Bára Nesvadbová: Jsou vztahy, které nemohou mít happy endy

Nooo, pro kocoura asi ano. Naštěstí premenstruální syndrom máme už jen my dvě s Bi (dcera Bibiana – pozn. red.), tak se to snad dá zvládat... Víte, maminka je psychiatr, nikdy v životě jsem ji nezažila se hádat či přít. Nikdy. A my s Bi jsme také dost klidné bytosti. Vlastně asi nejhorší jsem já, když někdy začnu ječet na zvířata, že je odstěhuju do útulku.

Když až moc škodí... Mám jinak naše třígenerační žití ráda, je poučné. Láskyplné. Je ale pravdou, že teď s covidem jsme v jisté nevýhodě oproti běžným rodinám, musíme být prostě obezřetnější, zodpovědnější.

Moji přátelé se vážně těší, až se obejmeme, což je i pocit, který mně samotné chybí nejvíc. Ta blízkost. Kamarádi už mě proto vítají slovy: „Tak co, už nám babky píchli?“ (smích)

Většinou já. Jenže má nejoblíbenější potravinová složka je zelenina na sto způsobů, takže se často stane, že se maminka či teta vkradou do kuchyně a navaří třebas uzené koleno. Nebo teď o svátcích pekly tři dny kachnu, to byl megapuch.

Argumentují, že jim květák také nevoní. Bi vaří už jen pro svého partnera. Ale skvěle. Má ten talent pokusů, to míval můj táta. Nepotřeboval kuchařku, prostě tam něco dal, co mu přišlo pod ruku, a chutnalo to úžasně.

Jsou to samí nalezenci. Ve své podstatě mám takový malý útulek, deset koček a dva psy. Nejsou to žádné extra rasy, takřka samí mouři, jeden teriérek a boubelatá retrívřice. Jo a s kočkami hraji nekonečnou hru, zda spí venku. Já je samozřejmě hledám. Takže ve své podstatě každý večer hrají na schovku...

On má zvěř rád. Takže dobře. Neumím si vlastně moc představit být s mužem, kterému by vadili moji nalezenci nebo filantropie. Zkusila jsem to. Myslím, že v mém věku už se žena přetavit moc nedá. Ani muž ne. Už jsme prostě dospělí. Buď si lidé sednou, nebo ne.

On trvá déle. Rok a půl, není až tak nový... Bude to znít možná prazvláštně, ale je to nejdůležitější vztah, který jsem kdy žila. Máma říká: „Takhle ses nikdy k nikomu nechovala.“ Má pravdu. On je pro mě nesmírně důležitým člověkem a zcela čistě ho miluji.

Je vlastně upřímné doznat, že teď prožívám první lásku. Říká se, že se nelze víckrát zamilovat. Asi jsem si musela dost dlouho počkat. Ale první kluk, který mě políbil, byl jistě Honza Křeček, tuším v sedmičce na Kladské (ZŠ Kladská v Praze – pozn. red.), teď učí na FSV (Fakulta sociálních věd UK – pozn. red.). Byl vysoký, černovlasý a děsně hezký. (smích) Snad stále je.

Nevím, nejsem vztahový terapeut. Ale určitě se učíme. Aspoň snad někteří z nás. Nerada bych opakovala chyby, které provázely mé dospívání. V šestačtyřiceti už by se to vážně nehodilo.

Spíš kradu příběhy svým přátelům. Už moc nepíšu o sobě. Ono je vždy těžké od knihy oddělit vlastní život, prožitky. Ano, každý autor píše ze sebe. Taví psané slovo skrz vlastní já, i autor sci-fi či hororu, ale to ještě vůbec neznamená, že píše o sobě. Navíc jsem napsala šestnáct knih, to vážně nemohou být deníkové zápisky. (smích) Vydaly by na pět životů. Nejmíň.

Jsem absolutně přesvědčená, že nikdy nelze dojít na konec. Že svět je barvitější než fantazie. Nikdy se nedá říct: Tohle znám. Svět nás vždycky překvapí. Naštěstí.

Kradu příběhy všem kolem. Moje okolí to ví. Nějak s tím počítá. Dost i fabuluji, takže výsledný text je vždy kombinace mnoha faktorů. Jednou jedinkrát jsem si půjčila život kolegyně z redakce. Ten příběh byl nesmírně smutný. Reálně jsem plakala, když jsem ho editovala. Bi mi pak vždycky říká, jestli to mám zapotřebí, jestli nemůžu přidat aspoň trochu smíchu.

A protože byl takřka do písmene podle pravdy, zeptala jsem se dotyčné, zda ho můžu pustit do světa, že kdyby jí to vadilo, věnuji jí ho.

Po přečtení mi volala: „Prosím tě, jak můžeš vědět, že když jsem začala potrácet, zrovna jsem plela levandule?“ Vidíte, někdy si člověk i pravdu vymyslí. Vlastně mě fascinuje, jak fungují ta lidská napojení, telepatie, identické nápady ve stejnou chvíli, síla myšlenky.

Vážně vtipné? Díky. Pravda, někdy se snažím o ironii, ale vtipné, nevím. Někdy mi přijdou až moc smutné. U té předposlední, u novely Iluze, jsem si tolik přála dobrý konec. Vážně jsem ji psala s cílem, že skončí dobře. Jenže jak jsem vnímala všechny postavy, najednou jsem až tak přesně nevěděla, co to dobře vlastně je.

Snažila jsem se popsat hluboký, osudový, paralelní vztah, manželský trojúhelník. V tom kontextu je vážně každý konec dobrý i špatný zároveň.

Při psaní té novely mi jasně došlo, že jsou vztahy, které nemohou mít happy endy... A ještě k tomu osobnímu humoru, neumím bohužel vyprávět vtipy ani být legrační, často se směju ve chvíli, kdy bych spíš měla být zticha.

Přímo nikdy. Někdy se i rozčiluje, že mi k té a té situaci rozhodně názor neřekne, aby mě náhodou neovlivnila. Ale je to maminka. Takže nepřímo, třebas mihnutím obočí, komentuje úplně všechno.

Pochopitelně že nechci. Vzpouzím se ještě teď, v šestačtyřiceti, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že její názor je pro mě bezvýznamný. Právě přesně naopak, je velmi důležitý. Na jaké jiné rady bychom měli opravdu dát? Kdo nás vážně zná a myslí to s námi jen a jen dobře? Pro mě je rodina nesmírně důležitá.

Myslím, že naši rodiče a naše děti jsou, když máme štěstí a chováme se k nim hezky, našimi nejbližšími přáteli.

Ona je ta pragmatičtější. Racionálnější. Není absolutně důvěřivá jako já. Často mě dostane i z dost divných situací. Snažím se ji proto nepoučovat. Žijeme v symbióze, jako dvě přítelkyně.

Nevím, jaký výchovný model je ten správný... Jen se ze všech sil snažím být dobrá máma a spolehlivý parťák. U nás doma nebylo nikdy nic tabu, mluvila jsem s rodiči o všem, o sexu i o smrti. Byť já jsem možná ještě benevolentnější. Bi zná bohužel i mé smutky. Hlavně velkým rozdílem je, že já vyrůstala se dvěma rodiči, a ona je jen se mnou.

Nerada srovnávám, myslím, že jsou to tak jiné doby, že nelze říkat, co je lepší, co je horší. Ale je jasné, že současní mladí lidé to nemají vůbec lehké, prostě vůbec. Ta nekonečná nejistota, co je obklopuje, zda budou mít práci, zda vystačí voda, jak bude vypadat klima, do toho v rámci viru absolutní změna sociální komunikace, naprostý přesun celého světa do online prostoru...

Není to lehké. Ale dospívající za války to taky neměli lehké, že? Prostě, dokud jsme zdraví, máme co jíst a teče nám z kohoutku pitná voda, není moc proč si stěžovat.

Těžko říct. Pět šest tisíc, tak asi, ale mám knihovnu i po rodičích z pražského vinohradského bytu, není jen moje. Knihy se mnou žijí. Jsou všude. Asi kromě lednice.

Bílé pláště mě provázejí od dětství. Polovinu času, vždy po škole, jsem strávila ve Vinohradské (nemocnice Královské Vinohrady v Praze – pozn. red.). Maminka tam pracovala, já si hrála s psacím strojem, tonometrem a sepisovala vymyšlené chorobopisy.

Je ale pravdou, že druhý díl Doktorů jsem neplánovala, toužila jsem po povídání s duchovními, s faráři, ale Jakub si na to netroufal. Je pokornější, proto vznikl druhý díl Doktorů. A jsem za něj moc ráda. Díky knize jsem potkala fascinující osobnosti. Čistě krásné lidi.

Vnímám, že i lékaři z generace mých rodičů začínají čím dál tím více akcentovat roli jednotlivce i v procesu uzdravování. Myslím, že medicína začíná být komplexnější, že jak si ještě před pár lety všichni takzvaně stěžovali, že chybí institut rodinného lékaře, který by člověka provázel, znal anamnézu v celé komplexnosti, tak bych řekla, že za posledních pár let se to razantně mění.

Také mě překvapila nesmírná pokora zpovídaných. Nezatracují žádnou cestu. Ani žádnou pomoc.

Jasně, profesor Daneš (Jan Daneš, odborník v oboru radiologie a mamodiagnostiky – pozn. red.) vám řekne, že nezná jediného člověka, kterého by zachránila od nádoru alternativní volba, nicméně jedním dechem dodá, že také chodí zpívat do kostela a víra mu pomáhá nejen v práci, ale i v osobním životě.

I bych chtěla, fascinují mě niterné taje. Vždyť to je hlavní téma mých knih. Jen, bohužel, nejsem na medicínu dost chytrá. Zkoušky z fyziky bych nikdy nezvládla. Proto mám tu veselou fakultu sociálních věd, která je dobrá pro večery ve vinárnách. (smích)

Etincelle založil Jakub a záhy po vzniku mě oslovil. Pomáhala jsem mu při shánění peněz pro handicapované klienty ústavu Zahrada na Kladně. Potřebovali koupit minibus, aby mohli jezdit za prací a na výlety. Spolupráce s Jakubem se pak rozšiřovala. Proto je také naše pražská kavárnička Mezi řádky, ta smíchovská, tak trochu kavárnou mého tatínka. Je v ní veškerá jeho knižní pozůstalost. Myslím, že obdobnou sbírku sci-fi jinde nenajdete.

Na sto sedmdesát. Jsem zcela přesvědčena, že dát lidem práci, vzít je z domovů, z chráněného bydlení, nabídnout jim každodenní pravidelnost, možnost se učit dá jejich životům smysl. Prostě dělání smutky zahání. A Jakub té společnosti věnoval život. Je to skvělý muž.

Naopak. Nedávno se mě v rozhovoru ptal Honza Mühlfeit, trochu strašil, že ta otázka bude těžká a záludná, ptal se, co je smyslem mého života. Pro mě je to zcela jasné. Jistě, neuměla bych být bez své malé rodiny, oběsila bych se na první hrušce, ale jasným smyslem mých dnů je pomáhat bližním. Mám obrovské štěstí na okolí, na přátele, že mi pomáhají s každičkým nápadem, mám štěstí na dobré lidi vůbec.

Psaní je láska.

Principem Be Charity je dobrovolnictví a stoprocentní rozdělení získaných peněz. Funguje jako energetická koule, nabaluje další a další dobrovolníky. Víte, já celou bytostí věřím, že lidé jsou hodní, že i přerod, jenž zažíváme, skrz osobní katastrofy, povede k lepšímu světu. Ale možná jsem jen nenapravitelná naivka. Prostě bloncka.

Spolustaráme se o šedesát čtyři nemocných dětí, po úrazech, onkologickém onemocnění, mozkové obrně či s autoimunitním onemocněním. Snažíme se i vypomáhat v rámci tří pražských nemocničních jednotek.

Nakupujeme přístroje a potřebné věci, a to pro spinální jednotku a dětskou rehabilitaci v Motole profesora Pavla Koláře, perinatologii u Apolináře prof. Antonína Pařízka a dětskou plastickou chirurgii prof. Andreje Sukopa na Vinohradech. A samozřejmě, podporujeme konkrétní projekty Etincelle.

Vidím. Věřte mi, když vidíte dívku, jež byla upoutaná na vozík, jak přejde ulici, či chlapce, který jen ležel, že pomáhá mamince vykrajovat cukroví, pak není žádná hodina věnovaná fondu zbytečná. Zázraky se vážně dějí.

Často se sama sebe i bližních ptám, jak velkou zodpovědnost máme za své zdraví, kolik toho umíme v životě ovlivnit. Ovšem nikdo mi nikdy neumí vysvětlit nemocné děti. Nebudou mít své rodiče navždy a každičký krůček k samostatnosti je pro jejich budoucnost zásadní.

Miluju vodu. Vlny. Ale i řeku. Plavu dlouhé trasy. Jsem ráda sama ve vodě. Ale jsem strašný zmrzlík, rozhodně nepatřím do Wim Hof party (Wim Hof je Nizozemec věnující se extrémním sportům a známý svou odolností na extrémní chlad – pozn. red.). Mrznou mi prsty jen při pohledu na fotky kamarádů, kteří prosekávají Vltavu... Takže venku teď neplavu.

Už jsem vážně hodně dospělá, neumím si představit, že bych se k něčemu nechala donutit. Žila jsem dlouho s mužem, který si na slavení Valentýna potrpěl. Tenkrát mě to děsně otravovalo. Dnes, ex-post, mi dochází, že to od něj bylo vlastně hezké.