Anthony Hopkins: Divím se, že jsem ještě naživu

Při poděkování Akademii připomněl Anthony Hopkins příhodu, která byla pro jeho život zcela zásadní. Bylo mu sedmnáct, když si dodal odvahu a zašel si v rodném městě pro autogram slavného velšského herce Richarda Burtona.

„Byl tehdy se svou první ženou Sybil a dobíral si mě kvůli místnímu fotbalu, o kterém jsem v té době nic nevěděl, a on jím byl posedlý. Nemohl jsem věřit, že to je ten samý muž, kterého jsem nedávno viděl na plátně. Jedno jsem ale věděl jistě: musím odejít z Walesu a stát se slavným. Byl to boj, ale snad to vyšlo.“

V novém filmu The Father (Otec) francouzského režiséra Floriana Zellera hraje starého muže s pokročilou demencí, zmítajícího se mezi agresivitou a zmatkem. Podle kritiků je to jedno z nejlepších Hopkinsových představení.

„Ve své vlastní rodině jsem nikdy demenci nezažil. Otec zemřel na srdeční chorobu, matka skoro v devadesáti na stáří. Celý film je o tom, že si otec nechce přiznat, že tento problém skutečně má,“ přibližuje roli.

„Florian si moc přál, abych úlohu vzal. Řekl, že scénář napsal pro mě. Jméno postavy je skutečně Anthony, dokonce má i moje datum narození 31. prosince 1937. Byl jsem poctěn.“

Ve filmu jsou náročné srdcervoucí scény, přesto Hopkins říká, že to pro něj byl snadný film. „Řeknu to takto: jednak je to proto, že mi je už třiaosmdesát, jsem tedy ve věku, kdy by se mi něco podobného mohlo stát, a za druhé to prostě dělám už dlouho. A pokud máte skvělý scénář a naučíte se text, je to zcela automatické, něco jako nasednout do auta a jet. Jednu věc jsem si ale při hraní tohoto otce uvědomil: že to pro muže, který je zvyklý suverénně ovládat celý svůj život a teď nad vším ztrácí kontrolu, musí být zničující tragédie. Proto sám dělám vše možné, abych tomu všemu předešel,“ vysvětluje.

Nejdůležitější je podle něj udržovat si svěží mozek. Pomáhá mu v tom mnoho koníčků.

„Od dokončení filmu The Father jsem nepracoval a vlastně jsem celý rok žil v izolaci kromě toho, že jsem si nedávno dvakrát dojel na očkování. Maluju, hodně čtu, učím se básně a taky hraju na klavír. Bylo mi pět, když mě matka donutila učit se na něm. Pokouším se zvládnout obtížné pasáže od Rachmaninova, Chopina a Skrjabina. Nemám ambice hrát v Carnegie Hall, dělám to pro své vlastní potěšení. Klavír Bosendorfer mám v suterénu, abych nikoho nerušil.“ říká.

„Moje žena Stella mě už před několika lety donutila malovat poté, co našla některé moje staré kresby a zalíbily se jí.”

Teď obrazy dokonce i prodávám. Na malování také nemám žádné školy, dělám to jen pro radost.“ S oblibou předvádí svá pestrobarevná abstraktní díla, stejně jako hru na klavír, fanouškům na sociální síti Instagram.

Rozmanité kreativní koníčky mu prý také pomáhají se samotným herectvím - díky nim si totiž udržuje duševní pohodu, která je pro některé role zásadní věcí: „Věděl jsem, že mám všechnu sílu zahrát v současné verzi krále Leara, aniž bych se ponořil do sebelítosti. A Father je to samé. Jako herec musíte mít absolutní sebevědomí, stejně jako má špičkový sportovec. Nemyslím aroganci, ale musíte si věřit.“

A z jeho posledních rolí, například z dramatu Dva papežové (2019), kdy má za ztvárnění konzervativního papeže Benedikta XVI. další oscarovou nominaci, je jasné, že je pořád na vrcholu své kariéry. Na otázku, zda ho stáří vůbec v něčem omezuje, odpovídá:

„No, teď už nemůžu běhat, bolí mě kolena. Často si v souvislosti se zdravím vybavím, co mi při natáčení filmu Lev v zimě řekla Katherine Hepburnová: ,Vždy se starej o své zdraví. Bez něj to je konec.‘ Trvalo mi však dost let, než jsem si to v hlavě pořádně srovnal a došlo mi, že mám jen jeden život.“

Dnes je to víc než čtyřicet let, co Anthony Hopkins skoncoval s alkoholem. A kdy s ním začal? Bylo to po jeho prvních rolích v divadle.

V roce 1963 ukončil Královskou akademii dramatických umění v Londýně a na jevišti se začal naplno projevovat jeho výjimečný talent.

Hned v roce 1964 debutoval v londýnském Royal Court Theatre v inscenaci Shakespearova Julia Caesara. V shakespearovských dramatech hrál ostatně často, a to v režii samotného Laurence Oliviera. Právě v té době slávu nezvládal a začal pít.

„Některá představení jsem si vůbec nepamatoval. Chodil jsem po nich do divadelních barů, kde jsem byl obklopen samými snoby a ryl jsem do režisérů. Byl jsem nesnesitelný,“ přiznává.

A pak přišla jeho první cesta do Ameriky. Hollywood ho okamžitě okouzlil. „Nikdy jsem neviděl něco podobného, jako je slunná Kalifornie. Každý večer jsem chodil do restaurací, pil tequillu a nechal se oslepovat září reflektorů,“ vzpomíná. Pravidelně sedal za volant posilněný alkoholem.

„Jednou jsem se probudil až v Arizoně, aniž bych si pamatoval, jak jsem tam jel. Tak jsem si řekl, že pít přestanu, a taky jsem to přesně 30. prosince 1975 udělal a nepiju dodnes. Vlastně se divím, že jsem ještě naživu, měl jsem být mrtvý už před mnoha lety,“ dodá s úsměvem.

Po deseti letech v L. A., v roce 1984, se Hopkins odstěhoval zpět do Londýna. Do města stříbrného plátna se vrátil po sedmi letech a do roka byl za roli kanibalistického vraha Hannibala Lectera v Mlčení jehňátek (1991) poprvé oscarový.

A i když měl už předtím solidní hereckou kariéru, až tento horor z něj udělal superhvězdu. Bylo mu skoro pětapadesát.

„Pamatuji si jako dnes, že jsem se šel podívat na starší film s Genem Hackmanem Hořící Mississippi. Pomyslel jsem si: ,Bože, jak rád bych byl v podobném filmu!‘ A později to odpoledne mi můj agent poslal scénář Mlčení jehňátek. Byl to osud. A taky jsem pak už v USA zůstal. Mám britské občanství a od roku 2000 i americké. Dodnes mi zůstala přezdívka Američan z Walesu,“ podotýká.