Bára Nesvadbová: Stává se ze mě puritánka

Jakmile se ale řeč stočí na vdavky, okamžitě vykřikne: Ne, už nikdy!

Ne.

Prostě nevím, proč bych se měla vdávat a nevidím k tomu nejmenší důvod.

Jo, a druhý den se vzbudím a budu to mít v hlavě jinak. Co s tím pak budu dělat?

Škoda to jistě je. A konkrétně děti by si hrozně moc zasloužily, aby měly mámu a tátu. Ale pro Bibi už nikdo další stejně nebude jejím otcem. Každý blízký muž může být jen její kamarád. A já nemám potřebu být něčí manželkou. I když se říká odříkaného chleba největší krajíc, že? Nerada bych si něco takového přivolala. Pojďme na jiné téma.

Myslím, že je velký rozdíl mezi tím, co píšu, a mezi mým vlastním životem. To bych prosím nemíchala. A můj partner? No, on je docela starý člověk, čili mentálně relativně vyzrálý. Navíc to byl deset let můj kamarád a dobře mě zná. Nemyslel si, že sbalil feministickou blondýnu z časopisu. Je smířený, že chodím v teplákách, že vařím, že nestíhám, že pořád pracuji. Nevěří věcem, které mu někdo nabulíkuje. A nemá potřebu mě nijak předělávat. Věděl, do čeho jde a chtěl to tak. Nijak mě nekritizuje. Bere, že mám sedm koček. Obrovského psa. Nulu volného času.

To já neměla u nikoho. Strašně legrační ale byla nedávno moje kamarádka. Říkala, že mě asi primárně štve každý chlap. Jenže ten první byl malý, a jakmile vlezl do dveří, už jsi byla naštvaná, říkala mi. Jedno, kolik růží nesl. To tenhle je aspoň velký.

Nepamatuji si na muže, který by mi imponoval. Kromě mého otce. Ale když to říkáte, tak se s tím zkusím smířit. Moje kamarádka teď začala spát se zedníkem a říkala, že má široká ramena. A to že jí imponuje. Tak nevím, jak to s tím imponováním vlastně je.

Tahle moje přítelkyně to má takto mužsky rozvrstvené. Má muže na básně a intelektuální konverzaci, se kterým se může bavit o pocitu viny v díle Karla Jasperse. Pak má muže, který jí opravuje dům. Ale já si neumím představit mít během jednoho týdne sex s rozdílnými lidmi. Jejda, ze mě se stává hrozná puritánka. Já bývala takový volnomyšlenkář!

Ale to je nuda, ne? Myslíte, že ne? Já myslím, že jo. Seděla jsem tuhle se svou kamarádkou a povídaly jsme si o blížící se zimě. Aničko, říkám jí, už to budu muset udělat. Tuhle zimu si už koupím péřovku. Ona říká: věk, viď? Víte, já zatím i v těch nejhorších zimách chodila v krátkých bundičkách. Abych měla hezký pas. No a letos už je čas na péřovou bundu.

Nikdy jsem si věk neuvědomovala. Magdalenka Dietlová vždy říkala, že věk je pověra. Když mi dala moje první šéfredaktorování, bylo mi dvacet tři. A byla jsem v té branži úplně nejmladší. Teď už spadám do těžkého průměru. Je to první rok, co začínám věk vnímat, a zase za tím vězí Bibča. Přijde mi divné, že je moje dcera už velká, že už nemám tu malou holčičku.

Možná jo. No fuj! Mára Vašut, když jsme spolu ještě popíjeli, říkal, Nesíku, Nesíku, co nevypiješ ve dvaceti, to už nevypiješ, protože ti potom bude strašně zle. Bohužel je to pravda.

Ani ne. Mám pocit, že to všechno bylo hrozně fajn. Že by nějaká z mých zkušeností byla zbytečná, si nemyslím.

Hranice výchovy nemáme, protože Bibi je strašně hodná. Jí se nemusí říkat, co nemá dělat. Není dítě, co se vzteká, natož aby s sebou praštila. Moje kamarádka za mnou měla přijít na křest knížky do muzea. Má mrňavé děti, tříleté. Vezmi je s sebou, povídám jí. No, ale ty uvažuješ podle Bibi, ta mohla jít ve třech do muzea. Moje děti by tam počuraly exponáty.

U nás se neuklízí, to je první věc. Takže Bibi nikdo nenutí, protože já sama sebe taky nenutím. Úkoly si může udělat, kdy chce, takže jestli si je udělá po kroužcích či před nimi, nebo až po večeři, je úplně jedno. Možná proto neprotestuje, protože vlastně nic nevyžaduju.

My je měli za zády i při výtvarce.

Ne, když jsme malovali, bylo to v pořádku. Jinak jsme ale museli sedět s rukama za zády.

Myslím, že je mi hodně podobná. Podědila jednu věc, kterou má i po mém otci. My jsme si vždycky vyprávěli příběhy. Naši mě dokonce kvůli tomu chtěli odvézt na pozorování, protože oba byli psychiatři.

Ne jim. Já si zalezla do kouta a tam jsem si vyprávěla, třeba dvě tři hodiny. Měla jsem vlastní svět. A Bibča dělá totéž.

Ne, tak to nemá. Ale hodně se tam hraje na to, kdo s kým kamarádí. Takové to vymezování, což asi dělají ženy celý život. To je příšerná vlastnost. Chlapi to asi nemají, nenatrefila jsem na muže, kteří by se vzájemně pomlouvali. No a oni tam mají skupiny, co spolu „ka“ a „neka“. A obě vedoucí těch skupin chtějí Bibču k sobě. Ona nikam nechce, říká, že má ráda děti z obou skupin. A že v žádné skupině nebude. Tak si myslím, že si umí dupnout. Já byla jiná.

Ano, to je zvláštní, ale je to tak. Nicméně intriky jsou taky hnusné. Moje babička vždycky říkala o jedné sousedce u nás na chalupě: podívejte se na ni. Už sem zase jde. Pak vlezla do dveří a ona se s ní nadšeně vítala.

Ano. Bibi si bere pravidelně. Má teď další dvouletou holčičku Míšu.

Nevím. Na co kandidoval?

Aha. No, on je asi doživotní politik. Někoho to baví, někoho ne. Bibča vždy kouká na billboardy, když jedeme do školy. Strakonická je jimi přecpaná. „Mami, proč jsou ti politici tak oškliví?“ ptá se mě. „A proč tolik lžou?“

On ale na žádném billboardu nevisí.

Vážně? Tak na naší trase nevisí, takže jeho se tahle kritika netýká.

No, viděla billboard, kde byl pan Paroubek. Byla to ta negativní antikampaň a ona to neuměla rozlišit. A tam bylo napsáno: zruším ranní vstávání. Dost se k tomu upnula. A pak byla velmi zklamaná, že to není pravda. Ta šance, že nebude muset v sedm z postele, jí přišla přitažlivá.

Nic. A taky doufám, že nějakou knihu plnou vášní ještě napíšu. Jen jsem si teď odskočila do jiného spektra literatury. A je to dané hlavně mojí dcerou Bibčou. To ona pořád naléhala, že chce pohádku. Maminko, já si od tebe něco přečtu, říkala. Ne, lekla jsem se vždycky. Tak mi něco napiš, odpověděla jednou a bylo to. Skrze svou dceru jsem se začala kamarádit s hodně dětmi. Než jsem ji měla, říkaly jsme s Markétou Hrubešovou s oblibou, že Herodes byl král a že děti strašně řvou. Dejte je od nás pryč, chceme raději skleničku vína. Ale od té doby, co mám Bambuli, trávím v dětském kolektivu pomalu víc času než v dospěláckém. A přijde mi to skvělé.

Ano, mám doma dětsko-zvířatový zvěřinec. Dlouho jsem si o chystané knížce s dětmi povídala. Ale pořád se mi do toho moc nechtělo. A pak kamarádka otevírala školku, kterou si založila, a řekla mi, že pořád vyhrožuju, že napíšu pohádky. Za týden otvírám, tak těm dětem přečteš první kapitolu. Nepřiznala jsem, že ji nemám. Den před tou akcí jsem si napsala osnovu a vznikla první kapitola. Pak impulzivně další a začalo mě to strašně bavit. No, a pak k nám začala chodit Petra Vykoukalová, co učí děti kreslit, a s Bibi udělaly pár ilustrací. A už to jelo.

Je to svět zvířecí. A reálný. Nejsou to pohádky tradiční, ani příběhy s nějakým zásadním posláním. A to mám u všeho, co píšu. Ráda lidi bavím. Samozřejmě by bylo asi lepší, kdybych vystudovala medicínu. Možná že bych ve svém věku měla lepší pocit ze života.

To zas ne.

Nešla bych do zábavy. A nevím, jestli bych vůbec šla na žurnalistiku. Je blbé zpětně říkat, že bych se lépe učila. Navíc já se učila dobře. Dlouho jsem měla samé jedničky a bavilo mě se učit. Ale asi bych si vybrala složitější cestu. Velkou část svého pracovního dne dnes věnuju charitativním projektům. A myslím, že tím splácím dluh svému vlastnímu já. Chci dělat věci, co mají smysl. To asi přichází s věkem.

To je pravda. Tedy kromě hraní si s dětmi. Možná bych mohla suplovat v nějaké školce.

Víte, jak by byl sexy? A navíc, mně se vždycky líbili doktoři.

Jasně, že něco bude. Nezůstanu u psaní pohádek. Ale jak říká Sarah Jessika Parker v Sexu ve městě: k tomuhle stolu to psaní musí přijít. A radím mu, ať přijde rychle. Protože ten stůl si kupuju za zálohu toho, co mám napsat. A takhle podobně je to i u mne.