Banánové děti již nechtějí jít ve šlépějích svých rodičů

„Říkají nám banánové děti a já se tak trochu cítím. Znamená to, že jsme na povrchu žlutí a uvnitř bílí, stejně jako banán. Ani sama nevím, jestli jsem víc Vietnamka, nebo Češka,“ zamýšlí se nad tím, do jaké národnosti nebo komunity by samu sebe zařadila, šestnáctiletá studentka osmiletého gymnázia Dzuna.

Mladých Čechů s vietnamskými kořeny u nás přibývá. Přijedou sem jako děti nebo se tu narodí, začnou chodit do českých školek a škol, kde si tvoří první vztahy s vrstevníky a učí se jazyk, který jejich rodiče často neovládají.

„Fakt je, že máma nemluví česky vůbec.“ Než se Dzuna narodila, její strýček tu dostal stipendium a rozhodl se v České republice usadit. „Řekl mámě, že je to tu fajn, ať přijede.“

Dzuna přišla na svět v Praze a dnes žije s maminkou, která je švadlena, a s mladším bratrem. „Vystačíme si,“ řekne ke své rodinné situaci. Tmavovláska s jemnými rysy v obličeji je na prestižním gymnáziu ve Vysočanech jediná studentka s vietnamskými kořeny.

„Doporučovala jsem tenhle gympl nějakým kamarádkám, ale zkoušky jsou opravdu hodně těžké, takže se sem nedostaly.“ Přestože studenti, kteří se sem po páté třídě přihlásí, nemají jistotu, že je sem přijmou, i kdyby měli jen samé jedničky, Dzuna tvrdí, že je docela líná, že by rozhodně nechtěla pracovat od nevidím do nevidím, natož někde ve večerce jako většina z generace jejích rodičů.

Její kamarádi to mají podobně - než by se hrnuli do obchodů se zavírací dobou v deset hodin večer, chtějí chodit do školy a najít si jinou práci.

I když Dzuna ještě neví, jakou si vybere vysokou, určitý směr už se jí rýsuje - baví ji cizí jazyky.

Se spolužáky na gymplu vychází daleko lépe než na základce. „Například se mi tu nikdo neposmívá. Ten rozdíl byl patrný, hned jak jsem nastoupila, je to tím, že jsou tu chytří lidé,“ myslí. Dodává, že nerozlišuje mezi svými vietnamskými a českými kamarády, i když maminka by asi těžce nesla, kdyby si našla chlapce nepocházejícího z Vietnamu.

„Mně je to vážně jedno, ale máma mi kolikrát říkala, ať si neberu jakéhokoliv cizince, nejen Čecha, protože bychom si určitě nerozuměli, a že většina takových manželství končí rozchodem,“ krčí rameny Dzuna.

Se členy komunity, která právě bojuje za to, aby byla uznána národnostní menšinou, se stýká. Naproti tomu Vietnam, kde má velkou rodinu, navštívila šestnáctiletá dívka dvakrát o prázdninách. „Musela jsem uznat, že tady výborně recyklujeme, ve Vietnamu klidně vyhodí odpadky přímo z autobusu na ulici, úplně jsem to nesnášela.“

Co se jí ale na vietnamské kultuře líbí daleko víc než na té naší, je povinnost starat se o rodiče v době, kdy už se o sebe postarat nemůžou - děti s nimi zůstávají nebo si je berou k sobě domů.

„Samozřejmě že máma bude se mnou. Když babička onemocněla, moje máma za ní musela okamžitě jet, aby o ni mohla pečovat,“ vysvětluje mi mladá studentka pražskou češtinou. Dzunu baví jazyky a jako mnoho mladých českých studentů plánuje, že se podívá někam do zahraničí. A jak to má s rodným jazykem?

Kupodivu přiznává, že čeština je jí v podstatě mnohem vlastnější. „Máma mě už nutí, abych chodila na hodiny vietnamštiny. Domluvím se bez problémů, ale moje psaní i gramatika jsou katastrofa,“ usměje se Dzuna a dodá, že se pořád setkává s lidmi, kteří se podivují, jak dobře mluví „naší řečí“.

„Starší generace, která sem přijela v devadesátých letech, má svůj styl života a chování, často špatně ovládá češtinu a její možnost integrace je omezená,“ vysvětluje mluvčí Svazu Vietnamců Nguien Trung Ha. On sám žije v Česku od roku 1983, kdy jako sedmnáctiletý kluk dostal stipendium na Fakultě elektroniky Západočeské univerzity.

„Češi vietnamského původu jsou na rozdíl od jejich rodičů ambicióznější a chtějí se v majoritní společnosti více prosadit a taky se do ní více zařadit. Nemusí už překonávat překážky, které měli jejich rodiče,“ vysvětluje. Přesto si podle něj mladí lidé vietnamského původu uvědomují svoje kořeny.

„Už podle vzhledu jsou jiní a my jako starší generace se je snažíme nabádat, aby se životním stylem nelišili od ostatních, ale v práci je převyšovali. A to je vietnamský způsob uvažování.“

Nguien Trung Ha k nám přijel v době, kdy byl postoj k minoritě, která je dnes třetí největší u nás, úplně jiný. „V tehdejším Československu nás brali jako občany ze spřátelené, ale méně rozvinuté země, proto nám všichni pomáhali. Dnes je to úplně jiné.“

Podle mluvčího jsou mladá i starší generace příliš spojovány s případy nelegálního pěstování marihuany nebo se stánkařením, kde celníci každou chvíli objeví pašované nebo padělané zboží. „Dnes už se prodejci přestěhovali do kamenných obchodů. Vedle toho velké množství Vietnamců studuje, podniká nebo jsou někde zaměstnaní, ale to už tak není vidět.“

Vcházím do posledního patra činžovního domu v pražské Libni. Dveře od studentského bytu mi otvírají dva mladí Vietnamci a usazují mě u velkého stolu v kuchyni. Prohlížím si nezbytné akvárium a ptám se, proč mají Asiati všude rybičky. Kluci se o tom chvíli dohadují ve svojí mateřštině.

„Dalo by se říct, že přinesou štěstí,“ vysvětluje čtyřiadvacetiletý Thir. Žije tu už šestnáct let - to je o deset víc než druhý mladík Ahn, který je studentem informatiky na ČVUT a před šesti lety tu získal stipendium. Musel absolvovat kurz češtiny.

Na otázky mi odpovídá spíš kratšími větami a se silným přízvukem.

Raději tedy bere do ruky kytaru, brnká na ni, zpívá písničky v angličtině a vysvětluje, že stejně jako tady se samozřejmě i ve Vietnamu hraje pop, rock nebo jiné moderní styly.

Thir je na tom s češtinou o poznání lépe. „Na gymnáziu sice nebyli všichni moji spolužáci Češi, přesto jsem mluvil líp česky, teď v Praze se bavím víc s Vietnamci,“ říká čtyřiadvacetiletý Thir, který studuje finanční matematiku na Karlově univerzitě.

Když se ho ptám, jak se staví ke stereotypu Vietnamce prodávajícího ve večerce nebo ve stánku s levným oblečením, odpoví s trochu měkkým přízvukem, že na tom asi trochu něco bude.

Sám však plánuje dokončit vysokou školu. Vracet se do Železné Rudy, malého pohraničního městečka, kde podle něj není moc co dělat, nechce. Hlavní roli v jeho představách o budoucnosti hraje Praha, kde by se rád uchytil ve finančním sektoru.

„Bylo mi osm, když jsem sem přijel. Rovnou jsem začal chodit do české školy v Železné Rudě.“ V šumavském městečku se čtyřmi tisíci obyvateli už bydlel jeho otec. „Táta tu byl ještě dřív, než jsem se narodil. Přijel hned po vojně a něčím se vyučil - myslím, že soustružníkem.“ Jaké to bylo, být takhle v osmi letech hozen do vody a rovnou se začít učit v neznámém a tolik odlišném jazyce? „Už si ani nepamatuju, jaké to bylo. Měl jsem jednu spolužačku taky z Vietnamu, ale ta mi moc nechtěla pomáhat,“ směje se mladík.

Chodil ale k jejich bytné, starší paní, se kterou si povídal česky, až začal mluvit.

Vysokoškolák, který tady strávil dvě třetiny svého života, se jasně považuje za Vietnamce. Do země svého původu by se přesto vrátit nechtěl. „Nelíbí se mi poměry, je tam větší korupce než tady.“

Navíc tu má rodiče. „Pořád vlastně bydlím u rodičů. V Praze jsem jen na studiích,“ vysvětluje mladík, jak se staví k tradici života s rodiči. „Samozřejmě že se o ně postarám,“ drbe se Thir rozpačitě za uchem a vysvětluje, že tradičně s rodinou zůstává nejmladší syn, zatímco ti starší včetně dcer odcházejí.

Tradice je jedna věc, ale podle mladého Vietnamce se poměry a zvyklosti tak nějak mění, asi jako všude. I když čtyři pětiny Vietnamců vyznávají buddhismus - i u nás by v pražské Libuši měl vyrůst nový buddhistický chrám - Thir se považuje za ateistu.

„Fakt je, že jsme pořád vychováváni ve větší úctě ke starším. Komukoliv, kdo je starší než já, musím projevovat respekt a říkat bratře, i když ve vietnamštině to má trochu jiný význam než v češtině.“ Dál student zmiňuje komunitní život. „Stejně jako ve Vietnamu se i tady třeba lidi, kteří pocházejí z jednoho města, sejdou a uspořádají akci se sbírkou a peníze pošlou. Děje se to třeba, když nějaké místo zasáhnou povodně.“ I zvyk vzít si partnera stejné národnosti tu panuje nejen mezi rodiči.

„Většina rodičů by se asi zlobila, kdyby si jejich dcera nebo syn vzali jakéhokoliv cizince - nejde jen o Čechy,“ vysvětluje Thir a dodává, že sám za sebe si myslí, že by si s jinou dívkou než s Vietnamkou asi tolik nerozuměl.

Dívku s tmavými vlasy a žlutou pletí potkávám náhodou v kavárně Savoy na pražském Újezdě, kde ve vínové uniformě obsluhuje hosty. Jakmile vidím, že má volnou chvilku, snažím se vyzvědět její životní příběh - mluví výborně česky, proto se ptám, jestli sem její rodiče přijeli z Vietnamu ještě dřív, než se narodila.

„S Vietnamkou si mě často pletou, ale jsem z Mongolska,“ vyvádí mě se smíchem z omylu servírka a představuje se mi jako Veronika. „Podívejte se, my máme širší obličeje, ještě menší nos než Vietnamci a jiné oči,“ vysvětluje s tím, že za deset let, co tu žije, její původ správně uhodlo pouhých sedm nebo osm lidí.

Veronika se do třinácti let proháněla na koni po stepích a její dědeček žil ještě v jurtě jako tradiční pastevec. „My jsme bydleli v malé vesničce v domě, ale když byl dědeček nemocný, postavil si jurtu u nás na zahradě, a bydlel tak s námi.“

Zemi původu, kulturu i jazyk má Veronika odlišnou, její příběh se ale příliš neliší od osudů vietnamských dětí, které sem emigrovaly s rodiči nebo se tu narodily. „Přijeli jsme sem a usadili se na jihu Čech. Táta to po čtyřech letech vzdal a vrátil se do Mongolska. Máma pracuje v továrně na sklo, bohužel nemluví česky, takže asi nedostane práci, kde by byla v čistotě,“ vysvětluje Veronika a přitom lehce změkčuje poslední slabiky slov.

Když se ptám na odlišnosti naší a její kultury, Veroniku hned - ostatně stejně jako všechny ostatní Asiaty, se kterými jsem mluvila - napadne zdvořilost a úcta k rodičům a starším lidem vůbec. „Když jsem už uměla česky, nemohla jsem uvěřit tomu, co někteří mí kamarádi říkají o svých mámách. Já třeba v mongolštině svojí mámě vykám a můj mladší bratr zase vyká mně. Takhle je to normální.“

Se svým životem v Praze, kam se přestěhovala před rokem, je nadmíru spokojená. I když vystudovala cestovní ruch, a teď dělá barmanku. „Potkám spoustu slavných a zajímavých lidí, třeba by mě nikdy nenapadlo, že si potřesu rukou s někým, jako je Karel Gott, který k nám do kavárny přišel.“

Veronika má podle vlastních slov všechno, co si přála. „Mám dobrou práci, fajn placenou a hodného přítele.“ Mladá Mongolka přitom překvapivě chodí s Čechem. Do Prahy se přistěhovali spolu a společně tu i žijí. „Nemám pocit, že by zvlášť mladým Čechům nějak vadilo, jak vypadám, spíš jim to přijde atraktivní.