během natáčení jsem zjistila, že jsem v jiném stavu. Když se na něj teď dívám, přesně poznám, kdy jsem to ještě nevěděla a kdy už ano. Je tam jedna scéna v kašně, která se točila ve tři ráno na náměstí v Olomouci. Těsně předtím jsem to řekla panu režiséru Krobotovi, že do té kašny vlézt nechci a proč. Ten zamumlal něco nepublikovatelného a šel si předělat záběr.

Pavel: Chystáme s Honzou Révaiem a dokumentaristou Hynkem Bernardem náš vlastní zábavněcestovatelský motorkářský dokument Vandráci. Chceme to dělat trochu jinak než dokument Moto cestou, necestou ve kterém jsme účinkovali předtím. Sami si to produkujeme, sami si na to sháníme peníze, a hlavně sami si rozhodujeme, jak to budeme točit, kam pojedeme a jak to bude celý vypadat.

Tentokrát projedeme Střední Ameriku, z Panamy přes Kostariku, Nikaraguu, Honduras, Guatemalu až do Mexika. Budeme cestovat bez doprovodného auta, všechno si vezeme sami, včetně techniky. Natáčíme všichni tři s tím, že Hynek je jediný, který s tím umí.

Chceme se víc přiblížit k lidem a zaznamenat okamžiky tak, aby byly co nejautentičtější. A takový chceme, aby z toho byl nakonec film. Budeme si taky dávat navzájem úkoly a plnit „mise". Jednu indiánskou nám například zadal etnolog pan Miloslav Stingl. No, a abychom mohli zažít skutečný příběhy, budeme na naší první cestě čtvrt roku.

Bára: Já to raději nekomentuju. Nějak si musím poradit. Na stěžování je pozdě, takže teď už to klukům jen přeju a budu to s nimi prožívat. Teda, pokud na to budu mít čas.

Pavel: Já si toho moc vážím, že to mám dovolený, a čím víc se blíží odlet, tak si mnohem víc uvědomuju, že je to vlastně strašně dlouhá doba a že to není vůbec žádná samozřejmost, takhle na čtvrt roku zmizet. Říkám si ale, že to uteče a pak to těm našim milovaným ženám a dětem všechno vynahradíme, než zas odjedeme za rok a půl na Sibiř.

Bára: Rok a půl mezi narozením první a druhé dcery je hodně málo. Nonstop přes dva roky kojím, což je pro tělo dost zápřah. Snažím se dobře jíst. Při těhotenství a kojení by se jídlo nemělo flákat. Ale taky se mi kvůli tomu zápřahu stane, že třeba tři dny pořádně nejím, i když moc chci. Prostě na to nevystačí čas. To mě strašně štve a chtěla bych to změnit.

No, je to teď hodně náročný období, ale zároveň vykoupený takovou krásou, že když jich bude víc, může být jen život krásnější.

Pavel: Já chtěl vždycky hodně dětí, ale teď bych si dal skoro nějakou chvíli pauzu, kdy není nikdo těhotný, nekojí se a v noci se spí.

Bára: Jo, jo, to i já.

Pavel: Užívám si to stejně jako u prvního Šimona, kterému je dvanáct (z manželství s herečkou Kristýnou Bokovou pozn. red.). Když se narodila Rika, měl jsem vyblokovaný měsíc a půl, že budu jenom doma. Což se i stalo. A byla to paráda, užili jsme si to. Když jsem ale vyrazil sám ven, třeba jen na nákup, dost jsem si to prodlužoval. Byl to najednou takový nezvyklý zapomenutý pocit svobody.

Když jsme nedávno měli hlídání obou holek a šli jsme na chvíli ven sami jen s Barčou, tak to bylo jako bychom šli za školu. Vlastně nám ty děti trošku berou sebe navzájem. Dělám si srandu a říkám, že se už těším, až půjdou na vysokou. A my půjdeme s Barunkou do biografu a pak na pivo a vrátíme se, až budou ptáci zpívat.

Bára: No vidíš, a to jsi byl doma jen měsíc a půl. A já už dva a půl roku. Mám sice někdy koncerty, jenže to vypadá vždycky tak, že tam na poslední chvíli dojedu, odehraju, odstříkám mléko zavřená v nějaký šatně a hned jedu zas za holčičkami. My nevypínáme. Chlapi vypínají.

Pavel: Je to tak ale přirozený. Pánbůh nám nedal to, co dal vám. Třeba prsa, v kterých by se vyrábělo otcovské mléko, aby tak děti byly víc odkázaný na nás. My obstaráváme potravu, tak musíme občas z doupěte.

Bára: Umím si to představit, ale zároveň si to teď chci prodlužovat, co to půjde. Moje práce mě sice baví, baví mě deska, kterou připravujeme na jaro, ale přeju si, aby co nejdéle převládal čas strávený s holčičkami. Hrát si s nimi, poznávat znovu svět jejich očima mě moc baví.

Poslouchám rady starších maminek, co říkají: užívej si to teď, strašně rychle vyrostou. V pěti šesti budou mít svoje kamarády, samozřejmě nás budou potřebovat, ale už to není tak absolutní. Tak teď mám třeba leden, únor a půlku března úplně volno, pak začne turné k desce, ale nebudu pryč víc než dva večery v týdnu.

Pavel: Naposledy se nám to podařilo v říjnu v Nízkých Tatrách v Liptovském dvoře. Dali jsme s Bárou našim rodinám dopředu společný dárek pod stromeček: každá rodina měla svoji stylovou dřevěnou zařízenou chaloupku, s krbem a dřívím, jako z pohádky. My jsme tam obsadili rovnou čtyři.

Scházeli jsme se všichni při společných snídaních a večeřích, přes den kdo jak chtěl, výlety, túry, koupele ve smradlavé vroucí vodě, masáže, bazén, tenis... Všechny děti držely pospolu a stačilo, aby na ně dohlížel vždy jen jeden, takže jsme všichni měli o to víc času na sebe. Nejen na ty druhé, ale i úplně sami na sebe. Soukromí a při tom obrovská banda na jednom místě.

Pavel: Byla na miminko natěšená, navíc Rika byla tak hodňoučká, jenom spala a pila, takže veškerá pozornost mohla zůstat Ronje. Věděli jsme, že tohle nesmíme ošidit.

Bára: Myslím, že dítě v roce a půl ještě nemá silné ego, ve dvou už by to bylo asi něco jiného. To máme teď období vzdoru.

Bára: Dává si velmi záležet na všem, co pro ně dělá. Třeba jídlo. Když je tedy doma, což byly za poslední dva měsíce asi čtyři dny.

Pavel: To není pravda!

Bára: Je to pravda! Každopádně když je doma, tak vaří, protože jsem vyčerpaná, že sotva lezu. Dává si na tom hrozně záležet. Úžasně si umí hrát s holčičkami, to všichni tatínkové nesvedou.

Pavel: Překvapilo a zároveň jsem to ale i nějak tušil. Že ale bude až tak dobrá máma, to jsem nečekal. K dětem jsem asi opravdu pečlivý, Bára je o dost mladší a nezkušenější. A vlastně jsem se i obával nějakých nedorozumění, která by mohla vzniknout z odlišných pohledů.

Pečlivostí i přirozenou moudrostí a intuicí mě ale Bára zaskočila. Takže to dopadlo tak, že se od ní nechávám vést i já. Já vím, zas je to do novin, já ti to doma řeknu ještě jednou a něco tajnýho přidám.

Bára: Hm, to jsem zvědavá teda!

Bára: Mateřství podle mě není o zkušenosti ani připravenosti, ale o intuici a pocitu. Jak vás může učit někdo jiný, co má platit na vaše dítě, které je jediné na celé planetě a je takové, jaké právě je? Ať je to jídlo, nebo výchova. Mezi kamarádkami jsem otěhotněla jako první. Ale mám starší ségru, která má taky dvě holčičky, a navíc založila web ProMaminky.cz, takže mi vždy dávala dobrý tipy na inspirativní zdroje. Jednou jsem rodila na Kladně, podruhé v Rakovníku.

Pan primář Poláček v rakovnické porodnici podporuje co nejpřirozenější průběh porodu, o kterém se paradoxně mluví jako o „alternativním". Riku jsem rodila od pátku do pondělí. Jinde by mě pravděpodobně tlačili do urychlení nebo císařského řezu. V Rakovníku to bylo svědomitě ohlídáno tak, aby se nenarušil přirozený průběh a zároveň nebyl nikdo ohrožen. Lebedili jsme si na porodním sále s hudbou a svařáčkem, teda rybízáčkem.

Pavel: Jo, pokaždý.

Bára: No vidíš a teď tě musím pochválit já! I když se někdy pohádáme, tak tohle je pro mne pokaždé záchytný bod. Vzpomenu si, jaký jsi byl skvělý, jaké jsme z toho měli oba zážitky. I sestry mi tajně říkaly, že tatínci často nevědí, co se sebou, ale tys to všechno tak přirozeně cítil, že z tebe byly unešené.

Pavel: Taky musím Barču pochválit, byla mi u porodu velkou oporou. Ale vážně si myslím, že pokud účast otce u porodu, třeba jen jeden z rodičů, cítí jinak, mělo by se to slyšet.

Bára: Já nijak zásadně jiná než naši ani být nechci. Máme se rádi a myslím, že je respektuju i s chybami, které na nich vidím. Logicky přesně ty stejný chyby budu zas opakovat já, i když se tomu budu strašně bránit. Ale tak to prostě asi chodí. Mamce jsem vždycky mohla všechno říct. A to bych si přála, abychom to tak měli s holkama i my.

Pavel: Naši se rozešli ještě dlouho za bolševika a v našem blbém věku. Každopádně se svět změnil, my běhali po venku, dnes děti sedí u počítačů, povídají si on-line a my se bojíme pouštět je ven.

Bára: Doufám, že holčičky v hrách na počítači moc nepojedou. S tou technikou to je komplikovaný. Když má ve třídě poslední model mobilu 24 dětí z 26, tak jak chcete to svoje dítě učit nějakým hodnotám a zároveň ho nevyčlenit z kolektivu? Takže přemýšlím o waldorfské nebo lesní školce. Vůbec uvažujeme o tom, že bychom se odstěhovali z Prahy někam na venkov.

Pavel: Šlo by to. Snažím se mít práce míň. A stejně za ní jezdím. Problém by mohl být se školou, aby tam byla prostě dobrá škola. Ale nemusí to být přece jen venkov, alternativ máme víc, malý městečko, dokonce i naše milovaný Brno. To se všechno uvidí, na to je čas.

Pavel: To je taky tajný.

Bára: Ano, to je tajný.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: