Bára Munzarová: Rodiče jsou mým obrovským vzorem

Ivuška je výjimečná herečka. Přírodní úkaz nezdolné energie a báječná žena s velkým Ž. Je pro mne potěšením stát s ní na jevišti a mít možnost zblízka a pokorně nakukovat do její poctivé herecké kuchyně. Kromě svých nesporných uměleckých kvalit je také výborná kuchařka. Stejně jako její dcera Sabinka, která je shodou okolností moje spolužačka z DAMU.

Tyto přednosti obou dam velmi oceňujeme hlavně na zájezdech, kdy se dlouhé přesuny autem občas mění na kulinářské ochutnávky dobrot z Janžurovic a Remundovic nápaditých kuchyní. Hlavně ale mezi námi panuje harmonie a důvěra. Ivuška mi na jevišti v mnohém nahrazuje mou vlastní, v divadle již neaktivní maminku. A to je prostě krása. Jako režisérka byla laskavá, ale zároveň pro dobro věci velmi důsledná. Pro moji náturu prostě dokonalý koktejl.

Tennessee Williams napsal postavu Heleny jako ironickou, lehce nekompromisní ženu s ostrým jazykem. Nešetří ironií a trefnými komentáři. Snažím se Helenu hrát jako postavu, která občas jedná trochu nevybíravě, protože se pere s velkým vnitřním, navenek nikdy nepojmenovaným trápením. Což vnáší do celého pojetí nové vrstvy a nové barvy. Baví mě hrát vnitřně nejednoznačné figury.

Dalo mi zprvu trochu práce se do jejího nitra prokousat a nesklouznout do prvoplánově vděčné ironické komentátorky. Výsledek ať laskavý divák posoudí sám.

Potřebovala jsem si odpočinout od nekonečných seriálových produkcí a trochu se vnitřně usebrat. Zastavit v tom šíleném pracovním nasazení posledních let. A divadlo je pro mě základ i radost.

Bulvár před nedávnem psal zaručené zprávy, že jsem sekla s herectvím, abych mohla pečovat o rodiče. Tím mi příliš nepomohl. Tehdy to navíc zdaleka nemělo nic společného s reálnou situací a reálným zdravotním stavem mých rodičů. Teď, aktuálně, úměrně s přibývajícími roky maminky a tatínka, si víc užívám okamžiků pospolitosti. Rozhodně mě péče o ně nesvazuje a neomezuje při rozhodování ohledně pracovních nabídek.

Nejenže byli. Stále jsou. Vážím si jich obou jako lidí s vysokým morálním kreditem a obrovskou odvahou, kteří v nelehké komunistické totalitě dokázali ustát nátlak režimu bez ústupků. Potýkali se s velkým strachem, zda mně a mé sestře komunističtí pohlaváři dovolí dostudovat, když se například jako jedni z mála nedostavili na povinné podepisování Anticharty.

Místo povinného nástupu do hlediště Národního divadla, kam byly nekompromisně nahnány špičky tehdejšího kulturního života, odjeli ve strachu domů. Pozorovali ulici z okna v obavách, zda před domem už neparkuje vůz státní policie. A takových příkladů by bylo víc. Snažím se žít poctivý život v pravdě, s vnitřním nepokřivením hodnot. Oni jsou mým obrovským vzorem.

Lásku. To v první řadě. Víru v dobro, obrovskou podporu ve všem, pro co jsem se svobodně rozhodla. Nebojím se být sama sebou, i když se někdy svými názory vymykám většině. Mírumilovné zázemí a pocit bezpečí, že mohu kdykoliv a s čímkoliv za nimi přijít. Pocit, že milující a nápomocní tu pro mě budou, i kdybych třeba z mladické či jiné nerozvážnosti spáchala bůhvíco. Naučili mě, že není potřeba lhát. Ani ze strachu, ani z dobré vůle druhému neublížit. Vštípili mi, že říct se dá vždy všechno, záleží jen na formě a míře empatie. Učili mě to svým obdivuhodným jednáním a tím, jak celý život žili.

Ano. Právě proto, že jsem byla vychovávaná ve vnitřní svobodě, tak trochu natruc režimu, mohla jsem si pomýšlet na cokoliv, co mě bavilo a naplňovalo. Proto jsem po maturitě na gymnáziu byla rozhodnutá, že půjdu studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu, obor psychologie a trenérství. Až jako druhou možnost jsem si napsala Divadelní fakultu Akademie múzických umění. Ale talentovky na DAMU se dělaly dřív. A ono to napoprvé klaplo.

Aničce bude v listopadu patnáct let. Je tedy přesně pro rodiče v zajímavém věku. Musím však říct, že si jí vážím. Je to citlivá, empatická duše s vyzrálými názory a já o ni vůbec nemám strach.

To víte, že ano. Však je má hned ze dvou stran. Krásně a ráda tančí, je nesmírně pohotová a vtipná, anglicky mluví v osmé třídě už velmi dobře a dělá závodně atletiku. Ale na definitivní plány, co s životem, je ještě brzy. Necháváme tomu volný průběh.

S Martinem žijeme spokojeně na hromádce už devět let. Jsem šťastná, že nám společné soužití víc než klape. Je pro mě bytelnou chlapskou oporou a já se konečně mohu pomalu stávat holčičkou. Snažíme se žít v přítomném okamžiku a jeden pro druhého tady být. Hodně spolu cestujeme a plníme si vzájemně tajné sny. Žijeme naplno. Pokud má přijít svatba, přijde v ten správný čas. O tom jsem přesvědčená.

Když začne teplejší jarní sezóna, tak ano. Poslední dobou ale pozoruji, že už motorku nepotřebuji jako součást chlapecké image a častěji si raději obléknu šatičky. O motorku někdy svedeme i bitku. Když máme oba našlapaný časový rozvrh a víme, že v přeplněné Praze se to jinak stihnout nedá. Martin má naštěstí od loňska i svou menší motorku, kterou si bereme na cesty s karavanem, takže se nakonec vždycky dohodneme.

Čím déle trvá naše společné soužití, tím víc se většina třecích ploch obrušuje. Známe se už velmi dobře a snažíme se respektovat názor, a někdy třeba lehce odlišný náhled, toho druhého. Obecně je to tak, že Martin je v mnohém ten radikálnější, razantnější z nás dvou a já zase umím mírnit horké hlavy. Jsem tolerantnější a diplomatičtější. Ale oblast, na které bychom se vyloženě neshodli, není.

Myslím, že to byly thajské ostrovy Ko Lipe a Ko Bulon, které jsou už jenom kousíček od Kambodže. Nebo je od Čech dál Buenos Aires? Zeměpisáři, počítejte!

Pořád nějakou. V nejbližší době to budou výjezdy s obytným přívěsem „obytňákem“ na Martinovy jachtařské závody, pak chvíli do Maďarska na Balaton a potom hezky šup zpět do Čech na vodní nádrž Nechranice. Martin si teď čerstvě udělal i mezinárodní jachtařskou licenci, takže nás v červenci čeká týden na jachtě v chorvatských vodách. Jen tak něžně, na zkoušku, abychom si to pěkně všechno osahali a mohli během zimy vyrazit třeba někam dál.

V srpnu se chystáme s Jirkou Lábusem na naše oblíbené Korfu a mezitím chceme jezdit jen tak s karavanem po Evropě, kam nás oči zavedou. Jestli to bude sever či jih, to se ještě ukáže. Na podzim odletíme s Aničkou za sluncem na holčičí výlet, destinaci teprve vybírám. A takhle cestujeme rádi a pořád, jak to jen časové možnosti dovolí.

Je to fajn. Známe se a už dobře tušíme, co můžeme jeden od druhého očekávat. Každý máme ale i svoje samostatné divadelní projekty. Martin exceluje ve svých sólových one man show Kolega Mela Gibsona a v představení Rapper. Já zase mám v Divadle Kalich dva pěkné tituly s Ivuškou Janžurovou, o nichž jsme hovořily. Pro pohlazení duše s Pepíčkem Somrem v pražské Viole čteme Olbrachtovo zpracování bible Příběhy Nového zákona. Ponorková nemoc nám s Martinem zatím nehrozí.

Každé ráno si dělám radost pravidelným cvičením jógy s výhledem do krásné zahrady, kterou Martínek s láskou zvelebuje. Vždycky si uvědomím, jak je báječné vnímat krásu stromů, dýchat v přítomném okamžiku a radovat se z každé maličkosti. Radost mám ze zlepšení tatínkova zdravotního poinfarktového stavu a z Aničky a jejího moudrého pohledu na svět, úsměv na tváři mi vyloudí i rozkvetlé rododendrony na zahradě a vyléčený, spokojený kocourek Rubínek, náš rodinný mazel.