Annette Nesvadbová: Miluju cestování a stanování, ale zároveň se snažím v přírodě co nejméně rušit

Film Přišla v noci tvůrci charakterizují jako komediální horor. Kterou z těch dvou poloh vnímáte víc?

A vy?

Smála jsem se od začátku do konce, i když na mě padala tíseň.

To je zajímavé, jak to na každého diváka působí jinak. Já to taky beru hlavně jako komedii, ostatně ve všech situacích jsme se snažili najít vedle té narůstající mrazivosti právě i humor. Na projekcích se nám ale stávalo, že z kina vycházeli někteří lidi úplně rozložení. Měli pocit, že se dívají na svoji rodinu nebo na vlastní matku, tchyni, babičku, tetu… a zasáhlo je to. Což nás dost překvapilo, nečekali jsme to.

Film je tedy pro některé diváky hororovější, než sami tvůrci zamýšleli?

Vypadá to tak. Na druhou stranu jsem ale mezi ohlasy četla i jeden takový až úsměvný názor, že tohle tedy žádný horor není. Zřejmě to psal divák, který sleduje „lekačky“. K nim samozřejmě náš film nepatří.

Proč se vaše postava vpádu a manipulacím své tchyně téměř nebrání?

Co uděláte s tchyní, kterou vůbec neznáte a ona se vám najednou nastěhuje do bytu? To je těžké, že? Zvlášť když potřebuje pomoct ve složité situaci, vypadá to jen na jednu noc a usazuje se u vás nenápadně a postupně. Když jsem nad tím na začátku přemýšlela, čistě jen za sebe, myslím, že bych se snažila řešit to podobně jako moje postava, spíš přes partnera. Vždyť všechno závisí hlavně na něm. On je syn, on by měl zakročit. Moje postava je vlastně největší obětí celého toho vztahového trojúhelníku. Může se leda tak sbalit a odejít.

Proč je podle vás její partner ve vztahu k matce tolik pasivní? Zpočátku k ní má odmítavý vztah, málem by ji ani nevpustil za dveře, ale potom se prakticky ničemu nepostaví.

Protože si pamatuje, jaká bývala… A že s ní v dětství nebyl šťastný a otec taky ne. Všechny ty situace už dobře zná z minulosti a je přesvědčený, že nemá smysl cokoli říkat, protože matka si stejně prosadí svou. Myslím, že ho taky ovládá strach, že by se tím všechno ještě zhoršilo.

Vzdává to předem a všechny události se pak na sebe nabalují až k naprosté absurdnosti. Ti dva jsou najednou v rukách jeho matky úplně ztracení…

Ale přitom se jejich vztah zajímavě promění! Na začátku sice vypadají, že jsou v pohodě, jenže ve skutečnosti se ocitli před nějakým velkým krokem. Jsou spolu už delší dobu, ale ještě nemají děti… Mají akorát krásný velký byt a na něm hypotéku. Vlastně by se v jejich životě potřebovalo něco stát, protože někde pod povrchem hrozí, že se rozejdou.

Když tu najednou zazvoní tchyně…

A ta jejich vztah pořádně rozhýbá! Pravda, poněkud násilně, nejspíš si to zrovna takhle nepředstavovali, ale její příjezd nemá jen negativní důsledky. Donutí je se trošku zaktivizovat. Ono to ve filmu není příliš nápadně zdůrazněné, ale když člověk jejich vztah bedlivě pozoruje, uvědomí si, že ti dva nacházejí ztracenou blízkost.

Vaše postavy se jmenují stejně jako vy a váš herecký partner Jiří Rendl, tedy Aneta a Jirka. Jste si s nimi v něčem podobní?

Když nám režiséři Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar poslali první verzi svého společného scénáře, už tam měli naše postavy takhle pojmenované. Simona Peková, která hraje Jirkovu maminku, od nich dostala jméno Valerie, ale nám dali naše jména. Hned jsme se ohradili, jenže kluci nám řekli, že nenašli lepší než naše vlastní. Slíbili nám ale, že nad tím budou ještě přemýšlet…

… a nic nevymysleli?

Mezitím jsme měli s Jirkou a se Simonou zkoušky, kde nás Simona oslovovala podle scénáře. Takže ona se to tak naučila, my si na to zvykli, a nakonec jsme všichni tři usoudili, že kluci mají pravdu a lepší jména pro tu dvojici nejsou.

Proč jste se původně ohradili?

Měli jsme obavy, abychom nehráli sami sebe.

Jak vám to tedy potom šlo?

Nejsme to my! (usmívá se) Máme sice hodně společného, ale já tedy určitě nejsem stejná jako moje postava. Spojuje nás například pragmatičnost, pracovitost a empatie, určitá diplomatičnost ve vztazích. I já bych se snažila pochopit situaci. A hlavně nevířit vlny. Na druhou stranu se v mnohém lišíme. Nebyla bych až tolik pasivní, nenechala bych události zajít tak daleko. Asi bych to i přes partnera řešila mnohem dřív a radikálněji. Možná bych i trošku vyhrožovala, že se s ním rozejdu… (směje se)

Proč je pro vás riskantní, že byste mohla se svou postavou splynout?

Bojím se, že by mě to naprosto pohltilo. Na divadle tenhle problém řeším daleko častěji, protože tak často netočím, ale před kamerou je to úplně stejné.

Pro herce je hodně důležité, aby se do své postavy dokázal vcítit a rozuměl jí, ale zároveň si zachoval nadhled. Jinak hrozí, že se nechá unést sám sebou a pro režiséra už potom nebude tolik tvárný. A to podle mě není pro dobro věci.

Prý jste dostala jméno podle americké herečky Annette Beningové. Víte proč?

Moje maminka se do ní tenkrát nějak zamilovala. Nevím, který film to způsobil, ale sledovala ji, líbila se jí ona sama i její jméno. Narodila jsem se krátce po listopadové revoluci, jsem ročník 92, a rodiče mi chtěli dát nějaké spíš mezinárodní jméno… Mysleli, že možná jednou budu chtít žít v zahraničí, a chtěli mi dopřát takové, které nikde nebudou mít problém vyslovit a nebudou ho komolit.

Líbí se vám?

Ano, jsem za něj ráda. Akorát se tedy často setkávám s tím, že ho lidi komolí. (směje se) Bývá špatně napsané, protože jsou v něm dvě zdvojená písmena, a přestože je nesklonné, někteří ho skloňují. Někdy je uvedené s chybou dokonce i v titulcích nebo na pracovní smlouvě… Dřív jsem to pořád opravovala, ale teď už nad tím někdy i mávnu rukou.

Máte k herečce Annette Beningové taky zvláštní vztah?

To bych neřekla. Několik jejích filmů jsem viděla, je zajímavá, ale že bych třeba měla v pubertě v pokoji vylepené její plakáty, tak to zase ne. Je to jen rodinná historka.

Je možné, že by ve vás maminka tehdy viděla budoucí herečku?

To ji, myslím, vůbec nenapadlo, ani nikoho z rodiny.

Přestože pocházíte z umělecké rodiny a váš dědeček Miloš Nesvadba byl malíř a herec?

Je to opravdu tak. Pro všechny to bylo překvapení. A jak už to i bývá, nikdo si moc nepřál, abych se herectví věnovala, protože sami dobře znali všechna ta úskalí.

Rodiče ale nejsou od divadla, že ne?

Nejsou, ale dalo by se říct, že s ním koketovali. Maminka je bývalá gymnastka a tanečnice. Táta to znal samozřejmě z domova od dědečka, a sám se dokonce taky chvíli zabýval loutkami a má i výtvarné nadání, ale je mediální poradce.

Výtvarný talent má i váš strýc Michal Nesvadba. A vy?

Ten zdědili strejda s tátou po obou rodičích, protože i babička je výtvarnice. Ale mě to spíš táhlo ke klavíru, takže si všichni dlouho mysleli, že asi půjdu na konzervatoř.

Jak jste to viděla vy?

Docela dlouho jsem si myslela, že budu klavíristkou, bavilo mě to a intenzivně jsem se tomu věnovala. Ale asi ve čtrnácti patnácti letech jsem začala chodit s dědečkem do Národního divadla, kde byl v angažmá. Směla jsem s ním do šaten a sledovat představení ze zákulisí. Zažívala jsem tam vzadu všechen ten mumraj kolem představení a nejvíc ze všeho mě bavily přeměny herců mezi jednotlivými výstupy: v jedné chvíli s vámi v zákulisí normálně mluví, v druhé vkročí zpátky na jeviště a vmžiku jsou opět ve svých postavách. Fascinovalo mě to. Začala jsem chodit do amatérského souboru a učila se pracovat s textem. Propadala jsem tomu čím dál víc, a nakonec jsem začala snít o studiu herectví na DAMU.

A kdyby to nevyšlo?

Přemýšlela jsem ještě o žurnalistice, chtěla jsem studovat mezinárodní vztahy. Ke zkouškám jsem ale nešla, protože jsem už věděla, že mě přijali na herectví.

Na svoji filmovou roli Anety máte pěkné divácké i kritické ohlasy. Zatím jste se věnovala hlavně divadlu. Neláká vás teď víc film, když navíc dostáváte takhle povzbudivé reakce?

To se právě v poslední době proměňuje… Na škole jsem byla zaměřená výhradně na divadlo a věděla jsem, že určitě chci jít někam do angažmá, protože se potřebuji vyhrát. Nastoupila jsem do Národního divadla v Brně, lákalo mě tam velké jeviště, jaké jsem vídala díky dědečkovi v Praze… Šla jsem tam na zkušenou a zůstala čtyři roky. Jenže pak už mi moc chyběla Praha a kamarádi, a tak jsem se vrátila, a právě tehdy mi zavolal šéf ústeckého Činoherního studia. Byla to skvělá shoda okolností, protože jsem v té době zrovna toužila zažít si naopak malé jeviště a spíš generační divadlo. Jsem tam už čtvrtý rok a začínají se čím dál častěji objevovat příležitosti před kamerou. Osahávám si natáčení a po tomhle filmu jsem z toho konečně přestala být nervózní. Určitě bych teď ráda pronikla do filmového herectví hlouběji.

Z čeho jste byla nervózní?

Z pocitu nejistoty před kamerou. Filmové herectví není kde tady u nás studovat, na DAMU se tomu nikdo nevěnuje. A u většiny projektů není na větší práci s hercem čas. Ale natáčení filmu Přišla v noci bylo naprosto výjimečné, úžasné! Oba režiséři věděli, že s Jirkou nejsme před kamerou nejzkušenější, a od začátku nás uklidňovali, že budeme mít na všechno dost času. Chtěli hlavně, abychom byli v pohodě a uvolnění, což se jim povedlo.

Povídáme si krátce před premiérou inscenace Bílý karibu, což je druh polárního soba. Když byste na ni chtěla diváky pozvat do Činoherního studia v Ústí, proč by měli přijít?

Protože je to moderní drama, které v sobě spojuje několik zajímavých aktuálních témat: dotkne se přírody, naší neúcty ke zvířatům a ekologie, ale také určitého snobismu ve vztahu k nim. Je to zároveň i komedie, dokonce v tom představení vidím i nějaké společné prvky s filmem Přišla v noci. Také hledáme humor a pointu i ve vážných situacích.

Jakou postavu hrajete?

Bohyni. Příběh je inspirovaný Inuity, kteří žijí na severu Kanady, stejně jako bílý karibu. Jenže bohatí lidé z celého světa tam přijíždějí a platí za to, aby mohli tohle posvátné zvíře Inuitů ulovit.

Jaký máte vy sama vztah k takovýmto extrémním koutům planety?

Miluju cestování a stanování, ale zároveň se snažím v přírodě co nejméně rušit a nechovat se jako klasický turista. Projela jsem toho už docela dost, nejdál jsem byla asi v Africe.

Ale nejspíš ne kvůli lovu, že ne?

Nelovila jsem, ale je pravda, že tentokrát jsem si zaplatila výpravu s průvodcem… Byla jsem v Tanzanii podívat se na safari. Je to sice rezervace, ale s obrovskou rozlohou, takže tam zvířata žijí úplně svobodně, stejně jako v divočině. Byla jsem z toho opravdu dojatá. Afrika byla skutečně nádherná… A pak miluju Norsko.

Vyrazila jste už za polární kruh?

Dvakrát, dokonce jsem v Tromsø viděla polární záři. Byla jsem tam na tři dny s mojí kolegyní, herečkou Aničkou Fixovou, která taky miluje cestování a skvěle fotí. Obě jsme se musely vejít mezi svá představení, měly jsme jen ty tři dny volna, ale naštěstí se aspoň na jediný den vyjasnilo a my jsme viděly nádhernou, jasně zelenou polární záři. To byl taky ohromný zážitek.

Máte ještě nějaká další vysněná místa, kam byste se chtěla podívat?

Láká mě Jižní Amerika – Argentina, Chile a Peru –, ale taky Mexiko a Kanada. Snů je hodně, všechny jsou hodně daleko a času není moc, takže si to vždycky musím všechno hrozně dobře promyslet a naplánovat.

Říkáte o sobě, že jste workoholik, tak to vám asi na druhou stranu padne do noty, ne?

No, asi jsem… Občas v Ústí i přespávám, zvlášť když přes den zkouším a večer ještě hraju. Kromě toho hostuju na několika scénách v Praze a v Brně. Někdy se proto ráno probudím a chvíli nevím, kde jsem, a pomalu ani to, jak se jmenuju. Pravda ale je, že když toho nemám moc, nejsem ve své kůži.