Bára Kodetová: Lidi v životě ztrácejí spoustu iluzí

Ale nic není jen růžové. Setkaly jsme se v den, kdy ji i celou rodinu klátila chřipka, Bára přesto jako jindy vyvenčila psa a pak se mnou zašla na čaj. „S chorobami bojujeme už od září, kdy jsme se z venkova přestěhovali do Prahy, což byl velký skok. Mimo město jsem bydlela třináct let a moje tělo stejně jako mých dětí si musí zvyknout na jiné povětří,“ uvádí mě Bára s kapesníkem u nosu do děje.

Mlýn máme pořád, je tam krásně, ale už jsme byli hodně unavení z neustálého dojíždění. Potkalo nás to, co spoustu lidí, kteří se rozhodli pro cestu z města. Pro mě tehdy byla priorita vychovávat děti v přírodě, jenže holky jsou z principu městské, chtějí chodit do divadla, na kroužky, jsou tak nadané a šikovné, že kontakt s Prahou prostě potřebují.

Tak jsme se rozhodli pořídit byt v centru a mlýn si zatím ponecháme na víkendy a prázdniny. Zůstaly tam jen naše čtyři kočky, o které se stará kamarádka. Tu nejhodnější jsme ale vzali s sebou, stejně jako fenku Sáru.

A trochu jsem se uhnala. Myslela jsem, že vydržím víc. Je to podmíněné i tím, že jsem měla děti dost pozdě. Nikomu to nedoporučuju. Pro mě bude prioritou vychovat své dcery tak, aby měly potomky kolem pětadvaceti, na což je ženský organismus ideálně nastavený. Mně se to bohužel nepodařilo, Lily jsem měla ve třiceti, to bylo ještě bez problémů – štípala jsem dřevo, tahala jsem klády z lesa, zrekonstruovala a postavila celý dům a zvládla jsem obrovskou zahradu.

Pavel na tyhle věci moc není. Když se mi blížila čtyřicítka, narodily se další dvě holčičky – Violetka a Sophia. Průběžně jsem kojila, honila jsem řemeslníky, přijížděly náklaďáky s hlínou, Lily začala chodit do školy. To už na mě bylo moc. Celé to období pokládám za dlouhou mateřskou, hrála jsem minimálně. Natočila jsem druhou sérii americké Duny, pár nezávislých filmů, seriál Redakce a objevila jsem se trochu v divadlech. Brala jsem ale vždy jen tolik práce, abych se mohla maximálně věnovat dětem a rodině. Teď už je Lily na druhém stupni, Violetku čeká v září škola, Sophince jsou tři. Pořád mne potřebují, ale pomalu se chystám myslet i sama na sebe.

Nestará se o dům, zahradu a další praktické záležitosti, nemá na ně čas a ani toho spoustu dělat nesmí. Takže jsou na mně. Jsem Panna, a tedy typ hospodyňky, která musí mít všude naklizeno. Znervózňuje mě, když nestíhám, ale už jsem kapitulovala a přijímám pomoc. Zjistila jsem, že v mých letech opravdu nejde být jenom hrdinka, to vede k sebezničení. Pavel se zase věnuje úžasně dětem, pomáhá s výchovou, čtením pohádek, se cvičením na housle. Prostě s čím je potřeba. Je v rodině aktivní muž, ne ten, který přijde, lehne si na gauč a o nic se nezajímá.

To bych neřekla. Byla jiná doba, rodiče se starali hlavně o sebe, což nemyslím ve zlém. Snažili se především důstojně přežít nedůstojnou dobu komunismu. Nechávali nás růst volněji, dávali nám téměř naprostou svobodu, ale nesměli jsme být drzí. A hodně dbali, hlavně táta, na pokoru. Možná až moc. Neměla jsem ovšem žádnou průpravu pro své povolání, až ve třinácti jsem si prosadila dramaťák. Chtěla jsem tančit, zpívat, hrát ve filmu… a rodiče mi řekli: až budeš velká, tak se o sebe postarej. Zato mě naučili rozlišovat, co je svoboda, demokracie, jak vnímat bolest, pochopit lidské slabosti a být tolerantní. Pavlovi se naopak rodiče věnovali hodně. Maminka s ním důsledně cvičila na housle a podporovala ho. Oba se proto snažíme vycházet ze svých zkušeností, vypozorovat, na co mají holky talent, a nenásilným způsobem je vést k tomu, kde cítíme, že je jejich kvalita.

Ano, ale vyrůstala jsem jen s bráchou, který byl o pět let mladší, takže v podstatě sama. Bylo to krásné dětství, neměla jsem žádné povinnosti, nechodila jsem ani do školky. Do deseti let jsme žili v Těptíně, občas jsem navštívila kamarádku v hájovně, ale hlavně jsem trávila hodiny a hodiny sama v lese. Stavěla jsem bunkry a vypěstovala jsem si ohromnou fantazii, proto jsem se tak chtěla vrátit do přírody, na což dnešní děti vůbec nejsou. Nelítají venku, ani na vesnici netvoří party, a pokud je nepozveme na zahradu, vlastně se ani neznají. V Praze se zase baví jinak, jezdí do Palladia nakupovat…

Ne, nejsem městský typ, v čem vyrostete, to ve vás zůstane. Občas se potřebuji sebrat a odjet do ticha. Rodina mě posílala už dávno, ať si jedu odpočinout, já ale měla dojem, že se beze mě neobejdou. Teď jsem to zkusila poprvé – zmizela jsem na týden do lázní Jáchymov. A pojedu zase, na celou léčbu radonovými koupelemi. Budu jen číst a procházet se… Sama. Je to očišťující. Asimilace v Praze pro mě opravdu není jednoduchá, proto pokládám za dar, že nemám mnoho pracovních povinností, v divadlech postupně dohrávám…. Aspoň mám čas rozmyslet si, co dál, protože to moc nevím.

To určitě ano. Ale čím jsem déle doma, uvažuju i o jiném naplnění. Nejsem moc ambiciózní a s tím se hůř prosazuje. Ale abych na Prahu jen nenadávala, začala jsem chodit po divadlech a mapuju si, jak a co kde hrají. Vždycky jsem tíhla ke klasickému divadlu, klidně i na malém jevišti. Teď se těším z nostalgie na představení do Národního, kde jsem roky hrála. Ale taky do Violy, kde se dělalo největší divadlo na nejmenším prostoru. Máme hovory s režisérem Tomášem Vondrovicem, že bychom se zase rádi potkali. Takže uvidíme.

Taky přemýšlím, že bych chtěla učit herectví, a rozhlížím se, jak si doplnit vzdělání. Myslím, že bych byla dobrá pedagožka, máme to v rodině, můj prapředek Vendelín Budil byl ředitelem divadla, vybíral a vedl herce. Babička Jiřinka Steimarová učila léta herectví a vychovala spoustu režisérů a herců, třeba Radka Holuba. Moc se na to těším, mám děti ráda, fascinují mne. Jsou mnohem lepší než my a mají dnes daleko větší možnosti. Pokud svůj talent využijí, někdo je dobře povede a naučí trochu pokoře, mají obrovskou šanci prosadit se i ve světě.

Za to jsem velmi ráda. S producentkou a režisérkou Terezou Kopáčovou-Vrábelovou jsme léta hledaly téma, kde bychom se mohly potkat. Oslovila mě s příběhem Chromozom a dokonce mi dala na výběr mezi dvěma postavami. Jsou to lesbičky, z nichž jedna je matkou, druhá nerodila, a nemá tedy k synovi, kterého vychovávají, žádný právní vztah, jelikož homosexuální páry nemají legálně možnost adoptovat nebo uměle počít dítě. Vybrala jsem si tu druhou, komplikovanější, která rodinu zaštiťuje, dělá mužský pól, ale vlastně v ní nemá žádné jistoty. Přitom její láska je jiná než mužská, nese v sobě mateřský pud. Tudíž její vazba na syna, který jí říká: Ty nic nejsi, papírově nic neznamenáš, je určitě obrovská.

Snažila jsem se svoji hrdinku pochopit, tu její strašnou nejistotu. Ona sice může synovi jednou něco odkázat v poslední vůli, ale on to nemusí přijmout. Může se vůči ní vymezit, což taky v našem příběhu dělá. A hledá svého otce. Mít dvě matky musí být v pubertě náročné a konfrontace s jinými dětmi není vůbec jednoduchá.

Když máte dítě rádi, chováte se k němu s úctou a respektem, je myslím úplně jedno, jestli jste dvě ženské. Nevím, jak to je u chlapů…, ale řekla bych, že i dva muži mohou být plnohodnotní rodiče. Naopak existuje fůra heterosexuálních párů, které se chovají k dětem příšerně. Teď jsem dočetla skvělý životopis Diany Keatonové, která sama adoptovala dvě děti v padesáti letech. Řeší tam otázky adopce, obtíže se spolužáky, ale zároveň úžasné bohatství, že děti mohou vyrůstat v láskyplné rodině. Lidi v životě ztrácejí spoustu iluzí, adoptované děti mají tu ztrátu za sebou velmi brzy. Ale pokud jsou jejich rodiče, jedno, zda hetero, nebo homosexuální, dobří lidé, kteří je připraví na život a toleranci ke všemu jinakému, může to pro ně být naopak devíza.

Věřím, že by mi to nevadilo a podržela bych ji. Asi je jednodušší, že mám dcery. Kvalitních chlapů je málo, takže bych se vůbec nedivila, pokud by si vybrala dívku. V poslední době je spousta žen, které žily normálně ve vztahu, měly manžela, děti… a přeorientovaly se na stejné pohlaví, protože si s ním víc rozumějí. Málokdo dnes ví, co je původní mužská a ženská role. Vyznat se v tom je těžké.

Báječná věc je psychoterapie. Vím, kolik lidí, i mých kamarádů, ji využívá. Nedávno jsem ji zkusila také, potřebovala jsem si srovnat věci v hlavě. Začala jsem chodit ke skvělé terapeutce a jsem šťastná, že ji mám. Je asi odvaha, že to říkám, ale říkám to záměrně. Vždycky jsem myslela, že když vám je úzko, stačí kamarádka. Terapie mi přišla za čárou, jako nějaká nemoc. Ale odborná pomoc, kdy vás vyslechne nezaujatý člověk a vede vás k proměně myšlení, je obrovská. Protože já měla opravdu všeho plné zuby! Žádné léky, které mi kdekdo podsouval, nýbrž kvalitní terapie. Pak je samozřejmě důležitý odpočinek, jak jsem už zmínila. Každá máma občas potřebuje mít čas jen pro sebe.

K plavání, cvičení (konečně!), ke čtení a k práci na zahradě. Okamžitě bych si najala trenéra na pohyb, aby mě dostal opravdu do latě. Nějakou prima holku nebo kluka, který by se mnou chodil běhat a cvičil jógu. Myslím na to už dlouho. Kdysi jsem taky chtěla zpívat šansony, zpěv je skvělá věc spojená s dýcháním a uvolněním energie.

Vím, že je to trapné, ale já mám největší radost, když můžu něco koupit dětem. Teď jsem sehnala pár krásných zimních bot, které jim schovám k Ježíšku. Přiznám, že sobě jsem koupila bundu. Ale nejvíc utrácím za knížky…

Vloni jsem byla s Pavlem na výletě v Londýně, kde natáčel hudbu z Bondovek. A právě jsme se vrátili z Alp. Už i Violetka s námi sjížděla ty obrovské kopce. Byla radost dívat se, jak se holky řítí ze svahu.

Nepovažuji mých pár koprodukcí za žádný začátek zahraniční kariéry. Byla to obrovská škola a velké štěstí, ale abych odešla, musela bych mít v Americe zázemí, navíc být drsný vlčák a jít si za svým. A to já nejsem, já mám domov tady. Ovšem pracovní setkání na Duně, hlavně se Susan Sarandonovou, byl velký zážitek. Obdivuji i další herečky, jejichž projev je mi blízký. Vždycky jsem měla ráda Dianu Keatonovou a Meryl Streepovou, obě jsou hodně civilní. A svým způsobem, určitou lehkostí hraní, jsou si podobné. Baví mě jejich přirozenost a schopnost se proměňovat, jejich možnosti jsou fascinující.

Tak si je snažím vybírat, mám ráda silné ženské. A vůbec nejraději hraju ty, které mají ještě smysl pro humor. Už na konzervatoři mi říkali, že jsem spíš dramatický typ. Trpěla jsem na jevišti vždy úžasně. (smích) Neměla jsem proto tolik příležitostí humor ukázat. Já přitom srandu miluju. Viděla jste mě třeba ve Válce Roseových v Divadle na Jezerce? Tam bylo všechno, drama, smutek, sranda, komediantství. Ta poloha mi naprosto vyhovuje. Právě proto je mi svým herectvím blízká třeba Simona Stašová.

Určitě. S tím souvisí i sebevědomí, které se pracně učím mít. Možná proto mám na jevišti ráda silné osobnosti, kde vykoukne trochu moje pravá podstata, ničím netlumená. Boris Rösner vždycky říkal, že herec potřebuje srdce, hlavu, sex-appeal a štěstí. A já dodávám – a dostatek zdravého sebevědomí!

Snad… Pavel je pro mě malý zázrak. Působí jako roztomilý kluk, ale je neskutečně silný (znamením Býk). Je fakt chlap, což vím od začátku. A to je jediná šance, jak můžu s někým žít: obdivovat ho pro jeho práci i sílu osobnosti. Co řekne, to platí. Ustál se mnou nejtěžší životní období, kdy mi zemřel otec, zůstala jsem sama s dvouletou Lily a nedařilo se mi ani v práci. Vím, že se o něj můžu opřít.

Měli jsme od začátku hodně společného. Můj táta poslouchal klasickou hudbu a učil mě jí rozumět, takže jsem chápala, o čem je Pavlův svět. Byla jsem vždycky dost citlivá, vnímám podprahové věci a umím poznat kvalitu, o to intenzívněji jsem schopná mu naslouchat. To je jeden z důvodů, proč spolu jsme. Na druhou stranu ho svojí emocionalitou ovlivňuji, byl velmi introvertní, ponořený do sebe a já s ním pracovala na tom, jak dostat ty emoce ven. Jinak je nesmírně pozitivní, bere všechno snadněji než já, která o všem moc přemýšlí. Prostě vezme housle a jde. On má sebevědomí hodně. Takže mě zklidňuje, vyrovnává a dodává mi jistotu. Jsme dobrý tým, už osm let.

Pavel není hádací typ, ale názory si vyměňujeme. Teď jsme měli třeba úplně opačné názory na volbu prezidenta. Docela natvrdo jsem si stála za svým, že se mi nelíbí jeho veřejná podpora pana Zemana. Já pak podpořila pana Schwarzenberga, protože jsem potřebovala dát najevo svůj postoj. To bylo období, kdy jsme se vážně hádali. Dnes se s výsledkem nedá nic dělat a jsme v pohodě.

Premiéra filmu, který jsem točila vloni s režisérem Cieslarem podle knihy Arnošta Lustiga Collete. Bylo to zajímavé setkání, kdysi jsem mu totiž odmítla roli ve snímku Jak chutná smrt, kde jsem se měla odhalovat. Byla jsem pitomá, místo mě ji zahrála Ivana Christová a nakonec se taky nesvlékla!

V Collete hraju hlavní hrdinku ve vyšším věku. Líčili mě na padesát, nasadili mi paruku a točilo se v angličtině. Byla to náročná vnitřní práce, musela jsem s úsměvem odříkávat, co vše odžila hrdinka v dalších třiceti letech po koncentráku. Přitom mít v očích všechnu bolest, kterou viděla, i fakt, že člověk, který takovou hrůzu přežil, se s ní nikdy úplně nevyrovná. Mockrát jsem plakala, abych se do té role dostala. Co bude dál, uvidím. V létě se těším na moře a pak do mlýna.