Bára Munzarová a Martin Trnavský: Měli jsme vzájemnou psychoterapii

Společně kývli i na účast v adrenalinové mezinárodní soutěži Wipeout a vloni v září odjeli na měsíc do Argentiny. „Přemluvila mě Bára, ta je adrenalinový typ, mně se do toho moc nechtělo,“ přiznává Martin Trnavský. „Navíc jsme na ten měsíc měli domluvená zájezdová představení, ve kterých jsme společně účinkovali. Ředitelce a produkční Frídy Marcele Mikyskové se je podařilo přehodit na jiné termíny, a tak jsme nakonec jeli,“ dodává.

Pro Báru bylo rozhodující, že její tatínek Luděk Munzar mohl převzít péči o osmiletou Aničku. „Ta byla nadšená a povzbuzovala mě, ať jedu a vyhraju!“ Z Argentiny kromě areálu, kde se soutěž natáčela, moc neviděli.

„Každý den jsme strávili na cestě z hotelu v Buenos Aires do areálu, kde se natáčelo, půldruhé hodiny v autobuse na cestě tam a půldruhé zpátky,“ líčí Martin. „Měsíc od rána do večera na rozbahněném koupališti byl hodně náročný hlavně psychicky. Navíc nebyl den, aby z natáčení neodjížděla sanitka se zraněným závodníkem. Heslo Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se jsem změnil na Není důležité zvítězit, ale nezranit se.“

Také Bára zažila nejednu krušnou chvilku: „Měla jsem poprvé závodit a Polák, který běžel přede mnou, si na trati zlomil nohu. To se mi moc dobře nevybíhalo.“ Bojovat sama se sebou musela na samém konci, kdy ji štáb nominoval jako jedinou ženu do finále.

„Myslela jsem, že už to mám za sebou a že jsem to přečkala bez zranění a ostudy. Znovu se postavit na start mě stálo hodně sebezapření.“ Martin Trnavský závodění až tak vážně nebral, spíš se bavil tím, jak závodníci z jiných zemí, mezi nimi bývalí reprezentanti a olympionici, brali soutěž jako skutečný souboj národů.

„Trochu jsme tam působili jako exoti, protože z ostatních států přijeli točit olympiádu, my zábavný pořad,“ směje se. „Reprezentanti Ukrajiny nebo Běloruska pili proteiny, Tomáš Skuhravý si v cíli vždycky zapálil. Každý ve svém věku potřebujeme něco jiného. Koukali na nás jako na mimozemšťany.“

Argentinská epizoda je už zasunutá hluboko ve vzpomínkách a oba zase žijí divadlem. Martin Trnavský vystupuje na Letních shakespearovských slavnostech, kde hraje hlavní roli ve slovenské produkci komedie Oko za oko. V této hře shodou okolností před lety absolvoval na JAMU. „Je to zábavné, rychlé představení, ideální pod letní oblohu, kde se divák nudí jen patnáct minut o přestávce. Je to komedie od začátku do konce, navíc tam jsou vynikající chytlavé písničky.“

Bára zase připravuje v divadle Kalich s režisérem Jakubem Nvotou komorní drama Hledání slov, kde bude hrát s Oldřichem Víznerem, Sabinou Laurinovou a Hynkem Čermákem. Těžiště své herecké realizace však oba vidí v divadelním spolku Frída, který před jedenácti lety založil Martin Trnavský. Bára Munzarová zde našla útočiště před dvěma lety, kdy se rozhodla odejít z Divadla na Vinohradech.

„Je mi s Frídou hrozně dobře, její poetika je pro mě jako živá voda. Pokaždé hrajeme jinde, před jiným publikem, takže je i každé představení malinko jiné. Přiznám se, že jsem poslední roky chodila před repertoárové cedule Divadla na Vinohradech a hrozila se, jaký se bude uvádět titul a kdo to režíruje. Neodešla jsem ve zlém, zažila jsem tam hodně hezkého, jen jsem už toužila dělat něco po svém. Hledala jsem titul, který by mě oslovoval, téma, které chci hrát, lidi, se kterými mi je dobře. Dokonce jsem už měla na jeden titul zamluvená autorská práva. Martinova nabídka zahrát si s Frídou v představení Jako Thelma a Louise jako by spadla z nebe.“ V poslední premiéře Interview s upírem hraje uklízečku:

„Řádím s koštětem a užívám si to. Zastepuju si a zazpívám. Mám za sebou poctivou klasiku na velkých jevištích, ve dvou překladech a dvěma urostlými Othelly jsem se nechala škrtit jako Desdemona, jako Emilie jsem na Letních shakespearovských slavnostech ve stejném titulu domlouvala Desdemoně, byla jsem Maryša i Nevěsta v Krvavé svatbě, ale tohle je docela jiný žánr, poetika, kterou jsem dosud neznala. Je to pro mě živé divadlo, které víc komunikuje s divákem.“

„Já začal dělat soukromé divadlo, protože pro mě není důležité, kde hraju, ale s kým a co hraju,“ tvrdí Martin. „Když se v kamenném divadle něco nepovede, tak se jede klidně dál. Já když uvedu dvě neúspěšné hry, na které lidi nebudou chodit, tak končím. V soukromém divadle se musí makat. Je to mnohem těžší cesta. Kdyby byla některá divadla nikoli státní, ale soukromá a musela si na sebe vydělat, tak by, myslím, brzy skončila.“ Přestože Frída nedostává žádné dotace, díky divákům prosperuje.

„Nechci o dotace žádat, zkoušel jsem to a vím, že bez známostí to vůbec nemá smysl. Jsou to zbytečné stresy a mě už unavuje se v 41 letech někde doprošovat. Pár drobných sponzorů zaplaťpánbůh máme,“ říká principál. „Existujeme hlavně díky divákům. Jsme tak trošku ,národ sobě‘.“ Nijak se netají tím, že účinkování v seriálu Ordinace v růžové zahradě vzal proto, aby zviditelnil své divadlo. Nejen v Česku, ale i na Slovensku, kde hodně hraje. Ve slovenské verzi hrál ředitele nemocnice.

„O Ordinaci se už nechci bavit. Víte, ona vám ta nabídka napřed musí přijít a vy ji musíte dobře využít. Každý ji nedostane. Největším zklamáním pro mě bylo zjištění, že v těchto dlouhodobých seriálech se z herců stávají účinkující. Takže jsem v jednom nepodepsal další smlouvu, protože moje postava začala dělat šílené věci, a v té druhé se mě zbavili, protože jsem všechny dialogy přepisoval.“

Seriál nejenže principála Frídy zviditelnil, ale také mu přivedl do souboru novou herečku a posléze obrátil i jeho osobní život. Při natáčení Ordinace v růžové zahradě se totiž před téměř čtyřmi lety poznali. „Když mi producentka řekla, že budu hrát s Munzarovou, tak mě to zarazilo. Znělo mi to hrozně kamenně,“ líčí první reakci Martin. „Já jsem si říkala, že ten Trnavský bude určitě nějaký namachrovaný borec. Moc jsem ale neměla na vybranou, na domě jsem měla hypotéku jako hrom, tak nebyl čas na hrdinství,“ komentuje své začátky v Ordinaci Bára.

„Přijela jsem poprvé do hostivařských ateliérů, nikoho jsem neznala a tak jsem zalezla do šatny. Vyšla jsem odtamtud, až když mě volali do studia, jenže jsem si ještě potřebovala odskočit. Na chodbě stál stejně plaše vypadající chlap, a když viděl moje rozpaky, ukázal mi, kudy… On tam už předtím točil seriál Světla pasáže. To bylo naše první setkání,“ směje se Bára. „Pak jsme si začali povídat a vzájemně jsme si naslouchali. Martin mi hodně pomohl v období těžkého rozhodování, pracovního i osobního. Dodal mi sebevědomí,“ vzpomíná Bára.

„Procházel jsem zrovna těžkým životním obdobím, rozcházel jsem se po 14 letech s partnerkou a během natáčení jsem se Báře svěřoval a ona uměla naslouchat. A proto jsem mluvil a mluvil…,“ přidává se Martin. „Byla to taková vzájemná psychoterapie,“ pokračuje Bára. „Já měla malé dítě, rozpadající se manželství, a i když navenek nebylo nic vidět, úplně mi selhávala imunita, brala jsem třeba za dva měsíce čtyřikrát antibiotika. Tělo vám dá najevo, že takhle už dál ne.“ „Bára mi vrátila sebevědomí a zase jsem se narovnal,“ říká Martin.

„V čínském znamení jsem pes. Věrný, ale když se s ním špatně zachází, tak štěká. To je jedna z mých negativních vlastností, o které vím. Vůbec by mě tenkrát nenapadlo, že bych měl zestárnout s někým jiným než s mojí bývalou partnerkou. Nakonec jsem si vzal tašku a šel. Dnes jsme dobří kamarádi. Čtrnáct let je čtrnáct let.“ „Martin řešil jenom sám sebe, já měla Aničku,“ připomíná Bára. „Zaplaťpánbůh se nám s Jirkou (bývalým manželem Jiřím Dvořákem) podařilo se na všem dohodnout tak, že byla v pohodě. Lehké to ale nebylo. Pro nikoho.“

Někdy po roce přátelství a vzájemná důvěra přerostly ve vztah: „Posunuli jsme jeden druhého na ryze přátelské bázi. To, co je navíc, může zůstat nebo odeznít, ale to vzájemné narovnání a nadechnutí zůstane,“ usmívá se Bára. „Prostě jsme si spadli z nebe. Říkala jsem si, že ať to dopadne jakkoli, měli jsme se potkat. Jako dvě kulečníkové koule, jejichž dráhy se protnou, předají si neskutečnou energii, posunou jedna druhou dál. Je pak jedno, jestli se dál budou kutálet spolu nebo odděleně.“ „Osud dělal všechno pro to, aby to takhle dopadlo,“ míní Martin.

„Bára se nemusela rozvést a já odejít od dlouholeté partnerky. Mohli jsme kolem sebe jen projít. Přitom si vzpomeňte, jak kolem nás vyváděl bulvár, kolik drbů a pomluv se na nás nalepilo. Psalo se, že jsme spolu, i když to v té době vůbec nebyla pravda. Spolu byly naše postavy v Ordinaci. Ve skutečnosti se rozváděla Bára Munzarová a doktorka Barnová měla v seriálu milence – tak proč to všechno nesmíchat dohromady a nevyužít k větší sledovanosti? Bez ohledu na to, že to někoho v soukromí poškodí. Nedávno jsme se dočetli, že jsme se zasnoubili a prý se chystá svatba. My dva o tom nic nevíme. Začaly mi chodit gratulace. Co se dočteme za týden?!“

„Mě by zase moc zajímalo, čí byl ten vyfotografovaný prstík se zásnubním prstenem,“ směje se Bára. Přestože spolu Bára a Martin rok žijí, svatba na pořadu dne není. „Na co?! Vrcholnou formou vztahu pro mě je, že si jeden druhého váží a můžou se jeden na druhého spolehnout. Prstýnek přece žádný vztah nevytvoří,“ míní skeptický Martin. Bára má jednu svatbu za sebou a prý jí to stačí. „Já jsem si to zažila, nevěstou jsem byla a bylo to, jak má být. Z lásky. Žádný papír ani kroužek nic nevymůže ani nic nezachrání, To podstatné je v lidech, v jejich hlavách a srdcích.“

Kromě blízkých názorů na život i profesi je spojuje láska ke sportu. Oba po maturitě váhali mezi studiem herectví a fakultou tělesné výchovy a sportu. Martin Trnavský byl v roce 1992 nominován v jachtingu na olympiádu v Barceloně. Teď spolu jezdí na kole, lyžují, chodí do fitness centra. „Martin je tělem i duší sportovec. Stejně jako můj otec. Mají spoustu společných rysů. Hlavně to jsou rovní chlapi. Celý život a za všech okolností,“ oceňuje Bára. „Nesnáším zbytečné řeči, všechno se dá domluvit na první dobrou. Štve mě, když se nejedná na rovinu. Pracovně i lidsky,“ doplňuje Martin. „Já nepatřím k těm, kteří vystudovali herectví a odešli do divadelního klubu, kde zůstali sedět a tlachali, co by bylo, kdyby…

Tam za nimi život nepřijde. Aby o něm člověk mohl hrát, musí o něm něco vědět. Když jsem hrál v Městském divadle v Brně, dovážel jsem ze zahraničí ojetá auta, opravoval je a prodával dál. Večer jsem třeba hrál Othella, smyl černou barvu z tváře a spěchal na hranice, kde jsem měl odstavený další vůz. V divadle jsem bral devět a půl tisíce, na prvním autě jsem vydělal 60 tisíc. Vzpomínám si, jak jsem s těmi penězi v ruce stál na křižovatce v Tišnově u Brna a říkal si, kam teď? Zpátky do divadla hrát velké role za malé peníze nebo pro auta, abych mohl zrekonstruovat barák? To byly situace, které mě přiměly založit si vlastní autorskou divadelní společnost. Hop, anebo trop.“

„S jedním hercem v montérkách jsem vyrůstala,“ naráží Bára na závodnickou kariéru Luďka Munzara. „Tatínek kromě hraní postavil vlastnoručně dům a k tomu závodní old-timer Tatraplan 602, se kterým pak vyhrával okruhy po celé Evropě.“ S Luďkem Munzarem i s Janou Hlaváčovou si Martin Trnavský rozumí.

„Oni jsou oba moudří lidé, kteří mají nažito. Nedávno jsem si panu Munzarovi stěžoval na něco ohledně provozu divadla a mezilidských vztahů a on poznamenal, že ho mrzí, že mi k tomu nemůže říct nic pozitivního. Pro mě ale bylo pozitivní, že mi rozumí.“