Bára a Maki: Poštěkáme se, ale jsme jedna ruka

Bára: Já s tím mám bohaté zkušenosti.

Maki: I já jsem si tím prošla.

Bára: Během olympiády v Riu (2016), kdy jsme byly doslova pod drobnohledem lidí z celého světa, se na sociálních sítích začal probírat můj vzhled. Lidi začali řešit, že mám kila navíc, a byli opravdu agresivní.

Náš tým přejmenovali na „Maki a Špeky“. Tehdy jsem si uvědomila, jak zlí a nepřejícní dokážou lidi být.

Maki: Já jsem si své užila po rozchodu s předchozí parťačkou Kiki (Kristýna Kolocová). Ten rozchod byl hodně mediálně propíraný a někteří lidé na to negativně reagovali. Psali nejenom komentáře pod články, ale posílali mi i opravdu nehezké soukromé zprávy. V jednu chvíli jsem toho měla opravdu dost.

Maki: Naštěstí ne. Potřebu napsat mi nehezký vzkaz už mají lidé jen výjimečně.

Bára: Ani u mě už ne.

Bára: Do nějaké míry se to mého výkonu dotknout mohlo.

Maki: Útoky mě vykolejit dokázaly. Dnes už mi to ale ve výkonu nebrání. I kdyby mi někdo napsal ošklivou zprávu, hodím to za hlavu.

Bára: Hodně jsem to řešila se Simonem, ten mi fakt pomohl. (Simon Nausch je trenér obou sportovkyň a současně manžel Markéty Nausch Slukové).

Říkal mi, že to píšou lidi, kteří by mi nikdy nic podobného nedokázali říct do očí. Neměli by na to odvahu. Dovolují si jenom tehdy, když jsou schovaní v bezpečí domova za počítačem. Simonova rada pak byla – nebrat si to osobně.

Když hrajeme v bikinách, tak nic neschováme. Pro spoustu lidí je pak jednoduchý říct: prohrály, protože je jedna z nich tlustá. A řeknou to klidně i o hubených holkách. Naopak když hrajeme v legínách a tričku, nikdo neřekne ani půl slova.

Bára: Vždycky to nejde. Představte si, že máte hrát v legínách a tričku při pětatřiceti stupních Celsia někde v Thajsku nebo v Brazílii. Upekla byste se!

Maki: Přesně tak. Navíc to není o našich preferencích. I kdybychom si chtěly obléknout legíny, protože fouká vítr a je nám zima, nemusí nám to dovolit.

Maki: Hlavní rozhodčí zápasu po konzultaci se supervisorem turnaje. Pokud shledá, že je „bikini time“, tak musíme nastoupit v plavkách.

Vršek dresu vyrábí přímo pořadatel, spodky máme svoje. Ale je dáno, kolik centimetrů musí mít na šířku. Naše oblečení prostě podléhá přísným regulím.

Maki: Já myslím, že nějaký chlap (směje se).

Bára: Podle mě to má hodně co do činění i s jakousi atraktivitou sportu. Každý pořadatel chce, aby se na jeho zápas dívalo co nejvíc lidí, zvlášť pokud se to vysílá v televizi. Je pro ně proto výhodnější, když na kurtu pobíhají čtyři holky v plavkách.

Maki: Co si vzpomínám, tak jenom jednou, při turnaji ve Švýcarsku. Tehdy mi byla opravdu zima a přála jsem si být oblečená, ale nepovolili mi to, protože to byl televizní zápas na centrálním kurtu.

Maki: Já jsem začínala na „šestkovém“ volejbale, dovedli mě k němu rodiče. Sami ho na amatérské úrovni hráli. V sedmnácti letech mi trenér nabídl, abych si v létě zkusila zahrát i beachvolejbalový juniorský turnaj, a tam mě plážový volejbal nadchnul. Je v něm víc prostoru k seberealizaci. Baví mě jeho komplexnost. Člověk hraje víc za sebe, ale současně má víc odpovědnosti.

Bára: Já jsem se k tomu taky dostala přes „šestkový“ volejbal, ke kterému jsem se dostala díky mamce, která ho hrála. I já jsem původně trénovala v hale a na písek jsem si chodila jenom zapinkat v létě s kamarádkami.

Jednou mě ale uviděl trenér z Opavy, který provozoval i beachvolejbalový kurty. Zeptal se mě, jestli bych nechtěla vytvořit větší skupinku pro beachvolejbal právě u něj. Tam jsem se pak do tohoto sportu zamilovala.

Maki: Skoro tři sta dní v roce. Soužití beachvolejbalových párů je obecně hodně intenzivní a my nejsme výjimkou. Kvůli cestování po turnajích a kempech jsou spolu hráči kolikrát víc než se svými partnery či partnerkami. Teda až na mě. Já, která mám trenéra za manžela, to mám obojí intenzivní. (směje se)

Ale nenazvala bych nás „kamarádky na život a na smrt“, to je nálepka, která je zbytečně zavádějící a po týmových rozchodech je to pak národní drama. Jsme parťačky, spojují nás společné cíle a ambice a také to, že máme svou práci rády, hrajeme spolu rády a umíme si na hřišti i mimo něj vyhovět.

Maki: Samozřejmě se občas hádáme. Jsme sice kamarádky, ale v určitých krizových situacích to zaskřípe. Většinou se to stane ve stresu. Člověk je určitými okolnostmi zatlačený do kouta a temperament najednou rychle vyplouvá na povrch. A tak se poštěkáme.

Na kurtu toho ale bez sebe moc nezmůžeme, potřebujeme i přes své odlišnosti na hřišti fungovat jako tým. A tak jsme se musely naučit tyhle rozbroje hodit rychle za hlavu.

Bára: Za mě stejná odpověď. Vždycky se najdou věci, které vás na tom druhém štvou, ale musíte se od toho oprostit. Zvlášť pokud chcete hrát beachvolejbal na profesionální úrovni.

Bára: Maki někdy potřebuje být pintlich a urputná. To mi leze na nervy. Většinou je to tehdy, když nejsem sama úplně dobře naladěná. Když jsem v klidu, tak je mi to jedno a všichni se tomu umíme zasmát.

Maki: Mně zase někdy vadí, jak je Bára v některých věcech zpomalená. Já dělám věci ráda rychle. Chci je mít rychle hotový, včas vyřízený. Začíná to už čištěním zubů…

Bára: …Kdyby jenom čištěním zubů! Markéta vstává tak, že vyskočí z postele, roztáhne závěsy a během pikosekundy je převlečená z pyžama do sportovního. Hned je připravená k úprku na snídani (obě se smějí).

Tak to já nemám. Já se chci po probuzení ještě trochu převalovat a protáhnout. Nechci mít pocit, že sotva vstanu, tak nestíhám.

Maki: No, my jsme si nakonec řekly, že spolu zkrátka na ty snídaně chodit nebudeme. Dřív jsme chtěly všechno dělat společně, ale to nejde. Každá máme ráda jiný režim a je lepší si vyhovět. Takže já si odejdu na snídani a Barča se pak ke mně přidá. Nebo taky ne. Je to pak daleko snazší.

Bára: Přesně tak. Po několika nervózních situacích jsme si řekly, že to nebudeme lámat přes koleno. Vyčerpávat se neshodami kvůli blbostem je přece zbytečný. No a opravdu to pak začalo lépe fungovat.

Bára: Necítím. My totiž máme vřelý a přátelský vztah všichni tři. Možná to bude tím, jakými problémy jsme si na začátku společně prošli – po rozpadu dvojice Maki a Kiki byly totiž mediální tlaky na všechny členy týmu opravdu veliké. A tak jsme se semkli a chránili se navzájem.

Simon je navíc profesionál a umí nastavit hranici. Má naprosto přesnou představu o tom, jak bychom měly hrát, takže je schopnej vypeskovat obě. Stejně tak nás umí obě pochválit. Nikdy jsem se proto necítila jako pátý kolo u vozu.

Maki: Věřím, že na spoustu lidí může naše fungování působit zvláštně. My už ale takhle fungujeme léta a jde to. Nastavili jsme si jasná pravidla na hřišti i v soukromí. A možná je ta naše emoční angažovanost i jedním z důvodů, proč jsme se dostali tak vysoko.

Maki: Jaké manželské hádky? My se nikdy nehádáme! (směje se) Ale teď vážně. My jsme samozřejmě klasické manželství, ve kterém se lidé dokážou i pořádně poštěkat – většinou kvůli úplným nesmyslům. Ale naučili jsme se to spolknout, když je třeba.

Opravdu výjimečně si to vezmeme na kurt. Jakmile jdeme na trénink, přepneme se do jinýho režimu, nasadíme pracovní skafandr a domácí rozpory musí stranou.

Bára: Maki se Simonem samozřejmě občas dorazí na trénink v nějakém podivném rozpoložení. Když to vidím, tak se jdu radši Maki zeptat, jestli náhodou doma něco neproběhlo. Ale takových tréninků je málo. Jakmile se začne pracovat, tak jde všechno ostatní bokem.

Bára: Jsou a nedovedu si to představit. Takovým týmům to ale většinou nevydrží dlouho. Nějaké energetické napojení a stejná vlna tam podle mě vždycky být musí.

Maki: Já jsem ráda, že jsme kamarádky. Neměnila bych. I když je pravda, že představa, že každý tým volejbalistek musí tvořit kamarádky na celý život, je podle mě přežitek. Je to práce jako každá jiná. Naopak, jen pár těch týmů tvoří opravdu kámošky, většinou jsou to prostě kolegyně.

Maki: Když jsem se o odsunutí olympiády dozvěděla, tak jsem ani na chvíli nezaváhala, že mateřství o rok posunu. Tokio je totiž společný cíl celého týmu. Nechtěla jsem to všem pokazit a vzdát to těsně před koncem.

O miminko se zkrátka budeme snažit až za rok. Bylo to ale určitě velké zklamání a musela jsem si to vše v hlavě přerovnat. Na novou životní roli a etapu už jsem se těšila a najednou bylo všechno ze dne na den jinak.

Maki: V tom případě už bych mateřství dál neodkládala. Přece jen už nejsem dvacátnice a ani moji rodiče nemládnou. Chci, abychom si všichni měli možnost miminko užít. Nechci všechno obětovat volejbalu a ve čtyřiceti zjistit, že jsem vlastně chtěla ještě dvě děti. Takže pokud by nebylo Tokio, založila bych rodinu a s třetí olympiádou bych počkala až na Paříž.

Maki: Nechci radši vůbec nic slibovat, protože mám k mateřství veliký respekt. Podle mě je to olympiáda sama o sobě. Ale volejbal mě pořád baví, takže pokud budu zdravá, budou k tomu dobré podmínky a bude s kým hrát, tak nevylučuju, že se k volejbalu ještě vrátím.

Bára: Já si Markétina rozhodnutí moc cením. Vím, že to pro ni nebylo jednoduché.

Bára: Já jsem teď jedno čtyřnohý miminko dostala od Markéty (štěně Toffee) a to mi prozatím bohatě stačí. (směje se)