Článek
V Dejvickém divadle již více než sezónu brigádničí. V září jde na DAMU do druhého ročníku – obor alternativní a loutkové divadlo – a řeší starosti jako jiní studenti: jak si přivydělat. A právě v šatně si ji tak trochu našla i první výrazná role.
Tedy, všimla si jí tam Martha Issová, partnerka režiséra Davida Ondříčka, který marně hledal Janu do dvoudílného televizního filmu o neštěstí na dole Dukla v Havířově – Dukla 61.
Dukla 61 Antonie Formanová Video: Novinky
Jak se ukázalo, vnučka režiséra Miloše Formana a herečky Věry Křesadlové, dcera jejich syna, herce a divadelníka Petra Formana, umělecké vlohy zdědila.
V další roli se divákům představí na podzim, a to v Baladě o pilotovi natočené pro Českou televizi. Ve snímku ztvární vlastní babičku v době jejího mládí. Scénář k němu napsal její druhý děda, spisovatel a dramatik Jiří Stránský.
Jak se žije s nálepkou: to je ta od pana Stránského, to je ta od Formana?
Jako malá jsem nic podobného nevnímala. Jasně, věděla jsem, z jaké rodiny pocházím. Ale tím, že nás do branže nikdo netlačil, teď mluvím i za dvě starší sestry, nikdo nepředhazoval: teď se musíte chovat takhle, protože jste vnučky, dcery a nevím co ještě, mě podobná sláva míjela.
Děkuji rodičům, blízkým, že nás od toho uchránili. Já jsem jinak na své jméno děsně pyšná. Na jméno, které nosím. Na všechny příbuzné. Nicméně nemám potřebu se někde prsit. Formanová je právě jen to jméno, já jsem Antonie. Žiju si svůj život.
Na podzim se divákům České televize představí v Baladě o pilotovi. Ztvární v ní vlastní babičku v době jejího mládí.
Do něhož patří ovšem i životy slavných předků.
A to mi přijde právě hezké. Když jsem vyrůstala, začali mi lidé více říkat, jak mají toho a toho mého dědečka, babičku, tátu, strýce rádi. U dědy Miloše vyjmenovávali konkrétní filmy a já na něj byla pyšná. Těší mě, že stále diváky oslovují, že je znají i mí vrstevníci, že se dále předávají, šíří.
Podobně to mám s dědou Jiřím, jehož knihy mám ráda. Naposledy jsem samozřejmě od něj četla scénář k Baladě, ovšem nejlíp, odmala, znám jeho Povídačky. Mám je asi nejvíc najeté, když to řeknu neohrabaně.
Vyprávěl vám dědeček Jiří, scenárista, spisovatel, dramatik, politický vězeň, také před usnutím pohádky?
Jako děda? On vypráví obecně hodně rád. A umí to. Jenže jde spíš o příběhy z kriminálu. (smích) Na pohádky tak většinou nedocházelo, což nám ani nevadilo. Děda Jiří je totiž přímo mistrem nejrůznějších historek, které zažil.
Režisér Dukly 61 David Ondříček říkal, že viděl hodně dívek, aby roli Jany obsadil. Víte kolik?
Nevím, přiznám se. Vím jen to, že to už byla druhá nebo třetí várka dívek, ve které jsem byla já. Na konkurzu jsem potkala i kolegyně ze starších ročníků DAMU. Myslím tedy, že těch holek bylo opravdu hodně.
Jinak já jsem se k roli dostala vážně úplnou náhodou. Přes spoustu osob, přes zmíněný casting. Úplně na začátku ovšem byla Martha. Vzpomněla si na mě přes šatnu. Zmínila se o mně také její neteř (Julie Issová – pozn. red.), s níž jsem chodila na gympl. Věděla, že hraju divadlo. Takže mi pak od Davida jednou zavolali, s tím, ať jdu na ten konkurz, a vyšlo to.
Děj se odehrává v 60. letech minulého století. Jaké se na tuhle dobu ve vaší rodině předávají vzpomínky?
Asi si takhle rychle nevzpomenu. Šedesátá léta? To se rodili naši. Děda Jiří to v té době neměl úplně lehké. Nevím, jestli tehdy zrovna seděl, ale už měl něco za sebou. A děda Miloš začal se svými prvními filmy…
Jejím dědečkem je také scenárista, spisovatel, překladatel, básník, bývalý politický vězeň Jiří Stránský.
Vraťme se k Dukle 61. Vaše role byla výrazná, jenže i jaksi ošuntělá. To byl záměr?
Bavily jsme se právě o tomhle jednou s maskérkami. A zjistily jsme, že tahle doba je divácky i herecky vážně trošku nezajímavá. Teď mluvím o její vizuální podobě. Ty hezké věci, pěkné oblečení a účesy, patří spíše do doby válečné, poválečné.
V šedesátých letech bylo prostě všechno u nás tak nějak sušší. Což film věrně zachycuje. Téhle atmosféře se přizpůsobily kostýmy, účesy, líčení… Zrovna já jsem navíc měla vypadat dost chudě.
K tomu patřila i ta ofina? Koukám, že ji už nemáte.
Ano, a naštěstí mi vlasy již dorostly. Asi takhle, ofinu jsem si užila, vyzkoušela si, jak s ní vypadám, a stačilo. Tedy zatím. Moc dobře jsem se v ní necítila.
Díky rodičům jste v divadelním prostředí vyrůstala. Nezvažovala jste jiné povolání?
Jako malá jsem chtěla být zvěrolékařka. Už na základce mě bavily předměty typu biologie. Chvilku jsem uvažovala i o výtvarce, které jsem se také hodně věnovala. Ale poměrně brzy, kolem puberty, všechno převálcovalo herectví. Divadlo mě očarovalo. Nejen to. Díky různým možnostem jsem si vyzkoušela také tvorbu filmu z pozice režiséra…
O herectví a rodině mluvila nedávno i na filmovém festivalu v Karlových Varech. Otisky dlaní za ní patří dědovi Miloši Formanovi a jeho velkému příteli kameramanovi Miroslavu Ondříčkovi.
Vy jste něco režírovala?
Absolvovala jsem amatérský kurz na FAMU, tuhle možnost nám zařídili na gymplu. Vznikl jeden amatérský studentský film.
Já jsem jinak na své jméno děsně pyšná. Na jméno, které nosím. Na všechny příbuzné. Nicméně nemám potřebu se někde prsit. Formanová je právě jen to jméno, já jsem Antonie. Žiju si svůj život.
A proč nakonec v tomhle výběru vyhrálo alternativní herectví a loutkařina?
Režii jsem zkoumala jaksi ze zvědavosti. Chtěla jsem si vyzkoušet, jak to chodí u filmu. Před maturitou jsem o FAMU i uvažovala, ale pak jsem podala jen jednu přihlášku: na DAMU. Na obor, který jsem chtěla dělat vždycky. Vyšlo to napoprvé. Jak já byla šťastná! Takže i kdybych se po maturitě dostala někam jinam, jdu tam, kde teď začínám druhý rok: na alternativní herectví a loutky.
Řeknu vám, máte odvahu. Vsadit vše na jednu kartu. Plán B nebyl?
Uvažovala jsem o různých hereckých školách v cizině. Plán B tedy zněl: věnovat se rok herectví venku a zkusit se vrátit k plánu A – domů, k DAMU. (smích)
Vysvětlíte mi, proč – když chcete být herečkou – nejdete studovat klasickou činohru?
Já mám díky rodičům prostě blíže k alternativnímu divadlu. Stejný obor ostatně vystudoval můj táta Petr. A na činohře se bere vše spíš klasicky, striktněji. Jejich absolventi nastupují obvykle do klasických divadel. Alterna je proti tomu v jistém smyslu volnější. Máme víc workshopů, zkoušíme víc pohybových, hudebních věcí, střídá se u nás víc kantorů. Do toho pracujeme i s loutkami.
Zkoušíme vlastní věci, hledáme způsoby, jak by nejlépe fungovaly a oslovily diváky. Podporují v nás přirozenost, což – podle mě – se může na činohře potlačovat. Konkrétně mluvím o hereckém projevu, s nímž se všichni v nějaké podobě rodíme.
Do práce vašeho táty i vašeho strýce Matěje loutky pevně patří. Připouštíte si, že byste místo filmové, divadelní herečky byla „jen“ loutkářka?
Mě práce s loutkami baví. Ovšem baví mě i spousta jiných věcí. Zatím nemám rozhodnuté, že budu dělat jenom film, jenom klasické divadlo, jenom loutky…
Jsem otevřená všemu. Jen tak na okraj, v naší rodině se loutkám věnuje hlavně strejda Matěj. Vystudoval UMPRUM, k výtvarnu má blízko.
Ve dvojdílné televizní Dukle 61 režiséra Davida Ondříčka si zahrála roli Jany. Na fotografii s Marthou Issovou v davové scéně, kdy se ženy dozvídají o důlním neštěstí.
Vraťme se k Dejvickému divadlu. Až tam na podzim půjdu, budete mi věšet kabát?
(smích) Na tuhle otázku v poslední době odpovídám dost často. Nejen novinářům. Ale ano, budu tam. Mám to tam opravdu ráda. Navíc v té šatně se nás střídá sedm. Absolvuji do měsíce čtyři pět směn. Když je jich hodně, někdy i šest sedm. Záleží na tom, kolik představení se zrovna hraje.
A studentský život si nějakou tu práci, brigádu vyžaduje. Tahle je super, že je večer. Nicméně ne dlouho do noci. Přes den mohu chodit v klidu na přednášky. Jsem vyspalá. Co ještě dodat? Dejvické je prostě Dejvické. Mám ráda herce, kteří tam jsou, tu atmosféru. Jako bonus chodím zdarma na jejich představení. Takže jsem vedení divadla již před létem potvrdila, že od září se mnou mohou v šatně počítat.
Herečka věšící kabáty?
(smích) I v Dejvickém se mě ptali, zda po zkušenosti z Dukly 61, po „slávě“, ještě nastoupím, tak jsem odpověděla dvěma slovy: s radostí.
Tak mi s touhle radostí, prosím, popište, co obnáší práce šatnářky.
Přijdu do divadla hodinu před představením. A po něm zůstáváme v šatně ještě dvacet minut, než vydáme všechny uschované věci, tedy hlavně kabáty.
A když jejich majitelé nedorazí?
Tak po uplynutí téhle doby chodíváme do baru. Vykřikujeme: končíme, zavíráme. Občas čekáme kvůli jednomu kabátu docela dlouho. Ten člověk se nám kamsi zatoulá.
Babičku Věru Křesadlovou považuje za jednu z nejkrásnějších žen, které kdy potkala. Na snímku se syny Petrem a Matějem.
Mluvila jste o „slávě“. Už po vás někdo chtěl v šatně podpis?
Já tohle vůbec nevnímám. Všechno jde nějak mimo mě, přijde mi to i zvláštní. Je to pro mě něco nového, asi si budu muset zvykat. Vždycky mě překvapí, když mě někdo pozná, zastaví. I v té šatně se už párkrát stalo, že mě někdo oslovil, jiní si šeptali: to je ta z Dukly.
Máte před sebou čtyři roky studií. Dá se vše skloubit s případnou hereckou kariérou?
Uvidím. Studium je hodně časově náročné a je mou prioritou. Mám pocit, že jsme ve škole furt, že během semestru skoro nechodím domů. Mě to ale hodně baví. A navíc, Duklu 61 jsme natáčeli přes prázdniny, což vyšlo úplně krásně.
A v Baladě o pilotovi jsem měla jedenáct natáčecích dnů, byly naštěstí na začátku semestru. Že budu točit, jsem věděla hodně dopředu, domluvila se na určitých pravidlech s pedagogy. Sama jsem se taky snažila poctivě školu stíhat. Pendlovala jsem mezi ní a natáčením. Na téhle škole, když chybíte, přijdete o hrozně moc. Je těžké to pak dohánět.
Nové role tedy zvažujete?
Obecně, DAMU vám vyjde vstříc, když to s jinými aktivitami mimo ni nepřeháníte. Ale je mi jasné, že by nebylo šťastné si nabrnknout nějaký seriál. Točit ho během semestru, nechodit kvůli němu na semináře, přednášky. To by mohlo skončit blbě.
S tátou Petrem a sestrami v roce 2006. „S Josefínou a Emčou o sebe pečujeme,“ říká.
Předpokládám, že díky rodinnému zázemí, Miloš Forman žil v USA, umíte skvěle anglicky. Troufla byste si na role v cizích jazycích?
No, domluvím se. O co nejlepší angličtinu se stále snažím. Kdyby tedy přišla nabídka ze zahraniční produkce, rozhodně bych do ní šla. Vlastně by mě to hodně lákalo. Odmala se ráda dívám na filmy.
Byl by sen zahrát si po boku nějaké hvězdy. Přiznám se, že jsem byla vždycky zamilovaná do Jeana-Paula Belmonda a Jacka Nicholsona. To byli takoví mí hrdinové. A zamilovaná jsem doteď.
Předpokládám, že vzhledem k vašemu věku jste tyhle krasavce objevila zásluhou rodičů.
Je to taky možný, ale zrovna Belmonda jsem si objevila tak nějak sama. Filmy s ním jsem si pak pouštěla, občas několikrát.
Nepotkala jste je, případně Belmonda, naživo?
Díky dědečkovi Milošovi jsem se z hereckých hvězd seznámila „jen“ s Javierem Bardemem a Penélope Cruz. Jenže jsem byla maličká. Vybavuji si, že jsme se potkali v Madridu, šli do muzea, do Prady. Až zpětně si říkám: skvělé, já jsem je vážně viděla. Byli moc sympatičtí.
Petr na snímku z ledna 2007 s tátou Milošem Formanem a bratrem Matějem na zkoušce jazzové opery Dobře placená procházka v pražských Holešovicích.
Část dětství jste strávila v karavanu. Jaké to je mít domov „na kolečkách“?
Báječné. Ráda na to vzpomínám. Táta se strejdou odjížděli s divadlem nadlouho. My jsme za nimi občas s mamkou a sestrami na měsíc dva dorazily. Bydleli jsme pak v tom karavanu. Společnost nám dělali ještě naši psi. Maximálně jsme mívali dva, ale vždycky jezdívali na podobné cesty s námi.
A abychom, my dcery, moc nezameškaly školu, vyrážela s námi do světa i učitelka Pavla. Takže jsme měli vedle velkého karavanu ještě karavánek, kam se chodilo za vzděláním. Já, nejmladší, jsem spíš vše okukovala. Učily se hlavně sestry. Všechny nás ale tenhle život bavil. Užívali jsme si výprav jako rodina. Někdy mě mrzí, že teď tolik času na sebe nemáme.
S rodiči jste jezdívala často do Francie. Co vaše francouzština?
Ano, do Francie jsme jezdívali, naši se tam i vracívají. Oba umějí francouzsky poměrně dobře. Nejstarší sestra se tenhle jazyk taky učila, ovšem já a Emílie jsme si vybraly španělštinu. A obě jsme z ní i maturovaly. Takže španělsky bych se domluvit měla.
Přiznám se vám, že jsem byla vždycky zamilovaná do Jeana-Paula Belmonda a Jacka Nicholsona. To byli takoví mí hrdinové. A zamilovaná jsem doteď.
Jste nejmladší ze tří sester. Z okolí vím, že v rodinné hierarchii to má leckteré výhody.
(smích) Myslíte, že jsem mazánek? Možná na tom něco bude. Nevím. Jasně že holky měly občas potřebu mi říkat něco výchovného, ale já jim to vždy odpustila. Máme spolu hezký vztah. Pečujeme o sebe.
A víte co? V našem složení bych se sestrami byla ráda v jakémkoli pořadí narození: klidně nejstarší, klidně prostřední. Každá ta role má plusy i minusy. A my jsme každá jiná.
Nejstarší Josefína měla vždycky potřebu pomáhat mamce, když táta nebyl doma. Přebírala rodičovskou roli. Emča studuje produkci, šlo jí vždy věci organizovat. Buď jak buď, stejně všechny tak nějak směřujeme k divadlu.
Divadlo, vy a vaše sny. Máte v hlavě scénu, o níž sníte?
Třeba že bych z šatny Dejvického zamířila přímo na jeviště?
Třeba. Chápu, že tuhle scénu byste brala?
A kdo ne, že? Ale já vážně teď chci hlavně studovat. V rámci divadla improvizuji se skupinou NO A!, s herečkou Simonou Babčákovou. Ve škole se připravuji na absolventské představení, které bude ve třeťáku v Divadle DISK. Na stálejší divadelní angažmá to teď spíš nevypadá. Zatím není ten čas.
