Bára Nesvadbová: Rovnoprávnost? Nesmysl!

Ne, vůbec. Jak se vlastně cítí spisovatel?

Tak takhle jsem nad tím opravdu neuvažovala.

Doufám, že ne. To bych se bála. Když se řekne, že je někdo na vrcholu, to pak lehce spadne dolů. Ale velkou trému teď najednou mám. Čím jsem starší, tím jsem nejistější. Přirozený proces zřejmě.

Moje první tři knížky se sice dostávaly do desítky bestsellerů, byly třeba i druhé třetí, a když byly týden první, byl to velikánský úspěch. Tatínek si zprávu o tom vystřihl a nalepil na záchod. Jako pro výstrahu. Ale tohle se ještě nikdy nestalo. Neznám důvod, proč tomu tak je, tu otázku si sama kladu.

:.Její poslední knihu Pohádkář křtil přítel jejího otce, spisovatel Ondřej Neff, spolu s vydavatelkou Romanou Přidalovou. foto: ČTK

Teď jezdím po republice s autorským čtením, což mě velmi baví. Zažívám kontakt se čtenářem, ale odpověď stále hledám. Jak dobré by bylo dostat recept a pak už jen míchat správné ingredience. Ale to právě asi nefunguje, že?

Ano, jen čtenářky. I když v Opavě jsem potkala dva muže, oba tam byli přitaženi jako doprovod za límec. Že by přišel sám muž, to se stane málokdy. Ačkoli v Brně jich bylo pět. Celých pět mužů! Víte, napřed jsem se polekala, když jsem zjistila, že mám veřejně číst. Nahlas čtu jen pohádky na dobrou noc.

Ne, to ne. Dřív, když jsem byla na čtení s Petrem Šabachem, mi bylo líto, že nepíšu vesele. Když četl on, doprovázely ho salvy smíchu. On má situační humor, kterého se mi nedostává.

Nanejvýš si párkrát dělám legraci z hlavních hrdinek, ale je to smutnější legrace. Měla jsem tedy strach, jestli to vůbec učtu, protože nejsem herečka a nevím, jestli dokážu udržet pozornost.

Přesněji: zprvu se neptají. Myslím, že tak funguje přežitek z našeho školství, kdy jsme museli sedět s rukama za zády i při výtvarce. Časem se ale uvolní. Nejvíc mě těší diskuse o literatuře samotné.

Na besedách bývají chytré ženské, které jsou vzdělané a chodí do knihkupectví. Což je pro mě jako pro člověka, který se zabývá knihami a časopisy, velmi povzbuzující. Často slýcháte, že Češi nečtou, úcta ke knize vymizela, všichni jen leží u počítače.

:.Bára má rozsáhlou knihovnu.foto: Právo/Petr Hloušek

Myslím, že to tak není. Do jakéhokoli knihkupectví přijedu, je narvané a knížky si lidé kupují. Nepřijdou paní s vystřiženým obrázkem z bulváru. Přijdou s knihou. Z toho mám radost.

Nenašla jsem žádné vlažnější kritiky, vy ano? Snad jedna kraťoučká, tuším v Instinktu. Ale já nemám výstřižkovou službu, takže netuším. Hodně mne potěšil kritik Franta Cinger.

A taky jako běžný čtenář novin vnímám, že se kritické myšlení tříbí, což je fajn. Vzpomínám na dobu, kdy každá druhá kritika, jak hudební, tak i třeba divadelní, hraničila s pamfletem. Dnes mi připadá konstruktivnější.

Ne, to rozhodně ne. Ale mám malé dítě a pracuji v redakci Harpers Bazaaru. Taky Bibi teď začala školka, kam ji denně vozím. Vozím ji i na kroužky, takže jsem teď trošku taxikář.

K tomu jsem měla donedávna pořad v rádiu a v poslední době jsem se až extrémně položila do charitativního projektu pro mentálně postižené klienty domova Zahrada na Kladně. Vydaly jsme kalendář s Annou Kovacic, jehož výtěžek jde právě na Zahradu.

:.Vzorná maminka na sletu princezen foto: ČTK

Před Vánoci chystáme s Olgou Dvořákovou z Gallery Art Factory na Václaváku charitativní výprodej značkového oblečení. Do toho moderuju. Taky jsme připravili audioknížku z Bestiáře, kterou namluvila Jíťa Čvančarová. V mezidobí vznikl i film Bestiář. No nevím, stejně mám z vaší otázky pocit, jako že se flákám…

Tak tedy - občas i vařím. Nebo luxuju. To je báječná činnost. Od té doby, co jsem po operaci očí, mne začalo bavit luxovat. Předtím jsem ty chlupy po zvířatech totiž neviděla.

To mi přijde absurdní, když člověk vydá knížku a první otázka je: co píšete dalšího…

Tak ano, je to nejmilejší činnost. Hned po hraní s dětmi. Jistě bych preferovala dalšího potomka před další knihou, ale to je ve hvězdách. Kniha je možná reálnější. Slíbila jsem Bibče pohádky.

Občas ano. Máme vůbec takovou dětskou redakci. Já tam vodím Bibču, Pavlína Hodková (partnerka fotografa Jana Saudka - pozn. red.) je těhotná a občas si přivede Matýska a Robert, grafik, ten má dvě holčičky. Kolegyně Lucka je taky těhotná, kolegyně Šárka tam zas nosí tu svoji zvěř. No cirkus. Vy jste u nás ještě nebyla?

Hm, tam se lidi bojí chodit. Můj zaměstnavatel Antonín Herbeck, když už náhodou přijde, tak hned něco zvedne. Zřejmě v přesvědčení, že se ten binec zmenší… Horor byl, když si Šárka přivedla králíka, protože začal okousávat kabely od počítačů. Psovi to vysvětlíte, ale králíkovi ne. To je skutečně tupé stvoření.

Nevadí. Já nenávidím klid a uklizeno. Stává se nám, že na kávě v hrnku vyroste i plíseň hlavičková. Redakce ale funguje, protože v ní mám dospělé chytré ženské, které vědí, co chtějí, a svou práci mají rády. Vědí, že nám šéf dal možnost být s dětmi a přitom pracovat. Váží si toho.

To mi přijde vtipné. Ráda bych aspoň o téhle poslední knize popřela, že by byla autobiografická. To je fakt ohrané. Jasně že spisovatelé píší takzvaně ze sebe, ale to ještě nutně neznamená, že by psali o sobě.

:.S českých spisovatelek je asi nejfotogeničtější.foto: Právo/Petr Horník

Myslím, že o mém soukromí za posledních pár let těžko někdo něco zásadnějšího ví, takže spojovat osudy postav z Pohádkáře s mým vlastním životem je velká fabulace. A ano, Michael na film přiletěl. Je teď tuším někde v Hongkongu. Legrační lidé jsou ti finančníci…

Jak mění domovy na základě přitažlivosti té které burzy.

Moji přátelé jsou zvyklí, že o nich píšu. Ani ne tak do knih jako do editorialů. Postupem času rezignovali, jen Pavlínka Fechterová protestuje. Když můj tatínek napsal knihu Řidičský průkaz rodičů, tak babička tvrdila, že ona to má nejlepší, protože už je v té knize mrtvá.

On tchyni pohřbil, kdežto tchán byl hovnivál, který si valil před sebou kuličku. Okolí spisovatelů má prostě osud složitý. Ale reálný život je fakt jiný, než jsou knížky.

:.Pracuje jako šéfredaktorka časopisu Harpers Bazaar.foto: Právo/Petr Hloušek

Nemůžete si spojit Michala Viewegha a jeho hrdinu Oskara, ať se to jakkoli nabízí. Spisovatelé žijí své životy a mají takovou malinkou úchylku, že si v noci jdou něco napsat. A pak se za to třeba zaplatí hypotéka.

Myslím, že to není rozpor. Ty fotky v plavkách byly pro charitativní kalendář a vznikly s fotografkou Annou Kovacic v ateliéru, kde nikdo nebyl. Jen ona a já. Povídaly jsme si o dětech.

Jako publikum při focení podprsenky? To bych asi neskousla. Na dovolené na Kypru se mi smála kamarádka Mirka, že jsem vlezla v šortkách do bazénu. Já myslela, že si děláš švandu, říkala. Ty fakt do toho bazénu lezeš v kalhotách? Já bych šla i v tričku, kdyby mi to nebylo hloupý! Čádor bude možná další stupeň. (směje se).

To fakt ne. Ale je to zvláštní, naši doma nazí chodili. Pro mě je představa, že bych šla doma nahá z koupelny do pokoje, byť by tam byl jen můj pes či kočka, nepředstavitelná. Já se o tom neumím otevřeně bavit. Ale sex v knihách? Papír je něco jiného.

Některé ano. U nás v redakci se někdy vedou konverzace, že nevěřím vlastním uším.

To je moje soukromá věc, jestli s někým žiju nebo ne.

Klidně i oddělených domácností.

To musí být krásné. Ale já si už takhle zvykla. Nevím, jestli to je dobře, ani to nikomu nedoporučuju. Pro můj soukromý život mi to v tuto chvíli takhle vyhovuje. Taky jsem trochu magor, když spím s šestiletou dcerou v posteli. Ale už jenom proto by tam nemohl být žádný muž.

:.Bára Nesvadbová během rozhovorufoto: Právo/Petr Horník

Těžko by se mohla budit vedle cizího pána, byť by ho měla třeba i ráda. Není nic hezčího než mít přátelský a vyrovnaný vztah. Ale vzhledem k tomu, že jsem nic takového v životě nepotkala, držím si oddělené domácnosti. Mám ráda své soukromí.

Jsem tak zřejmě navyklá od dětství. Naši měli oddělené pokoje. Člověka vzory determinují. Měli jsme třípokojový byt a každý z nás měl svůj pokoj. Kdybych měla rodiče, kteří by měli společnou manželskou postel, nad kterou by měli fotku ze svatby, tak bych měla možná jiný názor.

Ale já znám příklady, že se lidé potkají, intenzivně si povídají, společně vaří, a pak se rozejdou, aby se zase rádi a s láskou mohli setkat.

A pak stejně rychle vyšumí. Ve vztazích je asi přátelství to nejdůležitější. A společná práce. Tedy ne, že se ti dva nutně potkávají v práci, ale mám na mysli podobnou profesi či zájem.

Vůbec na to nevěřím. Velkým protikladem bylo moje manželství (s exministrem Karlem Březinou, pozn. red.). Naštěstí jsme dnes velmi dobří přátelé, ale Karel má rád knedlíky a rajskou a já saláty. On se kouká na televizi a já ji nesnáším a nemám. On je sociální demokrat, já jsem pravicová. On je tmavý, já jsem bílá.

Tam se ani nenajdou. Mně jeho svět připadá zajímavý a ráda se do něj podívám. Ale jen podívám.

Nemluvím o tom jako o pozitivním faktu. Dávám příklad, jak vztahy dřív fungovaly. Čím dál víc jsem přesvědčená, že jediná věc, která nefunguje, je rovnoprávnost. Někdo tu domácnost musí táhnout, a je jedno, je-li to muž, nebo žena. I když postava babičky byla jakoby slabší, přesto byla silnější.

V rozhodování o partnerském vztahu. Kudy půjde dál. Ale je to divné, vztah by měla být rovnice. Partnerské vztahy, stejně jako výchova, jsou velká záhada. Můžete se setkat se sebelepším kámošem, se kterým si báječně rozumíte, a nebude vám fungovat sex. A tak s ním stejně nebudete. Je to zakleté.

Všechny moje kolegyně živí své partnery. Vydělávají zkrátka víc.

Špatně.

Pochopitelně!

To se uvidí. Možná až v generaci našich dětí. My už to asi nebudeme mít šanci poznat.

Dopřávají mi to muži dva. Ne že by mne zahrnovali diamanty, ale mám k nim za dobu, co je znám, pocit absolutní důvěry. Což je důležitější než ty kameny (směje se). Je to můj manažer Lumír Mati a můj šéf Antonín Herbeck. To jsou kromě mého psa jediní dva muži, kteří mě dlouhodobě tolerují.

Hlavně ji vychovávám jako jedináčka.

No jo, no. Taky nevím, jestli je to dobrý. Myslím, že jsem v ní vzbudila nedůvěru vůči mužům. Nedávno nám utekl pes a my jsme ho honily po vesnici. Nějaký pán nám ho chytil až na náměstí a Bibi opáčila, vidíš, maminko, že jsou i hodní pánové (směje se).

:.Po autorských čteních jezdila vlakem po celé republice. „Bála jsem se, abych se u toho nerozplakala,“ říká spisovatelka. foto: ČTK

Snažím se ji vychovat, aby byla laskavé, milé a hodné stvoření, což se myslím daří. Mám radost z toho, že se ráda učí. Že je zvídavá. A chtěla bych jí dopřát ten luxus, že se bude živit prací, která ji bude bavit. Ale jak se bude chovat v partnerských vztazích, těžko říct. Myslím, že její výchozí pozice je těžká. Žít sama s mámou…

Až Bibi začne přemýšlet, bude jistě tápat. Ačkoli možná míň než já, která jsem vymazlená dvěma psychiatry.

Vizuálně ještě stále vypadá jako Karel. Povahově? Neumím to říct. Podědila jednu věc. Můj otec si odmala o samotě vyprávěl příběhy. Měl ohromnou fantazii. Já jsem si také stále něco vymýšlela. Ne ve smyslu bájné lhavosti, ale zalezla jsem si do kouta a tam jsem byla ve svém světě. Ani jsem nepotřebovala panenky. A tohle dělá Bibi taky. Hodinu si vydrží vyprávět svoje příběhy. Těžko říct, jestli je to dobře, nebo špatně.

U mě doma ano, ale mně se to moc nelíbí. Já jsem k vegetariánství došla v dospělosti svým vlastním rozhodnutím. Jako dospělá holka, která si se svým organismem může dělat, co chce. Když se rozhodnu, že vykouřím krabičku cigaret a vypiju dvě flašky vína, druhý den je zle jen mně.

:.Pětiletá Bibiana se nehne od maminky, zato podobou nezapře svého tatínka Karla Březinu.foto: Právo/Petr Horník

Když mi chybějí živiny z masa, je to moje zodpovědnost. Ale u malé holčičky je to jinak. Jenže ona si maso spojila se zvířaty a my jich máme doma dost. Je jí to zkrátka líto.

Nafotila jsem kalendář portrétů, výtěžek z dražby půjde opět na charitu. K fotkám tam budou básně právě Magora Jirouse. Copak vy nemilujete jeho Labutí písně?