Autoři hraček se vracejí k tradici

Další generaci ovšem zahltily blyštivé barbíny a blikající elektronická lákadla z celého světa. Kvantita převálcovala kvalitu. Co čeká dnešní a zítřejší miminka?

Naštěstí dorůstá nová generace designérů, které zasáhlo rodičovství a kteří navrhují menší série nápaditých autorských hraček s odkazem k tradici, důrazem na kreativitu, zábavnost a šetrnost k přírodě.

Nepohybují se v obchodních řetězcích, prodávají hlavně přes internet a různé markety. Musí se ovšem potýkat s řadou problémů malovýrobců…

Na druhé straně začal být přirozeně regulován příliv atraktivních, často však i nevkusných, či dokonce nebezpečných hraček z ciziny, hlavně z Číny, která v této oblasti určuje trend.

Jednu z největších firem, věnujících se dovozu a prodeji hraček, vede totiž žena – matka čtyř dětí a nedostudovaná architektka. Vyberte si.

Ve vesničce kousek od Strakonic najdete starý statek, krásně a citlivě rekonstruovaný.  A v něm mladou rodinu: Marii, Viktora, Otíka a Olinku. A firmu pojmenovanou Tři stromy.

„Ten název vznikl před čtyřmi lety, když jsme se rozhodli přestěhovat z Prahy, která pro nás byla svazující, do přírody a místa mého dětství, kde se cítíme svobodně. Zároveň se nám tehdy narodil syn, takže jsme najednou byli tři,“ líčí ochotně Marie (30).

Vystudovala knižní grafiku a ilustraci na odborné škole v Hellichově ulici v Praze. Její muž Viktor (31) fotografii tamtéž. Focení má stále jako hlavní profesi, navíc bubnuje v kapele Monstral Ego. Marie stihla před mateřstvím chvíli pracovat jako ilustrátorka na volné noze a vytvářela textilní knížky. Nápad vyrábět hračky přišel přirozeně.

„Cítili jsme, že potřebujeme v novém místě nějaký projekt, najednou jsme měli prostor a čas dělat věci, které nás baví. A když jsme v obchodech viděli všechny ty laciné, ne příliš vkusné čínské výlisky, řekli jsme si, že půjdeme touhle cestou. Že chceme, aby naše dítě mělo pěkné, třeba trochu prdlé, ale hlavně kvalitní hračky z bezpečných a k přírodě šetrných materiálů.“

Začali experimentovat, nejdřív pro svého synka, brzy i pro další děti. Hlavní slovo měla a má Marie, Viktor je první poradce, technická podpora, stará se o e-shop a taky všechny výtvory krásně fotografuje. Inspirací se stalo i jejich vlastní dětství.

„Hračky tehdy byly jen české, tudíž jsme měli všichni stejné. Zato byly esteticky vydařenější než většina z dnešní obrovské nabídky. Já si ovšem nehrála s klasickými panenkami, nejraději jsem měla přírodu a zvířata – což byl i častý námět mých kreseb,“ vzpomíná výtvarnice.

A čím začali? „Chrastítky pro Otíka – většinou byla textilní (bavlněná) s potiskem. Nejdřív jsem je nakreslila, pak potiskla a sešila. A protože syn jako správný kluk miluje auta, následovala dřevěná autíčka. Tehdy se zapojil víc manžel a vytvořil tři typicky česká auta s látkovou garáží, aby si je dítě mohlo ‚zaparkovaná‘ sbalit kamkoliv. S příchodem dcerky zase já reaguju víc na holčičí svět. Vše se proměňuje s tím, jak děti rostou, přibývají dospěláčtější hračky. Ale vyhýbáme se syntetickým materiálům. Naposledy jsme vytvářeli dřevěné houpadlo – beránka.“

Největší zájem je o jednoduché dřevěné chlívky pro zvířátka – skládačku, kde dítě hledá správné výkroje ve tvaru jednotlivých živočichů. Tu posílali třeba i do New Yorku. Celkem dnes vytvářejí asi pětadvacet různých věcí včetně půvabných potiskovaných polštářků. Většinu motivů tvoří to, co je obklopuje – za domem se pasou ovečky, sousedi mají krávy, slepice…

Podle Marie je důležité, co děti vidí hned od počátku života, proto se snaží rozvíjet estetické vnímání, motoriku, cit a smysl pro humor. „Nemusí mít dvě stě hraček, stačí pár dobrých a trvanlivých, které mohou zdědit i potomci. Věřím taky, že má smysl vyrábět věci s ohledem na životní prostředí, ručně a s důrazem na design.“

Vyzdvihuje i zábavnost, většina hraček v obchodech jí přijde úzkoprsých, nudných. „Třeba moje chrastítko Tlustý Oto představuje naháčka. Část lidí reaguje s úsměvem, proč ne, vždyť u miminka je nahota přirozená. Druzí jsou ale pobouření, proč má vidět pindíka? Nejraději by ho měli oblečeného, v zavinovačce a s dudlíkem, aby nebylo nic vidět.“

Marie s Viktorem soudí, že se za poslední roky situace na trhu výrazně změnila k lepšímu. „Dost lidí zkouší vytvářet věci po svém. Vznikl mimo jiné Dětský minifestival, na němž je vidět, jak se rozrostla skupina českých výrobců věnujících se poctivě a s invencí tvorbě pro děti, ať už jde o hračky, oblečení, doplňky. A těší nás, že roste zájem nakupujících, odkud co pochází, kde a jak se to vyrobilo a jak to vypadá. Podobně jako se lidi zajímají o kvalitnější české jídlo. Svět se celkově probouzí z konzumního boomu a vrací se k lokálnosti a kvalitě.“

Přesto občas zažívají krizi, zvlášť když Marie vymyslí něco, co nelze snadno realizovat v domácích podmínkách. „Nejsme fabrika, jen domácí dílna. Limituje nás vybavení, takže se stává, že výsledný produkt vzniká neúměrně dlouho vzhledem k možné ceně, za kterou ho prodáme. Například mě napadly dřevěné kostky s obrázky na stranách – místo obvyklých nalepených obrázků jsem je chtěla sama potisknout. Strávila jsem nad tím ale tolik týdnů, že kdybych chtěla svoji práci adekvátně zaplatit, stály by ty kostky skoro jako ze zlata,“ přiznává.

Naštěstí přibývají zájemci o hračky, které už „umí“. Zvládat poptávku pomáhá jedna švadlena, jinak Marie o rozšíření firmy neuvažuje. „Zatím je pro nás nejpodstatnější, že jsme rodina s malými dětmi.“

Její otec je úspěšný podnikatel a snaží se intenzívně mladým pomoci, poradit. „Jenže my ho k tomu nikdy absolutně nepustili, raději si to děláme po svém. Tak jen pozoruje zpovzdálí naše chyby,“ krčí rameny Marie. Základem je podle ní tvořit s klidem, radostí a srdcem, bez předbíhání a velkého očekávání.

„Pokud vám firma přeroste přes hlavu a řešíte zejména účty a faktury, přestane to mít smysl.“

A kde jejich hračky najdeme? „Kromě zmíněných marketů a internetu jsme prodávali v několika kamenných obchodech, ale skončili jsme. Spolupráce byla náročná, obchody si braly až stoprocentní marže a tlačily na co nejnižší cenu, na jakou jsou zvyklé u výrobků z továren. V tom jsme nebyli schopní vyhovět. Rozhodli jsme se tedy pro prezentaci pouze v jednom pražském obchodě specializovaném na české hračky – Hračkotéce.“

Marie sní o tom, že ji jednou hračky plně uživí, momentálně se jedná jen o radost a přivýdělek k mateřské.

„Moje kapacity šití po večerech a nocích nejsou nekonečné, a když onemocní děti, jde práce stranou úplně. Ale nevzdám to, až povyrostou, chci si vyčlenit pravidelný čas a prostor na tvorbu. Zároveň bych do ní ráda své potomky zapojila, začínají hezky kreslit a mají zájem s námi tisknout, občas překvapí nápadem. Takže je to na dobré cestě.“

Vzácnou relaxací je pro Marii zalézt do postele s knížkou a slušně se vyspat. S Viktorem se naštěstí dělí o všechny povinnosti včetně vaření. „Fungujeme rovně. Je často intenzívně pryč, ale pak je zase intenzívně doma,“ uzavírá.

Přívětivý plzeňský byt působí jako velká pracovna nebo spíš herna. Od stropu visí papíroví ptáčci, na stole trůní autobus, letadýlko a vystřihovací panenka. Tady se žije papírem.

„Zpočátku nebralo okolí naše podnikání moc vážně, kamarádi nám říkali papíráci,“ směje se temperamentní Petra. Introvertnější Josef podotýká, že oba taky malují obrazy. A než se našli, objeli kus Česka.

Petra (27) pochází z Ostrova u Karlových Varů, na střední uměleckou školu přešla do Jihlavy a pak vystudovala fakultu designu a umění v Plzni, obor design kovu a šperk. Jako hlavní zaměstnání dnes vede arteterapii v léčebně v Dobřanech.

Josef (45) se narodil v Olomouci, v patnácti odešel do Prahy na střední UMPRUM, obor design hraček u profesora Kubáta (což je pojem a Josefův guru). Chvíli pak studoval pedagogickou fakultu a fungoval jako reklamní grafik, po sedmnácti letech ale odešel do Plzně, odkud pocházel otec.

„Praha na mě působila příliš hekticky. Jako grafik funguju dál, ovšem v poslední době vedou naše hračky.“

Papír je provází od dětství. Petra jako holka nejraději kreslila, omalovávala a vystřihovala, Josef si vedle stavebnice Merkur a gumových indiánů vyráběl papírové modely podle časopisu ABC. „Jenže skoro nikdy jsem je neslepil, byly moc komplikované. Dnes je proto děláme jednoduché, zvládne je dítě i senior,“ směje se.

Poznali se před čtyřmi lety v soukromé škole, kde Petra učila kresbu a malbu. Josef tam začal chodit na kurzy a zároveň jim dělal grafika. „Jednou nás vedoucí pověřil, abychom našli nový prostor pro ateliér – a od té chvíle to spolu probíráme…,“ líčí Petra. „Naše firma ale nevznikla plánovaně. Jsme oba velmi hraví a přemýšleli jsme, do čeho naši kreativitu vložit. Stalo se, že jsem jen tak nakreslila ptáčka, Pepa pod něj napsal PEPE… A bylo na světě logo.“

Od toho se začalo vše pomalu odvíjet. „Nápadů máme tolik, že je nestačíme realizovat. Na první pražský Dyzajn market jsme zkusmo natiskli pár našich věcí – a všechny se bleskově prodaly. Tak jsme si uvědomili, že jsme se trefili do díry na trhu,“ vysvětluje Josef.

Dnes vytvářejí asi třicet typů hraček: vystřihovánky, omalovánky, pexesa, domina, různé hry, oblékací panenky, závěsné mobily… Petra nakreslí základní tvar, Josef ho upraví v grafickém programu a domýšlí technické záležitosti. Společně řeší barvy a nakonec motivy vytisknou v profi tiskárně. Někdy si role vymění a vždycky si prý do toho mluví.

Zůstali u papíru. „Je to nejjednodušší materiál, vystačíme si s ním. Ekologický, levný. Lze ho bez problémů vzít i do postele, což často děláme, a líbí se nám, že si tak můžou kreativně hrát rodiče i děti. Ty se přitom naučí základní dovednosti – pracovat s nůžkami, jehlou a nití. Vystřihovánky se navíc dobře posílají – stačí je strčit do obálky. Odpadají taky atesty zdravotní nezávadnosti materiálu.“

Protože český papír nesplňoval představy Markových, dovážejí ho ze Švédska od firmy Munken, lehce nažloutlý a krásný na omak. Velkou roli u nich hrají přirozené barvy, fialového slona tu nenajdete.

Nejoblíbenější skládačky jsou letadlo a kosmonaut, které si hodně kupují Američané, knižní záložky, závěsní ptáčci a podmořský svět zase často putují do Japonska. Italové a Španělé dobře reagují na svatého Františka. V Česku vyhrávají zvířátka na farmě, tramvaje a panenky.

„Nezapomínáme na své kořeny, proto do svých výtvorů přidáváme i typicky české motivy, třeba svět českého rybníka nebo lesa.“

Výroba hraček manžele zatím jen přiživuje, časem snad převáží. „PEPE si už na sebe vydělá. Nechceme to ale hnát do velkého byznysu,“ podotýká Josef. Do firmy patří ještě manažer Karel Stolejda, který pomáhá řešit ekonomickou stránku a sepisovat smlouvy. Hračky se prodávají nejvíc přes internet, ale najdete je i v řadě hračkářství: v Plzni to je Original Design Shop, v Praze Okido a centrum DOX. Taky v Olomouci, ve Znojmě… A právě běží výstava v Blatné.

Petra a Pepa se shodují, že v posledních letech jde řada mladých výtvarníků podobným směrem jako oni – vytvářejí malé série vkusných, kvalitních a nápaditých hraček, šetrných k přírodě a rozvíjejících představivost.

„Zdá se, že současní rodiče začínají tento trend vyhledávat. Jasně, jsou hračkářství, kde mají všechno z plastu, ale pak taková, která spolupracují s novou generací designérů. A vidíme, že i děti dávají přednost jednoduchým věcem. Ty barevné a různě mechanizované je sice prvoplánově lákají, ale brzy přijdou na jejich fígl a omrzí je. Podobně jako zafungovalo ‚retro‘ v dalších oblastech, vrací se staré české stavebnice, dřevěné vláčky, igráčci, skládačky… Konkurence je dost, naštěstí nikdo nedělá přesně to co my!“ smějí se.

Občas přijde i velká zakázka, naposled od klubu Vespa na závěsný mobil se skútry. V budoucnu by rádi rozšířili své portfolio o věci vhodné pro seniory, autisty a lidi dlouhodobě upoutané na lůžko v nemocnicích.

„Už dnes naše hračky často dostávají dospělí jako vtipný dárek – tatínek je myslivec nebo rybář, tak dostane les nebo ryby. Zrovna teď přemýšlíme nad vystřihovánkami s osobnostmi, ale nejdřív musíme uspokojit poptávku po vlaku a metru a dokončit divadlo, kde se budou vodit loutky specifickým způsobem, který ještě neprozradíme. Uvažujeme i o dalších materiálech, ale zatím jsme nevyčerpali všechny možnosti, které nabízí papír.“

Když se od něj Petra s Pepou odtrhnou, vyrazí na procházku s foťákem anebo vezmou do ruky paletu a malují. Petra doufá, že se někdy vrátí i ke šperku. A že časem v domácnosti přibude malý človíček, kterému budou vyrábět hračky na míru.

„Jako holka jsem byla velmi akční, chodila jsem do všech kroužků včetně mladého požárníka, ale nejraději jsem něco vymýšlela a dotvářela. Skládala jsem z leporel a krabic od bot domy a ohrádky a do nich jsem dávala zvířátka a panenky, kterým jsem šila šatičky. Nejmilejší panence jsem říkala Honzík,“ rozněžní se Jana Krůzová, ředitelka firmy, díky níž je zaplněná většina českých hračkářství.

Letos přibude v její rodině další generace – osmadvacetiletá dcera Věra z ní udělá babičku. Sama se poprvé stala mámou v sedmnácti, ještě na gymnáziu. Dalším dětem je jednadvacet (Honza), osmnáct (Olda) a osm (Marjánka).

„Ta je po mně tvořivá, miluje kreativní sady, zvlášť hmotu, kterou jsme loni uvedli na český trh. Chová se jako modurit, ale nemusí se vařit ani péct.“

Tento zázrak vyrobili v Číně a paní Jana hned reaguje na můj výraz obličeje. „Spoustě lidí se ježí při slovu Čína vlasy, na druhou stranu: projděte se domácností – a co není z Číny?“

Zakládat rodinu ještě během studia nebylo nikdy jednoduché. Okolí Krůzovým (manžel Oldřich studoval přírodovědeckou fakultu) prorokovalo rozpad vztahu. Nestalo se. Do mateřské dovolené se připletl listopad 1989, a tak přemýšleli, jakým směrem se vydat. S pomocí rodičů se zabydleli v domku v Rakvicích a zkusili jednu místnost přetvořit na krámek se smíšeným zbožím: drogerií, bižuterií a hračkami.

„Jenže k nám začali jezdit obchodníci z kraje a kupovali hračky za maloobchodní ceny. V tom okamžiku jsme se rozhodli otočit – přejít na velkoobchod a rozvážet zboží po okolí sami. Navíc jsme získali zpátky pokoj.“

K podnikání měla Jana blízko, prarodiče kdysi vlastnili vesnický obchod. A jí se v období, kdy nevěděla, kam se vydat, o dědečkovi pořád zdálo. Že by znamení? Nejdřív kupovali od českých velkoobchodů, později si vytvořili vlastní kontakty v Německu a Číně. První kontejnery přímo k nim přišly v roce 1994. Firma se rozšiřovala a stěhovala přes Břeclav a Mikulov až do Podivína, kde přestavěli vybydlenou továrnu na současný areál se čtyřiceti pracovníky. Jana zpočátku pro doladění rodinného rozpočtu učila němčinu a začala studovat zahradní architekturu.

„To mě bavilo, navrhovala jsem byty kamarádům a v podniku je taky poznat můj rukopis. Ale od roku 2000 se věnuju na manželovo přání hračkám naplno. On objíždí výrobce, já se starám o prodej a marketing, i když občas si pro osvěžení vyměníme role.“

Vedle dovozu z ciziny stojí Krůzovi za množstvím ryze českých hraček. Prvním trhákem se stala kolekce mluvících plyšáků. „Dcera mi jednou ukázala kreslené postavičky zvířátek, která někde zahlédla. Běžela jsem hned za manželem, že by z nich byli krásní plyšáci. A protože je ve mně kus komediantky, při čtení pohádek mě baví měnit hlas, namluvila jsem zkusmo čtyři hlášky, třeba: Pojď ke mně, chci si s tebou hrát… Plyšáky jsme si nechali vyrobit a prodalo se jich přes dvě stě tisíc!“

A další úspěchy následovaly. „Napadlo nás vrátit dětem postavičky, které znaly z večerníčků – kontaktovali jsme ČT a výsledkem byli včelí medvídci, Bob a Bobek, maxipes Fík, včelka Mája. Získali jsme taky licenci na postavičky Warner Bros.,“ vypočítává.

Hračky všeho druhu (autíčka, stavebnice – např. BanBao, kompatibilní s legem a doplněné o postavičky Pata a Mata) dnes dodávají do řady nadnárodních řetězců (Globus, Kaufland, Penny Market) východního bloku.

Za pětadvacet let se ovšem výrazně změnila nabídka i poptávka. A taky přístup a informovanost lidí. „Dřív kupovali v podstatě vše, i barevné kýče, bylo to něco nového, lákavého. Dnes jsou měřítka jiná. Spousta maminek studuje na internetu, jak se chovat k dítěti a jaké hračky jsou nejvhodnější. Pokud jsou rodiče přírodněji založení, je asi zbytečné přesvědčovat je o výhodách hraček z plastu, které se ideálně ošetřují… Osobně jsem proti elektronice pro nejmenší, o níž nikdo neví, jak po letech zapůsobí na zdraví. Tablety, mobilní telefony a hry na nich proto nenabízíme. Naopak se snažíme, aby naše věci měly přidanou hodnotu a rozvíjely znalosti.“

Jana zdůrazňuje, že při nákupu hraček hledí hodně na estetičnost a vkusnost (sama má díky studiu architektury citlivé oko). Takže odmítli například panáčka sedícího na toaletě, kufříky na dálkové ovládaní nebo autíčka omílající nesmyslnou melodii. Úplně primární je samozřejmě bezpečnost a kvalita.

„U nás probíhá trojí kontrola: atesty požadujeme už při výběru vzorků v továrnách. Druhou kontrolu provedeme sami v Česku, teprve pak se dělá objednávka. A když dorazí kontejner se zbožím, kontrolujeme potřetí. Stane se, že odhalíme závadu až v této fázi, třeba jeden traktůrek pouštěl barvu, tak jsme celou zásilku vrátili. Před lety taky proběhla médii aféra s ftaláty a soudilo se, že jsou i v našich hračkách. Museli jsme je stáhnout z trhu, hygienici odebrali vzorky – a za půl roku oznámili, že jsou v pořádku! Ztráty byly velké, ale podařilo se nám vše ustát,“ zdůrazňuje Jana.

Mrzí ji, že se nevydařil pokus nabídnout plyšáka z ekologicky recyklovatelného materiálu. „Trh na něj nereagoval, přitom jste vizuálně nepoznala rozdíl, ten byl jen v ceně.“

Dnes Krůzovi nabízejí přes 1200 druhů hraček, z toho 200 vzniká na zakázku podle jejich návrhů, ve firmě proto nechybí oddělení grafiků a designérů. Kompletní materiály zasílají do továrny v Číně, kde se pak hračky vyrábějí.

Zajímalo mě, zda spolupracují i s českými výtvarníky a výrobci nebo od nich aspoň odebírají výrobky do prodeje. „Zatím ne, nic takového se k nám na Moravu nedostalo, o žádném zajímavém začínajícím návrháři ani výrobci nevíme. Ale nebráníme se tomu, ať se nám klidně ozvou, uvidíme,“ krčí rameny paní Krůzová.

Podnikání s manželem bere jako výhodu. „Cíl máme stejný. Pravda, někdy dojde ke střetu názorů. Ovšem ctíme demokracii, dáme i na hlasy našich obchodních zástupců – a většina vyhraje,“ tvrdí. Hračkami žijí i jejich děti.

„Každý týden děláme rodinné sezení, kde si ujasníme program a povinnosti. Ten pak vyvěsíme na ledničku. Děti se zapojují celkem ochotně a věříme, že budou ve firmě pokračovat. Věrka studovala autorské právo a řeší licenční smlouvy. Starší syn studuje matematiku, což se taky bude hodit…“

A relax? Jana ráda vaří, takže nakrmit velkou smečku pro ni není problém. Jako dárek je pak mít všechny u jednoho stolu. Na nic dalšího není čas. „Nejmladší dcerka si k novému roku přála, abych jí nikam neodjížděla a byla víc doma. Tak to zkusím splnit.“

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: