Autorky, které stály za zrodem červené knihovny

Fany či Máry ovšem nečetla podle ukázky červenou knihovnu, ale tzv. krvavý román, brak plný tajemných komnat a zrádných sklepení. Červená knihovna znamenala ovšem něco docela jiného – v ní se všechno soustřeďovalo kolem zamilovaného páru – čert vem nějaké sklepy a rakve.

Červená knihovna byl původně název edice románů pro ženy v červených plátěných vazbách, vydávaných ve 20. a 30. letech 20. století akciovou společností Rodina.

Postupně se velké Č změnilo v malé a označilo určitý typ literatury. A u zrodu červené knihovny stály dvě spisovatelky – Vlasta Pittnerová a Vlasta Javořická. První zapadla, druhá se čte, zejména na vesnicích, dodnes. Obě měly zajímavý život.

Na počátku 80. let 19. století se začaly objevovat v regionálních periodikách východních Čech zajímavé články o poměrech v tehdejších maloměstech. Psala je mladá autorka Vlasta Pittnerová (1858–1926). Narodila se 1. ledna 1858 jako poslední z 12 dětí významného polenského občana Antonína Pittnera.

Pittner, vlastenec, katolík, obchodník a vinárník, se stýkal s významnými kulturními osobnostmi své doby. Navštěvoval jej finanční respicient Josef Němec s manželkou Boženou, přátelil se s Karlem Havlíčkem Borovským, Josefem Kajetánem Tylem, Františkem Palackým.

Vlastina matka Leopoldina dokonce nesla ke křtu dceru Boženy Němcové Theodoru, která se v Polné narodila. Božena pak Pittnerové žertovně říkala „paní kmotro“.

Vlasta měla skvělou paměť a vzácnou fantazii. Rodiče jí dopřáli slušné vzdělání – studovala v Hradci Králové vyšší dívčí školu. Prospívala znamenitě a ředitel jí říkával: „Škoda že nejste hochem, z vás by byl student.“

Vlasta odtud chtěla přejít na učitelský ústav, ale odradilo ji chabé zdraví. A tak se vrátila do Polné.

Po návratu do Polné Vlasta pomáhala otci v obchodě, hrála ochotnické divadlo, seznamovala se s významnými osobnostmi. A psala – zpočátku satirické básně, poté kritické články. V jedné básni např. navrhovala, aby svobodní pánové nosili zvláštní klobouky – vdavekchtivé slečny tak ihned poznají, s kým mají tu čest.

Také sepsula místní ochotníky kvůli zápecnictví a pasivitě. Vlasta toužila po žurnalistice, přátelila se na dálku s redaktorem Ohlasu chrudimského Václavem Ježkem. Právě jemu zasílala břitké informace o Polné. To se jí nevyplatilo.

Pobouřila proti sobě celé město, pokazila pověst rozzuřeného otce, navíc mu „kazila kšefty“. Antonín Pittner jí zakázal psaní a rozhodl se, že dceru provdá. Prohlásil, ať „nechá osly býti osly“.

Rozlícená Vlasta psala svému příteli redaktorovi: „Nejdu nikam a s nikým vůbec nemluvím. A budu blahořečit chvíli, která mne odsud odvede – poznamenejte Polnou mezi vašimi přáteli žurnalisty co hnízdo prašivé.“ Dlouho ovšem svému dalšímu osudu neblahořečila.

Antonín Pittner vybral pro svou pětadvacetiletou dceru coby ženicha devětatřicetiletého lesmistra Josefa Vejmělku ze Sazomína – vdovce a otce dvou dcer. Starší dcerka byla jen o deset let mladší než Vlasta. Vejmělka byl obyčejný člověk, v Sazomíně oblíbený.

Vzal si Vlastu v roce 1883 a odstěhovali se do Polničky u Žďáru nad Sázavou. Vejmělka potřeboval hospodyni pro každou práci a důslednou vychovatelku. Vlasta jeho očekávání nesplnila. Dívky nevlastní matku neposlouchaly, hospodářství nezvládala.

Polničtí mladou paní odsuzovali – údajně „na děti nebyla hodná, špatně vařila a měla zájem jen vyhledávat pozornost učitele Vlka“. Vlasta trpěla – nespokojený Vejmělka ji začal bít. Proto se ostříhala dohola, aby ji manžel nemohl smýkat za vlasy po podlaze. Přesto s ním vydržela dlouhých deset let. A i za smutných životních podmínek nepřestala psát.

Čtenáři četli v regionálním tisku a lidových kalendářích její povídky pod různými pseudonymy. Využívala v nich své každodennosti – líčila život dřevorubců, místní zvyky, jídlo, oblékání. Pomalu se stávala oblíbenou autorkou. A chystala se k útěku.

Poprvé se Vlasta pokusila o útěk v roce 1893 – prchla do Polné k otci, ale ten jí odmítl poskytnout útočiště. Navíc Vejmělka vyhrožoval ženě zabitím. Vrátila se – ne nadlouho. Za rok odešla definitivně a všem tvrdila, že je vdova. Vejmělka trávil zbytek života chozením po besedách, kde svou ženu pomlouval.

Vlasta zakotvila v Praze a psala. Musela si na sebe vydělat. Stala se populární autorkou červené knihovny. Její prózy vycházely v kalendářích a časopisech. K tomu ročně vydávala tři až čtyři knížky. Byla dříčkou nadprodukce, a přesto jí tvorba vynášela jen na skromné živobytí. Nikdy si nestěžovala – vyrovnala se s chorobami, které ji od dětství sužovaly, důsledně šetřila.

Chovala se nekonvenčně – v čase drdolů se nechala ostříhat a všude za ní vlál kouř jejích oblíbených cigaret. Po Velké válce se situace na knižním trhu změnila – vyžadovalo se nové, modernější a atraktivnější počteníčko.

A objevila se nová konkurentka – Vlasta Javořická. Děj jejích románů a povídek byl spletitější a věrohodnější. Pittnerová přesto psala až do své smrti 8. března 1926. Vlasta Javořická v té době zažívala svůj hvězdný start.

Spisovatelka Vlasta Javořická (1890–1979), občanským jménem Marie Barešová, se narodila 25. března 1890 jako nejmladší ze tří dětí obvodního lékaře Josefa Bareše ze Studené. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se stane královnou lidového románu.

Po létech vzpomínala: „V mých mladých letech dívky ze středních vrstev nestudovaly, nebo jen zřídka. Já jako nejmladší dítě v rodině, když mi zemřel tatínek, dostala jsem jen tři ročníky měšťanky a hospodářskou školu.“

Tatínek zemřel v září roku 1907 na žaludeční vředy a podporoval Vlastu v tom, v čem se od svých vrstevnic odlišovala – stále sepisovala a vymýšlela nějaké příběhy. To se nelíbilo mamince. Jednou měla Vlasta např. vydrhnout ložnici, ale místo toho si sedla a psala. Matka se zlobila, ale otec prohlásil: „Podlahu se naučí umýt vždycky, ale psát povídky každá ženská nedovede.“

Zatím je neuveřejňovala, ale vdala se. Její život – na rozdíl od Pittnerové – naplňovala především domácnost.

Vlasta Javořická se vdala v srpnu 1911 ve Studené za vrchního účetního továrny na uzeniny a konzervy Františka Zezulku. Chodil zpočátku s její přítelkyní Annou Fuchsovou, ale známost se nakonec rozpadla.

S manželem měla Vlasta pět dětí a ještě k nim přidala „z dobroty srdce“ sirotka Otakara po svých příbuzných. Pomáhaly jí sice dvě služky, ale během dne se pro práci nezastavila.

Manželství bylo spokojené, i když Zezulka její spisování viděl nerad a jednou jí dokonce hotový rukopis vhodil do ohně, takže text musela vytvářet znovu. I ona s ním měla těžkosti – Zezulka se pohádal se svým šéfem Satrapou a odešel do elektrotechnické továrny Fulgura v Tišnově u Brna.

Do podnikání vložil celé Vlastino věno, které obnášelo 12 000 korun, což byly velké peníze. Jeho úspěch zmařila Velká válka.

V roce 1915 musel Zezulka narukovat a továrna ve válce živořila. Vlasta se octla, tehdy se dvěma dětmi, ve finanční tísni. Právě proto začala psát.

„Jen pro výdělek neračte psáti! To by byla běžná nádenická práce,“ psal Vlastě jistý čtenář. Ta se tím ovšem neřídila. Své povídky zasílala do katolických lidových časopisů a kalendářů. Zároveň si na její dílo zajistil výhradní práva královéhradecký nakladatel F. Šupka. Dobře v ní vycítil budoucí zlatý důl.

Marie Barešová jako Vlasta Javořická (Vlasta jako vlastenka, Javořická podle blízké hory Javořice) začala chrlit stovky stránek ročně a v začarovaném kruhu žadatelů se nemohla zastavit. Stala se skutečným nádeníkem své práce. V ní nepolevila ani po válce, kdy se Zezulka vrátil do Satrapova podniku a stal se tam ředitelem.

Vlastina tvorba pronikla i do nejchudších českých domácností, protože Šupka nabízel knihy i za drobné měsíční splátky. Četli ji i krajané v dalekých Spojených státech. Měla ovšem i své kritiky, někdy značně kuriózní. Jedna poštovní úřednice ji např. podezírala z „přílišné erotiky, která nepatří do katolického časopisu“.

Je s podivem, kdy stvořila svých 113 románů, když se musela postarat nejen o svou rodinu, ale i o deputátníky. Vlastini potomci vzpomínali, že psala i při vaření.

Vlastinu ohromující kariéru přerušil rok 1948. Satrapova továrna byla znárodněna, Zezulka odešel do výslužby. Vlastiny knihy se přestaly vydávat. Čtenáři je tajně sháněli neoficiální cestou. Přesto spisovatelka dále tvořila, i když ji stíhala rána za ranou.

V roce 1950 emigrovaly tři z jejích dcer do Spojených států, o dva roky později zemřel manžel. Sama Javořická se dožila úctyhodných osmdesáti devíti let – skonala v srpnu 1979.

Po listopadu 1989 se opět její dílo objevilo na pultech – poprvé v Lípě vizovického A. J. Rychlíka. Vlasta Pittnerová neměla takové štěstí, i když vydavatelství Romance vrhlo na trh několik desítek jejích svazků, u čtenářů velký ohlas nezískaly. Prostě se změnila doba a i v červené knihovně vítězili jiní hrdinové a hrdinky.