Antonie Rašilovová: O jejím osudu rozhodly geny

Nedávno se objevila v seriálu Specialisté. V epizodě Sugardaddy o mladé studentce, která byla rozdrcena vlastním autem v podzemním parkovišti, hrála vražedkyni. Ačkoli na první pohled vypadalo vše jako tragická nehoda, důkazy jasně svědčily o vraždě.

„Toto natáčení pro mě bylo nová zkušenost. Teď beru skoro každou práci, která přijde, abych si ujasnila, co mě jako herečku bude bavit a čemu se budu chtít věnovat,“ říká.

Narodila se do rodiny, kde si umělecké geny předávaly štafetu. Její matka, herečka Vanda Hybnerová je dcerou věhlasného mima Borise Hybnera, který zemřel před sedmi lety, a malířky Jany Kremerové. Otec Saša Rašilov hraje již jedenadvacátou sezonu v Národním divadle, kde navázal na působení svého slavného dědečka.

„V divadle jsem vyrostla a vždycky jsem to tam měla ráda. Bavila mě ale i spousta jiných věcí. Když jsem se učila o přírodě, úplně mě to fascinovalo. Jako dítě jsem razantně odpovídala na nával otázek, jestli budu taky herečka jako rodiče, že určitě ne. A doopravdy mě i tenkrát nejvíc bavily jazyky, zejména francouzština. Začala jsem plánovat, jak jednou budu žít ve Francii a od těchto otázek budu mít klid. Měla jsem prostor se rozhodnout sama za sebe, co doopravdy chci.“

I když po základní škole tak trochu sondovala, jak to chodí na konzervatoři, zamířila na gymnázium Jana Nerudy na frankofonní sekci. „Kam půjdu na střední, jsem řešila s mámou, která mi konzervatoř rozmluvila. Byla jsem šťastná, když mě přijali na gympl, kde nás cepovali ve francouzštině.“ Už od dětství, kdy dychtivě sledovala filmy s Louisem de Funesem, ji zajímala francouzská kultura.

„Filmy s ním jsem viděla snad stokrát. V dětství jsem si přála, aby si mě Louis vzal za ženu, a tak jsem mu přece potřebovala rozumět! Věděla jsem, že to bude dost těžké, protože on mluví neuvěřitelně rychle, ale já jsem ho opravdu milovala a teď už mu rozumím. Tak třeba v jiném životě,“ směje se.

Protože jí francouzština velmi dobře šla, odešla na rok studovat do Francie. „Tam jsem najednou měla nejlepší známky v matice a fyzice, což byly předměty, ze kterých jsem doma propadala. Taky jsem tam milovala školní kantýnu a celkově francouzská kuchyně mi ukázala, co to znamená být gurmán. Největší pozitivní šok přišel, když jsem si na školním tácu v jídelně nesla ke stolu slávky na bílém víně a hranolky. Od té doby je jídlo a vaření moje vášeň.“

Po návratu domů se již na gymnázium Jana Nerudy vracet nechtěla. A tak poslední ročník střední školy dostudovala dálkově. Každý den chodila sama studovat do Klementina. Je cílevědomá, a tak si našla možnost dálkového studia. Maminka ji v tom podpořila a Antonie nakonec odmaturovala na francouzském lyceu.

Vídat rodiče v televizi a ve filmu jí jako dítěti přišlo zcela běžné. Nevnímala, že by to mělo být nějak výjimečné, až později si uvědomila, že jejich popularita jim přináší radost, má ale i odvrácenou stranu.

Při jedné ze svých performancí se vystavila ve vitríně prodejny s nábytkem

„Nenáviděla jsem, když vycházely články v bulvárech, které byly nepravdivé a neuvěřitelně necitlivé. Když mi bylo asi osm, byl můj táta populární ve veřejném hledáčku. Na veřejnosti ho často někdo poznával, a tak jsem si jako dítě uvědomila, že tohle je asi to, v čem je povolání mých rodičů odlišné od jiných zaměstnání.“

Jednou z nejkrásnějších zkušeností jejího dětství byly návštěvy divadel. Nezapomenutelné pro ni bylo zejména období, kdy její rodiče společně tvořili v divadle Řeznická.

„Milovala jsem jejich představení Pokus pes čili potwor. Bylo to krásné sledovat je, jak režírují a uvádějí vlastní inscenace, v některých hrál strejda i děda. Byla to vlastně rodinná setkání na jevišti. A tak, i když stinné stránky bulváru jsem ráda neměla, doteď jsem na rodiče hrdá za to, že dokážou tolik lidí oslovit svým uměním.“

Navzdory tomu, že byly se sestrou Josefínou ještě velmi mladé, měly možnost vidět spoustu divadelních představení, která nebyla určena pro děti. „Viděly jsme toho jako děti tolik, že bychom mohly psát divadelní kritiky,“ směje se.

„Neviděla jsem nic drastičtějšího než inscenaci Utrpení knížete Sternenhocha. Moje matka hrála Helgu. Zírala jsem na to jak divá a od té doby mě v divadle máloco vykolejí.“

„Nestává se mi často, že bych viděla něco, co by mi připadalo nové. Ale teď jsem na druhé straně, účastním se zkoušení jako herečka a nové je pro mě všechno. Nejzajímavější pro mě bylo zkoušení představení Příchozí v divadle Vzlet, kde hraju s pěti herci s fyzickým postižením, kteří jsou na vozíku. Při zkoušení jsem nahlédla do života lidí s postižením a naučila jsem se hlavně to, že se člověk nemusí bát něčeho, co nezná.“

Tím, ke komu má z rodiny nejblíž a s nímž má mnoho společného, je její babička a první manželka slavného mima Borise Hybnera Jana Kremanová. Ve svých osmdesáti pěti letech je jí stále neuvěřitelnou inspirací. Je nejen talentovanou malířkou, ale pro svou vnučku i ztělesněním ženské síly a elegance. Bere ji jako skutečnou umělkyni s vášní pro malbu.

„Malířství je pro mě to nejpravdivější umění, protože malíři tráví hodiny sami se sebou a svými plátny. Vždycky jsem babičku obdivovala, kolik času musela strávit jen se svými obrazy. To já bych nedokázala, potřebuju pracovat s lidmi.“

I přes věkový rozdíl nachází se svou babičkou Janou společnou řeč. Je pro ni nejen vzorem, ale i kamarádkou. Její energie ji stále překvapuje. Ještě před pár lety chodily pravidelně na kávičku či sklenku vína, kde probíraly dámské záležitosti.

„Teď, v pětaosmdesáti už je to trochu složitější, ale i tak spolu trávíme spoustu času povídáním a hlavně debatováním nebo hádáním. Když šlo o lásku, vždycky jsem si od ní nechala udělat numerologickou tabulku a řídila se jí,“ prozrazuje Antonie.

Rodinné geny při volbě povolání nakonec převážily. Po maturitě si dala rok pauzu, kdy chodila na brigády a s kamarádkou vedla dlouhé hovory o tom, co by chtěly v životě dělat. Podala si přihlášku na DAMU. Vyšlo jí to napodruhé.

„Hlásila jsem se na herectví na dvě různé katedry, ale nakonec jsem šťastná, že mě přijali na katedru alternativního a loutkového divadla. I když tomu tak v prváku nebylo, loutkové divadlo jsem si zamilovala. Se spolužáky jsme založili kolektiv TMEL a s naším představením o českém Otesánkovi jsme už byli ve Švýcarsku a teď se chystáme na festival do Itálie. Hraní pro děti člověka nádherně nabíjí.“

Velmi ji ovlivnila cesta s nezávislým divadelním souborem na ukrajinský Donbas v roce 2018, kde už tehdy probíhaly boje mezi Ruskem a Ukrajinou. Pochopila, že divadlo není jen deklamování textu, ale i aktivní působení na své okolí prostřednictvím umění a také možnost se stále učit.

„Hráli jsme loutkové divadlo o válce na Ukrajině. Na Donbasu jsme do představení zapojili ukrajinské herce. Diváci, obyvatelé válečných oblastí, nám nejčastěji říkali, že máme hlavně dál udržovat povědomí o už tenkrát probíhající válce.“

Poslední tři roky dělá vše pro to, aby se divadlu mohla plně věnovat. Má za sebou první profesionální divadelní sezonu v divadle X10 v Praze na Národní třídě.

„Pár záskoků a dvě premiéry. Obzvlášť důležitá je pro mě inscenace Destrukce, kterou režíroval Ondřej Štefaňák podle předlohy knihy Stanislava Bilera o rozpadu osobnosti mladého člověka, který přijde z města na venkov. I když jsem studovala alternu, v X10, které je spíš činoherní, se cítím jako doma. Jsem hrozně vděčná, že mě tam v příští sezoně čeká zkoušení inscenací se Štěpánem Gajdošem, Ondřejem Štefaňákem nebo Dušanem Pařízkem,“ podotýká.

Vyzkoušela si i divadelní inscenaci vlastního textu, který napsala s kolegyní Kateřinou Coufalovou a režisérem Jakubem Čermákem. Jmenovala se „Tvá ústa měla hořkou chuť“ . Napsaly ji v době pandemie a pak oslovily uměleckého šéfa divadla Venuše ve Švehlovce s žádostí, aby představení režíroval. Chtěly zjistit, jak funguje divadlo i mimo školní prostředí. Obě tehdy byly po rozchodu a rozhodly se využít divadlo jako prostředek pro umělecké vyjádření svých emocí.

„Byly jsme v prváku na škole a chtěly jsme hrát. Tvořily jsme pro holky našeho věku. Hrály jsme o tom, jak se cítíme, když máme zlomené srdce, jak je těžké být mladý a cítit se zároveň i dospělý. Chtěly jsme ukázat, že se člověk nemusí v takových zlomech cítit sám a že je v pohodě si říct o pomocnou ruku. Odezva diváků pro nás byla zásadní signál, ať pokračujeme dál. Teď na magisterském oboru se věnuju hlavně psaní her.“

Ví o sobě, že je tvrdohlavá, a myslí si, že cílevědomost a trochu urputnosti podědila zejména po mámě. „S tátou máme rádi pohodu. Rodiče si jsou dost podobní v cílevědomosti, tvrdohlavosti a hlavně v lásce a posedlostí prací.“

Je ráda, že se může s rodiči bavit o tom, jakou roli vzít nebo jak si o něco říci. Ráda poslouchá jejich zkušenosti.

„Snažím se být pokorná. Jsem vděčná za to, že můžu hrát. Jasně že sním o tom, hrát ve filmu, třeba i v zahraniční produkci. Svět filmařů mě hodně láká. Pořád mě zajímá francouzština, to mě neopustilo. Divadlo u nás se spíš inspiruje v Německu. Ráda bych tam někdy odjela na delší dobu prozkoumat jejich divadelní scénu. Ale můj největší utopický sen je mít dokumentární kulinářský cestopis v televizi, jezdit po světě a vařit s lidmi, mluvit o jídle a kulturách. Začala bych určitě ve Francii.“

Tvrdí, že příjmení Rašilovová jí dveře automaticky neotvírá. Že pokud někdo chce dělat dobré divadlo, slavné jméno mu nepomůže. Avšak rodinné tradice se nezříká. „Kdyby rodiče byli oblíbení pekaři a já si otevřela pekárnu, lidi by zajímalo, jaké budou moje rohlíky. A já můžu jenom doufat, že i moje rohlíky budou lidem chutnat.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: DAMU