Baletka Nikola Márová: Není den, kdy by mě nic nebolelo

Dlouhá. Jsme svého druhu státní podnik, máme v podstatě pevně danou pracovní dobu jako lidé v jiných profesích. Zkoušky bývají ve všední den od deseti do šesti, v sobotu od deseti do tří. K tomu do měsíce několik představení.

Byl to osud. Mamka viděla inzerát, že hledají nové děti, tak se to zkusilo. Měla jsem i jiné kroužky, balet mě ale uchvátil. Hned během prvního roku jsem věděla, že je tím, co chci dělat celý život. V tom byla moje cesta jednoduchá.

Někteří dospívající to dnes mají těžké, nevědí, kterou z mnoha možných cest se vydat. Já měla jasno v šesti sedmi letech.

Asi ano, naše paní profesorka mamce doporučila, abych šla na přijímací zkoušky na konzervatoř, které se dělají už v páté třídě čili zhruba v deseti letech.

Pochyby a krize přišly až v divadle. V období, kdy jsem konzervatoř studovala, jsem byla naprosto spokojená a šťastná. Když se na to ale podívám zpětně, vidím, že mě to ochudilo o klasickou pubertu a zážitky, které k ní patří.

Zátěž je to obrovská, fyzická i psychická. Na obyčejné běhání venku jsme neměli čas ani sílu. O to jsem přišla. Ve škole jsme byli velmi často od osmi ráno do osmi večer, protože kromě výuky se nastudovávalo představení. K tomu jsme se museli i normálně učit, dělat úkoly.

Nejen. Do známky se zahrnuje i to, jakou máte postavu. Pro holky je to těžké. V pubertě přirozeně přibírají, aniž by se přecpávaly, to je dané hormonálně, tělo se tvaruje.

Poslední dva tři roky na konzervatoři kvůli tomu mohou být náročné. Studentka zvládne techniku na jedničku, ale známka se jí o dva stupně zhorší kvůli postavě. Víte, že jste dobrá, ale na vysvědčení je trojka. Berete to tak, že to není fér.

Naštěstí ne. Ale připadalo mi to kruté. Jedna spolužačka patřila k nejlepším a ani ji nepřipustili k absolutoriu, jenom proto, že neměla dobrou postavu.

Jednu takovou holku jsem zažila, rodiče ji pak dali ze školy pryč. Tělo to prostě nezvládalo.

Ne, určitě ne. Ani pro svého syna. Maxíkovi je sedm, k baletu naštěstí nemá sklony.

To bych neřekla, oni zase musí holky zvedat. A když je nezvednou, jsou pod tlakem, přitom kluk na konzervatoři může vážit méně než jeho spolužačka.

Samozřejmě se jim začnou brzy ničit záda, nesnesou tu velkou zátěž v pubertě, kdy tělo ještě není dovyvinuté.

Náš ročník na konzervatoři byl mimořádně silný, po absolutoriu jsme do divadla nastoupili všichni, to je skoro zázrak. Ale i tak holky postupně přestávaly tancovat a šly dělat něco úplně jiného, třeba studovat politologii.

Nebo měly rodiny a už se nevrátily. Dnes jsem z celého našeho ročníku v angažmá jen já a jeden spolužák.

Trochu se to posouvá především díky současným lékařským možnostem a rehabilitacím. Záleží na tom, co tělo vydrží.

V době, kdy jsem začínala, končily baletky kariéru mezi třicátým pátým a čtyřicátým rokem. I dnes je čtyřicítka obvyklá hranice. Do pětačtyřiceti nebo sedmačtyřiceti je možné tančit jen výjimečně.

Rozhodování u mě probíhá ve vlnách. Už jsem měla období, kdy jsem si říkala, že končím. Teď zrovna si ale říkám, že bych ještě chvíli tančit chtěla. Pořád mám v repertoáru všechny hlavní role. Asi je zvládám. Takže myslím, že by to ještě šlo.

Ovšem ve chvíli, kdy ucítím, že už to není ono, okamžitě skončím. Nechci, aby byl na jevišti můj věk znát a aby se šuškalo, že už to není dobré. To bych nesnesla. Ani divákům bych to nechtěla udělat. Nebudu ten případ, co se na jevišti drží zuby nehty.

S kamarádem a bývalým kolegou Michalem Štípou máme takový sen – založit si baletní školu. On mi teď plány trochu zkřížil, stal se šéfem baletu v Olomouci. Ale i tak se naše cesty mohou sejít.

Nebo si zkusím něco úplně jiného, mimo obor. Všechno nechávám plynout. Uvidíme, co mi osud zase přichystá.

Vůbec ne. V té době už jsem byla kariérně na vrcholu. Věděla jsem, že se vrátím. Bez problémů jsem se zařadila zpět do rolí, které jsem hrála před tím. První představení jsem tančila tři měsíce po porodu.

Mně už teď taky. Zpětně nechápu, jak jsem to zvládla.

Že čekám miminko, jsem zjistila na konci druhého měsíce. V té době jsme měli s divadlem naplánovaný zájezd. Odletěli jsme do Madridu, odtančila jsem první představení a v hlavě se mi něco zlomilo. Začala jsem se strašně bát.

Miminko bylo vymodlené. Řekla jsem, že odtančím ještě jednou, a víc už nezvládnu. Na tréninky jsem ale chodila pořád.

Poslední trénink jsem měla týden před porodem. Moc jsem to nepřeháněla, věděla jsem, co smím a nesmím. Spíš jsem si tak šoupala nohama, žádné piruety, to by s břichem ani nešlo.

Poslední dny už jsem se na to necítila, bylo léto, horko. Tak jsem aspoň myla okna a sekala trávu, sousedky na mě mávaly a klepaly si na hlavu, ať už se konečně uklidním. Ale mně to všechno dělalo opravdu dobře.

Asi devět kilo. A šlo to zase rychle pryč.

Rodila jsem císařským řezem, to mě trochu zbrzdilo. V šestinedělí jsem kvůli jizvě nesměla cvičit. Po šesti týdnech, kdy mi na kontrole řekli, že je všechno v pořádku, začal tvrdý režim posilování.

Maxík usnul a já si dala sklapovačky, třikrát denně kúru. Jsem na sebe hrdá.

Pak jsem začala chodit na tréninky, zatímco moje maminka hlídala Maxíka. Odešla kvůli tomu o rok dřív do důchodu.

Ze začátku to šlo, odcházela jsem tak na tři hodinky. Po půlroce jsem ale najela do plného režimu s obvyklou pracovní dobou, to bylo náročné.

Max v noci nespal, ráno jsem ho nevyspalá vezla k mámě. Přestože jsem věděla, že mu s babičkou nic nechybí, mrzelo mě, že s ním nejsem.

Nabídky přišly, ale nechtěla jsem. Stačí, že jezdíme na několikatýdenní zájezdy. Ke konci už to nemůžu vydržet. Vadí mi, že jsem v cizím prostředí, chybí mi rodina a zázemí, na které jsem zvyklá. Jediné, co by bylo výhodnější, jsou peníze. Ale ty mi za to nestojí.

S platy v zahraničních baletních souborech se ty naše nedají srovnávat. Je to sice o něco lepší, než to bylo, stále ale platí, že je u nás kultura špatně placená.

Plat běžných tanečníků v souboru se dá přirovnat k platu pokladní v supermarketu. Sólistům se šéf snaží navyšovat tabulkové platy odměnami.

Záleží na tom, kdy se mě zeptáte. Zrovna dnes mám chuť vám říct, že ano. Ale kdybychom se setkaly jindy v minulosti, trefila byste se třeba do chvíle, kdy bych řekla, že ne. Takových období, kratších nebo delších, jsem měla mnoho.

Určitě ano, tělo se opotřebovává a ničí. Vždycky, když mám nějaké zdravotní problémy, říkám si, že jsem balet nikdy neměla dělat. Trpí tím i moje maminka, která si často vyčítá, že mě na baletní dráhu přivedla.

Toho je! Bylo by zajímavé, kdyby lékař prozkoumal celé baletem zkoušené tělo a odhadl jeho věk. To číslo by bylo nejspíš hrozné.

Úrazy se tolik netrápím, ty se mohou stát i někomu, kdo pracuje v bance. Horší je to „běžné“ opotřebení – poškozená páteř, ploténky, kyčle, kotníky, kolena, vlastně úplně všechno.

Bolí to strašně. Není den, kdy by mě nic nebolelo. Mám výhřezy plotének, takže permanentní bolest zad je normální. Už to ani tolik nevnímám, jenom rozlišuju, jestli to bolí pouze při pohybu, nebo bolest pulzuje dvacet čtyři hodin denně. Kromě toho bolí věci, které jsou zrovna aktuálně víc namáhané. Často jsou to kyčle nebo krční páteř. Je to něco, s čím musíme žít.

Měřím 170 centimetrů. Může to být i výhoda. Záleží na tom, jakou má umělecký šéf představu o svém souboru. Současný šéf baletu Národního divadla Filip Barankiewicz působil dlouho ve Stuttgartu, kde jsou hodně vysocí tanečníci.

Pohyb vypadá hezky, když ho ztvárňuje dlouhé tělo. Má to ovšem i nevýhody – menší baletky jsou rychlejší. Mohou hrát role, pro které bych se já nehodila.

Ze současného repertoáru ráda tancuju Marnou opatrnost. Hraju v ní patnáctiletou holku, vyblbnu se. Těší mě taky Svěcení jara, v něm mám roli, za niž jsem získala svou poslední Thálii.

Ze starších rolí samozřejmě Labutí jezero, to ke mně patří. Nastoupila jsem do něj jako sboristka hned po škole a přes sólové role se dostala až k hlavní, za ni mám Thálii z roku 2007.

No jistě! Čím jsem starší, tím je to horší. Víc si uvědomuji zodpovědnost. Taky s tělem musím čím dál víc bojovat. Ráno se vzbudím a nevím, co dalšího mě bude zase bolet, s čím se budu v průběhu představení potýkat.

Tak to je něco, co moc neumím. Naplánovala jsem si tolik pracovních povinností, že mě čeká jen šest dní dovolené. Teď si za to nadávám.

Letím třeba na Tchaj-wan učit budoucí tanečníky. Lidi jsou tam nesmírně pracovití, baletky dřou jako vojáci, o nějakém velkém odpočinku nemůže být řeč.

Pak mě čeká baletní tábor ve Zbraslavicích, kam se moc těším. Je na krásném místě, z jedné strany rybník, z druhé les, v areálu pobíhají králíčci. Beru s sebou i Maxíka, tam si to užijeme.