Anny a Max: velká láska české herečky a boxerského šampióna

Byli ozdobou každé společnosti a psalo se o nich, že jsou ideálním skloubením síly a půvabu. K obdivným tirádám podněcoval jejich vnější kontrast: Max byl téměř 190 cm vysoký, silný, snědý muž – a drobná Anny temperamentní světlovlasou kráskou s milou tvářičkou.

Nebylo jejich přičiněním, že se na vrcholu své životní dráhy ocitli právě v období po nástupu nacistů k moci a v časech třetí říše. Anny a Max patřili mezi prominenty a v jejich postavení bylo prakticky nemožné vyhnout se setkáním s nejvyššími nacistickými pohlaváry.

Až do svého seznámení o sobě Anny a Max nic nevěděli. Vyrůstali v naprosto odlišném prostředí. Zatímco Max (narozený 28. září 1905 v německém Uckermarku) si již od svých osmi let musel přivydělávat jako poslíček a peníze poctivě odevzdával matce, Anna Sofie Ondráková, jak znělo její celé jméno, měla šťastné dětství.

Narodila se 15. května 1902 v polském Tarnówě, kde tehdy sloužil její otec, rakousko-uherský důstojník. Rodina pendlovala po různých posádkách a malá Anička tak prožila několik let například v Pule u Jaderského moře. Před koncem války se vrátili do Prahy.

Otec ji poslal do klášterní školy a měl jasno o budoucnosti dcery: chtěl, aby měla nějaké solidní povolání a stala se třeba poštovní úřednicí. Anna měla jiné plány. Chtěla být herečkou a v roce 1919 tajně přijala malou roli v němém filmu Dáma s malou nožkou.

Když se o tom plukovník Ondrák ve filmové rubrice jedněch novin dočetl, dostala sedmnáctiletá dcera pořádný výprask. „Radím upřímně všem kolegyním, které proti vůli rodičů filmují,“ doporučovala pak v roce 1922 v dopise přátelům, „aby si, než o nich vyjde kritika, celé tělo, hlavně tam, kde záda ztrácejí své poctivé jméno, vyložily polštáři.“

„Chtěla jsem za každou cenu zůstat u filmu a rodiče zase nechtěli dát svolení,“ vzpomínala také a vtipně vše objasnila: „Jak známo, moudřejší ustoupí a rodiče jsou přece jen moudřejší, a tak jsem hrála v roce 1920 v Lamačově filmu Gillyho dobrodružství a hlavní roli ve Zpěvu zlata.“

Přes odpor rodičů se tedy „kinohérečkou“, jak se tehdy říkávalo, nakonec stala a v příštích deseti letech – na konci éry němého filmu – natočila v Čechách, v Německu a Rakousku 46 filmů, z toho 27 v Lamačově režii. V desítce z nich ztělesnili milostný pár.

Nebyla to náhoda. V roce 1920 spolu začali chodit a několik let tvořili důvěrnou dvojici. Právě Lamač se v roce 1924 – u příležitosti premiéry filmu Kristallprinzess (Bílý ráj) – postaral o to, že se z pražské dívky Anny Ondrákové stala Anny Ondra. Později spolu založili i vlastní úspěšnou produkční společnost Ondra-Lamač-Film.

„Karel byl neuvěřitelně vitální muž,“ řekla o něm v roce 1991 Lída Baarová. „Stíhal spoustu věcí, včetně žen. Každý muž, jenž se zamiloval do některé české herečky, která stála za to, stejně dříve nebo později zjistil, že už je přinejmenším druhý. První byl vždycky Lamač. Týkalo se to Anny a týkalo se to i mě.“

Ve filmu Aničko, vrať se! poprvé Anny použila gesto, které se stalo jejím poznávacím znamením: vzdorný sklon hlavy na stranu a zamrkání řasami – neodolatelný pohled, který obzvlášť zdůraznil její srdíčkovitě nalíčená ústa. Prosadila se však nejen díky půvabu a krásným nohám, ale především díky komediálnímu a pohybovému talentu.

Největší úspěch zaznamenala právě v komediích, kde představovala typ moderní dívky a později mladé ženy. Pro anglosaskou kinematografii ji objevila pozdější legenda filmového hororu Alfred Hitchcock, který v roce 1929 obsadil Anny do dvou svých filmů.

Zatímco mladičká herečka točila první filmy, kdesi v Hamburku Max teprve spřádal sny. Jeho otec konečně souhlasil, aby mohl chodit na hodiny boxu, a tak si v šestnácti koupil u vetešníka své první rukavice. Přitom si všelijak vydělával na živobytí – třeba i jako artista, který uměl zatloukat hřebíky do prkna holou rukou, ohýbat podkovy a trhat řetězy.

Svůj první opravdový zápas na regionálním turnaji amatérů těsně prohrál, přesto ho místní boxerský svaz nominoval na mistrovství Německa. Tam se dostal až do finále, v němž odešel poražen na body. A opustil také amatéry – a box se stal jeho řemeslem.

První zápas v profesionálním ringu 2. srpna 1924 vyhrál technickým k. o., shodou okolností to bylo den poté, kdy měl v Praze premiéru film Bílý ráj s Anny Ondrákovou.

V dalších letech si Max opakovanými výhrami pomalu budoval pověst u fanoušků, až se stal v roce 1927 mistrem Evropy v polotěžké váze. V červnu 1930 pak dokonce i mistrem světa, i když v zápase s Jackem Sharkeym zvítězil jen zásluhou diskvalifikace soupeře (rána pod pás).

Krátce předtím Max Schmeling pronikl také do filmového světa. Dostal jednu z hlavních rolí ve filmu režiséra Reinholda Schünzela Liebe im Ring. Před kamerami mu byla partnerkou ruská herečka Olga Čechovová – a ta vlastně způsobila, že se Max a Anny poznali.

Film Liebe im Ring se natáčel v lednu a únoru 1930. Ve stejném čase se v Berlíně promítal nejnovější snímek Anny Ondrákové Die vom Rummelplatz a Olga toužila snímek kolegyně vidět. Jednoho večera přemluvila svého filmového milence, aby šel do kina s ní.

Max byl krásnou filmovou hrdinkou doslova okouzlen. „Chtěl bych se s tou herečkou seznámit, mohla bys to zařídit?“ prosil při cestě po nočním Kurfürstendammu. Olga však odmítla. Kuplířku dělat nebude.

V ringu si Max věděl rady, ale jinak nebyl žádný světák. Bál se odmítnutí, a tak vyslal přítele Paula Damského, aby schůzku domluvil. Běloruský emigrant a pořadatel boxerských utkání si však při delikátní misi počínal nešťastně, když ve dveřích zabručel: „Musíte si promluvit s mistrem světa Schmelingem.“

Anny Ondráková odpověděla větou, kterou pak opakovala v mnoha svých filmech: „Zbláznil jste se?“ A zabouchla mu před nosem. Ale Max to nevzdal a po nějakém čase vyslal Damského znova. „Schmeling je sice mistrem světa,“ řekl tentokrát, „ale přesto nenašel odvahu přijít sám. Zítra má narozeniny a jeho největším přáním je seznámit se s Anny Ondrákovou.“

Důkladně promyšlené věty zapůsobily. Herečka si mezitím nechala u své agentury zjistit, co je Max vlastně zač. Později se v jednom rozhovoru svěřila: „Dala jsem se přemluvit, že se s panem Schmelingem setkám na patnáct minut v jedné kavárně. A čekala jsem neotesaného hrubiána. Jak jsem se mýlila. Naprosto jsem užasla. Byl to gentleman.“

Potom se Anny delší čas neozvala, Max byl však vytrvalý. Uspěl a směl přijet do jejího berlínského bytu na čaj. Po několika měsících spolu začali žít, i když vztah tajili. Počátkem roku 1933 ji požádal o ruku. Ona souhlasila a 6. července se na úřadu v Charlottenburgu vzali. Vše pak stvrdil církevní sňatek o dva týdny později.

Už mnohem dříve však Hitler poprvé pozval Schmelinga na oběd. Boxer v pamětech toto setkání z dubna 1933 vylíčil jako příjemné. Sportovec se tehdy chystal na cestu do Spojených států. „Mohl byste tamní pesimisty uklidnit, že je u nás vše mírumilovné a na dobré cestě,“ požádal prý vůdce na konci schůzky.

V březnu 1935 si Schmelinga předvolal říšský sportovní vedoucí Hans von Tschammer. Upozorňoval ho, aby si dobře vybíral spolupracovníky – mířil tím na jeho židovského manažera Joea Jacobse. Zřetelně naznačil, aby ho propustil. Za několik dní tento požadavek zopakoval i písemně.

Brzy nato byl Schmeling i s manželkou opět u Hitlera, který je pozval na čaj. Nacistický vůdce mohl na krásné ženě oči nechat a nešetřil lichotkami. Boxer přitom diktátorovi vysvětloval, jak je pro něho manažér Jacobs důležitý. V pamětech uvedl, že Hitler se nijak nevyjádřil, a tak se rozhodl, že Tschammerovi vůbec neodpoví. A skutečně – Jacobs zůstal v jeho službách až do své smrti v roce 1939.

Od počátku roku 1936 se Schmeling připravoval na zápas s černošským boxerem Joem Louisem. Ačkoli se mu v Německu dávaly jen malé naděje, „hnědého bombarďáka“ dokázal po tvrdém boji porazit a stal se znovu profesionálním mistrem světa všech vah (předtím o titul přišel v roce 1932).

Zápas přenášel rozhlas. V domě manželů Goebbelsových seděla u přijímače také Anny Ondráková a poslouchala reportáž z New Yorku. „Paní Schmelingová je tu, celý večer jsme napjatí,“ zapsal si pak Joseph Goebbels do deníku. „Malá Anny Ondra je velmi rozrušená. Ve tři hodiny v noci začíná zápas. Ve 12. kole Schmeling toho negra knockautuje. Nádherný, vzrušující zápas. Schmeling bojoval za Německo a zvítězil. Bílý nad černým a bílý byl Němec. Jeho žena je okouzlující.“

Schmelingovo vítězství vydávali nacisté za triumf árijské rasy a po návratu ze Spojených států byl všude bouřlivě vítán. Manželský pár Hitler pozval do říšského kancléřství a svět pak oblétly jejich společné fotografie.

Mnohem později v jednom z rozhovorů boxer řekl, že tehdy nedokázal některé věci domyslet. Přiznal, že jeho ctižádosti dělalo dobře, když ho přijal říšský kancléř. Podstatu nacismu prý začal chápat až koncem třicátých let.

V jiném rozhovoru v roce 1993 přiznal: „Ne, veřejným odpůrcem režimu jsem opravdu nebyl.“ Ale zpravodajce Reuteru už tři roky předtím na svou obhajobu například řekl: „Vědělo se o mně, že jsem nezdravil nacistickým pozdravem, nebyl jsem v NSDAP, odmítl jsem řadu nacistických vyznamenání včetně čestné dýky SA. Za tzv. křišťálové noci v listopadu 1938 jsme s Anny ukrývali dva židovské chlapce.“

Bylo však skutečností, že Anny patřila po roce 1936 do stabilního okruhu přátel Goebbelsovy rodiny, často v jejich domě pobývala a někdy i přespala, i když se o tom Max Schmeling v žádném z několika vydání svých pamětí nezmínil.

„Vím, že se Anny Goebbelsovi velmi líbila, ale nikdy si k ní nic důvěrnějšího nedovolil,“ vyprávěla v roce 1991 Lída Baarová publicistovi Stanislavu Motlovi. „Zřejmě i proto, že měl velký respekt před Maxem, který byl považován za národního hrdinu. Velkou přízeň projevoval Anny a Maxovi i Hitler, ale oni dva nikdy nebyli žádní nacisté, spíše naopak.“

„Max byl její největší láska, i když na ni občas dost žárlil, ale zbytečně,“ připomněla také. „Od doby, co ho potkala, byla mu, myslím, absolutně věrná. Někdy v roce 1936 havarovala v autě a přitom potratila. Už nemohla mít děti. Později, to když Max prohrál v roce 1938 odvetný zápas s Louisem, jim začaly problémy. Dostali se do Hitlerovy i Goebbelsovy nemilosti.“

Po vypuknutí druhé světové války musel Schmeling narukovat na frontu, ačkoli již překročil odvodový věk. Jako výsadkář se v květnu 1941 zúčastnil operace Merkur na Krétě. Onemocněl úplavicí a skončil v lazaretu. V Německu pak byl využíván k propagandě – objížděl zajatecké tábory a vyprávěl o zápasech s Louisem.

Po válce byl Schmeling zatčen. Britští vyšetřovatelé se mu snažili dokázat, že se aktivně podílel na šíření nacismu. Nakonec byl po třech měsících propuštěn s pokutou 10 tisíc marek. Schmelingovi přišli o všechen majetek, a tak v roce 1947 znovu boxer zamířil mezi provazy. I ve svých dvaačtyřiceti letech dokázal několik lukrativních zápasů vyhrát a vydělat potřebnou sumu na koupi pozemku s domem v Hollenstedtu u Hamburku. Oba se tam v roce 1949 přestěhovali, založili chovnou stanici norků a slepičí farmu. Anny si zvykla na venkovský život a byla tu šťastná. Na herecké výsluní se nevrátila. Před kamerou stála naposledy v roce 1951 v německém snímku Schön muss man sein.

Do Československa se už nikdy nepodívala. V rozhovoru, který s ní přinesl v roce 1965 časopis Kino, mimo jiné vysvětlila, proč v necelých padesáti skončila uměleckou dráhu. „K herecké moudrosti patří vědět, kdy přestat. U ženy zvlášť, a při typu mých rolí hlavně. Nemělo by smyslu, abych se pokoušela o jiný žánr.“

V roce 1957 se na Maxe usmálo štěstí. Potkal se s Jamesem Farleyem, jehož znal z někdejšího tréninkového tábora v USA před zápasem s Louisem. Farley se mezitím stal šéfem Coca-Coly a teď ho přizval do svého podnikání. Záhy se z bývalého boxerského šampióna stal velice úspěšný zástupce firmy pro severní Německo.

Velkou část vydělaných peněz Max s Anny dávali na charitu a dohodli se, že dědictví po nich bude určeno dětským vesničkám SOS. Přáli si, aby jeden nezažil smrt druhého. To se jim nesplnilo. Anny zemřela 28. února 1987 a Max ji přežil o dalších 18 let. Opustil tento svět v únoru 2005, když mu zbývalo jen několik měsíců, aby oslavil 100. narozeniny.