Antropoložka Eva Vaníčková a sochař Ondřej Bílek: Tváří v tvář pravěké ženě

Eva Vaníčková: Náhodou. Ondřej před sedmi lety vymodeloval podle lebky z La Chapelle ve Francii bustu neandertálského lovce a oslovil naše muzeum, jestli je jeho práce z antropologického hlediska v pořádku. Slíbila jsem mu vysvětlit všechny důležité principy, podle kterých se u rekonstrukcí postupuje, na lebce princezny z Býčí skály, což je vzácný nález ze starší doby železné z okolí Blanska.

Díky té jeho neandertálské bustě jsme zjistili, že je o naši práci zájem, pokračovali jsme v ní a nakonec jsme v muzeu založili laboratoř antropologické rekonstrukce.

Ondřej Bílek: Chtěl jsem zjistit, jak moc přesně se dá zrekonstruovat podoba podle kosterních pozůstatků. Zajímalo mě to, byl jsem zvědavý. Ale o těch vědeckých principech jsem nevěděl nic a první bustu jsem si jen tak pocitově nahodil.

Bílek: Ani moc ne. Po setkání s Evou jsem toho svého neandertálce „shodil“ a vymodeloval ho znovu, líp.

Bílek: Na začátku jsem byl hodně skeptický k tomu, kolik se dá z lebky vyčíst informací k obličeji. Skeptický jsem pořád, ale už ne tolik.

Přesnou podobu z lebky totiž nevyčtete nikdy, vždycky bude jen přibližná. Občas se ta přesnost vyjadřuje procentuálně, ale z mého sochařského pohledu ji definovat číselně ani příliš nejde.

Vaníčková: Vstupuje do toho spousta faktorů, které mohou tu pravděpodobnost snižovat, ať už jde o míru zachování kosterního materiálu, nebo další okolnosti. A spoustu významných aspektů nemáme šanci z kostí poznat.

Například náročnost života a stres, pracovní zatížení nebo třeba hmotnost, pokud tedy člověk není celoživotně obézní, což se potom do kosterního materiálu promítne.

Vaníčková: Jeho kosti jsou opotřebovanější, ale mají i trochu jiný tvar. Obézní člověk se například i jinak pohybuje.

Bílek: Vždyť kolikrát člověk nepozná kamaráda, kterého dlouho neviděl. Někdy stačí jiný účes, několik let a pár kilo. Při rekonstrukci proto hraje roli i kontext.

Musíme zvážit, jestli to byl spíš dobře postavený, bohatý člověk, nebo někdo chudší, životem ztrápenější. Rozhoduje tedy i to, jestli jde o nadstandardně vybavený hrob, nebo se kosti najdou pohozené někde u cesty. Obojí můžeme i promítnout do vzhledu obličeje.

Bílek: Pokud jde o jedince Homo sapiens, jeho vzhled se odlišuje spíš podle teritoria, kde se vyskytoval. Víc tedy záleží na tom, jestli pochází z Afriky, nebo z Evropy. Čas v tom nehraje roli. Nedá se říct, že by každých deset tisíc let blíž k současnosti znamenalo, že podobu určíme přesněji.

Vaníčková: Něco samozřejmě namodeluju, ale nikdy ne v takové kvalitě jako Ondřej. Nedovedu vytvořit tak věrohodnou, živou podobu. Ale to není nic neobvyklého. Spolupráce antropologa se sochařem je běžná. Vědět jak na to, nestačí. Je potřeba i někdo s uměleckým cítěním.

Bílek: Tady v ateliéru. (směje se) Prací na těch bustách. Pokud jde o silikon, jsem naprostý samouk. Na těch prvních bustách jsou proto vidět technologické nedostatky. Každá rekonstrukce pro mě znamená určitý technologický pokrok.

Bílek: Zpočátku to občas ani neztuhlo. Silikon je hodně náchylný třeba na to, z jakého materiálu uděláte formu. Začínal jsem s polyesterovou pryskyřicí, ale s tou si silikon bohužel nerozuměl. Na povrchu se vytvořila lepkavá vrstvička.

Každá rekonstrukce pro mě tedy znamenala nějaké vylepšení postupu a technologie. Občas jsem si prošlapal cestičku a občas narazil do zdi. S dnešními zkušenostmi bych dělal ty první práce úplně jinak.

Vaníčková: Problematické bylo při zpracování silikonu i barvení a taky jsme museli najít vhodný způsob, jak do něj zapichovat vlasy, vousy a ochlupení.

Bílek: Zatím je napichuju poctivě sám, ale už přemýšlím, jestli bych si to nemohl nějak ulehčit. Na internetu jsem objevil nějaký strojek, který umí pracovat extrémně rychle. A napichuje jednotlivé vlasy! Pokusím se ho sehnat, rád bych ho vyzkoušel.

Bílek: Zatím mají všechny naše rekonstrukce skleněné oči od skláře, který vyrábí protetické náhrady. S těmi se bohužel nedá pohybovat, takže při vsazování nemůžu ani moc pracovat s pohledem. Ale už experimentuji a zkouším technologii vlastní výroby z epoxidu. Možností je ale víc, například 3D tiskárna.

Bílek: Ateliér sdílíme ve více lidech, zázemí máme i na fakultě výtvarných umění, kde jsem studoval, a naše sochařská komunita je vůbec dost soudržná. Takže si s přáteli pomáháme běžně.

Když někdo nějakou práci nestíhá, najme si někoho z nás jako pomocníka, anebo si prostě navzájem vypomůžeme. Jeden z nás se specializuje na 3D, další je architekt, který skenuje… To jsou výhody sdíleného ateliéru.

Vaníčková: Na jednu je ideální mít tak šest měsíců, ale je dobré dělat toho víc zároveň. Ondřej má samozřejmě i jinou práci, je to umělec a musí se nějak živit, nepracuje jen pro naše muzeum.

Bílek: Na celou postavu bych potřeboval minimálně rok, i když nikdy nepracuji jen na jedné věci. Ale totéž bych mohl říct i o třech figurách, mezi kterými bych během toho roku přebíhal. Je totiž dobré si od konkrétní práce občas odpočinout, protože oko se unaví a nevidí chyby.

Vaníčková: Za posledních pět šest let jich už máme za sebou šestnáct.

Vaníčková: Určitě ženy z Krumlovského lesa, které jsme představili už v létě, a ke konci roku jsme dokončili rekonstrukci velkomoravského velmože ze Sadů u Uherského Hradiště.

Vaníčková: Les u Moravského Krumlova je důležitá archeologická lokalita od starší doby kamenné po dobu železnou. Těžil se tam rohovec na výrobu štípaných kamenných nástrojů, lidově pazourek. Je to nejdéle takto využívaná lokalita ve střední Evropě.

Obě ženy byly pohřbeny v jedné těžební šachtě přibližně před 6200 lety, tedy na konci mladší doby kamenné. Z té doby máme v okolí kosterních nálezů menší počet, proto jde o vzácný, atypický hrob.

Kostry byly také vykopány před delší dobou, takže už prošly analýzami, byla hotová genetika i izotopy a my jsme mohli jejich výsledky do své práce zahrnout.

Krumlovský les je známý i tím, že se tu pazourek těžil velmi dlouho, a to v takovém množství i v dobách, kdy to nebylo z dnešního pohledu ekonomicky potřebné ani racionální.

Zdejší aktivity tedy mají nepochybně velmi komplikované spirituální a sociální pozadí. A kromě toho mám k té lokalitě blízko, protože jsem z Moravského Krumlova.

Vaníčková: Mohl to být i rituál. Podle mě byly do šachty vhozeny, ale nebyly zasypány, spíš se šachta zanesla v průběhu času. Jedna byla v hloubce sedmi metrů, měla ruce nad hlavou a na prsou jí ležel novorozenec.

O metr výš nad ní ležela druhá, mladší žena – jakoby v kozelci. Genetickou analýzou se zjistilo, že jsou příbuzné. Možná to byly sestry, nebo matka s dcerou. Ale to dítě k nim nepatří.

Vaníčková: Těžba rohovců pokračovala až do doby, kdy tato surovina už nepředstavovala stěžejní materiál pro výrobu nástrojů, a kromě toho jeho kvalita se nedá srovnávat například s v pravěku také velmi populárními baltskými silicity, tedy lidově opět pazourky. Proti nim je zrnitější a štípání z něj bylo složitější.

Přesto byl po dlouhou dobu na Moravě v pravěku velmi populární, protože snadněji dostupný. Na druhou stranu pozorujeme v některých situacích, zvláště v hrobech, že z této suroviny byly vyrobeny dlouhé, reprezentativní, neobvyklé čepele, které poukazují opět k nějaké spirituální rovině – mohly představovat uvědomělý vztah ke krajině předků, odkud materiál na čepele pocházel.

S tím souvisí i zvláštní skutečnost, že v některých dobách tehdejší obyvatelé vytěžený materiál naštípali v obrovském množství několika desítek tun, ale většinu nechali ležet na místě. Tato jejich činnost tedy nebyla motivována například obchodem, ale důležitou roli hrál právě vztah k této lokalitě.

Monumentální práce, která se tam odehrála, mohla mít také velký formativní společenský význam. Zjednodušeně řečeno, byla možná stejně důležitá pro udržení moci jako pro faraony posvátné stavění pyramid.

Při výzkumu byly odhaleny hluboké šachty a vysoké navršené haldy, které byly v terénu patrné po stovky let, vlastně až dodnes, a ty mohly vytvářet reálný dojem mystické krajiny předků.

Jsou zde však také místa kolem nápadných balvanů, vhodných na sednutí, pod nimiž jsou mnohacentimetrové vrstvy naštípaných rohovců – tedy jakási sedátka, z nichž jakoby před chvílí odešel pravěký štípač.

Vaníčková: Ne, u žen z Krumlovského lesa jsme nechávali určit polymorfismus duhovky a z toho jsme trošku dedukovali i barvu vlasů, ale u tohoto velmože to byla jen naše volba. Genetická analýza se nedělá vždycky, je dost drahá, a někdy stojí i víc než celý model.

Už tenkrát byli lidé různí, stejně jako jsme v současnosti my, nebyli všichni jen tmavovlasí. A tak jsme ho pro změnu udělali světlého.

Vaníčková: Vždy spolupracujeme s konkrétním vědcem, a tato rekonstrukce byla navázána na dlouhodobý a rozsáhlý výzkum docenta Luďka Galušky v Sadech u Uherského Hradiště. Sadská výšina je zajímavá sakrální stavbou a velmož byl pohřben uvnitř, v apsidovém výklenku, což znamená, že měl vyšší sociální status.

Zároveň je to největší hrob na celém pohřebišti, kde bylo uloženo asi tisíc lidí. Bohužel, do hrobů uvnitř sakrálních staveb se neukládaly milodary, které nám často naznačují, čím dotyčný člověk byl.

Jeho lebka patřila k těm nejlépe zachovaným. A nakonec jsme ho vybrali i proto, že Moravské zemské muzeum dělalo v roce 2015 rozsáhlý genetický výzkum. Vzorky DNA byly odebrány 350 lidem žijícím v Uherském Hradišti a zkoumalo se, jestli mají vztah k lidem pohřbeným mezi 9. a 13. stoletím v Sadech. A ukázalo se, že k současným obyvatelům města má návaznost právě tento velmož.

Vaníčková: Uvnitř sakrální stavby, dokonce v samostatné boční kapli, byl velký hrob, vyzděný, s pískovcovým náhrobkem zdobeným byzantskou malbou, což znamená, že šlo opět o člověka vysokého společenského postavení. Lebka byla však ve velmi špatném stavu, takže ani nejde domodelovat.

Přesto nám přišlo škoda se o něj nepokusit. Vyšli jsme proto z údajů a nákresů profesora Emanuela Vlčka, který většinu známých nálezů v minulosti antropologicky zpracovával.

Zpodobnili jsme ho aspoň v reliéfní plaketě, protože to je jediný možný výstup, kterého jsme schopni na základě Vlčkovy kresby dosáhnout.

Vaníčková: Obě rakve byly velmi zajímavé, kované, byla jim věnovaná ohromná péče…

Ale pokud jde o muže z boční kaple, předpokládá se, že by to mohly být pozůstatky knížete Svatopluka. Přesněji řečeno, je to jeden z asi tří hypotetických Svatopluků. Myslím, že náš zrzavý velmož z apsidového výklenku mohl být členem jeho družiny nebo příslušníkem z širšího okruhu vládnoucí mojmírovské dynastie.

Vaníčková: To je opravdu těžké určit. Už profesor Vlček se snažil srovnat jeho ostatky s ostatky Přemyslovců a našel shodný znak s Bořivojem I., zvláštně tvarovaný zvukovod. Dokonce měli oba muži i shodnou krevní skupinu, ale bližší spojitost nebyla prokázána.

Vaníčková: Brzy odevzdáváme práci pro Akademii věd v Praze. Jedná se o velmi důležitý kosterní nález z oblasti jantarové stezky, jeden z nejbohatších ve střední Evropě. Jde o ženu z Mikulovic na Pardubicku, což je pohřebiště z doby bronzové. Na krku měla třířadý náhrdelník ze 450 jantarů, zlaté záušničky a zdobené šaty, takže to svědčí opět o jejím významném společenském postavení.

Bylo jí kolem pětatřiceti let a podle mě patří mezi nejhezčí ženy, které jsme zatím vytvořili.

Analýz bylo na celém pohřebišti uděláno hodně a v jejím případě je určená i barva pleti, vlasů a očí. Sice se dochovala celá kostra, ale budeme opět dělat jen bustu.

Vaníčková: Záleží na financích, které je zadavatel ochotný do takové rekonstrukce investovat. Ani busty nejsou z nejlevnějších, ale v rámci Evropy jsou, myslím, naše ceny neskutečně nízké. Na Západě jsou o 300 až 400 procent vyšší.

Takže pokud má někdo zájem o figuru, vytvoříme ji rádi. Vytváříme ale i jednodušší figury, které slouží třeba k prezentaci oděvu. Patří k nim například princezna z Býčí skály, na které jsou repliky nalezených šperků.

Vaníčková: Máme v plánu pokračovat v nějakých rekonstrukcích pro Moravské zemské muzeum. Už delší dobu má muzeum vizi, že opraví a dostaví pavilon Anthropos, a my se pro něj chystáme vytvářet větší počet věcí, což nám zabere pár let.