Antropoložka Barbora Půtová: Bála bych se hledat partnera v mladších generacích

Vloni se vám narodila dcera. Do čeho malá Zoe vyroste?

Podle mě vyroste do neklidného světa, na který musí být zocelená a připravená, ne rozmazlená a zhýčkaná jako mladá generace „mileniálů“, kterou znám dobře z výuky na fakultě. Jsou bezbranní, netuší, co je za máminou sukní a co se může skrývat za dveřmi domova. Znají z médií jen virtuální svět, ale nemají zkušenost s realitou. Zapadá do toho i zpráva, na kterou jsem narazila, že roste zájem mladých o porno, ale klesá zájem o opravdový sex. Což je velmi výstižné.

Jak chcete dceru na budoucnost dobře připravit?

Myslím, že jsem realitu v mnoha ohledech okusila a jsem v ní zakotvená, takže do ní budu Zoe přirozeně vtahovat. Základem je mít dítě rád a dát mu jistotu, že se má kam vrátit a může za rodiči přijít s jakýmkoliv problémem. Nejsem zastánce bezbřehé ne/výchovy, základní pravidla jsou důležitá. Vycházím z vlastní zkušenosti, můj otec byl benevolentní, máti přísnější. V důsledku toho u nás fungovala svoboda i určitý řád a disciplína, což považuji za správné. Zoe nebude skákat po stole, bude umět držet příbor a znát pravidla kultury, do které se narodila. Bude jedním slovem socializovaná a díky tomu, že ji od druhého týdne s sebou všude beru, snad připravená na skutečný život.

Shodnete se na výchově s partnerem?

Na podstatných věcech včetně výchovy ano. Není z branže, na tom jsem trvala. S bývalým partnerem jsme si totiž nosili práci domů, stále jsme protřepávali stejná témata, řešili věci i lidi z profese. Takže jsme si ani jeden neodpočinul. Došlo mi, že vedle sebe potřebuju muže, který je z jiného prostředí a je praktický. Mám výhodu, že ten můj se dokáže postavit k běžnému životu, vyprat, uklidit, přebalit. Vím, že ho můžu nechat několik hodin s malou, a když přijdu, oba žijí a jsou spokojení.

Zapadá do jednoho z témat vašeho zkoumání, což je proměna mužství v historii?

Kdybych ho měla zařadit v typologii mužů, kteří figurují i v dnešní době, byl by to lumbersexuál. Je to muž, který chodí v kostkované košili, vypadá jako dřevorubec, ale zároveň je zdvořilý a upravený, dokáže ženě otevřít dveře, posekat dříví, v mém případě i uvaří.

Čím dál častěji se mluví o slabosti dnešních mužů vedle stále silnějších žen. Jak to vidíte vy?

Osobně vnímám proměnu spíš pozitivně, protože jsem si našla partnera dle svých představ. Ivan je starší o sedmnáct let, tak to bude asi i tím. Bála bych se hledat v mladších generacích. Většina změn od 19. století je prospěšná. Umím si představit, že jsem hlavou rodiny, chodím do práce, můj příjem je hlavní, muž zůstane na rodičovské, postará se o dům, třeba zrenovuje nábytek nebo postaví kůlnu. To je opravdu výrazný posun. Máte ovšem pravdu, narůstají i negativa.

Kam se ještě posunul život za posledních sto let?

Je tu možnost volby. Můžete si vybrat, což je pro řadu lidí plus, ovšem pro jiné minus. Dříve jsme se rodili do určité společenské třídy – stavovského nivó. Dnes se kulturní hodnoty a normy ztrácí, ne každý ví, s čím se ztotožnit. Stále víc lidí si myslí, že lze všechno měnit, i partnery. Pak se ale vystavují nebezpečí, že se jim život do jisté míry rozdrobí.

Vidím to na kolegyních, které upřednostňovaly kariéru. Ve čtyřiceti svůj osobní život najednou přehodnocují, neboť jim vlak mateřství i partnerství podstatně ujel. Mně se to dobře říká, já ho stihla. Hrozbou je i to, že mladá generace nežije v reálném světě, ale sedí doma u počítače. Za mých studií jsme chodili do hospody, na večírky, debatovali s pedagogy. Dnes se to ztrácí, k čemuž přispěl i covid. Pedagogové jsou navíc velmi opatrní, aby nepřekročili zvyšující se hranici korektnosti, studenti vnímají každou kritiku jako trauma a útok na svoji psychiku. Někteří chodí na zkoušku dokonce s právníkem.

Máte s tím osobní zkušenost?

Jen částečně. Naučila jsem se zkoušet s otevřenými dveřmi. Ale stalo se, že při mém posledním zkoušení před mateřskou přišla slečna, která neudělala test. Prošla jsem ho s ní, vysvětlila, proč neprospěla a že si bude muset domluvit jiný termín. Tvrdila, že má problém jen se mnou a u jiných kantorů je excelentní, což jsem zpětně odhalila jako výmysl. Řekla mi, že se jí kvůli mně hroutí svět. Posléze jsem zjistila, že se jeden kolega nechal umluvit a zkoušku jí zapsal. Je smutné, že na vysokoškolské půdě panuje strach. Vůbec celé je to špatně, protože ta dívka si odnesla do života, že to takhle může fungovat.

Lze vůbec vrátit věci do normálu?

Bojím se, že tahle generace už jiná nebude. Snad ta další, pokud zažije nějaký tvrdší střet s realitou. Něco hodně negativního, co zamává celou společností. Nechci použít slovo válka, ale dlouho v Evropě nebyla, několik generací vyrůstalo v konzumní bavlnce, bez existenciálního ohrožení, s pocitem, že jim nic nechybí. Navíc lidi zapomínají. Na jednu stranu je to dobře, funguje princip adaptace, abychom zlé zapomněli a mohli žít dál. Na druhou stranu se nepředávají potřebné znalosti od rodičů k dětem natolik, aby byly schopny si spojit konkrétní historickou událost s tím, že se něco podobného může odehrát znovu. A může to zasáhnout i je, jejich život.

Nakolik to souvisí s obrovským rozmachem technologií?

Dost. Děti mají v oblasti práce s informačními technologiemi značnou převahu nad rodiči a získávají pocit, že se jejich radami nepotřebují zabývat. Starší generace začíná ztrácet suverenitu a autoritu. Myslím, že je potřeba ji stavět na vzájemné toleranci. Nedávat dětem jen příkazy, ale co nejvíc je s láskou a trpělivostí uvádět do světa. Sama vzpomínám, jak těžce jsem kdysi nesla máminy příkazy bez vysvětlení… A hlavně nenechat dítě pro své pohodlí jen sedět u počítače.

Se vším ještě zamíchá umělá inteligence.

Vnímám ji zvlášť v humanitních oborech jako hrozbu. Podle mě přinese obecně zánik řady profesí, včetně grafiků a překladatelů. Snažím se studenty naučit psát, rozeznávat žánry, osvojit si citační normu, předat jim určité řemeslo. Oni si ale často myslí, že ho nebudou potřebovat, protože za ně bude psát umělá inteligence.

Jak byste vysvětlila laikovi, co vše obnáší váš obor?

Vystudovala jsem dějiny výtvarného umění, teorii kultury a archeologii. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jsem působila v Ústavu etnologie, středoevropských a balkánských studií. Učila jsem vše od seminářů četby antropologických textů až po vizuální antropologii nebo pravěké umění. Etnologie se zjednodušeně řečeno zaměřuje na tradiční národopis, svázaný s lidovou vrstvou obyvatelstva. Osobně se cítím víc jako sociokulturní antropolog. Ten se zabývá taky původním obyvatelstvem, ale šířeji. Studuje svět rozmanitých etnik od Afriky po Austrálii, co je rozděluje i spojuje – od historie po současnost. Ať jsou to migrační procesy, války, nebo virtuální realita. Tu sleduje nový obor – kyberantropologie.

Podle čeho vybíráte témata, kterým se věnujete přednostně?

Původně jsem byla zaměřená hlavně na dějiny kultury. Ale chtěla jsem jít dál, vnímat kontexty a hledat prázdná místa. Zjistila jsem, že pravěké umění je u nás zpracované parciálně, věnují se mu jen archeologové. I proto jsem vloni připravila pro Moravské zemské muzeum výstavu vztahující se ke Zdeňku Burianovi a výtvarné rekonstrukci pravěku. Koncem ledna se objeví na pultech i moje kniha k tomu tématu. Hodně mě také oslovila Afrika a otázka, nakolik její kultura ovlivnila evropskou výtvarnou scénu. Výsledkem byly knihy, studie a výstava rovněž v Moravském zemském muzeu: Okouzlení Afrikou. Afrika mě nadchla i z osobního pohledu. V Maroku jsem narazila na další nosné téma: antropologii turismu. U Marrákeše jsem navštěvovala vesnice extrémně poznamenané turistickým ruchem. Ale jak stoupáte do hor, civilizační nános mizí.

Kdy a proč vlastně lidé začali cestovat?

Počátky bychom našli už v antice, kdy putovali zejména do věštíren nebo za obchodem. Ve středověku se silně rozvinulo poutnictví. Později z renesance známe kavalírské cesty, kdy šlechtici vyjížděli na cizí dvory, aby se kultivovali, poznali cizí jazyky a umění, včetně etikety nebo diplomacie. Na ně o století později navázaly měšťanské i nižší vrstvy, zhmotněné u nás do postavy českého Honzy, který šel do světa na zkušenou. Vandrování bylo v módě. A bylo užitečné.

Ve východní Evropě se ale za železnou oponou cestování moc nedařilo. Jaké to mělo důsledky?

Přání cestovat se často prolnulo s touhou po svobodnějším životě a vyústilo v emigraci nebo sňatky s cizinci. Nejen umělcům a vědcům chyběl kontakt se světem. Ale znám jedince, kteří uzavřenost hranic vnímali pozitivně, měli klid a soustředění na práci. Kuriózní je, že dnešní studenty moc nezajímá studijní program Erasmus. Proč by někam jezdili? Stačí jim pustit si on-line přednášku. Jenže v reálu jde o víc. O živé zážitky, kontakty, prostředí. Vzpomínám, jak jsem kdysi byla nadšená z prvního pobytu v cizině a jak byl obohacující. Naštěstí i dnes se najdou mezi mladými nadšení cestovatelé. Jezdí se jinak, levněji, sdílením postelí, vyhledáním letenek za hubičku. To je zase výhoda internetu.

Mají ale vůbec šanci na autentickou zkušenost z cest?

Bohužel dnes autentický život téměř nenajdete. Všude se inscenuje falešná realita pro turisty. Jiné zvyky se naopak dotvoří. V Praze se například objevil mezi lákadly pro turisty „staročeský trdelník“, který ovšem nemá s naší tradicí nic společného. Výhodou je jednoduchá výroba – a napálí se vysoká cena.

Samostatnou kapitolou je centrum Prahy s ruskými matrjoškami a ušankami. Jak se to přihodilo, že prodáváme suvenýry, které k naší kultuře nepatří?

Nejde jen o ušanky a matrjošky, ale o mnohé další zboží, které není původní. Cizinci si tak odvážejí naprosto zkreslený dojem o našich tradicích. Způsobila to popřevratová devadesátá léta, kdy se otevřely nové tržní možnosti a první obchodníci se suvenýry byli často Rusové a imigranti z jihovýchodu, včetně bývalé Jugoslávie. Nakoupili nebo si pronajali domy v centru naší metropole a dnes vozí zboží z Číny a dalších levných lokalit. Prodej rádoby českých suvenýrů tak zajišťuje někdo, kdo není Čech. Místo našich vyhlášených dřevěných hraček, podmalby na skle, žinylky, výšivky nebo modrotisku se setkáváme s bábuškami a ušankami. Památkáři jsou krátcí, mohou trochu ovlivnit jen to, jak vypadá obchod zvenku.

Nejhorší je to na Královské cestě, kde vy ostatně celý život bydlíte. Jak se za tu dobu změnila?

Zcela. Pamatuji si Celetnou ulici jako živý organismus, domy byly plné normálních nájemníků – věšeli prádlo, debatovali na pavlačích, společně grilovali i klevetili. V okolí fungovaly běžné krámy jako pekařství a masna, kam jsem vždy přiběhla a dostala do ruky párek. V současnosti se náš dům mění na hotel. Jsem poslední nájemník, který tam zůstal. Nátlaku, abych se vystěhovala, jsem neustoupila. Paradoxně spadám pod město, platím mu i nájem. Developeři, kteří si dům na devadesát devět let pronajali, se se mnou museli smířit. Máme zvláštní přístupový koridor i umístění pro kočárek. Přes léto jsme bydlení střídali s chalupou po prarodičích, kterou rekonstruujeme. Jezdili jsme tak ze stavby na stavbu. Ale já hodně vydržím, neměnila bych.

Jde o součást vaší genetické výbavy?

Asi ano. Otec byl stavební inženýr, nejdříve pracoval u památkářů. Ženy v mé rodině jsou většinou učitelky. Máma mě vedla k četbě, dodnes mi zůstalo, že se doma nedíváme na televizi, ale čteme si. Žádné striktní směrování na práva nebo medicínu se naštěstí nekonalo, vystudovala jsem střední knihkupeckou a nakladatelskou školu. Kdybych nepokročila dál, našla byste mě nejspíš v antikvariátu, v aukční síni, ten svět je mi blízký.

Diváci České televize vás znají jako moderátorku pořadu Historie.cz. Jak jste se k tomu dostala?

Díky studentovi. Na mé přednášky totiž docházel bývalý šéf zpravodajství České televize Zdeněk Šámal. Láďa Kučera, který pořad uváděl, chtěl skončit, tak jsem byla oslovena, ať to zkusím. Ve svém oboru jsem trénovaná na nejrůznější odborné přesahy. Navíc jsem riskér, a tak jsem to vzala jako výzvu. Točila jsem až do porodu a pak hned v šestinedělí, konkrétně dějiny zoologických zahrad. Těším se i na další díl o fenoménu průvodcovství v Čechách. Ovlivnily ho už Benešovy dekrety, pak konfiskace majetku po válce a znovuvytváření umělých expozic hradů a zámků, které se prezentují generacím návštěvníků, někde bohužel dodnes. Do toho vstupuje typicky český průvodce hovořící o zpívajících zrcadlech a strašidlech. Což je neudržitelné a zajímá mě, jak se k tomu staví národní památkový úřad.

Máme za sebou vstup do nového roku. Nakolik jsou pro vás důležité tradice?

Leden a únor znamenaly pro naše předky, ale i pro mne jisté ztišení, zklidnění. Spí přece i příroda. Utlumuji proto sociální kontakty a zaměřuji se víc na domácí aktivity, píšu, čtu, chystám výstavy. Také uvažuji nad tím, co je v mých silách zvládnout, čím bych se mohla potěšit. Dopisuji rozhovory s výtvarníkem a bývalým tatérem Lukášem Musilem (Musou), zároveň mám v plánu práci na nové knize. Téma neprozradím, aby mi ho někdo nevyfoukl. A taky si hraju s myšlenkou napsat knížku pro Zoe, protože bych jí chtěla ledacos předat. Přála bych si neošidit rodinu ani sebe.

Když se ohlédnete, jak vidíte loňský rok v širších souvislostech?

Zvláštně se mi prolnuly, když v zářijový den, kdy jsem rodila, nastalo zemětřesení v Marrákeši, kam jsem jezdila dlouho na terénní výzkum. Pro mě to bylo velmi silné a naprosto symbolické – i proto, že byla poničena historická část města, kterou jsem zkoumala. Zaskočila mě také vojenská konfrontace, která se odehrává na území Palestiny a Izraele. Podobně jako válka Rusko–Ukrajina. Jde o další kapitolu nedořešených dějin a konfliktů, které se znovu a znovu otvírají v kontextu střetu civilizací a kultur. Situace v Pásmu Gazy bude mít pro místní obyvatele katastrofální následky. Kumulace konfliktů zasáhla i rozsáhlou oblast Blízkého východu a problémy lze zaznamenat i na území Egypta. Svět vloni nebyl klidný a obávám se, že nebude ani letos.