Bára Munzarová: Pomalu přicházím na to, že se musím naučit říkat ne

V seriálu co do rozsahu role nepřímo nahradila Danielu Šinkorovou a díky tomu se na ni přesunula pozornost bulváru. Brzy se jeho čtenáři dozvěděli, že se její manželství s hercem Jiřím Dvořákem ocitlo v troskách a že za to může vzájemná náklonnost mezi ní a jejím seriálovým partnerem Martinem Trnavským.

Myslíte mezi mnou a Martinem? Jsme velmi dobří kamarádi. Hodně na sebe herecky slyšíme, proto jsme se domluvili, že se spolu pustíme do divadelního představení.

Už čtyři roky jsem velmi toužila nazkoušet nějaký titul s tématem, které mě bude zajímat a kde si herecky pošmáknu. V jeho divadelním spolku Frída jsme nastudovali hru Jako Thelma a Louise. Pan Trnavský jako principál i komerčně smýšlející člověk chytře vyhmátl dobu, kdy nás bulvár dává dohromady, a tak si na nepřízeň diváků opravdu nemůžeme stěžovat.

Hodně jsme si vzájemně pomohli, jsme výborní přátelé. Tomu, co se o nás píše, se není jak bránit. Tomu se můžeme jedině zasmát.

Vůbec ne, já o tom vím a přiznám se, že mi to dělá i dobře. Tuhle jsem si šla koupit přívěšek na mobil a byla jsem rozhodnutá pořídit si nějaký decentní dámský… A přišla jsem s plastovou motorkou.

Dost vydržím a spoustu věcí si dokážu udělat sama, což mužské pokolení může i odrazovat. Spousta chlapů ze mě má strach. Ženská diplomacie mi moc nejde, takové to ach, nejdou mi zavřít dveře, nemohl byste mi pomoct… neumím.

Do toho se vůbec nechci pouštět! Ale bulvár má zaplaťpánbůh jasno, takže mám radost, že až si třeba nebudu jistá, jak se věci mají, někde se to dočtu...

To je velmi osobní a citlivé téma a já se nechci vyjadřovat k věci, která by měla zůstat v soukromí. Proč bych to měla dělat? Jen proto, že jsem známá z televizní obrazovky? Krůček po krůčku se k němu relativně v pokoji blížíme a snažíme se, aby to všechno bylo ve vzájemné dohodě. Naprostá priorita pro nás oba je, aby tím Anička netrpěla. Naštěstí tomu tak je, nad tím mám dennodenní kontrolu.

Ano. 

Klidně. Jak jsme oba měli pořád plno práce, různě jsme se u ní střídali, takže u ní byl buď jeden, nebo druhý. Těch společně trávených chvil bylo minimum, takže se pro ni zase tolik nemění. Jen se ty etapy prodloužily. Žádnou velkou změnu nezaznamenala. Když je se mnou, neříká, kde je tatínek, a naopak.

Žádnou pánskou fusekli v baráku nechci ani vidět!

To samozřejmě nechci, ale potřebuji se nadechnout, spoustu věcí dořešit a dopřát sama sobě čas zase se posbírat ze země a dát se dohromady. Já teď žiju za čtyři životy: stavím, rozvádím se, hraju, denně točím, zkouším… Říkám si, že když přežiju tohle, přežiju už všechno.

Zůstanu sama. Tahle etapa už je za mnou. Dávno. Dlouho jsem to jako matka řešila i za své dítě a říkala jsem si, že to ještě zvládnu dál. Mám to pomyslné dno hodně hluboko, než se pohár naplní, aby přetekl, tak to trvá.

S okamžikem, kdy jsem byla opravdu na samém dně a nemohla jsem ani fyzicky vstát ze země, zůstanu vždycky sama. Teď už ale vím, že kroky, které dělám, jsou správné. Mám to odžité a protrápené. 

O deset kilo. Se seriálem to ale souvisí jen částečně, spíš než nával práce za to může nervové vypětí v posledním roce. Žádné zdravé hubnutí to nebylo.

Jednalo se o přechozený zánět průdušek, spojený s velkým vyčerpáním. Tělo si prostě po přestálých nervových vypětích a permanentním náporu práce potřebovalo odpočinout. Ale o žádné srdeční kolapsy či jiné jobovky, jak informoval bulvár, nešlo. Pomalu se mi vracejí síly a s nimi i dobrá nálada. Já se jen tak nedám!

Ne. Staly by se i bez Ordinace. Jenom by to vše proběhlo ve větším klidu. Bez bulváru a fotografů. Nejvíc mi na tom vadí, jak se to dotýká rodičů. Oni prožili svůj život, jak prožili, tedy slušně - i za minulého režimu. Jsou to dva kvalitní lidé, kterým teď stojí před barákem paparazzi, protože jejich dcera hraje dvakrát týdně v seriálu.

Tatínek je natolik slušný, že jde před branku vysvětlovat nějakému fotografovi, že tam čeká zbytečně, protože dcera už od šesti od rána pracuje, kdyby si laskavě přeparkoval, protože by potřeboval vyjet s Aničkou autem do školky. A oni si ho vyfotí a přilepí k tomu titulek s nestoudným komentářem. A u nás proti tomu bohužel není obrana. Když se to týká mě, tak to ustojím, nad pomluvami se učím mávnout rukou, ale když to odnášejí mí rodiče…

Ne. Žiju si svůj vlastní život. Nejdůležitější je, že vím, že mohu kdykoli přijít a s čímkoli se svěřit. Tak to u nás bylo vždycky. Teď jsem ale ve fázi, kdy je musím trochu šetřit. Marně. Hodně se tím trápí. Vynahradí jim to Anička, to je benzín, na který pořád všichni jedeme. Nejvíc času s ní tráví dědeček, když mám nástup už v šest, vodí ji do školky a ze školky. Čas, kdy jsme my dvě spolu, je pak ale o to intenzivnější.

To bych byla nevděčná. Snažím se být profesionál a odděluji od sebe pracovní záležitosti od soukromých. Je to pro mě velká škola. Ve všem. A pořád taky žasnu, jaký má seriál mezi diváky ohlas, jak to prožívají, jak mojí figuře fandí. 

Líbí se mi, že je rozhodná ženská a obstojí v mužské konkurenci, v tom jsme si podobné. Když jsem si dělala papíry na motorku, byla jsem tam jediná ženská a obstála jsem. Podobné jsme si taky ve strachu o své dítě. Určitě bych ale jinak řešila vztahy s muži, takové ty rychlé vztahové zvraty, které nám teď scenáristé nachystali, jsou pro mě dost překvapivé.

To se všechno uvidí. Je jasné, že takové nasazení člověk dlouho nemůže vydržet. Už teď je mi ale bohužel jasné, že až jednou odejdu, dají mi to bulvární novináři pěkně sežrat. Zadarmo to nebude. Stačí vzpomenout, co se dělo kolem Daniely Šinkorové.

Zaplaťpánbůh se samými pozitivními. Dnes a denně se přesvědčuji o tom, že lidi velmi dobře rozpoznají, co je kdo za člověka. Fandí mi a přejí sílu. Za to všem moc děkuju!

Nicméně v civilu dělám všechno pro to, abych se krapet zamaskovala a mohla jít třeba v klidu nakoupit. Stejně se teď pohybuji hlavně na motorce. S helmou na hlavě, neučesanou a nenalíčenou mě lidé většinou nepoznávají. Občas spíš zaznamenám takové pohledy: ale ne, to nemůže být Munzarka.

Za to možná může i příčesek, ve kterém hraji Pavlu Barnovou. Domluvili jsme se hned na počátku s tvůrci seriálu, že budu mít rovné vlasy. Já jsem kudrnatá a vlasy by mi museli dennodenně žehlit, takže postupem času vznikla taková poloparuka, kde je část vlasů mých a část účesu tvoří příčesek. Tyhle věci jdou mimo mě, v tomhle nejsem typická herečka. Myslím si totiž, že je lepší věci dobře zahrát než být prvoplánově za modelku…

To tedy opravdu ne. Zaplaťpánbůh jsem v tomto směru bez mindráku. Jsem, jaká jsem.

Připadám si jako jeden z posledních mohykánů staré herecké výchovy: DAMU, první angažmá někde na oblasti mimo Prahu, odehrát si tam nejrůznější typy rolí a pak pomaličku, krůček po krůčku na sobě pracovat díky nejrůznějším příležitostem dál…

Mám obavu, že v návaznosti na všechny ty seriály, které zaplavují televizní obrazovky, mají někteří mladí adepti herectví velmi zkreslenou představu o tom, co je to herecké řemeslo. A i díky bulváru a různým časopisům, které zaplňují stránky takzvanými celebritami, může mít spousta mladých lidí pocit, že cíl je: Hlavně být vidět! A jestli se někde na večírku svléknou či opíjí nebo budou zajímaví něčím jiným, to je jedno. Z toho mi je smutno.

Během prázdnin bych měla přezkoušet roli v dalším úspěšném představení divadelního spolku Frída Sex, drugs, rock and roll. Moc se na to těším, protože si zazpívám krásný šanson a opět budu mít příležitost zatančit si mé oblíbené argentinské tango. V pražském divadle Kalich budeme hrát Jako Thelma a Louise, ve kterém účinkuji s Marikou Procházkovou a kde mužské role ztělesňují Radim Novák a Martin Trnavský. V Divadle na Vinohradech mám na repertoáru muzikál Donaha!, vždy si ráda zastepuji v Adině a zahraji v inscenaci Lásky hra osudná.

Do konce sezóny zůstávám v souboru. Víc k tomu neřeknu, protože se vše teprve řeší. Zeptejte se mě po prázdninách.

Možná opožděně přicházím na věci, na které bych ve vzdušném zámku rodičovské péče ani přijít nemohla.

Pomalu přicházím na to, že nesmím pořád naivně předpokládat, že se lidé budou chovat tak, jak na základě své výchovy očekávám. Že se musím naučit říkat ne a odhazovat od sebe věci, které nejsou životně důležité, a prosadit si své. Je to pro mě hodně těžké, protože jsem byla vychovaná ke slušnosti a pokoře.

I protože mám příjmení, jaké mám, měla jsem v sobě vždycky zabudovanou obavu, aby si o mně lidé nemysleli, že jsem nafoukaná, když se třeba budu snažit obhájit si svůj názor, svůj pohled na věc. Moc jsem se neprosazovala a raději jsem se vždy upozadila.

Byla jsem přespříliš pokorná a neuměla docenit vlastní hodnotu. To se teď snažím naučit, protože jsem byla na pokraji totálního vyčerpání, fyzického i psychického.

Skutečně jsem mohla mít pocit, že na co sáhnu, to mi vychází. Ve sportu, jen jsem nějaký začala, už mě vybírali do různých reprezenchu tačních mužstev, při přijímačkách na DAMU, v získání angažmá, pak šťastný rodinný život, zdravé dítě. Až jsem si říkala, odkud ta facka asi přijde.

Na dny volna. Od 10. června začnou „ordinační“ prázdniny, už se těším, jak s Aničkou někam vyrazíme.

Jako Kozoroh jsem vždycky musela mít všechno dopředu naplánované. Vzhledem k časovém vytížení a návalu práce se teď horko těžko učím krást si vzácné chvilky volna. Takže až to přijde, vyhledám pro sebe a pro Aničku nějaký last minute k moři. Chci se někam plácnout na lehátko a trosi odpočinout.

Taky určitě nevynechám naši rodinnou chalupu, bez toho si léto nedovedu představit. Jakmile mám trochu volno, okamžitě něco pro Aničku a pro sebe vymyslím. I kdyby to měl být jen půlden v akvaparku. Nebo se mi podařilo narychlo sehnat lístky na jediné představení muzikálu Thriller o Michaelovi Jacksonovi. Jelikož Anička krále popu miluje díky jeho tanečním kreacím, celý muzikál jsme protančily a byl to pro nás obě nezapomenutelný zážitek.

Teď má slíbeno, že spolu s mojí sestrou pojedeme do Londýna na muzikál Billy Elliot. Anička má ten příběh moc ráda, poslouchá soundtrack, umí to všechno zpívat anglicky.

Týká se samozřejmě Aničky. Abychom jí jako rodiče dali stejný pocit bezpečí, který mi dali naši. Aby v nás nikdy neztratila důvěru, aby k nám kdykoli mohla přijít a s čímkoli se svěřit.

V první řadě k tomu, aby byla slušný a férový člověk. A co se zájmů týče, budu ji vést k jazykům, ke sportům a podporovat ji v tom, co ji bude bavit. Je pohybově nadaná. Tak uvidíme. Rozhodně ji nebudu za každou cenu nutit k nějakým vrcholovým aktivitám. Chtěla bych, aby okusila od všeho trošku a pak se sama svobodně rozhodla, co pro ni bude to pravé.